Pokec

Stojí tam dva poďobaní lidé v trávě a zpívají

Příšerná hudební videa sjíždí každý z jiného důvodu. Někdo se jim směje, někdo se jejich prostřednictvím ujišťuje, že na tom není tak špatně, a někomu se dokonce líbí. Jarda Konáš je pitvá na blogu Hudební masakry. Píše i pro Čilichili a společně pořádáme soutěž o největší hudební odpad domácí scény Zlatý David, na kterou jsme patřičně pyšní.
AddThis
  • Foto: Michael Kratochvíl

Kdo je JarDA Konáš 

Studoval literaturu a textařinu a hudbě se věnuje sám aktivně jako folkový písničkář, textař, promotér a organizátor koncertů. Píše blog Hudební masakry,  který má od letošního jara videoverzi na Streamu. Mrkněte na web naší společné hudební anticeny Zlatý David a inspirujte se. Jak muziku nedělat.

Řekněte mi, nehrabe vám už trochu ze sledování tolika hrůz? 
Ono se to možná nezdá, ale já poslechem hudebních katastrof vlastně netrávím moc času. Když přijdu na vhodného kandidáta, tak si třikrát čtyřikrát pustím klip, napíšu o tom článek a pak si dám pohov. Když si mezi články stihnu dojít na koncert, tak se mi špatná hudba stačí vykouřit z hlavy.

Vím, že Hudební masakry začaly přeposíláním děsivých videí mezi kamarády muzikanty. Co jste ale dělal před tím? A kdy se z Masakrů stala práce?
Před Masakry jsem pracoval jako galerista. Měl jsem svou internetovou galerii zaměřenou na současné české výtvarníky, dělal jsem výstavy po republice a zároveň jsem ve volném čase pořádal koncerty, promoval a produkoval. Masakry vznikly skutečně hlavně díky tomu, že jsem se znal se spoustou muzikantů, kterým jsem posílal určitá videa a pak je s nimi rozebíral. Živí mě zhruba poslední rok. Psaní mě začalo zaměstnávat natolik, že jsem se přestal považovat za galeristu a začal se představovat jako publicista. 

Blogy, které do něčeho vrtají, jsou v módě. Čím jsou Hudební masakry jiné než 1000 věcí, co mě serou a další podobné projekty?
Líbí – nelíbí dokáže napsat každý. Na málo blozích se ale dočtete, proč se ta věc nelíbí, co je na ní špatně a jak by se dala dělat lépe. Přesně o to se snažím já. Nikdy jsem nechtěl dělat hejtovací blog, ve kterém si budu filtrovat osobní averzi. Doufám, že se tenhle přístup trochu promítne i do diskusí. Nechci, aby se v nich scházeli lidé, co přesvědčují ostatní o své pravdě, ale lidé, co si chtějí a dokážou povídat o muzice. 

Nikdy jsem nechtěl dělat freakshow. Interpret mě zajímá, až když se snaží prorazit.

Já do komentářů nakouknul a fakt to není taková síla jako na jiných blozích. Pár perel se u vás ale stejně najde. Jako pod článkem o Šlágr TV, který jeden diskutující nazval: „Holt závist, zloba, demence.“
To ještě není zdaleka nejhorší reakce. Jednou za čas dávám na blog speciál „best of komentáře“ a tam se člověk dočte daleko zajímavější věci. Zvlášť ze začátku, kdy lidi považovali Masakry za další hejtovací blog. Poslední dobou se zdá, že jádro mých čtenářů jeho myšlenku pochopilo a vzalo si ji za svou. 

Vážně? Nemáte dojem, že na váš blog lidi chodí jako do panoptika hudebních kuriozit? 
Já jsem nikdy nechtěl dělat freakshow. Tu dělají Rozhněvaní muži nebo agresoři.com. Lidem předhodí video a chtějí  jen, aby se mu smáli. Mě interpret zajímá v okamžiku, kdy se snaží aktivně prorazit na veřejnost. Způsob jejich sebeprezentace mě zajímá stejně jako hudba samotná.

Stojí tahle odnož hudební sféry vůbec za pozornost? Neměli bychom ji radši tiše ignorovat? 
Já si z principu vážím každého, kdo dělá muziku. Vlastně každou tvůrčí aktivitu považuji za pozitivní. Proto je mi líto, když vidím, že se lidé snižují k nedůstojným krokům jen proto, aby se o nich začalo mluvit. Anebo když naprosto vážně produkují hudbu, která se vážně brát nedá. Myslím si, že stojí za to jim sdělit názor, že by to třeba šlo dělat jinak. 

