Pokec

Nechci být na premiéře v plechovce

Než jsme dopili kávu, definitivně jsem se přestal bát stáří. Nikdy jsem nepotkal tak moderního osmdesátníka, jakým je Vlastislav Toman. Kdysi dávno (moje matka nosila plíny) začal psát do dětského časopisu ABC. Pak ho přes třicet let řídil a udělal z Ábíčka legendu. A dodnes pro něj píše.
AddThis

Počkejte, já si jen něco poznamenám do mobilu…
Máte telefon s internetem? Schválně si tam zkuste nahrát aplikaci s mým komiksem o Malém bohovi a Kruanovi, tady máte adresu. Je to i v angličtině.

Eeee děkuju. Vy používáte tyhle technologie
běžně? Jste třeba na Facebooku?
No ovšem, s počítačem pracuju tak patnáct let – mám už třetí.

Večer vás požádám o přátelství, ale teď řekněte:
Čím to, že jste tak akční?
Nevím.

Sport? Přísná životospráva? Nebo naopak drogy?
Nic z toho. Snad mi pomáhá, že jsem někdy v šedesáti přestal svůj věk počítat; rozhodně si každý den nepřipomínám, kolik mi je. Ano, taky se ráno mrknu do zrcadla a občas mi ujede vyděšené „hergot!“, ale zároveň si uvědomuju, že na svých čtyřiaosmdesát roků špatně nevypadám.

Na třídních srazech musíte být úplná hvězda.
Nepřehánějte, i já už mám své choroby. Ale mezi bývalými spolužáky si opravdu uvědomím, že si není nač stěžovat. Ubývá nás – teď jsme měli po pě-tašedesáti letech maturitní sraz s průmyslovkou a z padesátičlenné třídy žije posledních devatenáct lidí.

Takže vy jste studoval průmyslovku a skončil jako novinář?
Ano, elektrotechnickou, měl jsem se stát konstruktérem. Hned po maturitě jsem nastoupil do Škodovky, ale za pár let bylo všechno jinak, začalo mě živit psaní.

Měl jste pro novinařinu, určenou dospívajícím dětem, nějaké předpoklady?
Několik ano. Patřím ke generaci, která hodně četla Foglara, jako kluk jsem vlastně zažíval jeho literární začátky. Bylo mi devět, když brácha přinesl knihu povídek Tábor smůly, brzy jsem hltal Hochy od Bobří řeky, kupoval časopis Mladý hlasatel… Taky je pravda, že jsem míval ve škole dobré slohy. Po válce pro mě byl důležitý časopis Vpřed, ve kterém byl znovu Jaroslav Foglar. Do jisté míry to byla inspirace pro budoucí ABC – a já pro Vpřed roku 1948 napsal svoji první povídku.

“KDYBY TAKOVÝ ČASOPIS VYCHÁZEL NA ZÁPADĚ, JSTE MILIONÁŘEM…“

Ta rozhodla o vašem profesním osudu?
O něm rozhodl tehdejší šéf plzeňské redakce Mladé fronty, který se jmenoval Ludvík Mištera. Budoval si partu dopisovatelů a jednoho dne mi řekl: „Vlastíku, přece nejsi tak hloupej, abys neuměl napsat zprávu!“ Tahle věta způsobila, že jsem vybočil z dráhy konstruktéra směrem k žurnalistice – v Mladé frontě jsem se stal externím zpravodajem, na vojně pak pokračoval v Obraně lidu a v Rudé zástavě, o které psal můj kamarád Švandrlík v Černých baronech… No a roku 1956 jsem přišel do vznikajícího Ábíčka. Měl to být časopis pro děti se zaměřením na techniku, takže se hodila dokonce i moje průmyslovka.

Ábíčko nebylo jen pro mladé techniky, ale taky pro přírodovědce. I k přírodě jste měl vztah?
Králíka od koně poznám, ale jinak jsem na to měl lidi.

Co si dneska vybavíte, když se zeptám na první číslo ABC z ledna 1957?
Děsný fofr. Měli jsme dát dohromady časopis, který tu zatím nebyl. A teď si představte, jaký to byl novinářský pravěk – zatímco dnes je časopis vytištěný za pár hodin, tehdy byla výrobní lhůta měsíc. Vzpomínám na chvíli, kdy grafik konečně přinesl pár výtisků přímo z rotačky, seděli jsme vedle tiskárny, ve smíchovském hostinci se symbolickým jménem U Čísla 1, a čekali, co časopis udělá na trhu.

