Reportáž

Jepaš tuke, jepaš mange, hop, hop, hop!

„Jsem původem Gruzínka, tak zapadnu,“ odrážím obavy kolegů před odjezdem. Ale po pravdě netuším, co mě čeká. V předvečer protiromských pochodů ohlášených po celé republice se předposlední prázdninový pátek chystáme do Kolína na romskou zábavu.
AddThis

„Když bude nejhůř, tak prostě zdrhnem,“ mumlá si cestou v autě fotograf. Koukám se na toho stokilového hromotluka, který fotil ve válečných zónách, a uvědomuju si, že jsem se právě stala svědkem síly předsudků. Nadšený nebyl ale ani organizátor romské veselice Milan Dunka. „No já nevím, nestojím moc o žádnou publicitu, víte,“ sdělil mi s neskrývanou obavou, když jsem mu volala. „Minule vyšlo něco o zábavě v Kolínském deníku a hned se všichni rozčilovali, že už se zase píše o cigánech a koho že to zajímá,“ zněla jeho prostá odpověď. Začíná to pěkně. 

Přijela televize

Je něco po osmé večer a my jdeme s vyfiknutým davem přes kolínské náměstí k tamnímu kulturáku. Společenské oblečení se tu bere hodně vážně. U pokladen identifikuji pořadatale. Není to zas tak těžké, protože má cedulku. Omlouvá se, že neví, kde zrovna pan Dunka je, a pouští nás nahoru. „Tamten vzadu, ten plešatej,“ naviguje mě ke skupince několika plešatých Romů u okna hlouček nažehlených mužů v běloskvoucích košilích u baru, kteří se pochechtávají a pomrkávají na nás. „Vy jste z České televize, co? Tadyten se moc rád fotí.“ „No jo, ale radši s nějakou holkou, aby vám nepraskla čočka,“ zaslechnu ještě, jak zahajují konverzaci s fotografem. 

Kuk na strejduKuk na strejduMichael Kratochvíl

Velmi vytížený Rom

I třicátník Milan Dunka má cedulku Pořadatel, a tak se trefím na první pokus. „Dobrý den, tak vy jste dorazili, co si dáte k pití?“ podává mi svou velikou ruku a nabízí židli. Kapela, která vypadá jako dospělí Bratři v triku, zatím v sále zvučí. Prý měli trochu zpoždění, ale brzo už začnou, vysvětluje mi omluvným tónem pan Dunka. V nekuřáckém sále na ni zatím čeká zhruba padesátka tancechtivých dívek a dam, zatímco pánové se sdružují hlavně tady v předsálí. „Oni jsou z Košic, jedni z nejlepších. České kapely už lidi znají, a tak chtějí poznat a slyšet něco nového, víte,“ zasvěcuje mě pan Dunka. Časem zjistím, že Dunka se tu dnes jmenuje zhruba každý třetí, takže raději říkejme Milan. Vysvětluje mi, že romské zábavy začal ve svém rodném městě pořádat proto, aby se jeho komunita měla kam jít bavit. A že se to chytlo natolik, že se na ně sjíždí i 500 lidí z okruhu sta kilometrů. „Tahle je moje čtvrtá a chtěl bych je dělat tak pětkrát do roka, víc bych asi organizačně nezvládl, je to spousta zařizování.“ A dodává, že v civilu je majitelem stavební firmy a tyhle tancovačky dělá bokem. „A jak vám jde podnikání?“ vyzvídám. „Moc dobře,“ rozzáří se, „práce je víc než dost.“ Takovou odpověď jsem nečekala. Ty stereotypy. „Tak se tu rozkoukejte, kdyby něco, jsem tu. Jo a rozjíždět se to začne tak kolem desáté,“ dodá a opustí mě.  

Tohle není rasově motivované násilíTohle není rasově motivované násilíMichael Kratochvíl

Jo, rodina je tu celá. kolik to je lidí? Počkejte, tak to fakt nevím…

Černobílá na podpatcích

Kapela spustí první čardášovou vypalovačku. Tohle není spoře osvětlená diskotéka. Světla v sále jedou naplno, ale na parketu se zjevně nikdo nestydí. Vplouvá sem nejen místní omladina, ale i paní, co už je tutově babičkou. Do minuty se mi ztrácí v záplavách havraních vlasů a místy i patnácticentimetrových podpatků. Nemůžu si pomoct a podupávám taky. Dvě holky jak z reklamy na rasovou snášenlivost se při tanci drží za obě ruce a ta světlejší z nich, co tančí v pantoflíčkách na vysoké platformě, si všimne, že je pozoruju. Gestem mě vybízí, abych se k nim přidala. Začíná se mi tu líbit. Repertoár kapely Dyno Košice se neomezuje jen na cikánskou muziku. Nasazují i italský, latinskoamerický a bůhvíjaký popík. Na čardáš se holt nedá dost dobře ploužit. Po třech písničkách má kapela, kterou čeká hraní do půl čtvrté ráno, pauzu.

