Pokec

Viděl jsem na mezi Gagarina

Kdysi si vyfotil strašáka v poli. Pak se z toho stala posedlost. Vizuální sociolog Rudolf Šmíd o strašácích založil vědní obor. Jmenuje se terriculologie, česky strašákologie. A pokud si myslíte, že jde o nějakou recesi, tak ho vyučuje i na univerzitě.
AddThis

Vzpomenete si na svého prvního strašáka? 
Moc už si toho nepamatuju, ale tohle vidím živě. V roce 1994 jsme si pronajali chalupu v krásné jihočeské vesnici Mužetice. Místní hospodář Flandera tam měl na bramborovém políčku strašáka. Říkal jsem dceři Báře a její kamarádce, ať si k němu stoupnou, že jim udělám foto. Náhle však jako by přede mnou strašák obživl. Křikl jsem na holky, aby od něj vypadly, a začal fotit. A už mi to zůstalo.

Zní to spíš jako koníček. Vědu jste z toho vydoloval jak? 
Prostě jsem založil vědní obor. Našel jsem nejhezčí latinský výraz pro strašáka, mimochodem latina je má čtyři, a vznikla terriculologie. Měl jsem o ní už několik přednášek. Když pak jedna řecká studentka muzeologie psala práci o strašení, našla mě na internetu jako ojedinělého experta. Jednak strašáky historicko-antropologicky analyzuju a druhá rovina toho výzkumu je dokumentární a výtvarná. To strašáky fotím, pozoruju jako lidi a různě si je pojmenovávám.

 

RUDOLF ŠMÍD

NARODIL SE ROKU 1956 V PRAZE

Od poloviny 80. let se zabývá vizuální sociologií. Jeho hlavním tématem jsou strašáci v poli. Sleduje předmětný svět českého venkova anebo kosočtverce symbolizující ženský klín.


Úspěchy: Přes třicet samostatných výstav strašáků doma i v zahraničí. Mediálně se podívali i do Brazílie a Jižní Koreje. Fotografie kosočtverců ilustrovaly básnickou sbírku pornofolkaře Záviše Pičoviny. Úspěch slavil animovaný dokument Kronika Oldřicha S. o obecním kronikáři. Film byl oceněn na festivalech ve světě.


Učí vizuální sociologii na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy.

Takže spatříte hadrového panáka v poli a říkáte mu třeba Mařenko?
To zrovna ne, ale snažím se mu podle vzhledu přiřadit identitu. Někteří mi připomněli slavné osobnosti. Třeba Janis Joplinovou, Sophii Lorenovou, Jurije Gagarina, Coco Chanel nebo kněžnu Libuši. U jiných jsem zase objevil světonázorové identity, jako je hippie, komunista nebo továrník. A osobitost dalších se projevila až v souladu s okolní krajinou. Mám peruánskou indiánku v Andách, což byla  vinice v Kobylí, nebo mongolského jezdce v Gobi, reálně z políčka u Berouna. Takové nálezy se ale nedaří každý den, stojí to desítky neúspěšných výletů a vyhozených peněz. Když se mi pak poštěstí, tak tomu říkám zasloužená náhoda.

Skoro mám chuť taky chodit po polích. Myslíte, že mám šanci najít zajímavé kousky? 
Začíná to být problém, protože umírají. Jde o autentický folklór, o nějž se díky bohu ještě nezačaly starat ochranářské organizace. Třeba u Jízdy králů ve Vlčnově si UNESCO vymínilo, že se na té slavnosti už nesmí nic měnit. Na strašáky ale každý kašle. Zatímco v Polsku na hranicích s Ukrajinou je jich ještě habaděj, u nás je to smutné. Políčka na Mělnicku či na Berounsku jsou osiřelá. Ale představa, že budu bojovat za jejich záchranu a lidi je budou povinně někde vystavovat, je pro mě ještě horší. To ať radši nejsou.

PlesPles

Nenahrazují klasické strašáky ti mechaničtí? Různé bzučáky, výtvory z pet lahví nebo jen igelitové pytlíky? 
Přesně tak. Hastroši se už nestaví, na pole se dá třeba igelitka na tyči. Žádná kreativita. Pole pak vypadají jako skládky. Horší je, že strašáci končí i na vinicích. Třeba jihomoravské Šakvice pro mě byly vždycky nekonečným zdrojem strašáků. Mám odtamtud Hamleta, Johanku z Arku, Toyen. Výstavní kousky. Už loni byly ale všechny vinice kolem obce pokryty umělohmotnou sítí, což vypadalo jako válečné obvaziště. Měli to úplně všichni. Ono to možná funguje celkem dobře, protože se tam třeba špaček těžko udrží, ale je to technologie, co strašáky vystrnadí. Podobné je to na dalším meganalezišti v Bílých Karpatech. Tam je teď většina polí obehnána fólií, do níž jsou vysekané kruhové díry. Místní mi řekli, že je to zadarmo fólie z výroby parenice v místní fabrice. Zaprasili tím celou oblast.

