Letem světem

Jak se mlaská v Goa

„Držte se kousek zpátky, ať nikdo nevidí, že jdeme spolu!“ Nechci se urážet, ale ze strany hostitele si dovedu představit i lepší úvod společně stráveného večera. Jelikož už jsme ale poučeni, že místní vědí dobře co a proč, zpomalíme a necháme naši hostitelku Sheetu hopsat po pláži kousek před námi.
AddThis

Být pozván v Indii na večeři není nic neobvyklého. Indové jsou ohromně pohostinný a zároveň neskutečně zvědavý národ a nic jim nedělá větší radost, než si poklábosit s cizincem a tahat z něj soukromá tajemství. Fór je v tom, že pozvání ve většině případů přicházejí od bohatých Indů z vyšších kast. Ty byly sice zakázány, ale dodnes spolehlivě řídí vše. Exotický zážitek se potom smrskne v posedávání u stolu s domácími pány, zatímco vás obskakují kuchařky a pomocnice, které zděšeně prchají, když jim poděkujete. Naše hostitelka vlastní sice malý plážový krámek s cetkami ve státě Goa, ale na společenském žebříčku jí to zajišťuje pozici srovnatelnou s výčepním v nádražce. Jinými slovy, kráčíme vstříc nefalšované exotice Orientu.

„Tady choďte opatrně,“ upozorňuje nás naše průvodkyně indickou angličtinou, když přejdeme hlavní ulici nacpanou obchůdky a pustíme se po úzké pěšině vyšlapané mezi seschlým křovím. Nemusí nás dvakrát nabádat. Jsme sice pár metrů od turistické promenády, ale zároveň se ocitáme v úplně jiném světě. V subtropech zapadá slunce v šest večer a teď, kolem osmé, už klopýtáme v úplné tmě. Sem tam projdeme kolem chatrče sflikované z bambusu a igelitu, před kterou hoří oheň. Párkrát nám přes cestu přeběhne místní uklízecí četa v podobě chlupatých goanských vepříků. Když nás Sheeta zvala „k sobě do domu“, představovali jsme si sice malý, ale přece jen domek. Nic ani vzdáleně podobné naší představě lidského obydlí tu ale nevidíme. Spíš to tu vypadá jako na začátku béčkového hororu o naivních turistech.

Ačkoliv indická kuchyně má 5000 let dlouhou tradici, čili přivezli do Indie až Portugalci v 16. století.

Evropa! Krásná země!

Samozřejmě Sheetě v tu chvíli křivdíme. Je sice na Indku trochu hubatá a nenechá si od nikoho nic líbit, ale nás zná už pár let a nedá na nás dopustit od mého společenského faux pas. Její obchůdek stojí hned vedle naší oblíbené plážové hospody. Jednoho dne Sheeta vybojovala smlouvací bitvu s obzvlášť sveřepou turistkou, které přišlo nezbytné čtvrt hodiny smlouvat o 20 rupií – asi šest korun. Vypadala tak zmoženě, že jsem ji pozval na pivko. To ji srdečně rozchechtalo, protože v Indii panuje neoficiální, ale o to striktnější prohibice a běžný Ind požívá alkohol zhruba jednou do roka. I v bohémsky naladěném Goa jí taková nabídka musela znít, asi jako byste v Česku někoho zvali jen tak na nudapláž. Když ji přešel záchvat smíchu, důležitě se usadila ke stolu, objednala si džus a během deseti minut z nás vytáhla víc informací než FBI. A navíc stačila převyprávět svou rodinnou ságu až do třetího kolene. Když dopila, způsobně si odříhla a pozvala nás oba  na večeři. Šeptem. 

Sheetino zeleninové karí není žádná rychlovka. Vařili jsme ho dvě hodiny.Sheetino zeleninové karí není žádná rychlovka. Vařili jsme ho dvě hodiny.

