Fenomén

Češi chodí na kapely, které už znají…

Jsou tři věci, které se v České republice musí stát každý rok – zvýší se státní dluh, Lucie Bílá vyhraje Slavíka a s velkou slávou přijedou koncertovat Kosheen.
AddThis
  • Text: Karel Veselý
  • Foto: Profimedia, ČTK, The Billions Corporation

Kapela, která byla hudebně zajímavá naposledy na začátku tisíciletí, doma v Británii už skoro nehraje a jejíž nové desky tam ani nezaznamenává žebříček, je u nás pořád za velkou hvězdu, o jejichž návštěvě referuje i Blesk. „Čeští fanoušci jsou nejlepší na světě,“ vzkazuje v rozhovorech zpěvačka Sian Evansová a určitě to není jen přetvářka – kde jinde než tady na východě si ještě může užít chvíle nefalšované slávy. Češi na své oblíbené kapely prostě nezapomínají, a když fanouškům dáte v pravidelných dávkách to, co chtějí, budou vás nosit na rukou věčně. O tom by mohli vyprávět Morcheeba, IAMX nebo Parov Stelar, bez nichž se koncertní sezóna u nás také ne­­obejde. Zatímco na kapely tlačené hudebními médii dorazí dvacet hipsterů, oni bez problémů vyprodají Roxy. Koncertní byznys u nás má prostě svoje specifika, nad kterými by asi kdekoliv jinde kroutili hlavou.

Kouzlo prvního výstřelu

Čechy baví energická hudba, u které se dá vyřádit, a na koncerty se chodí hlavně bavit, o dost méně už objevovat. Určitě existují i horší kapely než Kosheen nebo Morcheeba, které koneckonců nedělají nic jiného, než že řečeno slovy ekonomů „naplňují poptávku“. Z nejaktivnějšího „pařičského“ věku odchází silná generace husákových dětí, které mají po třicítce docela jiné starosti, a tudíž se při výběru koncertního povyražení spoléhají na osvědčené jistoty. I díky nim si může pár kapel do svého portfolia připsat „big in the Czech Republic“. Samozřejmě to nebylo zadarmo – k tomu vybudovat si u nás jméno je zásadní jediné – aby se povedl první koncert. Kvůli hitům přijdou lidé jednou, a když se napoprvé nezadaří, už je nikdy neuvidíte. Po povedené akci naopak zafunguje šeptanda – na recenze v novinách se u nás moc nedá, když ale koncert kapely pochválí tři kamarádi, příště už jde celá parta.

2014_01_Nemecko_na_taliri-Fenomen_Češi_chodí_na_kapely_které_už_znají_5

Jako na operu

Říká se, že hudební fanoušci jsou u nás konzervativní. Na Nazareth, Suzi Quatro nebo Sweet se opravdu chodí ze setrvačnosti, jen už ne v Praze, ale v Uherském Hradišti. Koncerty veteránů z osmdesátek, jako jsou Sting nebo Peter Gabriel, jsou také jistotou, ale ty se navštěvují víc jako společenská událost. Takhle se dřív chodilo na operu – ukázat se v gala a potvrdit si svoji kulturnost. Na žánrových scénách zase funguje důvěra v aktivity promotérských skupin či dramaturgii klubu – to jsou ale vesměs jen hrstky nadšenců, díky nimž je promotér rád, že kapela nemusí po koncertě spát mezi repráky a kabely v backstage. A rockeři mají pořád přednost  před DJi – na taneční mejdany by Češi nejraději chodili zadarmo. „České publikum je tradičně rockové a koncertně orientované – s výjimkou divokých, drogami podpořených devadesátých let lidé v Česku nejsou ochotní platit stejné peníze za párty jako za koncert,“ říká Michal Brenner z klubu Meetfactory.

MorčíbaMorčíba
 

ZASTÁVKA PRAHA

Velmi suše by se dalo konstatovat, že koncertní nabídka odpovídá reálné ekonomické síle země – s Německem se těžko budeme někdy srovnávat, v Praze si ale hudební fanoušci určitě užívají větší hody než v Bratislavě. Kapely a jejich manažeři se už naučili, že mezi Berlínem, Mnichovem a Vídní leží další velké město, kde se dá něco zorganizovat, a tak do Prahy v posledních letech jezdí víc a víc zajímavých a aktuálních jmen. Případný zlepšující se vkus českých posluchačů na to ale nemá žádný vliv, může za to jen neveselá situace hudebního průmyslu. Nízké příjmy z prodejů desek totiž nutí muzikanty vyjíždět víc na koncerty. „Třeba americké kapely jezdí do Evropy třikrát i víckrát za rok. Dříve to bylo jedno turné za dva roky okolo desky, a teď najednou tohle,“ říká Michal Pařízek, který k nám s agenturou Scrape Sound dovezl Swans, Mudhoney nebo Bonnie Prince Billyho. Jak dlouho k nám ale budou tyhle „menší“ kapely jezdit, je otázka, když klesají reálné příjmy, přichází slabší demografické ročníky a rostou ceny pohonných hmot. Prokop Holoubek z pozice dlouholetého organizátora koncertů v brněnské Flédě tvrdí, že hubenější roky už jsou tady. „Zvítězí pracovití prozíraví promotéři, kteří dokonale znají své publikum, umí udělat dobrou reklamu a nebojí se dlouhodobě riskovat,“ dodává. Při pohledu na programy letních festivalů je ale jasné, že takových je u nás jako šafránu.