A?
V Praze byl vyprodaný za pár hodin. Jinde za dva, nejhůř za tři dny.

Čím jste si ten úspěch vysvětlovali?
Časopis byl nový, barevný, děti v něm našly techniku i přírodu, k tomu hodně obrázků… Hned od počátku tam byl třeba komiks. Dneska to zní jako samozřejmost, ale tehdy…

Brzy jste se stal šéfredaktorem a popularita Ábíčka rostla. Měl jste na to taktiku?
Snažili jsme se vymýšlet nová a nová překvapení. Vědět, co děti zajímá. Třeba roku 1963 vypukla v Československu mánie kolem filmového Vinnetoua. Tak jsem sehnal spoustu kvalitních obázků a Ábíčku se díky nim okamžitě zvýšil náklad o víc než deset tisíc kusů. Navíc přibylo děvčat – jednoduše proto, že se jim Vinnetou s Old Shatterhandem líbili.

To stačilo otisknout fotky z filmu?!
Pod nimi jsme měli úryvky z románu. Vinnetou u nás vlastně vycházel i na pokračování, takže si ho děti mohly vyndat z časopisu a svázat. Tehdy tím opravdu žily.

Hlavně v padesátých letech jste jistě byli pod přísným dohledem komunistických schvalovatelů. Museli jste často dělat ústupky? Psát věci, za kterými jste si nestáli?
Bylo asi dobře, že jsme začali vycházet až v lednu 1957 a věnovali se vědě, technice a přírodě. Tehdy jsme díky tomu docela dobře „proplouvali“ do volnějších let šedesátých. Horší byla až léta sedmdesátá, kdy se to řešilo i tak, že se k normální reportáži například z továrny přidal nějaký ten tehdejší odznak či symbol sjezdu, výročí, a tiskový dozor už to neřešil. I když párkrát zahrozili! Snad nás trochu chránilo i to, že soudruzi z nejvyšších postů měli děti nebo vnoučata a těm se ábíčko líbilo, proto jim ho nosili (dostávali časopis na stůl). Na rozdíl od dneška se tehdy naopak kladně hodnotilo psaní o dětech, jejich činnostech a lidech, kteří je vedli.

VLASTISLAV TOMAN


Sedmnáctého července 1929 se v Plzni narodil chlapec, který se měl jmenovat Vlastimil, jenže matrikář křestní jméno popletl.


Po válce dělal tři roky konstruktéra v plzeňské Škodovce, zároveň začal externě spolupracovat s Mladou frontou. V letech 1953 až 1956 byl kulturním redaktorem časopisu Rudá zástava.


Koncem roku 1956 se stal jedním ze spoluzakladatelů časopisu ABC mladých techniků a přírodovědců, od roku 1959 do roku 1992 byl jeho šéfredaktorem.


Celý život píše komiksy a sci-fi povídky. Roku 2007 mu vyšla vzpomínková kniha Můj život s ABC – ábíčkem.


Vlastislav Toman je ženatý, má tři dcery, šest vnoučat.

Pokud si vzpomínám, ještě víc se Ábíčko proslavilo vystřihovánkami.
Ano, skvěle je připravoval architekt Richard Vyškovský a řada dalších. Pro desátý ročník jsme hledali nějakou novinku a s vystřihovánkami jsme se tak trochu nechali inspirovat u východoněmeckého časopisu Frösi, se kterým jsme byli partneři.

Například já nebyl moc šikovný, a tak se mi líbilo, že u Ábíčka občas máte dárek. To bylo něco ojedinělého, nepletu se?
Od roku 1972 to byly pravidelné přílohy, takzvaná Déčka: dárky. A znovu to od nás chtělo nějaké nápady, což, obávám se, dnešním dětským časopisům chybí. My to dělali tak, že jsme třeba psali reportáž o továrně na tužky, ale nejdřív jsme řekli: „Napíšeme, jak vyrábíte tužky, a vy nám za to vložíte jednu do každého časopisu.“ Vyšlo to, děti měly radost. Nebo když jsme chystali článek o semenech rostlin, taky jsme je přibalili: „Blíží se máj, ozeleňte si okna, vypěstujte něco!“ Jindy jsme v rámci ochrany přírody nabízeli semena borovice vejmutovky, které podle všecho dodnes někde rostou… V tomhle jsme se lišili od jiných časopisů.

