Pokec

Vyhlašuju válku kunám!

Měl zlé tušení. Tak vběhl dovnitř. A hned ho spatřil. Od krve. Bez života. Holubář Miloš Nevrkla ztratil svého přítele Sonixe – nejstaršího holuba v Česku. Sonixovi bylo dvacet šest let a Nevrklovi se po něm nepřestává stýskat.
AddThis

MILOŠ NEVRKLA 

* Třiapadesátiletý holubář z Březníku u Náměště nad Oslavou.

* Pracuje jako strážce v dukovanské elektrárně.

* Má druhou manželku, tři děti a 150 holubů.

* Nejraději měl Sonixe, kterého ovšem v září zakousla zákeřná kuna.

* Sonix byl nejstarším holubem na našem území, narodil se roku 1987 v Košicích.

Pane Nevrklo, tak starý Sonix už si prý nevrkne…
 …to máte pravdu. Bohužel.

 Ale příjmení máte pěkné.
Víte, že si toho málokdo všimne? Jenom když mi kolegové – kluci z dukovanské jaderné elektrárny, kde dělám ostrahu – občas přinesou zraněného holuba, ať se na něj podívám, tak na mě zdaleka volají: Vrkú, vrkú…

Doma si se svými holuby vrkáte?
Nevrkám. Kdekdo to dělá, já na ně jen pískám.

Co jste si počal s mrtvolkou šestadvacetiletého Sonixe?
Už má na zahradě hrobeček. Nad ním stříbrný křížek a náhrobní kámen, na který ještě nechám kameníkem vytesat nápis SONIX.

Už jste někdy dříve pohřbíval holuba takto pietně?
Ne. Ale u Sonixe to bylo dávno v plánu, jen jsem věřil, že k tomu dojde až za pár let. Letos byl, chudáček, ve skvělé formě, opravdu jsem myslel, že to dotáhneme do Guinnessovy knihy rekordů, poslední tři roky scházely ke světovému prvenství, a… kuna překazila všechno.

Co po něm zbylo?
Zůstal celý. Kuna chytí holuba za hlavu, někdy ji ukousne, počká, až se pták přestane mlet neboli chcípne, a jde na dalšího.

Proč ho nesežere?
To by chtěla, ale bojí se, že ji můžou ostatní holubi prozradit, tak radši pozabíjí všechny. V tomto případě jsem tam vlétl včas, takže mi zlikvidovala jenom šest holubů z šedesáti přítomných; a ani hlavu neukousla.

To máte, jako když se vám na první pohled zalíbí ženská. byl krásně kapratý, špicový a v cajku.  

Překvapil jste ji?
Spáváme při otevřeném okně, holubník máme vzdálený patnáct metrů – a manželka mě náhle probudí, že prý holubi létají bláznivě sem tam a mlátí křídy do pletiva, i když mají být v klidu a spát. Bylo pět minut po půlnoci, když jsem vyskočil na zahradu, a najednou vidím, jak vybíhá z holubníku tmavý stín. Ne – nebyla to kočka. Musela to být kuna. A stará, protože mladá by nenašla tak rychle otvor ven.

Vy asi nejste fanouškem kun.
Vyhlásil jsem jim válku. Teď jsem podle bobků na kamenech poznal, že jsou tu jedna stará plus dvě mladé, tak jdu po nich. Už jim nedovolím, aby mi tu dělaly neplechu… Ale nemyslete, kdysi jsme se synem jednu kunu chovali sedm let.

Tu holubi nezajímali?
Byla jiná. Vyrůstala s naším pudlíkem, byli jak mimina, kočkovali se, ona po něm klidně skákala… Měl jsem to poslat do televizního Neváhej a toč – jistě bych vyhrál. Ale tu jsme si vypiplali na mléce a na psích granulích, dietně, takže neuměla zabíjet. A jednoho dne se ztratila, možná ji někdo sejmul. Ani bych se nedivil, protože kdykoliv měli sousedi na zahradě piknik, vlezla k nim přes plot, sebrala něco ze stolu a utekla. Byla dost drzá, Skálina se jmenovala.