DEJTE JIM ŠANCI

Podle Michala Rejzka z D Smack U Promotion dojíždí domácí nabídka hlavně na malý zájem velkých médií o to, co se děje v hudbě. „Pokud nemáme žádné celoplošné rádio, časopis ani televizi nebo masivně navštěvovaný server, které by se pravidelně a soustavně zabývaly aktuálními hudebními trendy, budou si lidé stále chtít prozpěvovat Dalibora Jandu nebo Deep Purple, protože nic jiného se k nim nedostane,“ tvrdí. Dávám mu za pravdu a vzpomínám na pražské koncerty kapel jako The Strokes, Franz Ferdinand, The Hives nebo the xx, které osvícení promotéři přivezli zrovna v okamžiku, kdy po nich šíleli fanoušci i hudební tisk po celém světě. Co na tom, že jinde plnili velké sály, v Praze na ně přišli skoro výhradně cizinci. Dnes by si už na něco takového žádný promotér asi nejspíš netroufl anebo by mu při pohledu na prázdný sál vypadaly všechny vlasy. Proč ale končit pesimisticky? Ze zjištěného vyplývá závazek pro nás pro všechny – dejme občas šanci něčemu nevyzkoušenému a podpořme nějaký menší koncert. Jinak by to totiž mohlo taky dopadnout tak, že budeme do důchodu chodit jen na Kosheen a Morcheebu. A to je, jak jistě uznáte, strašná představa.

Co nám promotéři zamlčeli?

Na začátku tisíciletí začala být kvůli internetu hudební scéna poněkud nepřehledná.

Média i nahrávací společnosti přestaly generovat velké hvězdy a promotéři začali být opatrnější. Čeští fanoušci tak propásli celou jednu vlnu muzikantů, kteří přerostli klubovou scénu a zamířili na stadióny, které by ale u nás nikdy nevyprodali. Hvězdy nulté dekády jako Arcade Fire, Kanye West, Vampire Weekend, The Black Keys nebo Bon Iver tak sbírají ceny Grammy, k nám se ale zatím nepodívaly.

AddThis
3 comments
Negrik
Negrik

Fajn, tohle už jsme řešili tak před 7 lety :-) A na Franz Ferdinand 300 lidí? haha, v roxy nebylo k hnutí - to je napsaný jen proto, že má roxy oficiálně rpostor jen pro 300 lidí ne? A že daj XX na sedmičku byla jejich chyba, ten zájem o lístky byl enormní! Dle mýho tu chybí dobrej prostor - něco mezi malym klubem a velkou halou - je hezký se tu smát, že na White Lies nebo National přišlo "jen" 1200 lidí, ale kolik se jich tam nevešlo? DsmackU by mělo bejt v první řadě rádo, že lidi na tydle jejich věci choděj a můžou tak trochu víc experimentovat s jinejma kapelama.

Harrick
Harrick

Zas tak špatně bych to neviděl...hlavně mladší ročníky se o hudbu zajímají...z posledních koncertů, které stály za to a nebyla to "klasika" stojí za řeč třeba Biffy Clyro, teď tu budou třeba Royal Republic...Například Conspiracy Concerts sem pravidelně tahají zajímavé jména...
Ale přiznám se, že za taneční hudbu taky osobně nechci dát 500,- jako za koncert...ale kámoši normálně obráží Let it Roll (nebo jak), Mácháč...

Letem světem

Zevlování v království rumů

Tahle oblast patří zevlounům. Jsou všude, kam se podíváte. Zkouření rastamani povykující na každém rohu, pijani rumu na verandách, ležáci na plážích. Pohyb jen na předpis. Jsme na Guadeloupe.

Sporák

Paprikové tele

Slepici na paprice zná skoro každý. Jestli vám ale vadí tahat z omáčky maso na kosti a zacintat celý stůl, zkuste na paprice telecí. Kosti nemá, jí se pohodlně a chutná skvěle. Kdo jednou zkusil, ke slepici se už nevrátí. My se teda už nevrátíme určitě.

Podobné články: Fenomén

2016 | 11 | Řemeslník – nová šlechta

Všechna poprvé se snažím zapomenout

Když se díváte, jak Martin Janecký pracuje, pravděpodobně vám to vyrazí dech. Disciplínu, kterou ovládá, je obtížné jen tak potkat, natož popsat. Stručně řečeno dělá sochy z foukaného skla a své jedinečné umění vyučuje po celém světě. V létě. V zimě fouká na Aljašce.

2016 | 10 | Instantní strach

Jak taky mohly vypadat kultovní filmy

Práce filmového scenáristy je nevděčná, zdlouhavá a plná nekonečného přepisování. Než se jeho vize zhmotní na plátně, nezbude z její první verze častokrát skoro nic. Občas to ovšem není na škodu.

2016 | 6 | Všechno, co jsme milovali

Osm hitů, které jsou o něčem jiném, než si myslíte

Někdy si říkáte, že alespoň v tomhle máte jasno. Tohle je prostě ta nejlepší písnička o lásce a tahle zase o rozchodu. A pak se někde náhodou dostanete třeba k vyjádření autora a zjistíte, že je všechno jinak.
COOKIES
Google+