Jaké dárky měly největší ohlas?
Namátkou vzpomínám na takový klíč, který se dal nasadit na tubu se zubní pastou, abyste ji mohl vytlačit lehce a do poslední kapky… Nebo jsme zjistili, že když vsunete brok do kapsle na léky, začne vám poskakovat, takže jsme v Ábíčku měli skákající pilule.

Výsledkem bylo, že v sedmdesátých letech už Ábíčko znal každý kluk a polovina holek. Byl jste díky tomu vy, šéfredaktor, bohatý? Obletovaný ženami?
Pokud jde o ženy, tak bohužel – na jednorázovky já nikdy nebyl. Stejně tak jsem nezbohatl, ale snad jsem aspoň pomohl vytvořit legendu. K nám do redakce jezdili i kolegové ze Západu, a ti se kolikrát divili: „Kdyby takový časopis vycházel na Západě, jste milionářem…“ Nám stačilo, že jsme od těch sedmdesátých let dostávali pravidelně třinácté platy.

Celý život se věnujete generaci dospívajících dětí. Jsou ty dnešní o hodně jiné, než jste býval třeba vy?
Děti jsou stejné – mění se jen prostředí, ve kterém žijí. My nebo naše děti jsme měli výhodu, že jsme si pořád hráli v přírodě. Když vezmu rodnou Plzeň, tak tam dnes kouknu na paneláky a řeknu si, aha, tady přece bývaly lomy, ve kterých jsme měli divočinu, tady zase každé jaro zaplavené pole, kam jsme se chodili brouzdat, a dnes je tu asfalt… Měli jsme své party a četli časopisy nebo knihy, které na nás měly vliv. Což dnes chybí. Médií je dost, ale chybí jednotící motiv. Všechno je moc roztříštěné.

Foglar definitivně zestárl a nemá u dětí šanci?
Bohužel. Jeho pravdy by měly platit věčně, buď čestný, pomáhej slabším atd., ale jazyk je bohužel zastaralý a zdá se, že generace foglarovců, k jejímž představitelům patřím, vymírá. A nový Foglar se už neobjeví – ani při své slušné fantazii si neumím představit, s čím by měl přijít. Dnešní děti nejčastěji sáhnou po komiksu, protože jak je celá doba uspěchaná, tak se i ony vezou. Číst tlustou knihu? To je zdlouhavé a namáhavé.

Co třeba Harry Potter?
To je výjimka. Děti přirozeně tíhnou k fantazii a tu jim takové příběhy, jako je Harry Potter, nabízejí v podání, které je jim blízké. Dokážou se dokonce personifikovat do svých hrdinů, oblékají se tak i chovají. Platí to i pro ty starší, kteří už milují a obdivují hrdiny ze Star Treku, Star Wars a podobných příběhů. Zajděte se podívat na různá setkání, cony a festivaly fantasy. Vlastně to dělal i Foglar ve svých příbězích. Mění se jen prostředí a prostředky té které doby. I přes výjimky, jako je Harry Potter, komiks nahrazuje knihy. Fantazie zůstává.

Komiks je vaše parketa – kdy jste vymyslel první?
Nějakým nedopatřením hned v prvním ročníku ABC. Komiksy jsme tam chtěli, vždyť jsme sami byli odkojení Rychlými šípy, a povedlo se nám je prosadit, nepřející době navzdory. Bylo to jedno z těch překvapení, která Ábíčku pomohla. Můj první se jmenoval Za tajemstvím hlubin a od té doby mám za sebou přes čtyřicet různých sérií.

Nejslavnější byl který – Strážci?
Ti byli hodně oblíbení, protože navázali právě na Rychlé šípy, ale opravdu nejpopulárnější série jsou Příhody Malého boha, Příchod bohů a Kruanova dobrodružství… Přičemž Kruan by se snad měl objevit i v kinech, připravuje ho producent a režísér Tomáš Krejčí. Ale je to náročné, tak občas říkám: „Hele, ale já na té premiéře nechci být v plechovce, rád bych Kruana viděl živýma očima“. Věřím, že se to brzy podaří dotáhnout.