Pro facku do ulic

Milan sice říká, že bílých hostů tu moc nemají, protože se sem prý bojí, ale vteřinu poté, co kapela znovu spustí, napočítám na parketu šest tanečníků, z toho čtyři bílé. V Kolíně evidentně není nouze ani o smíšená manželství, jeden z takových párů tančí i se svou náctiletou dcerkou. Představa, že zítra se v deseti českých a moravských městech sejdou náckové na nenávistné pochody proti Romům, je pro mě v tuto chvíli dost sci-fi. „Jsou krásný, co?“ pomlaskává si fotograf hromotluk, co měl ještě před pár hodinami strachem stažené půlky. „Tolik sexappealu na dýze ne­­uvidíš,“ hýří nadšením a ochotně fotí každého, kdo ho o to požádá. Má pravdu, vlnění boků a černých kadeří je sexy. „Jste mi nějaká povědomá, odkud jste?“ osloví mě jeden z nesčetných Milanových bratranců. Sice mi tuhle otázku položí během následujících hodin ještě asi dvacet dalších mužů, nicméně je to roztomilé. A tak se dám do řeči. „My tady žádný problémy nemáme. Ono je to o výchově, my si hlídáme i mládež, protože dneska dáte někomu facku a jde se do ulic,“ vysvětluje mi klíč ke zdejší harmonii. „Slyšel jsem, že jeden z těch pochodů má být i tady v Kolíně, ale já tomu nevěřím. Tady fakt není důvod,“ krčí rameny. Když odmítnu panáka, ujistí se, že až budu chtít tancovat, vím, kde ho najdu, a mizí v davu. Další z vyžehlených bratranců Dunkových s cedulkou Pořadatel mezitím mírnými prostředky vykazuje do patřičných mezí dámu, poněkud hlučně se dožadující u kapely přídavku. 

Píšu vám, Tatiano!

K mému stolu přisedá skupinka mužů a chce vědět, co si to píšu. Pánové jsou ze slovenské Levoči a v Kolíně už deset let pracují. Doma mají rodiny, které vidí jednou za měsíc. „To je dost blbý, ne?“ projevuju s jejich situací soucit. „Takový je život,“ krčí rameny muž, kterému jsem pochopitelně také povědomá, a vyzývá mě k tanci. Sebekriticky se porovnám s dívkami na parketu a odmítám. „Ale, prosím vás, posledně gádžiky tancovaly líp než cigánky, a líp se bavily,“ čte mi myšlenky. 
Na toaletách, kde to voní jak v Ritzu, se dávám do řeči se starší dámou s laskavým pohledem. „Tančíte ráda?“ zajímám se. „Sem tam, ale hlavně jsem tu jako Milanova máma,“ říká mi pobaveně. „Jo, rodina je tu celá. Kolik nás tu ale je, ani nevím.“ Doprovázím ji k baru, kde dostávám bez ptaní malé pivo. Pamatují si mě. „Tak na zdraví a ať se vám tu líbí,“ připíjí mi paní Dunková. Barman mě ujišťuje, že až budu chtít tančit, všeho nechá a jde se mnou. 
Pak už se k baru vyznávám jedné tanečnici z obdivu k jejímu tanečnímu stylu. „Proto na vás tak civím,“ vysvětluju. „Tak se přidejte, nemusíte se stydět,“ říká mi. 

Kuk na tetuKuk na tetuMichael Kratochvíl

Carmen na dýze

Mé rozjímání u odkládacího stolečku vedle baru přeruší pětice dam s žádostí, zda je tam ještě místo. Kolínský kulturák se zaplnil a i takový stolek je náhle velmi žádaným artiklem. Kývnu, a až pak si všimnu, že dámy na sobě mají šaty jak na galavečer, třpytivé šperky a perfektní make-up. Téměř okamžitě se dozvídám, že jsou všechny v příbuzenském vztahu, přijely sem z Kutné Hory a jejich minulá dámská jízda byla romský ples na jakémsi zámečku. „Kdybych to tušila, vezmu si rifle,“ vysvětluje mi jedna z nich. „Jo, byly jsme i v Lysý, tam to bylo taky nóbl. No nic, kdo to moh vědět, že,“ dodává. „A to jezdíte vždycky takhle samy holky? A jak pojedete domů?“ ptám se já. „Jo. My se vyblbnem, vytancujem, prostě si to užijeme samy a naši chlapi pro nás vždycky ráno přijedou,“ vysvětluje a obrací se na svou neteř: „Dokuř, jdeme tančit.“ A mně vyvstanou na mysli slova: „Ženy nejsou naše konkurence, ženy jsou náš kmen,“ která mi kdysi sdělila sečtělá kamarádka po letech prosezených v genderové knihovně.

