Letem světem

I když jen zpívá a kyne davům

V Banátu je divočina furt. Teď právě tam pole leží pod zmrzlou šlehačkou a lidi se snaží přežít z toho, co okopali od jara do podzimu. A z toho, co prodali českým muzikantům, kteří v srpnu přijeli oživit ves Eibenthal na festival Banát. Místní určitě na tu divnou mládež s kytarami vzpomínají. My zavzpomínáme taky, protože jsme se dostali k zápiskům přímého účastníka, Kuchaře.
AddThis
  • Text, foto: Kuchař K.
2013_10-horecka_letem_svetem_i_kdyz_jen_zpiva_a_kyne_davum

 

KUCHAŘ KITTCHEN

V roce 2011 vystavil na stránky desku MENU ukuchtěnou na laptopu v kuchyni.

Díky nadšeným recenzím začal vystupovat i živě. A jelikož alespoň z počátku tajil svou identitu, na koncertech hrával v masce. Což mu zůstalo. Druhou desku RADIO uzavírá písnička Bouřka, která už zatopila několika letním festivalům. Z nějakého neznámého důvodu funguje celkem spolehlivě jako přivolávač deště. Obě alba si stáhnete na www.kittchen.cz.

Říkejte o mně klidně, že jsem rozmazlený. Ale pokud nemám na krku kartičku pro účinkující, která mi umožní schovat se před hlukem a davy v zákulisí, na žádný fesťák mě nedostanete. Já se lidí bojím. Alespoň si to myslím, když navečer nasedám do jednoho z autobusů, které mne s hromadou úplně cizích lidí poveze osmnáct hodin na pankáčský festival do rumunského Banátu.

Parta kolem českolipského floorbalisty Lukáše Slaného pořádá český festival v rumunských horách teprve podruhé. Už během prvního ročníku tu ale hrála kromě alternativních Květů i taková megalegenda, jako je Mňága a Žďorp. Nebo Divokej Bill. A všichni fanoušci, co se z Banátu vrátili s očima navrch hlavy, fungovali jako dokonalá reklama na další ročník. „Rozhodně nejlepší fesťák, a to jsem byl na Pohodě!” „Vogo, můžeš si vybrat, s jakou kapelou pojedeš v autobuse!” „Tyjo, letos tam během fesťáku umřeli tři lidi!” „Cože?” vyděsil jsem se. Ukázalo se, že nešlo o žádnou tragédii, ale o přirozený běh věcí. Českou menšinu, která žije v několika banátských vesnicích, tvoří hlavně staří lidé. Opravdu staří. Mladí odcházejí pryč. Za prací, za kulturou, za pohodlím. Jeden z cílů festivalu je proto přivést do regionu život a peníze.

Nevrhnout

Kolem dvanácté se potácíme z autobusů do lepkavého vedra na prašné silnici u majestátního Dunaje. Seznamování s kapelami a fanoušky probíhalo na trase Praha–Banát intenzivně a vesele do časných ranních hodin. Jenom u nás kluci z úderky První hoře hráli na tahací harmoniku lidovky asi do tří. A to se leckde pařilo ještě déle a intenzivněji, o čemž svědčí nazelenalá líčka cestovatelů. Slabší členové kapel se snaží nacpat do dodávek, které mají odvážet nástroje do deset kilometrů vzdáleného areálu. Ale místa je málo, a tak se vezou jenom některé zpěvačky a opravdové trosky.

Banát 

V devatenáctém století přišlo do rumunských hor ve třech vlnách několik stovek českých osadníků.

Doma třeli bídu s nouzí, a když jim kdosi slíbil prostor a půdu k obdělávání zadarmo, vypravili se na několikaměsíční cestu. Mnoho jich během pochodu zahynulo, někteří se narodili. A když konečně dorazili na místo určení, ukázalo se, že slíbenou půdu musí napřed vyrvat holýma rukama hlubokým a liduprázdným lesům. Nezbylo jim tedy nic jiného, než se pustit do tvrdé a zdánlivě nekonečné práce. A domov, který si tak tvrdě vybojovali, už Banátští neopustili, i když je tu život dost tvrdý.