Na čem pracujete teď?
V Ábíčku mi dovycházel komiks Pirátova dcera, tak už dělám na dalším. A v nakladatelství XYZ připravujeme k Vánocům Zlatou knihu mých komiksů s kompletním Malým bohem a Kruanem i dalšími příběhy.

Má vůbec smysl zeptat se, co bylo vaším životním úspěchem?
Jednoznačně časopis, o kterém mluvíme. Pokud byl Foglar hrdý na Mladého hlasatele nebo na Vpřed, já se snad nemusím stydět za Ábíčko. Bylo to výjimečné, roku 1989 jsme končili s nákladem 315 tisíc kusů. Nikdo nespočítá, kolik lidí v tomhle státě Ábíčko zná – ale budou jich jistě milióny.

AddThis
1 comments
akubra
akubra

Autore dobrý, jen k těm Strážcům.. já to bral jako marnou snahu bolševika nahradit Rychlé šípy něčím pionýrským, uvědomělým, angažovaným, přičemž ovšem chlapci (a dívky) z paneláku nějak nedosahovali kvalit své předlohy ani za mák... No nic, dnes už je možné koupit jak všechny díly Šípů i Strážců a udělat si obrázek sám.


Trackbacks

  1. [...] "Než jsme dopili kávu, definitivně jsem se přestal bát stáří. Nikdy jsem nepotkal tak moderního osmdesátníka, jakým je Vlastislav Toman. Kdysi dávno (moje matka nosila plíny) začal psát do dětského časopisu ABC. Pak ho přes třicet let řídil a udělal z Ábíčka legendu. A dodnes pro něj píše." začínají slova skvělého článku o člověku, pro kterého byla jeho práce posláním.Po přečtení článku mám stejný pocit jako autor. Do důchodu mám ještě safra daleko, ale již dnes si ukládám do paměti "staré muže" jakými jednou sám chci být. Můžete tomu říkat motivace nebo třebas hledání životního štěstí.  [...]

  2. nike blazer vintage

    nwnlwge

  3. cheap ray ban sunglasses

    Nechci být na premiéře v plechovce | Pokec | 2013 | 7 | Experti na štěstí | Čilichili

Šmrnc

Cesta z města

Do přírody nemusíte nutně vyrazit oblečená jako lesní žena. Módní bloggerka si vybrala modely od návrhářky Jany Minaříkové. A jsou to takové kousky, že budou všichni kanci čubrnět.

Reportáž

Nikdy nechoď pod karton!

Přesně to pronesl Azbest, když mi koukal přes rameno do objednávkového formuláře. Tam jsem vepisovala počty lahví vína, které si chci z letošního Putování po vinicích odvézt. „Jedna flaška na večer ve dvou je málo. Potřebuješ aspoň dvě,“ vypočítával. „Jestli je to dobré, tak zbytek archivovat.“

Podobné články: Pokec

2017 | 5 | Harddiskobolos

Reprezentuju český hiphop v Bronxu

Když se řekne breakdance, většina z nás si představí týpka, který se točí na hlavě. Za tímhle zjednodušeným pohledem se ale skrývá celosvětová komunita tanečníků, kteří se odkazují na čtyři dekády starou kulturu vzniklou v newyorském Bronxu. Někteří, jako třeba pražská Bgirl Sweemo, tam dokonce jezdí vstřebávat inspiraci osobně.

2017 | 4 | Soumrak missek

Nechtěl bych být chudý domkář s kozou a bez manželky

Jaký byl český venkov 19. století? Sňatek z lásky v něm byl luxus, nezkažené mravy trvaly jen, dokud se nesetmělo, biozahrádka u chaloupky vám na obživu nevystačila a bezstarostné dětství trvalo asi tak do osmi let, tedy pokud jste přežili porod či neštovice. Etnolog Jan Pohunek vyvrací rozšířené mýty o staré venkovské idyle.

2017 | 2 | Tohle budeš nosit za rok

Postav skatepark, posílíš mír

Jestli jste četli Stopařova průvodce po Galaxii, tak víte, že primární potřeba každého cestovatele je ručník. Kuba Novotný si ale na cesty balí jako první skateboard. Prý díky němu dokáže kdekoliv na světě najít partu, se kterou si bude rozumět. Díky podobným nadšencům se dnes na prkně s kolečky prohání děti třeba i v Palestině nebo v Jordánsku.
COOKIES
Google+