Máte dojem, že to ti lidé chtějí dělat jinak?
To je různé. Většiny se to dotkne a začnou mi psát zprávy typu: „Co si o sobě myslíš, co jsi dokázal ty?“ Jsou ale i případy, že si článek přečtou, pošlou mi mail, kde vysvětlí, jak to mysleli oni. Občas mi někdo dokonce posílá ukázky věcí, které zrovna dělá. 

Kdo to třeba dělá?
Píšeme si takto třeba s jedním majitelem nahrávacího studia, který produkuje… no, řekněme podprůměrné hiphopery. Bere to jako kšeft, ale pošle mi vždycky ukázku, co já jako na to.

Člověk, který ví, co funguje a co by se mělo udělat jinak, ve spoustě českých hudebních projektů chybí. Říká se mu producent. 
Nojo, jenže já to dělám zadarmo, takže si producent nemůžu říkat. Já občas někomu pomůžu, protože jsem díky Masakrům nasbíral dost kontaktů a můžu třeba propojit muzikanty s režiséry videí, lidmi z nahrávacích studií, promotéry a tak. Práce producenta ale znamená spoléhat se i na práci druhých. Stačí, aby jeden z deseti měl něco na háku, a už je problém. To mě trochu odrazuje. 

Velkou část Hudebních masakrů naopak tvoří muzika, která vzniká čistě jako producentský projekt. Holki, Lunetic, Lucka Vondráčková. Jde takové projekty vůbec kritizovat, když evidentně fungují? Prodávají cédéčka a lístky na koncerty?
Když jakýkoliv produkt míří do veřejného prostoru, tak musí počítat s kritikou. Mě štve, že existuje spousta takovýchto uměle vyprodukovaných zpěváků, zatímco muzikantů s talentem a potenciálem dělat dobrou hudbu si producenti nevšímají. A myslím si, že mám právo to říct nahlas.

Nemyslíte si, že producenti moc dobře vědí, co dělají, když si vybírají, s kým pracovat?
To oni vědí moc dobře. Ale nevyrábí kvalitní zboží a jejich kapely zaniknou okamžitě poté, co zmizí z rádií.

2013_10-gymnazistka-pokec-stoji_tam_dva_podobani_lideMichael Kratochvíl

Takže se v Česku nevyplatí dělat dobrou hudbu? Proč?
Dobrá hudba se u nás dělá. Problém je v tom, že český konzument hudby je hrozně konzervativní a odmítá vynakládat čas a úsilí na její nalezení. On sedí a čeká, až mu hudbu někdo naservíruje. A kdo mu ji servíruje?

Rádia?
Přesně tak. Jenže rádia míří přesně na ty posluchače, co sedí a čekají, až jim pustí Michala Davida. Tím se dostáváme do začarovaného kruhu normalizačního popu, který se tu točí už dvacet let. Rádia pouští hudbu, kterou „posluchači chtějí“, a posluchači jinou hudbu neznají, protože v rádiu jinou neslyší. Lze z něj uniknout jen tak, že člověk začne hledat sám, pak zvedne zadek a jde se na ni podívat do klubu. 

Tak to se obávám, že se změny jen tak nedočkáme… 
Já často přemýšlím, kdy a jak se to zlomí. Napadá mě jedině generační obměna. Proč je teď tak populární Michal David? Protože veřejnost, která je v produktivním věku a na kterou cílí rádia, jsou Husákovy děti. Michal David jim připomíná dobu, kdy dostali první pusu, vykouřili první cigáro, a to v nich vzbuzuje nostalgii. Já věřím, že až se tahle generace vystřídá, tak se vystřídá i hudba v rádiu.

A nedá se to trochu popostrčit? Třeba právě publicistikou? 
Určitě ano. 

Jenže pokud budete dělat blog o dobré hudbě, tak nebudete mít zdaleka takovou čtenost jako teď, když probíráte masakry. 
To je fakt. Takový blog většinou může fungovat jen v případě, že ho bude psát někdo známý. Jinak v podstatě nikoho názory nějakého publicisty nezajímají. Na internetu čtou lidé jen články, které jim dávají za pravdu. Přesto s pár dalšími lidmi plánujeme vytvořit nové médium, které bude psát o kvalitní muzice, navíc o takové, na kterou si mohou lidé sami zajít a zjistit, že ta kvalita se okolo nich skutečně vydává na deskách a hraje naživo. 

