Čumenda

Život bez slunce

Kiruna leží za polárním kruhem. Je tam půl roku den a pak půl roku noc. Martin von Krogh nechtěl fotit za dne, protože to je pro fotografa moc velká brnkačka. A tak vyfotil život ve městě bez světla…

Svéráz Kiruny hodně ovlivňuje její provázanost se zdejším dolem. Celé město funguje jako jeho obrovské zázemí. Jak velký je to podnik, zjistíte, až když přijedete k tunelu vedoucímu do nitra – vjezd je nejfrekventovanější silnice ve městě. V roce 1900 tu stála hora plná železné rudy. Dnes už je místo hory rokle a železo se dobývá z čím dál větší hloubky. Nejhlubší tunel vede 1400 metrů pod povrchem. V dole nepracují chlapi se sbíječkami. Tvrdá ruda se těží dálkově ovládanými stroji. Horník v tomhle pojetí je chlapík v bílém tričku s límečkem, který sedí u obrazovky a hýbe joysticky. Zdejší ložisko je obrovské. Celý důl žere 2 % celkové spotřeby elektrické energie ve Švédsku a 6 % veškeré produkce betonu padne na jeho výztuže. Denně z něj vyrubou železa za 13 milionů dolarů. Město závislé na fungování dolu je tímtéž dolem ohroženo. Klesající půda donutila město k velkému stěhování, které právě začíná. Stavbu nové Kiruny má prý dostat na starosti kontroverzní (někdo říká šílený) architekt Anders Wilhelmson, který žije v domě bez zdí a chce v nitru hory vybudovat zasklený deštný prales.

V Kiruně je málo hospod, ale o to víc tu najdete tělocvičen, bazénů a sportovních hal. Hned za městem je dokonale upravená běžkařská dráha s umělým osvětlením. V každém domě je sauna. Kromě toho jsou lidé daleko víc spjatí s přírodou. Když v září začne lovecká sezóna, polovina chlapů se sebere a dva týdny je doma nikdo neuvidí, protože jdou na losy. Nejde tam o zábavu. Před pár desítkami let byl sever Švédska chudý a bylo zvykem uloveného losa do posledního kousku zpracovat. Stejně to funguje dnes a spousta rodin díky tomu nekupuje maso v supermarketu. Když přijdete na návštěvu, můžete dostat na tácu celé uzené losí srdce. Které mimochodem není vůbec špatné.

AddThis
19.53 hod. Desetiletý Albin Vanhatalo hraje hokej se svým tátou Asou. Albin trvá na tom, že vyhrává.

19.53 hod. Desetiletý Albin Vanhatalo hraje hokej se svým tátou Asou. Albin trvá na tom, že vyhrává.

00.12 hod.  Policie dnes vyjela zpacifikovat agresivní opilce nebo zachránit před zmrznutím ty neagresivní už desetkrát.

00.12 hod. Policie dnes vyjela zpacifikovat agresivní opilce nebo zachránit před zmrznutím ty neagresivní už desetkrát.

14.34 hod. Pojízdná rybí prodejna v centru.

14.34 hod. Pojízdná rybí prodejna v centru.

14.38 hod.

14.38 hod.

21.19 hod. Tobbe (26 let): lidi tu v tý tmě umírají jako mouchy. V posledních dvou letech jsem přišel o pět kamarádů. Někteří dojeli na drogy, jiní to zabalili sami. Všechno kvůli tý tmě.

21.19 hod. Tobbe (26 let): lidi tu v tý tmě umírají jako mouchy. V posledních dvou letech jsem přišel o pět kamarádů. Někteří dojeli na drogy, jiní to zabalili sami. Všechno kvůli tý tmě.

AddThis

Téma

Du bist ein Fischkopf

O každém z německých států a státečků se v Německu říkají ošklivé věci. Pro začátek bude stačit přehled základních stereotypů o těch nejznámějších.

Pokec

Lidi si nebyli jistý, jestli jsem výstřední, nebo zdegenerovanej

Malý pokoj v malém domku na okraji Prahy je plný knížek, fotek, obrazů a podivných talismanů. Uprostřed toho všeho sedí vlasatý vousáč, jeden z posledních skutečných androšů Viktor Hait (57). Měří kolem dvou metrů a na hlavě nosí úzkou čelenku, co svět světem stojí. Tahle nekompromisní mánička je nepřehlédnutelná.

Podobné články: Čumenda

2017 | 2 | Tohle budeš nosit za rok

Jak se žije mezi ufony

Skotský fotograf Robert Ormerod se díky své fascinaci tajemnem dostal až do míst, kde se fakta prolínají s poctivou science-fiction. Ve své sérii Strange things zmapoval život v Roswellu a Oblasti 51, které už léta přitahují ufology, jako údajné místo přistání mimozemšťanů. Ty a ani jejich lovce ale Robert nehledal. Ukázalo se totiž, že mnohem zajímavější jsou obyčejní lidé žijící v oblasti, která má to nejlepší už za sebou a je zkrátka jen otevřenější myšlence, že existuje i jiný než pozemský svět.

2017 | 1 | PF 2007

Škola kočovníků

Japonský fotograf Ikuru Kuwajima žil leckde. V Rumunsku, na Ukrajině, v Kyrgyzstánu, Kazachstánu a v Rusku. A odtamtud má i sérii fotografií internátní školy kočovných Něnců. Ti žijí na severozápadě Sibiře u Karského moře. Děti chodí do školy, tedy spíš v ní žijí, od podzimu do jara. A mezi dubnem a zářím kočují se svými rodinami a stády sobů v tundře. Aby byl přechod do školy pro děti co nejméně stresující, je celá vyzdobená tak, aby jim co nejvíce připomínala jejich kmen. Včetně stanů zvaných čum.

2016 | 11 | Řemeslník – nová šlechta

Na cestě

Většina z nás se v nějaké fázi své životní cesty usadí. Jsou ale lidé, pro které putování nekončí nikdy. Naskočí na vlak s příští stanicí v neznámu, a jak sami říkají, nemají nic a zároveň mají všechno. Novodobým americkým beatnikům se říká jednoduše Travellers (Cestovatelé). Někteří utíkají před rodinou, jiní ji dobrovolně opouštějí, aby našli sami sebe na cestách. Dávají si přezdívky, které si vzájemně tetují na prstní klouby, žijí sami nebo ve skupinách a sdílejí peníze vydělané hraním na ulici nebo žebráním. Víc než zajímavé objekty na portrétování. A to napadlo i fotografa Michaela Josepha.
COOKIES
Google+