Fenomén

Bestiálně brutální béčkové bijáky

Zeptáte-li se filmového fandy na definici béčkového filmu, pravděpodobně vyplodí něco ve smyslu: „Biják, co je tak špatnej, až je dobrej.“ V podstatě bude mít pravdu, ale ne úplnou. Mezi obyčejným nepovedeným filmem a čistokrevným béčkem je totiž tenká, ale přece jen znatelná hranice. Její kořeny sahají až do zlaté éry Hollywoodu.
AddThis

Ve třicátých letech býval film jedinou formou audiovizuální zábavy. Kinosály mívaly kapacitu přes tisíc sedadel a bylo běžnou praxí promítat za jedno vstupné dva filmy za sebou (dělalo to tak 85 % všech amerických kin). První v pořadí se pustil velkofilm s hvězdným obsazením, kvůli kterému si lidé kupovali lístky. Pak následovala přestávka vyplněná trailery a reklamami na lahodné a zdraví prospěšné cigarety a po ní druhý film, který už běžel vlastně zadarmo a jeho úkolem bylo udržet diváky v sále dostatečně dlouho na to, aby si koupili ještě jeden popcorn. Jak jste si už asi domysleli, ty druhé filmy byly první béčka. Nízkorozpočtové snímky, které distributoři od studií kupovali jako součást paušálního filmového balíku. Kina jimi zaplácla promítací čas, studia měla zajištěný odbyt levné rychlokvašené produkce a armáda druhořadých filmařů a herců při nich dostala příležitost ukázat, co umí. Nebo spíš, co neumí.

Ačkoliv termín „B Movie“ původně označoval druhé pořadí při promítání, dá se v podstatě stejně vztáhnout k jejich kvalitě. Béčkové filmy vznikaly v použitých dekoracích, s neznámými herci a narychlo ukuchtěným scénářem. O to byly ovšem dramatičtější, krvavější a štědřejší, co se týče počtu obnažených necudných partií. V pokročilé době už se stejně diváci v potemnělých sálech věnovali jiným činnostem než sledování plátna, a ti, kteří nesehnali rande, si aspoň přišli na vzrůšo vizuální.

Grindhouse Grind HouseGrindhouse Grind House

Poptávka po laciných filmech neklesala ani poté, co éra velkostudií skončila. Spíš naopak. Béčka si našla nová odbytiště v televizi, drive-in kinech a druhořadých sálech chudých městských čtvrtí a malých měst, kterým se přezdívalo „grindhousy“ (poklonu jim složili Quentin Tarantino a Robert Rodriguez ve stejnojmenném dvojfilmu). Grindhousy si nemohly dovolit vybírat vstupné ve výši, která by umožnila promítat velkofilmy, ale přesto se v nich projektory nezastavily od rána do večera a program se měnil několikrát týdně. V grindhousech a drive-inech přežívaly béčkové bijáky až do osmdesátých let. Pak přišlo video, které laciná kina poslalo ke dnu. Pokleslým žánrům a historkám z filmařského podsvětí ale videodistribuce naopak přiložila pod tvůrčí kotel a na platformě straight-to-video (DVD), tedy film natočený přímo na disky a vůbec nejdoucí do kin, v podstatě přežívají dodnes.

MST3K 

Jediným správným způsobem, jak konzumovat béčkové filmy, je samozřejmě ve společnosti stejně naladěných kamarádů, se kterými můžete kafrat a zalamovat se nad tím, co vidíte. Na této premise vznikl velmi úspěšný televizní pořad Mystery Science Theatre 3000. Béčkové filmy se tu promítají se simultánním komentářem tří filmových geeků (v záběru jsou vidět jako animované siluety). Nespočet epizod v plné délce naleznete na youtube. Do vyhledávače zadejte MST3K.

Exploatace

Béčkové filmy neuznávají hranice žádné, tím méně žánrové. U většiny z nich se ale dá vysledovat tradice natáčet je jako levné kopie velkorozpočtových sourozenců, které úmyslně přehánějí žánrová klišé. Béčkové kovbojky byly nacpané přestřelkami, detektivky zarovnané mrtvolami, dobrodružné filmy se hemžily krvelačnými mumiemi, a když se nevědělo kudy kam, šoupla se tam patřičně proprsená dáma. Až do konce šedesátých let se ovšem filmaři museli držet zpátky kvůli tzv. Haysovu kodexu – souboru pravidel, podle kterých se řídila nemilosrdná filmová cenzura. Když ho v roce 1968 nahradilo označování filmů podle závadnosti obsahu, přestali si filmaři brát servítky a naservírovali divákům konečně to pravé krvavé. Diváci reagovali s nadšením a kinosály opět praskaly ve švech.