„Oni v restauraci neradi vidí, když se moc kamarádíme s turisty,“ vysvětluje nám, když se během klopýtání temnotou ptáme na důvod jejího tajnůstkaření. „Oni… jak se to řekne… Žárlí,“ dodává vítězoslavně. To nás trochu zarazí, protože v drsné realitě indického života je nadbíhání turistům běžná taktika. Člověk, se kterým se vidíte poprvé v životě, vás okamžitě prohlásí za nejlepšího přítele, zeptá se vás, odkud jste, a pak znalecky zvolá: „Áááá, Evropa! Krásná země, dobrý lidi!“ A zatáhne vás k sobě do obchodu. Jelikož na Palolem Beach do Goa jezdíme už sedmým rokem, pár opravdových kamarádů jsme si tu už našli. Sheeta je jedna z nich, majitel restaurace pod fíkovníkem je další. Proto nám připadá divné, že by jeden na druhého měli žárlit kvůli pozvání na večeři. Zřejmě se to v rámci nekončícího zápasu o každou turistickou rupii považuje za něco jako nedovolenou přihrávku přes tři čáry.  Když konečně dorazíme na místo, napadne nás, že jsme se měli pozvání bránit my sami. Označení „dům“ se v případě obydlí naší hostitelky ukázalo jako klamavá reklama. Vyklubala se z něj jedna místnost uprostřed přízemní stavby, která by českého bezdomovce vehnala do stávky za lepší životní úroveň. Řadovka ze všeho nejvíc připomíná řadu garáží pro motorky. Osm kójí s betonovými zdmi, střechou z bambusu propleteného palmovými listy a potaženého igelitem. Ze dveří příbytků osvětlených skomírajícími žárovkami začínají vykukovat zvědaví obyvatelé. Zřejmě sem moc turistů nechodí.

JÁ BYCH SE ASI NENAUČILA ŽÍT V ZEMI, KTERÁ NENÍ DOST CIVILIZOVANÁ NA TO, ABY PO SOBĚ ČLOVĚK NEMUSEL MÝT NÁDOBÍ.

Jakmile se Sheeta patřičně důležitě pozdraví se sousedy a odemkne mohutný visací zámek na dveřích svého „domu“, připomeneme si zase jednou, jak to v Indii vlastně chodí. Zatímco veřejné prostory tu suplují smetiště, své soukromí si Indové udržují v úzkostlivé čistotě. Místnůstka má sice přibližně dva na tři metry, ale je vysmýčená a vydrhnutá do běla, plechové nádobí na stěnách se jen blyští a drsnou realitu okolí připomíná jen oplechovaná bedna, ve které se uchovávají potraviny. Oplechovaná je proto, aby se do ní nemohly prokousat krysy. Usadíme se na rozprostřenou rohož, Sheeta zapálí pár tyčinek pod fotografií svého manžela a běží se k sousedům převléct ze sárí do pohodlných širokých kalhot a dlouhé košile. Než se stačíme rozkoukat, máme v domě čtyři děti, které fascinovaně pozorují mou blonďatou ženu a důležitě odhání ode dveří další zájemce o exkurzi. Než se stačíme skamarádit, vrací se paní domácí s igelitkou plnou zeleniny a návštěvníky nemilosrdně vyhodí.