Jana z ArkuJana z Arku

Takže strašáci byli nakonec jen přechodná móda v dějinách zemědělství?
Když jsem se trochu hlouběji zabýval historií strašáků, vytvořil jsem vlastní teorii. Spočívá v tom, že jsou tu od neolitu. Od chvíle, kdy lidé začali něco pěstovat a potřebovali někoho, kdo za ně bude chránit úrodu, když půjdou domů. Ve studiích, které jsem o strašácích vydal, chci ukázat, že to není jen legrace. Nikdy jsem to tak nebral.

Dovedete si představit, jak vypadali strašáci třeba ve středověku? 
Typologicky dělím strašáky do tří skupin. První jsou hastroši, tedy strašáci, kteří se podobají lidem. Pak máme mechanické strašáky, což jsou plašiče, plašítka a plašičky. Nepodobají se člověku, ale straší zvukem či pohybem. Třetí skupinu, podle mě nejstarší, tvoří animističtí strašáci. Jde o mrtvé ptáky a zvířata. Kvůli historii hastrošů jsem si udělal lingvistickou analýzu slova strašák. Od pojmu terriculus, který jsem si v té latině vybral, jsem přešel k výrazu avistupor a zjistil, že to je složenina slov hrůza a pták. Ve starých francouzských slovnících jsem narazil na to, že Avistupor je Priapos, v Římě pak Priapus, což byl bůh plodnosti, potence, ochránce námořníků a úrody. Takže jde o strašáckého boha. Přišel z Malé Asie, odkud se sem dostal i neolit, do starého Řecka. Podle Priapa se jmenuje i choroba, které se říká priapismus. Jde o bezděčné a bolestivé ztopoření pyje. Prvním známým pacientem byl právě Priapus. Také se mu říkalo trojitý, protože měl třikrát většího pindíka, než bylo obvyklé. Existovaly i verše o Priapovi, které potvrdily mou další teorii, že původní strašáci byli používáni nejen na zvířata, ale i na lidi. Priapos byl strašák pro lidi i zvířata. Už jako Avistupor měl ssebou stále kastrovací nožík, tedy harašivý předmět, takže strašil i zvukem. Nicméně podobní strašící bohové jsou i v dalších mytologiích, třeba v té japonské je to bůh-strašák Kubeiko.

ZPANIKAŘIL JSEM, OBĚHL CELÝ ŽIŽKOV A VINOHRADY, A NENAŠEL NIC. PÁTRAL JSEM DÁL A NAKONEC Z TOHO BYLA VÝSTAVA SLUNÍČKO JAKO ČTVEREČEK.  

Nedělají si z vás ostatní sociologové kvůli podobným teoriím blázny? 
Ať si dělají. Mě to činí šťastným. Dělám to dlouho a moc se nepodřizuju módním vlnám. Dnes je zvykem, že když někdo něco dělá půl roku, začíná být trapný. V umění bývala kategorie, které se říkalo věrnost, ta se teď moc nenosí. Vím, že fotit strašáky skoro dvacet let není normální, ale mám je rád.

Jste vizuální sociolog. Jak si stojí vizuální sociologie ve vztahu s tou klasickou? 
Je to paradoxně i ve zdejších poměrech pořád popelka. Jako doplněk k výzkumům pořád frčí statistiky, grafy a koláče s kdečím. Fotografie se moc nepoužívá, praktické fotograficko-sociologické výstupy nejsou. Jsem skoro jediný, kdo se snaží fotku zavést i do případových studií. Jen tak z plezíru dnes ale fotí každý, vždyť je to tak snadné. Každý sice fotí, ale jen málo lidí vidí. Před lety jmenoval novinář Jefim Fištejn dvě zbytečné profese současnosti. Šlo o fotografa a sociologa. No a obojí jsem já. 