 Ostatní čeká vystoupat prvních šest kiláků do prudkého kopce. Kapely, fanoušci, všechno jedno. Zbývá zatnout zuby a nevrhnout. Když konečně míjím dvojjazyčnou ceduli Eibenthal/Tisové Údolí, mám všeho dost. A to jsme teprve na začátku vesnice, která se táhne mezi obrovskými holými kopci podél silničky jako dlouhatánská stuha. Na jednom jejím konci je kulturní dům, hospoda U Medvěda a škola se sprchou a jedinou poloveřejnou splachovací toaletou široko daleko. Na druhém konci je pak areál samotného festivalu. Jak se tak vlečeme vsí, míjíme místní obyvatele, kteří před svými chalupami prodávají, co kdo má. Slaďoučkou, brutálně silnou višňovici a malinovici, sýry, zeleninu, ovoce. Vypadá to tu trochu jako na českém venkově. Jen je všechno tak trochu divočejší, ošlehanější. A úroda z těch zeleninových zahrádek musí rodině vystačit na prodej i na celou zimu. Všechno je tu fest proužívané, stokrát vyspravené s důmyslnou vynalézavostí. I elektrické vedení vypadá spíš starobyle než zachovale. Ale očividně zatím drží. „Trochu jako v Holanech těsně po revoluci,” hlesne zpěvačka kapely ILLE. „Možná před,” doplní po chvíli, když nás v protisměru odevzdaně míjí vedrem zpomalená kráva. 

Festivalový areál je proti tomu velmi současný. Stánky s občerstvením jedou od první chvíle do hluboké noci. Pivo, místní kořalky, obligátní klobásy, vynikající nadýchané langoše nebo miči – malé lahodné karbanátky. Během pár hodin je únava z cesty zapomenuta. Všichni zuřivě doplňují tekutiny a nálada proudce stoupá. Na přelomu světla a tmy už se pod pódiem paří ve velkém. Mám štígro, že zrovna na tuhle hodinu připadlo moje vystoupení. Když se mnou ta hromada lidí zpívá „Ta bouřka se blíží a všichni se těší, bude to krásný, všechny ty blesky”, jsem asi ten nejspokojenější maskovanej písničkář v celém Rumunsku. Je to krásný. A pak mě ta krása a únava a místní pivo Timisoreana posílají někdy během setu Wohnoutů do sladké říše zapomnění.

První song, za pět minut už bych tuhle fotku pro samý lidi nepořídil.První song, za pět minut už bych tuhle fotku pro samý lidi nepořídil.

 

Ráno si u kavárenského stánku z Brna dávám vynikající cappuccino. Vedle zarosených laviček hlasitě chrápe nějaký motorkář. Jemným oparem kolem projíždí Vlasta Redl na elektrickém kole, dlouhá bílá košile a řídké zbytky jeho husté kštice za ním vlají v ranním vánku. Trochu jako ve snu. Po dlouhé procházce na oběd stíhám tak tak představení Eibenthalský rok. Děcka z místní školy střídají loutky, hrané vstupy a drobné přepady publika. Je to legrace, ale zároveň je i z téhle taškařice jasné, že jestli tu je někdo opravdový pankáč, jsou to místní okrojovaní dědečci a stařenky. V létě se mordují s úrodou v horku a suchu. A v zimě se prokopávají závějemi. Když sníh strhne vedení, bejvá to přece jen jinej rokenrol, než jsme zvyklí doma.

Ano, to je Dan se  svou zlomenou  rukou.Ano, to je Dan se svou zlomenou rukou.

 

O to víc si místních všímám, jak navečer obsazují lavičky a sledují, co jim to ti mladí přivezli. Program je senzační. Večírek se rozjíždí znovu, babičky ucucávají višňovici vedle rozdováděných festivalových návštěvníků, místní plavá děvčata točí jedno pivo za druhým. Spontánně vzniká fotka všech účastníků, co si náhodou oblíkli námořnické pruhované tričko. Je jich asi šedesát. 

Tričko v hajzlu

V sobotu se pokusím osprchovat. Napřed se mi přehrne přes conversky záplava vody z rozbitého rezervoáru. Pak si do té samé vody stoupnu ve sprchovém koutě a zimomřivě se celý scvrklý omývám pod ledovým proudem. A pak mi do ní ještě spadne čisté tričko, trenýrky a ručník. Pět kilometrů od nejbližší suché alternativy. Nejhorší návštěva toalety a sprchy ever. Něco se ve mně láme a já stojím v té sprše a tlemím se jak jetel. 

Po třech dnech festivalu už většinu obličejů znám alespoň od pohledu. Bez masky mě sice nikdo nepoznává, ale díky tomu si můžu užít festival netradičně jako účinkující i jako anonymní divák. Ony se ten třetí den ty rozdíly stejně stírají. Na pódiu hrají českolipští VyjakoMy. Jejich frontman Dan si během první hodinky v Banátu zlomil ruku, což je u kytaristy trochu problém. Vysloužil si za to mazlivou přezdívku „kokot Banátu” a všichni ho mají ještě radši, i když jen zpívá a kyne davům.

V BANÁTU MI DOŠLO, ŽE ZDALEKA NEJSEM TAKOVÝ MÁSLO, JAK JSEM SI LéTA MYSLEL. A ŽE MĚ TO SAKRA BAVÍ.