Existuje například podžánr o jeptiškách posedlých ďáblem a sexem.

 

Díky poptávce po filmovém násilí, krvi a nahotinkách během pár let vznikla celá žánrová skupina takzvaných exploatačních filmů, které se často staví do ekvivalentu s béčkovou kinematografií (což není přesné – exploatační filmy sice bývají béčka, ale ne všechna béčka spadají do tohohle žánru). Snímků se natočilo tolik, že je filmoví maniaci rozdělují na bezpočet subžánrů a podkategorií. Kromě známých blaxploitation (hrdinný černý hrdina s afrem a nunčaky), sexploitation (nahotinky) nebo carsploitation (auťáky ve stylu Tarrantinova Death Proof) mezi nimi najdete i úplné bizarnosti. Existuje například podžánr nunsploitation o jeptiškách posedlých ďáblem a sexem. Naziploitation o náccích. Women in prison znamená v překladu ženy ve vězení, což snad není třeba vysvětlovat. Mondo jsou nechutné, šokující dokumenty, splatter se říká extrémně naturalistickým hororům a existuje třeba i velmi obsáhlý žánr rape and revenge o krvavé pomstě znásilněné hrdinky (v případě filmu Deliverance jde o hrdinu), jehož nejznámější příklad se jmenuje Naplivu na tvůj hrob.

Rosemary má děťátkoRosemary má děťátko
Noc oživlých mrtvolNoc oživlých mrtvol

 

 

Vliv na ostatní žánry

Obrovská popularita exploatačních filmů – a béček obecně – se samozřejmě nemohla nepodepsat na celkovém směřování kinematografie. V uvolněné atmosféře šedesátých a sedmdesátých let mohli opráskaní béčkoví veteráni vylézt z filmového undergroundu, a jelikož měli dost peněz, kontaktů i zkušeností, stávali se z nich vlivní producenti. Velkovýrobce bizarních čuňáren Russ Meyer se najednou objevoval v kulturní rubrice New York Times, hororový veterán William Castle produkoval prominentnímu Romanu Polanskému satanistický horor Rosemary má děťátko a jedním z nejúspěšnějších filmů šedesátých let se stala čistě béčková zombie vyvražďovačka Noc oživlých mrtvol. Za směšných 114 000 dolarů ji natočil po víkendech George A. Romero a dnes je to jeden z filmů, které požívají ochrany kongresu USA jako součást amerického kulturního dědictví. Jako nejvlivnější líheň se ukázalo studio AIP nestora B kinematografie Rogera Cormana, odkud vzešly veličiny, jako je Francis Ford Coppola, Martin Scorsese, Ron Howard, James Cameron a další režiséři, kteří dokázali během pár let obrátit svět filmu vzhůru nohama. Jestli chcete vidět, jak moc dnešní filmy stojí na béčkových základech, podívejte se na Easy Rider. Dnes oslavovaná klasika je čistě exploatační, za pár šupů natočený biják o motorkářích, drogách, násilí a buranských jižanech. Fonda, Hopper i Nicholson jsou všichni Cormanovi kmenoví herci a geniální kameru vedl László Kovács, jehož předcházející film nesl název Neuvěřitelně děsivá stvoření, která přestala žít a stala se zmutovanými zombiemi.

Easy RiderEasy Rider

 

 

Mimo USA

Béčková kinematografie sice vznikla v USA, ale do jejích análů ochotně přispívali i evropští filmaři. Obzvlášť Italové. Kromě proslavených spaghetti westernů vzniklo na Apeninském poloostrově hned několik šílených filmových žánrů. Ryze italskou specialitou jsou třeba takzvané „peplum films“ neboli „sword and sandals“, což jsou příběhy antických mýtických hrdinů (většinou Herkula) s patřičně toporným kulturistou v hlavní roli. Subžánr „splatter horrorů“ sice Italové nevynalezli, ale v rukou mistrů, jako jsou Lucio Fulci a Dario Argento, dospěly ultranásilné a ultranaturalistické krváky k vrcholu žánrové ryzosti. Jestli nevěříte, zkuste si pustit klasické dílo Suspiria nebo Fulciho šílenou nechutnost jménem Paura nella città dei morti viventi (u nás koloval na videu pod názvem Páter Thomas). Přesto, že šlo často o halabala splácané příběhy o polonahých kráskách, oživlých mrtvolách, nožích a ostnatých drátech, šly italské horory na dračku a objevovali se v nich často i známí herci. Třeba v děsivě pitomé Hoře boha kanibalů ztvárnili hlavní role Stacy Keach a první bondgirl Ursula Anderssová.