Všichni jdeme do nebe

Vracím se do sálu, parket je plný, s díky odmítám další pozvání k tanci a snažím se prokličkovat ke svému stolu vzadu. Jenže ten už dávno není můj. A panák mě tentokrát nemine. Když pak kapela zahlásí: „Tak co, dáme čardáš? Ale musíte všichni tancovat!“ jdu a najdu tu tanečnici od baru a její kamarádky. Nadšeně mě berou mezi sebe. Kašlu na pracovní povinnosti a nechávám legendární píseň o jablíčku z muzikálu Cikáni jdou do nebe, ať si se mnou dělá, co uzná za vhodné. Vedle naší skupinky tančí párek hipsterů a mladík, kterému jsem dala košem, to roztáčí se dvěma slečnami v pouzdrových šatech, co přišly nejspíš rovnou z banky. Tančí i hostesky od vchodu. Jepaš tuke, jepaš mange, hop, hop, hop! Dyno Košice ten zběsilý rytmus vydrží snad deset minut a euforie zaplavuje celý kulturák jako lavina. Zpocená jako pes a šťastná jako blecha se jdu provětrat ven. Cestou potkávám dvojici jak z reklamy na rasovou snášenlivost. 

Euforie zaplavuje celý kulturák jako lavina. Zpocená jako pes a šťastná jako blecha se jdu provětrat ven. Cestou potkávám dvojici…

Bratři v  triku už jsou velcíBratři v triku už jsou velcíMichael Kratochvíl

Tady se nikdo nepere

„No a spolu si musíme zatančit!“ volá na mě ta tmavší z nich. „Však jsem na vás už dávno mávala,“ dodává světlejší. „Mně se prostě na podpatcích tančí líp,“ krčí rameny, když jí vyjádřím svůj obdiv nad tím, že si ještě nic nezlomila. Scházíme spolu ze schodů, holky se diví, že dělám „pro televizi“, a v přízemí kulturáku se sráží s paní, kterou mi představují jako svou „mamku“. „No, my jsme švagrové,“ vysvětluje ta světlá, „tohle je naše mamka, teda moje tchyně, vlastně.“ Co na tom, že se v tu chvíli známe asi minutu. „Ta kapela hraje ale dobře, naši muži jsou oba muzikanti, tak my tomu rozumíme.“ „A kde je máte?“ ptám se já. „No, tady někde jsou,“ mávne rukou směrem zpátky do sálu ta tmavší. Jejich mamka mi podává ruku a vyzvídá, jak se mi tu líbí. „Tady se nikdo nepere,“ ujišťuje mě a podpírá přezouvající se snachu pod paží, „my prostě jenom rádi tancujem.“ Líp bych to neřekla. Když se pak s kolegou fotografem loučíme, vyměňujeme si s organizátory e-maily a dělá se „poslední fotečka“, jeden z bratranců Dunkových nás doprovází až před kulturák a volá za námi: „A co budete dělat doma?“ „Nevím, asi tančit,“ chce se mi zakřičet zpátky.

AddThis
1 comments
Haluskaaa
Haluskaaa

ROM je druh paměti! Tohle jsou CIKÁNI! Prosím o korekturu článku.

Pokec

Stojí tam dva poďobaní lidé v trávě a zpívají

Příšerná hudební videa sjíždí každý z jiného důvodu. Někdo se jim směje, někdo se jejich prostřednictvím ujišťuje, že na tom není tak špatně, a někomu se dokonce líbí. Jarda Konáš je pitvá na blogu Hudební masakry. Píše i pro Čilichili a společně pořádáme soutěž o největší hudební odpad domácí scény Zlatý David, na kterou jsme patřičně pyšní.

Kácíme modly

To počká...

Na začátek jedna dobrá zpráva: Podle výsledků průzkumu pracovitosti v Evropě jsou Češi druzí nejpilnější mravenečci na kontinentě. Každý týden strávíme v rachotě skoro 42 hodin. Déle zařezávají jenom v Řecku (tam je ovšem spousta lidí bez práce). Znamená to, že toho uděláme nejvíc?

Podobné články: Reportáž

2017 | 6 | Atlas braků

Vítejte v nebi, pařmeni

Ocitli jsme se v muzeu, kde sice nemají na stěnách obrazy starých mistrů, ale zase tu můžete někomu vyrvat srdce v Mortal Kombatu.

2017 | 4 | Soumrak missek

S Němcem ve Stalingradu

Je to zvláštní místo. Zvláštní místo, které umí vyvolat zvláštní pocity a silné emoce – a na mladého kluka v uniformě, která mu je moc velká, to zjevně funguje. Jsme v hale památníku Mamajev Kurgan, kde hoří Věčný oheň za všechny ty, co tu padli, a na stěnách kolem nás jsou vypsaná jejich jména, nebo spíš některá z nich, protože všechna se ani do téhle chladné obří haly nemůžou vejít.

2017 | 2 | Tohle budeš nosit za rok

Jak se vinyl nevrátil

Sbírání gramofonových desek je krásný koníček, okolo kterého se ale točí tolik pověr a dezinformací, že často vytváří nezávisle fungující paralelní reality. Když se do nich zaplete ambiciózní agentura a uspořádá v Česku vinylový veletrh, dopadne to všelijak.
COOKIES
Google+