Zázrak v kuchyni

„To jsem ještě neviděla! Chlap, a chce vařit,“ řehtá se Sheeta, když se jí nekompromisně nacpu do procesu. Jakožto vegetarián ve vepřomilném Česku jsem se dávno stal amatérským kuchařem. Když vidí, že si pravděpodobně neukrojím prsty, nechá mě tupým nožem zpracovávat hromadu zeleniny. Sama se dá do zadělávání těsta na čapátí. Vesele něco pokřikuje na kamarádky, co nakukují dveřmi na zázrak – chlap, co vsedě na zemi loupe cibuli, drtí česnek, krájí zázvor, květák, lilek a seká koriandrovou nať. „Tohle jsem vařívala svému manželovi,“ komentuje Sheeta, zatímco zapaluje kerosínový vařič a hází do rozpáleného oleje hrst hořčičných semínek a špetku římského kmínu. „Učil ve škole v Karnatace, ráno šel do práce a já vařila oběd. Před polednem přijel dabbawallah, zavezl ho manželovi a odpoledne mi dovezl prázdné tiffiny.“ Tenhle indický způsob rozvozu domácích jídel má mimochodem potenciál zařadit se mezi divy světa. Jen v Bombaji rozveze 4000 zdejších dabbawallahů každý den na 200 000 obědů. Objedou zákazníky, vyzvednou tiffiny (kastrůlky), nasednou na vlak, dojedou do centra, sednou na kolo, rozvezou, sesbírají prázdné nádobí a doručí ho zpět. Když tenhle systém zkoumali analytici časopisu Forbes, zjistili, že funguje se spolehlivostí 99,9999999 %. „To jsem ještě neviděla! Chlap a chce vařit,“ řehtá se Sheeta.„To jsem ještě neviděla! Chlap a chce vařit,“ řehtá se Sheeta.

 

Chyba se stane jednou ze šesti milionů doručení. Když se ptám Sheety, jak to dělají, jen pokrčí rameny: „Nevím, to je jejich práce.“ Dabbawallahové, ostatně jako naprostá většina Indů se stálým zaměstnáním, vědí, že když nebudou pracovat perfektně, tak jim okamžitě sebere někdo šikovnější. Přijdou tak o těch pár rupií, které je každý den dělí od hladu. Bez sebemenší sociální jistoty, bez pomyšlení, že by někdy mohli dělat něco jiného, bez vidiny odchodu do důchodu. Dřina den za dnem a jediná perspektiva je návrat do betonové garsonky o výměře šest čtverečních metrů, kde běžně žije šestičlenná rodina. Tvrdit po návratu do Česka, že vám Indie dala nadhled nad naším věčným stěžováním, zní jako klišé. Jenže ono to tak opravdu je. Sheeta odjíždí ze svého domova ve státě Karnataka do pár set kilometrů vzdáleného Goa na osm měsíců v roce. Maká jako šroub a přitom má pořád pusu od ucha k uchu. „Letos musím hodně vydělat. Potřebuji doma opravit barák,“ vypráví. „Když manžel umřel, dostala jsem domek, ve kterém jsme bydleli. Jenže byl hliněný, přišel monzun a dům nám spadl,“ dodá a upřímně se  rozchechtá.

KDYŽ MANŽEL UMŘEL, DALI MI DOMEK. JENŽE SPADNUL.

V turistických bedekrech se dočtete, že konzumací jídla připravovaného na ulici nebo kdekoliv mimo turisticky-friendly restaurace riskujete přinejmenším pořádný průjem. Po skoro dvou hodinách vaření a pár pivech jsme se ale na zeleninové karí s čerstvě upečenými plackami vrhli jako hladoví velbloudi. Jelikož o nás v tu dobu vědělo celé sousedství, rozjel se okamžitě čilý barterový obchod s okolními domky. Za kus krmě připravené tím divným Evropanem sousedi přinášejí hromadu dobrot. Ostré karí ze zelených fazolových lusků, sladké mangové čatní, kořeněné placky papadam, zabijácky pálivé pickles. Jen Šiva ví, kdo a v jakých podmínkách to jídlo připravoval, ale odmítnout nelze. Takže házíme opatrnost za hlavu. Když pochválíme, nadšeně se zazubí: „Thank you, very good, my friend,“ a pak nám přinesou nášup, který by si jinak asi dali k snídani. 

4000

dabbawallahů rozveze každý den v bombaji na dvě stě tisíc obědů.  S neuvěřitelnou 99,9999999% přesností.

 

DIETY

Krávy nejedí hinduisté už od starověku. Višnuisté (ctitelé boha Višnu) navíc nejedí česnek. Džinisté jsou striktní vegetariáni a navíc také nesmějí česnek a cibuli. Muslimové se samozřejmě nedotknou vepřového. U buddhistů je to složitější. Někteří maso smějí, jiní ne, někteří pijí alkohol, jiní ne, někteří věří, že smějí jíst všechno kromě slonů, koní, hadů, lvů, tygrů, medvědů, hyen a lidí. Sikhové nesmějí jíst košer a halal připravené maso.