Blood FeastBlood Feast

Když promítač pustil místo závěrečné cívky ještě jednou cívku pátou, odměnili ho aplausem.

To, jakou sílu v sobě béčkové filmy ukrývají, popisuje publicista a milovník pokleslé kinematografie Duane L. Martin. V eseji, ve které skládá poklonu nestoru krvavých hororů Herschellu Gordonu Lewisovi, vypráví příhodu, kdy se vypravil zhlédnout Lewisův kultovní debut Blood Feast. Kromě toho, že se v něm vyřezávají jazyky a tlukoucí srdce jsou obětována temným egyptským bohům, je film přehlídkou scenáristické zoufalosti, děsivě špatných triků a ještě horších hereckých výkonů (v mnoha scénách vidíte, jak mistři čtou své repliky z papíru položeného na klíně). Přesto se na film dodnes stojí mnohakilometrové fronty před drive-in kiny. „Když promítač rozbalil krabice s filmem, zjistil, že z distribuce nedorazila sedmá cívka se závěrem filmu,“ vypráví Martin. „Neváhal ani chvíli a film promítnul přesto, že nemohl ukázat, jak to celé skončí. Nikdo si nestěžoval, nikoho ani nenapadlo odjet, a když promítač pustil místo závěrečné cívky ještě jednou cívku pátou, odměnili ho diváci hromovým aplausem.“ Takový (a nikoliv ojedinělý) případ nádherně ukazuje, proč mají béčkové filmy tak tuhý kořínek. V době, kdy se plýtvá digitálními efekty a žádný rozpočet není dost vysoký, totiž fungují jako záchrana nedokonalé, lidské stránky kinematografie. Dokazují, že i bezejmenní režiséři s mikrorozpočty dokážou točit skvělé filmy. Skvělé ne proto, že mají vypilované scénáře nebo úžasné herecké výkony, ale proto, že po nás na rovinu vyžadují, abychom odhodili předsudky a sledovali je s trochu dětskou naivitou. A přesto, že si po týdnu možná nevzpomeneme na jejich jméno, budeme si o nich nadšeně vyprávět ještě dlouho poté, co dávno zapomeneme na další miliardovou slátaninu, ve které Tom Cruise zachraňuje vesmír.

AddThis
0 comments

Fenomén

Česká béčka

„Všecko co je od B je dobré,“ zpívají Elektrick Mann. A mají pravdu. Zvrácenost a nízkost béčkových filmů je neodolatelná. A v českém podání se takové filmové skvosty propadají ještě o několik úrovní níž. Prostě lahoda.

Sporák

Jahodová sezóna

Jahodové knedlíky. Řekne se klasika. My pro vás ale máme verzi, pro kterou se k vám budou lidi vracet. Dokud jim nedáte recept. Jak myslíte, že jsme je z mámy Ivy vydyndali my? Když nám je musela vařit poosmé za sebou, radši nás je naučila dělat. A má pokoj. A my máme knedle.

Podobné články: Fenomén

2017 | 7 | Strach má velká křídla

Když mají muzikanti veletrh

Colours Of Ostrava se stávají největším hudbním festivalem u nás. Patří k nim i různé doprovodné akce. Muzikanti tam například mají něco jako konferenci nazvanou Crossroads. Před vlivnými lidmi světového hudebního byznysu se představují kapely od nás i od sousedů a ucházejí se o možnost zahrát si za hranicemi. Na práci týmu Crossroads se podílí i dramaturg Colours Jiří Moravčík, tak jsme se zeptali, co znamená, když mají hudebníci byznys zasedání.

2016 | 11 | Řemeslník – nová šlechta

Všechna poprvé se snažím zapomenout

Když se díváte, jak Martin Janecký pracuje, pravděpodobně vám to vyrazí dech. Disciplínu, kterou ovládá, je obtížné jen tak potkat, natož popsat. Stručně řečeno dělá sochy z foukaného skla a své jedinečné umění vyučuje po celém světě. V létě. V zimě fouká na Aljašce.

2016 | 10 | Instantní strach

Jak taky mohly vypadat kultovní filmy

Práce filmového scenáristy je nevděčná, zdlouhavá a plná nekonečného přepisování. Než se jeho vize zhmotní na plátně, nezbude z její první verze častokrát skoro nic. Občas to ovšem není na škodu.
COOKIES
Google+