Pokec

Lidi si nebyli jistý, jestli jsem výstřední, nebo zdegenerovanej

Malý pokoj v malém domku na okraji Prahy je plný knížek, fotek, obrazů a podivných talismanů. Uprostřed toho všeho sedí vlasatý vousáč, jeden z posledních skutečných androšů Viktor Hait (57). Měří kolem dvou metrů a na hlavě nosí úzkou čelenku, co svět světem stojí. Tahle nekompromisní mánička je nepřehlédnutelná.
AddThis
  • Text: Petr Mecner

2014_01_Nemecko_na_taliri-Pokec_Lidi_si_nebyli_jsem_vystredni_nebo_zdegenerovanej_200x382

VIKTOR HAIT 

Je mu 57 let.

Označení spisovatel se brání.

Po próze Tři hlavy (2011) vydal nedávno svoji další básnickou sbírku Učí pany k činsáb. 

Jeho nejúspěšnější knihou je Guláš. 

Hned po revoluci jste vydal svoji nejúspěšnější knihu Guláš…
To byla euforie. Dávají tě pod zámek za to, že píšeš a šíříš samizdaty, a najednou si to můžeš normálně svobodně vydat. Bylo tu zničehonic přehrabalováno, všude samej Bondy, tak jsem toho vydal 10 000 kusů. Naskytla se příležitost a nějak to prostě šlo. Prodalo se všecko a rok jsem za to spokojeně žil.

A prý jste si taky plnil sny v Monte Carlu?
Vždycky jsem byl prostě hravej. Sedíš tady někde po sklepech, hraješ leda tak gotes nebo karty a v černobílý televizi vidíš, jak se tam točí ta ruleta, kolem ty doutníky, bouchačky. Hned jak to tady padlo, první, co jsem udělal, bylo, že jsem sehnal informace, ruksak, půjčil si od kulisáka smoking, do kapsy dal sto dolarů, kubánskej doutník a prásk stopem do Monte Carla. Tenisky a hadry jsem si nechal ve křoví, to se ví. Vlezu do kasina a lidi tam si nebyli jistí, jestli jsem výstřední milionář, nebo jenom zdegenerovanej Středoevropan. Přijdu ke stolu, dám stovku na nulu, zapálím doutníček a jedu, užívám si to. Kdyby to vyšlo, beru celej stůl. Nula nepadla. Trvalo to celý tak patnáct minut. Vyšel jsem ven, pod fíkovníkem si zpátky převlík hadry a vrátil se stopem do Čech. Byl to těžkej nářez a můj splněnej sen. Nebyla to jenom recese nebo uspokojení mý hráčský vášně. Žádný hozený hovno do Macochy. Ta možnost vyhrát na nulu celej stůl tam furt byla přítomná.

Od začátku osmdesátých let máte na kontě přes tucet knížek, ať už vydaných v samizdatu, nebo na koleně po revoluci. Cítíte se jako spisovatel?
Chodím do lesa sbírat vyhozený suchý stromy, protože dávat prachy za uhlí je podle mě podvod nejvyššího kalibru. Měl bych se snad proto hned cítit jako dřevorubec? S tím spisovatelstvím je to obdobný.

Když potkám někoho, kdo byl součást mýho života, a teď po mně chce na nádraží cigáro, dám mu ho a dobrý. Pokud ho tam ale vidím podruhý, tak ne. Morálně bych sice asi neměl, ale štve mě ten postoj, kdy se člověk na všechno jen tak vykašle a rezignuje.

To jste se necítil jako spisovatel ani v době, kdy se prodalo 10 000 výtisků Guláše?
Nakladatelství, kde to vyšlo, bylo v Praze, ale tiskárna na severní Moravě. Byly toho čtyři palety, a když to kamioňáci, takoví dva nařachanci, přivezli, dal jsem jim padesát korun, ať si skočí na pivo. Bylo to jak moje dítě. Potřeboval jsem si to složit ručně a sám.