Duchovně i kulinářsky naplnění se s díky poroučíme a vyrážíme temnými pěšinkami zpátky do chatky na pláži. Cestou se navzájem ujišťujeme, že nám z tak dobrého jídla určitě těžko nebude. Těžko říct, jestli je to pevnou vírou, nebo žaludeční dezinfekcí (velký panák teplé slivovice a Endiaron), ale výlet do domácí indické kuchyně přečkáváme bez následků. Historka o tom, jak se máme v porovnání s Indií sakra dobře, nám ale vydržela pouhé dva týdny. Na pláži jsme se dali do řeči s indickým hipsterem jménem Rajat a on nás po deseti minutách pozval na pár dní k sobě domů, do jedné z nejluxusnějších čtvrtí Dillí. Poté, co se Rajatova maminka dozvěděla, že jsem vegetarián, a ke všemu že rád vařím, okamžitě nás přijala za své. Dokonce natolik, že se nám svěřila se svou největší obavou: „Já mám o Rajata strach,“ říká nám pološeptem. „On se chce odstěhovat do Austrálie a mluví o tom, že bychom se tam mohli přistěhovat za ním.“ „Austrálie je krásná země, tam by se vám určitě líbilo,“ snaží se ji upokojit moje žena. „To já nevím,“ kroutí ustaraně hlavou. „Oni tam prý nemají služky a já bych se asi nenaučila žít v zemi, která není dost civilizovaná na to, aby po sobě člověk nemusel mýt nádobí.“

AddThis
0 comments

Kácíme modly

To počká...

Na začátek jedna dobrá zpráva: Podle výsledků průzkumu pracovitosti v Evropě jsou Češi druzí nejpilnější mravenečci na kontinentě. Každý týden strávíme v rachotě skoro 42 hodin. Déle zařezávají jenom v Řecku (tam je ovšem spousta lidí bez práce). Znamená to, že toho uděláme nejvíc?

Sporák

Opilý ušák

Králík na smetaně je klasika, ale jestli nemáte rádi ruce od omáčky a smetanu i za ušima, zkuste králíka na švestkách a červeném víně. Je to snadné, jen musíte začít den předem. Podávat ho můžete s bramborovou kaší, bramborovým knedlíkem nebo opečenými brambory.

Podobné články: Letem světem

2017 | 11 | Hééérci, lidé mnoha tváří

Sběratel přerostlých letadýlek

Air Park ve Zruči u Plzně působí neuvěřitelným dojmem. Není nijak velký, odhadem tak dvě fotbalová hřiště na kraji vsi. Na téhle ploše se ale tlačí doslova záplava strojů. Křídlo na křídle tu stojí řady letadel, vrtulových i proudových, vojenských i dopravních. Poblíž plotu narušuje leteckou hegemonii řada tanků a podobných obrněných vozidel. Sem tam je pro pestrost přidán vrtulník. Vypadá to tu jak ve výstavní skříni obřího sběratele modelů.

2014 | 3 | Brno jako Brno

100 meetingů v Dubaji

Za sedmihvězdičkovým hotelem Burdž al-Arab zapadá slunce. Růžové světlo ozařuje siluety kotvících jachet. O kousek dál se tyčí panoráma mrakodrapové čtvrti Dubai Marina. V šíleně velkém nákupním středisku Dubai Mall se mezitím proplétají desetitisíce lidí z celého světa.

2014 | 2 | Jak prorazit na webu

Kobra naježená přes řeku

Jiskrné víno někdy svede, co ani šavle nedovede. Tohle gruzínské přísloví vydá za několik armád. Opijete se, přejíte se, objetí nebudou brát konce a nakonec se stanete dobrovolným kavkazským zajatcem.
COOKIES
Google+