Nemáte někdy dojem, že děláte těm děsným muzikantům reklamu? Spousta lidí se o nich dozví kvůli vám, pak si je z hecu pozve na večírek a končí to prostoduchým rapperem Metrixem, kterého na diskotéce vyhecují, ať skočí ze střechy.
Já si to nemyslím. O Metrixovi jsem psal až v okamžiku, kdy měl čtyři koncerty do měsíce a lidi ho zvali na diskotéky, aby se mu tam mohli vysmívat. A psal jsem na rovinu, že to je špatně. O Leovi Beránkovi jsem napsal, až když měl milion zhlédnutí na YouTube, a pak jsem ho nechal být – co bych o něm taky měl psát? Jeho zviditelnilo spíš vystoupení na Zlatém Davidovi a mluví se o něm vlastně jen kvůli tomu, že je to člověk, který vzbuzuje negativní emoce. S Masakry nebo hudbou obecně to nemá moc co do činění. On by koule ukázal někde jinde a haló by kolem sebe udělal tak jako tak. 

Hudebník by měl mít za cíl vytvořit album, co si člověk za pět let s chutí pustí.

Když se zabýváte způsoby, jakými se muzikanti snaží prorazit na veřejnost, přišel jste už na nějaký zaručený způsob, jak se stát hvězdou?
Stát se hvězdou je dnes zavádějící pojem. Spousta interpretů považuje za jediné kritérium úspěchu a kvality svůj ohlas na sociálních sítích. Kolik mají fanoušků na Facebooku, kolik lidí vidělo jejich video na YouTube. Jenže mega zhlédnutí dnes zajistí každá šikovnější mediální agentura. 

Vážně? Jak se to dělá?
Mají k dispozici algoritmy, které vytváří umělé profily. Ty umí hlasovat a dokonce i komentovat. Jenže uměle nahoněná čísla muzikantovi skutečné fanoušky nepřidají. DJ jménem ONdray má na své stránce deset tisíc fanoušků a tuhle mu příspěvek lajknul jen jeho producent. Leo Beránek má milion zhlédnutí na YouTube, pak vydá desku, a nikde na ni nenajdete ani recenzi. Protože nikoho nezajímá. Hudebník by měl mít za cíl vytvořit album, co si člověk za pět let s chutí pustí, když ho náhodou vytáhne z foldru v autě na dálnici. V tom nikomu sto tisíc fanoušků na Facebooku ani mega na YouTube nepomůže. 

Existují masakry, které jsou pro vás pod hranicí únosnosti? O kterých nechcete psát?
Určitě. Poslední případ je Párty Lajf. To je video, které je za hranicí jakéhokoliv vkusu a dá se mu jen hloupě smát. Vůbec netuším, kdo a proč to natočil. Pravděpodobně nějaký parchant, který zneužil toho, že ta holka nemá všech pět pohromadě, a honí na tom sledovanost svého videokanálu. O tom já fakt psát nebudu. 

Jenže videí za hranicí vkusu je spousta. Pro mě se sem řadí třeba Řezník, který točí klipy o tom, jak mučí holky ve sklepě. 
Jenže Řezník to dělá v hudebním žánru, který tyhle postupy používá. A dělá to dobře a profesionálně. Vydává alba, která se na hiphopové scéně cení, má obchod s merchandisingem, vyprodává koncerty. Já se shodou okolností s Řezníkem znám osobně a vím, že je to ve skutečnosti milý člověk. Ví prostě, jak vyrobit hudbu, která zaujme jeho fanoušky, a využívá toho. 

Je něco, u čeho jste se musel rozhodovat, jestli napsat, nebo ignorovat?
Váhal jsem u Katky a Jindry. Na jednu stranu se jejich tvorba dá považovat za čistou freakshow, protože na videu stojí dva poďobaní lidé v trávě a zpívají „Ta slepička kropenatá“. Na druhou stranu Jindra je profesionální muzikant, bere si za vystoupení peníze a prodává desky. Což mě zajímá a vidím v tom téma, o kterém můžu napsat. Ale nebudu si z nich dělat srandu. 

Kolik lidí už vás zažalovalo za kažení byznys plánu?
Žalobou mi někdo vyhrožuje každou chvíli. Jenže to jsou lidé, kteří mi chtějí prodat za šest stovek cédéčko, kde rytmickou sekci zastupuje traktor a do toho se příšerně zpívá. Když si uvědomím, že si za polovinu můžu koupit album Led Zeppelin, tak ať mi nikdo netvrdí, že o tom nemám právo napsat. Navíc naše zákony pamatují na obranu publicistů. Jinak by byli všichni kritici ve vězení.