V knihovně máte spoustu cizojazyčných slovníků, znáte hodně jazyků?
S češtinou jsem na štíru, protože napíšu i kosočtverec s tvrdým y, slovensky rozumím, cikánsky a světsky jsem se musel naučit v šatlavě, tam bez toho nepřežiješ. Pak znám taky spousty dialektů, maďarsky rozumím, polsky rozumím, ruština, to je jasný, z tý jsem maturoval, německy trochu, protože jsem bydlel v pohraničí, a k angličtině už potřebuju počítač. Když jsem byl ale měsíc v jižní Francii, stačilo mi jedno jediný slovo – „olalá“. Akorát jsem střídal frekvenci a intonaci. 

2014_01-Německo-Pokec-Lidi_si_nebyli_jistý,_jestli_jsem_výst

Co jste tam dělal?
No přece „olalá“. Ono je to tam něco jako naše jižní Morava. Seděl jsem u stolu s jedněma lidma třeba týden, hráli jsme šachy, pétanque, kouřili, pili víno a já za celou dobu neřek žádný jiný slovo než „olalá“. Takže francouzsky se, aspoň teda na jihu Francie, dorozumím taky. 

Dostal jste se za komunistů někdy za hranice?
Nebyl jsem v tý době nikde. Když to nadsadím, tak na Moravu jsem potřeboval pas, na Slovensko devizový příslib a v Polsku jsem byl jednou asi půl metru za hraničním kamenem, jinak nikde. Od třiaosmdesátýho mám důchod, tak jsem si pak zažádal o pas, že bych se chtěl podívat ven, jenže komunisti mi nabízeli leda vystěhovaleckej, což já nechtěl. To je totiž něco krutýho. Máš tady rodnou hroudu a najednou ti někdo řekne: „Vypadni a zpátky už nikdy nesmíš.“ 

Takže se vás chtěli zbavit podobně jako třeba Pavla Zajíčka nebo Vlasty Třešňáka?
U mě to bylo trochu jinak. Kdybych to převed na ryby, já byl něco mezi malou a střední rybou, což znamená, že mě jenom neustále zlobili. Střední ryby, ty přímo vyhazovali. A velkých, těch už se báli. Naopak malejch ryb tady byla spousta, ty stály leda tak za obušek. Mně dali nabídku, buď vystěhovaleckej pas, nebo basa. Tak mě zavřeli. Ty větší ryby ale tuhle volbu vůbec nedostaly – prostě je odvezli na hranice a nazdar.

Zjistil jste po revoluci o někom z blízkého okolí, že by na vás donášel?
Měl jsem to štěstí, že na mě nikdo z mých blízkých žádný svinstvo neudělal. Znám sice údajný příběhy, jako třeba o jednom známém a nejmenovaném harmonikáři, mně osobně ale tenhle člověk nikdy nic neudělal a je to pro mě pořád ikona a guru. Když začal hrát a zpívat, byl jsem z toho vždycky zechcanej, jako všichni. Dodneška ho mám rád takovýho, jakej je. A jestli má proti němu někdo výhrady, tak já rozhodně ne. Mně nikdo nic neudělal. Ba naopak, v dvaaosmdesátým, když jsem byl v šatlavě, byli tam se mnou další dva jen proto, že drželi hubu. Jednoho kvůli tomu vyhodili ze školy, druhýmu se rozpadla rodina. Rok byli se mnou na vazbě. Stačilo, aby začali mluvit, a byli by venku. Mlčeli.

Pamatujete si, kolikrát vás fízlové sbalili?
Já s nima žil v jedný velký místnosti, v téhle republice, furt. Jako když jsi v mraveništi, každej druhej byl fízl. Jeden měl uniformu, další ne.

​nikdo mi neumí říct, proč jsem bez lihu.

Na jak dlouho vás zašili do lochu?
Co se týče času, tak na málo, ale hodněkrát. Většinou kvůli nějaký hlouposti. Třeba v Kaplicích na festivalu. Sbalili mě a šoupli na fízlárnu, protože jsem zlobil. Nakonec mi pak přisoudili výtržnictví a organizátorství celý akce. A tam už šlo o dost zlý paragrafy – něco jako propagace západní zóny a hanobení Východu dohromady.