Do Tisového Údolí se pomalu snáší poslední večer. Radostné očekávání velkého finále podtrhují ještě vzdálené záblesky přicházející bouře a během vystoupení Prvního hoře vypadne proud v celé vesnici, v celém údolí, v celé oblasti. Na celou noc. Díky tahací harmonice Prvního hoře a dalším akustickým nástrojům festival živelně pokračuje. Pod pódiem hrozen lidí, který zpívá, co zná, a huláká, co nezná. Začíná pršet a je potřeba rychle zakrýt aparaturu. Organizátoři kmitají, shání se generátor. Místní si libují, že konečně po třech měsících kráplo. Pár zmoklých fanoušků zase nadává na toho blbečka v masce, co to ten první večer přivolal. Ach, sladká anonymita.

 Pod pódiem už je prázdno, ale zpod různých přístřešků se na střídačku i přes sebe ozývá zpěv. Kapela Už jsme doma, která před chvilkou dorazila, to po 1200 kilometrech otočí a pojede zase 1200 kilometrů zpátky. Je to smutný, je to melancholický a je to pořád takovým velmi speciálním způsobem krásný. A pak na to všechno ještě spadne pravá banátská bezelektrická noc.

Ráno po bouřce.Ráno po bouřce. 
 

I když mě nepozvou

Ráno rychlá kocovina, zmatky s dodávkami, moje bagáž někam odjíždí a já najednou bezprizorně a zmateně pochoduju v ostrém slunci kamsi. Pak mě nabere autobus a po kousíčkách úzkou silnicí nad strmými svahy sváží dolů. Pak zjistím, že mi nástroje a batohy odjíždějí v jiném autobusu. Pak si křehká zpěvačka kapely ILLE, která včera kvůli bouřce taky nezahrála, zlomí malíček. A pak nás naženou do dalších autobusů a najednou jedeme. Mám štěstí. Usnu někdy kolem druhé odpolední a proberu se až v noci před Bratislavou. A znovu usnu. Najednou je půl páté ráno a v Letňanech prší a já se vnutím do auta ke zpěvačce se zlomeným malíčkem a jejímu kytaristovi. Překvapuje mne, jak jsou si oba jistí, že příště rozhodně chtějí jet znova a ten zrušený koncert odehrát. To je panečku odhodlání. Jenže pak se to během hodinového sprchování teplou vodou nějak rozleží i mně. Říkejte si o mně klidně, že jsem blázen. Ale jestli mě pozvou, jedu prostě příště znova. A možná i když mě nepozvou.

2012

BYL PRVNÍ ROK, KDY SE  V BANÁTU KONAL FESTIVAL.

UŽITEČNÉ INFO

Více info o Banátu najdete na www.festivalbanat.cz a www.dovolena-banat.cz.


MEDVĚD Z EIBENTHALU

V posledních desetiletích se ale obce potýkají s odlivem mladých lidí. I proto v Eibenthalu vznikla hospoda a basecamp U Medvěda, který umožňuje rozvoj turismu v oblasti.

AddThis
0 comments

Zoom

Studený pivo u Teplýho psa

Přes přízemní okna starého měšťanského domu je vidět těžké stroje, jak se nimrají v dlažbě rozkopaného náměstí. Do skla se zvenčí opírá odpoledně který v sobě spojuje to lepší z klasické hospody a stylizovaného baru. Adam a Sergej tenhle podnik na maloměstě vedou a žijí tu spolu jako pár.

Osobnost

Nechci se měřit s namachrovanými blbečky

Lidový tanec zní jako synonymum nudy. Stačí se do něj ale pustit bez umrtvující piety, vyhodit kroj a začít lidovou hudbu míchat s latinou, jazzem a třeba i s hip hopem. Mikuláš Bryan u nás propaguje taneční večery zvané bal folk. A tvrdí, že by vás bavily taky.

Podobné články: Letem světem

2014 | 3 | Brno jako Brno

100 meetingů v Dubaji

Za sedmihvězdičkovým hotelem Burdž al-Arab zapadá slunce. Růžové světlo ozařuje siluety kotvících jachet. O kousek dál se tyčí panoráma mrakodrapové čtvrti Dubai Marina. V šíleně velkém nákupním středisku Dubai Mall se mezitím proplétají desetitisíce lidí z celého světa.

2014 | 2 | Jak prorazit na webu

Kobra naježená přes řeku

Jiskrné víno někdy svede, co ani šavle nedovede. Tohle gruzínské přísloví vydá za několik armád. Opijete se, přejíte se, objetí nebudou brát konce a nakonec se stanete dobrovolným kavkazským zajatcem.

2014 | 1 | Německo na talíři

Zevlování v království rumů

Tahle oblast patří zevlounům. Jsou všude, kam se podíváte. Zkouření rastamani povykující na každém rohu, pijani rumu na verandách, ležáci na plážích. Pohyb jen na předpis. Jsme na Guadeloupe.
COOKIES
Google+