A jsou naopak muzikanti, kteří se s vámi skrz Hudební masakry skamarádili?
Pár takových případů je. Třeba se přes Facebook bavím s Petrem Dvořákem, který hrál v příšerném projektu Arpegi. To byl takový klon Michala Davida z roku 2012. Nebo jsem si psal s Kyklopem z Maxim Turbulenc, který mi dokonce poslal svou novou desku. Na pivo spolu ale nechodíme. Hlavně proto, že se pohybujeme v úplně jiných prostředích. 

Nenapadlo vás někdy, že se snažíte prostřednictvím psaní eliminovat to, o čem píšete? Co až nebude koho masit?
Já si nedělám iluze, že by se to někdy podařilo. Jsem vlastně rád už jen za to, že se díky Masakrům začalo soustředěně mluvit o neřestech, kterými se dřív nikdo nezabýval. Třeba jak si kapely kupují fanoušky na so­ciálních sítích. Nebo jak klíčují svá videa do záznamů koncertů, kde vůbec nevystupovali. Jestli se tím podaří trochu zkultivovat naši hudební scénu, tak budu rád. A když masakry zmizí úplně, tak budu nejšťastnější člověk na světě a hrdě se vrátím k práci galeristy.

AddThis
2 comments
TeriBusova
TeriBusova

rozumny..jasny..vystizny..na nic si nehraje - a hlavne (diky bohu) vi o cem mluvi. nadsena! :))

Martin Charvat
Martin Charvat

Jardo, pokud se odhodláte a budete s bandou lidí psát o kvalitní muzice, kterou u nás lze najít, bude to to nejleší, co můžete ze své pozice udělat.. dosavadní kritika toho špatného je dobrá a pro hodně lidí i zábavná věc, ale jak už někdo pod článkem napsal, lidé kteří podporují špatné věci se tím asi nechytnou za noc (i když je možné o tom diskutovat)..

pokládám za důležité psát o tomto tématu pozitivně, popostrčit kvalitní kapely blíže fanouškům a také vysvětlovat, jak je podpora hlavně pro ty malé kapely důležitá, protože každý člověk se cení



Šmrnc

A jsou fuč

Rodiče nečekaně odjeli. Gympláci bývají rychlí, takže zorganizovat celonoční mejdan netrvá ani hodinu. Jak takovéhle akce končí, víte sami...

Reportáž

Jepaš tuke, jepaš mange, hop, hop, hop!

„Jsem původem Gruzínka, tak zapadnu,“ odrážím obavy kolegů před odjezdem. Ale po pravdě netuším, co mě čeká. V předvečer protiromských pochodů ohlášených po celé republice se předposlední prázdninový pátek chystáme do Kolína na romskou zábavu.

Podobné články: Pokec

2017 | 7 | Strach má velká křídla

Budeme jen mozky v nálevu?

Díky jeho nástrojům udělalo Disney Studio z klasického Lvího krále 3D film. Daniel Sýkora, programátor s duší výtvarníka, píše algoritmy, které mají do animáků vrátit ruční práci. Bez úmorné dřiny. Teď ohromil svět počítačové grafiky videem rozhýbaných obličejů, které na sebe berou podobu jakékoliv fotky, sochy nebo obrazu. Z umělé inteligence má ale trochu strach.

2017 | 6 | Atlas braků

Co je hmatatelnější než třicetikilový kámen?

Domu v pražské Říční ulici si všimnete pravděpodobně kvůli pamětní desce bratří Čapků. Ve dvoře se přitom skrývá nejdéle fungující litografická tiskárna u nás. Lisy v ní ovládají otec a syn Martin a Matěj Boudovi a nedávno jí hrozilo vystěhování. Strhla se proti němu taková vlna protestů, že k němu nedošlo. Naštěstí. A tak jsme si s Martinem Boudou mohli v dílně popovídat.

2017 | 5 | Harddiskobolos

Reprezentuju český hiphop v Bronxu

Když se řekne breakdance, většina z nás si představí týpka, který se točí na hlavě. Za tímhle zjednodušeným pohledem se ale skrývá celosvětová komunita tanečníků, kteří se odkazují na čtyři dekády starou kulturu vzniklou v newyorském Bronxu. Někteří, jako třeba pražská Bgirl Sweemo, tam dokonce jezdí vstřebávat inspiraci osobně.
COOKIES
Google+