Změní se to? Do jaké míry mají vaši studenti dobrou představivost a neotřelé nápady? 
Na fakultě humanitních studií to už není, co bývalo. Kdysi jsem tam měl jednoho kluka, co se do toho položil a vymyslel dost neotřelou typologii národností. Pracoval jako brigádník na Pražském hradě v jednom občerstvení a fascinovalo ho, co nechávají lidé za zbytky. Začal to fotit. Krásně se pak dali rozeznat Němci od Italů anebo Japonci od Rusů. Mám pocit, že dneska je tam výrazných individualit méně. Na druhou stranu musím říct, že je dost dobrých studentů na DAMU, kde jsem tři roky učil a snad příští rok zase budu.

VeteránVeterán

Fotografických projektů máte habaděj. Králíkárny, kupky sena, podomácku vyráběné traktory. Už léta fotíte i kosočtverce na zdech, omítkách a stromech. Tahle obsese pramení odkud?
I tady znám prvopočátek. Jako důkaz mám fotku z roku 1992. Tehdy jsem na Vinohradech, kde jsem tenkrát bydlel, vyfotil volební billboard ODS, kde byl bývalý prezident Václav Klaus, tenkrát ještě předseda ODS, a na něm vyřezaný neslušný kosočtverec. A já si řekl, že jsem vůl, protože celý socialismus jsem si toho fotograficky nevšímal a teď, když je období graffiti, mě to napadne. Myslel jsem si, že už je pozdě. Zpanikařil jsem, oběhl celý Žižkov a Vinohrady, a nenašel nic. Pátral jsem dál a nakonec z toho byla výstava Sluníčko jako čtvereček. Název vymyslela asi pětiletá dcera kamarádky, když viděla na zastávce autobusu namalovaný kosočtverec s okolím. 

Děláte toho strašně moc. Máte chuť ještě začínat s nějakými novými věcmi? 
Chtěl bych fotit hezké holky a dělat sociální dokumenty, dokud se člověk ještě nepomočuje. Venkov mám rád a říkal jsem si, že si krajinu nechám až jako poslední téma svého fotografování. Prostě až budu starý. Teprve nedávno jsem zjistil, že se v krajině pohybuju díky strašákům už řadu let. V mé tvorbě i v životě je hodně živelnosti a intuice. Nepovažuju se za umělce ani za vědce. Jsem jen pozorovatel tohoto světa. Říkám si čumělec, protože se rád dívám.

AddThis
0 comments

Šmrnc

Poslední holka na Zemi

Představte si, že máte stroj na věčné mládí. Všichni ostatní kolem vás už jsou mrtví, takže na sebe můžete hodit cokoliv. Oblíkáte se už jen sami pro sebe a zkoušíte ty nejbláznivější kombinace ze všech. Vžít se do role nesmrtelné osamělé dívky dokonale dokázala blogerka Kaa z blogu Infitatis.

Trendbox

Internetové podsvětí aneb Kam Google nevidí

Když se mluví o internetu, většina z nás si představí starý dobrý world wide web. Považovat ho za synonymum internetu je ale podobný omyl, jako pokládat sluneční soustavu za vesmír. Virtuální síť skrývá hlubiny tak temné, že do nich lze nahlížet jen na vlastní nebezpečí.

Podobné články: Pokec

2017 | 7 | Strach má velká křídla

Budeme jen mozky v nálevu?

Díky jeho nástrojům udělalo Disney Studio z klasického Lvího krále 3D film. Daniel Sýkora, programátor s duší výtvarníka, píše algoritmy, které mají do animáků vrátit ruční práci. Bez úmorné dřiny. Teď ohromil svět počítačové grafiky videem rozhýbaných obličejů, které na sebe berou podobu jakékoliv fotky, sochy nebo obrazu. Z umělé inteligence má ale trochu strach.

2017 | 6 | Atlas braků

Co je hmatatelnější než třicetikilový kámen?

Domu v pražské Říční ulici si všimnete pravděpodobně kvůli pamětní desce bratří Čapků. Ve dvoře se přitom skrývá nejdéle fungující litografická tiskárna u nás. Lisy v ní ovládají otec a syn Martin a Matěj Boudovi a nedávno jí hrozilo vystěhování. Strhla se proti němu taková vlna protestů, že k němu nedošlo. Naštěstí. A tak jsme si s Martinem Boudou mohli v dílně popovídat.

2017 | 5 | Harddiskobolos

Reprezentuju český hiphop v Bronxu

Když se řekne breakdance, většina z nás si představí týpka, který se točí na hlavě. Za tímhle zjednodušeným pohledem se ale skrývá celosvětová komunita tanečníků, kteří se odkazují na čtyři dekády starou kulturu vzniklou v newyorském Bronxu. Někteří, jako třeba pražská Bgirl Sweemo, tam dokonce jezdí vstřebávat inspiraci osobně.
COOKIES
Google+