2013_11-horecka-pokec-vyhlasuju_valku_kunam_01_p

A například takovým jestřábům jste válku nevyhlásil?
Podívejte se, když chytne holuba jestřáb, tak se nažere a ostatním dá pokoj, pro což mám pochopení. Kuna vyvraždí, nač přijde. Mimochodem, můj brácha chová i dravce – jednou mi jeho ochočený výr vlétl do starého holubníku.

Co jste dělal?
Tenhle výr nejspíš taky neuměl zabíjet, ale jednoho holuba mi podrápal, tak jsem vzal vidle, ale pak mi došlo, ježišmarja, ten bude bráchy. Volám mu: Přijď a odnes si ho dom, nebo ho zapíchnu. 

Zpátky k Sonixovi – co jste k tomu holubovi cítil?
Víte, jak mě jeho smrt zdrtila? Šel jsem si pak sice lehnout, ale do rána jsem neusnul. Bylo to hrozné – první, co jsem v holubníku viděl, byla jeho mrtvola. Kdybych tam našel dvacet jiných, tak by mi to nevadilo, ale já spatřil Sonixe a to mě vzalo za srdce. Proč jeho?! Proč nezakousla všechny ostatní?! Sonix byl můj mazel.

Lítají si kolem holubníku, vracejí se z dálek, zobou z ruky…

Doslova?
Ano, vzal jste ho do ruky a on se nechal hladit, vrkal na vás, předváděl se… Když ho coby dvaadvacetiletého zapisovali v Pelhřimově do knihy českých rekordů, tak jim tam pózoval jako profesionální model. Měl v sobě zvláštní dar – věděl, že je dobrý.

Čím vám tak učaroval?
To máte, jako když se vám na první pohled zalíbí ženská. Byl krásně kapratý, špicový, a hlavně – pořád ještě v cajku. Moc mu to slušelo.

Rozmazloval jste ho hodně?
Jinak to nešlo. Loni jsem o něj málem přišel, protože jak byl starý, přestával mu sloužit zrak, pětkrát třeba zobl naprázdno, než se trefil do zrníčka. Ostatní mu brali žrádlo a on býval na suchu, takže slábl. Tehdy jsem ho začal krmit přednostně – klekl jsem si a mezi svýma nohama mu dával žrádlo přímo z ruky.

Jak si vysvětlujete fakt, že se dožil šestadvaceti let?
Pro tohle není vysvětlení, to máte jako s lidmi. Devadesátiletý dědek přijde k doktorovi a ten je nadšený, protože děda nikdy nepil, nekouřil, jedl jen zeleninu. Proto ho chválí a stařec řekne: To nic není, můj brácha je o pět let starší a ještě vitálnější, jen za vámi nemůže přijít, protože je věčně ožralý nebo souloží… Prostě musíte mít kořínek – a Sonix ho měl.

Kolik holubů teď máte?
Sto padesát.

A kterého nejradši, když už Sonix není?
Rád mám třeba jednoho Belgičana. Víte, já jsem podruhé ženatý, osmnáct let jsem žil s jednou manželkou, čtyři roky byl sám, a pak jsem si v Pelhřimově našel druhou ženu. Týden před svatbou jsme popíjeli se sousedy na zahradě a náhle vidím, že tam létá holub – krásné rozpětí křídel, bílé špice, jako by něco hledal, ale věděl jsem, že není můj. Nevěnoval jsem tomu pozornost, protože jsme pili, ale když se dopoledne probudím a otevřu holubník, mám tam toho fešáka na krmítku. Byl z Belgie, takže mi došlo, že na jeho majitele těžko seženu kontakt. A upřímně řečeno jsem si řekl: Já si tě nechám, když seš tak pěknej.

Je to fér?
Třikrát už mi uletěl z holubníku a vždycky se vrátil domů, takže i kdybych ho pustil, zpátky k bývalému majiteli nepoletí… Zajímavé bylo, že první týden nechtěl jíst – musel jsem mu koupit ptačí zob pro kanárky, teprve potom se zas dostal do formy. Je nádherný, ale bohužel mi zatím nedal mláďata.

Co je z vašeho pohledu na holubech tak přitažlivého?
Vždyť vidíte. Lítají si kolem holubníku, vracejí se z dálek, jsou věrní, na zapískání mi zobou z ruky… No není to nádherná zábava?

Tušíte, na jakou jsem si teď vzpomněl písničku?
Na Holubí dům. Ta je pěkná, měl jsem ji nahranou v telefonu. Jenže jsem ho ztratil.

2013_10-gymnazistka-pokec-stoji_tam_dva_podobani_lide

Holubí dům je z roku 1972. Kolik vám tehdy bylo?
Dvanáct, přesně tehdy jsem začal holuby chovat. Našli jsme s tátou jednoho zraněného, ujali se ho, ale chcípl, tak jsme jeli za jedním chovatelem, který měl holubů plnou stodolu, nachytal nám jich dva pytle, my byli – všichni tři bráši – šťastní, ale když jsme je za týden pustili, tak vzali roha. Zbylo nám jen pár nejblbějších, kteří nevěděli, kam letět, a od té doby jsem holubář.

Kolik jste ochotný zaplatit za kus?
Nepřeháním to. Na burze třeba vydražím holubičku za osm set, manželka mi to zaplatí k svátku. Ale častěji měním, třeba za slivovici. Před jedenácti lety jsem byl ve Francii na olympiádě poštovních holubů, kde starý chovatel rozprodával chov, za jednoho chtěl od sto padesáti eur výš, ale za flašku slivovice jsem od něj dostal krasavce, který měl rodokmen na dva listy.

Jíte holuby?
Odmalička, mně to nevadí. Holoubata se mi rodí od jara do podzimu, takže ta první si nechávám, ale ta pozdní už jsou chovatelsky na dvě věci. Ty jíme.

 Jak?
Oškubat, nádivka, upéct. Jako kačenu. Ale opravdu jenom holoubata, dospělí jsou tvrdí. Z těch ani polívku nedělám.

Svěřte se, máte nějaký nesplněný holubářský sen?
Z jediného snu mě drasticky probudila kuna, z toho jsem pořád jak opařený. Se Sonixem jsme mohli být v Guinnessově knize rekordů – s žádným jiným se mi to už nadosmrti nepovede.

AddThis
0 comments

Téma

Kam tančíš, noční živote?

V pátek a v sobotu večer se svět mění. Nejsvobodnější chvíle z celého týdne táhnou ven, do klubů, na parket a na koncerty desetitisíce lidí. Jak se podoba těchhle magických večerů změnila od minulého století a které trendy míří k nám?

Reportáž

Není to tak dávno, co se za tyhle věci upalovalo

Zmínkou o upalování nás Kateřina, školitelka kurzu věšteckých technik, varovala hned na úvod. Naposledy se za čarodějnictví upalovalo v Polsku v roce 1811. To máme 202 let, snad budeme v pohodě. V roce 2013 sedí nás šest ženských na Žižkově ve sklepě, odkud za pět hodin odejdeme s certifikátem proškolené věštkyně.

Podobné články: Pokec

2017 | 2 | Tohle budeš nosit za rok

Postav skatepark, posílíš mír

Jestli jste četli Stopařova průvodce po Galaxii, tak víte, že primární potřeba každého cestovatele je ručník. Kuba Novotný si ale na cesty balí jako první skateboard. Prý díky němu dokáže kdekoliv na světě najít partu, se kterou si bude rozumět. Díky podobným nadšencům se dnes na prkně s kolečky prohání děti třeba i v Palestině nebo v Jordánsku.

2017 | 1 | PF 2007

Vař, jez a mel

Čerstvý diplom z práv nechala Jana Bilíková doma, sbalila nabroušené nože a vstoupila do kuchyně vyhlášené pražské restaurace La Degustation. Odtud pak vyrážela do světa na zkušenou – pár let provařila v top podnicích s michelinskou hvězdou. A že ona sama je top, dokazuje fakt, že nyní je kreativní šéfkuchařkou sítě restaurací Ambiente.

2016 | 11 | Řemeslník – nová šlechta

Na blešáku v ČKD by měl natáčet National Geographic

Fotografů, kteří cvakají pózující lidi v městském prostředí, je milion. Jestli ale chcete někomu ukázat autentickou reportáž ze současné Prahy, podívejte se na facebookový blog Made in Praha. Američan Constantino na něm vystavuje produkty své dlouhodobé fascinace obyvateli našeho hlavního města.
COOKIES
Google+