V té době jste ale nežil přímo v Praze?
Ne, bydlel jsem na Kladně, v městě, který bylo proslavený tím, že tam měl každej svýho vlastního estébáka. Ten můj se jmenoval Dobiáš a hlídal mě furt, v podstatě jsem ho živil. Třeba když jsem měl jednu ze svých svateb, odchyt si mě na ulici a povídá: „Bude to takhle a takhle. V neděli to zabalíte a v pondělí už budou všichni v práci. My vás za to nepřijdeme rozehnat a budeme dělat, že se tady nic neděje.“ Řek jsem mu, že je to vlastně jedno, protože stejně maj ty svoje pravomoce. Všem lidem jsem pak oznámil, jak se věci mají a že máme „smlouvu“ s StB. Nakonec na to stejně všichni srali a ty, co zůstali do pondělka, pak pochytali.

Potkal jste estébáka Dobiáše ještě někdy po revoluci?
Ne. Ta euforie po revoluci ti to spláchne jak nějakej hnusnej ekzém. Měls ho a najednou jsi bez něho. To, kdo tě nakazil a proč, už je pryč. Seš konečně bez toho svinstva a děláš všechno proto, aby se to už nevrátilo.

Mužské okénkoMužské okénko
 

Je pravda, že za komunistů lidi drželi víc spolu?
Tmelil nás furt ten jeden nepřítel. Dneska jsou ti lidi buď někde rozházený a dost jich vymřelo, protože ten způsob života, to byly tuny všeho možnýho, hektolitry a galony. Jiný zas nemají prachy, aby někam chodili. Co vídávám, dost jich skončilo pod mostem. To jsou ti, co rezignovali. Když potkám někoho, kdo byl součást mýho života, a teď po mně chce na nádraží cigáro, dám mu ho a dobrý. Pokud ho tam ale vidím podruhý, tak ho prostě pošlu do prdele. Morálně bych sice asi neměl, ale štve mě ten postoj, kdy se člověk na všechno jen tak vykašle a rezignuje.

A jak jste přestal pít?
Líbí se mi citát od Lennona: „Kdo si pamatuje šedesátý léta, jako by je nezažil.“ Já jsem to pro sebe trošku upravil: „Kdo si pamatuje, že čtyřicet let chlastal, nebyl ani jednou ožralej.“ Už to bude pátej rok, co nepiju. Úplně. Před dvěma lety jsem o tom přestal povídat, protože to je něco, co je vlastně nemožný. Ještě jsem v celý republice nepotkal nikoho, kdo by mi odpověděl na otázku, proč jsem bez lihu. Přišlo to ze vteřiny na vteřinu, z ničeho nic. Že ti práskne v palici, to se stává, ale co to tělo, filtry, játra – vždyť ono to jelo všechno na líh. Sedni si do auta bez benzínu, nepojede ti. Myslel jsem, že to je nějaký neduh, že se začnu rozpadat nebo něco. Nechal jsem se celej prošetřit od A do Z, interna, psychologové, psychiatři. Nic.  

Kořalku jste pil po litrech, to fakt po té stopce nepřišly žádné těžkosti, absťáky?
Právě že ne. Těžkost by byla, kdyby mě to prudilo. Jestli jsem někdy něco chtěl, tak neabstinovat. Nad tím mě ani nenapadlo přemejšlet. Základní kámen – alkohol, potom dlouho nic, pak já, Viktor Hait, potom nějaká rodina, přátelé a tak dále. To ráno jsem se vzbudil a hned mi bylo něco divný. Nechával jsem si totiž vždycky něco u postele, abych se mohl hned po probuzení napít. Jak to, že už v ruce nemám placatku, nechápal jsem. Trvalo to hrozně dlouho a furt nic. Nejprv jsem si myslel, že mám tu ruku třeba jen přeleženou. Ale furt nic. Tak si říkám, sakra, co to je, to musel být teda pořádnej mejdan včera, že jsem ještě v pořádku. No, a teď už je to takhle pátej rok. Už jsem dokonce na sebe šil i různý pasti. Rožnění u známých bylo, tak jsem si natočil plzeňský do podchlazenýho půllitru, najednou se ta ruka ale zastavila a já se šel napít vedle, kde byly limonády. Nevím, nechápu to dodnes.

Myslíte, že tu záhadu někdy rozluštíte?
Jednou jsem potkal takovýho magora bláznivýho, šarlatána, co ti za patnáct stovek všechno řekne, protože všude byl a všechno ví. Šel jsem za ním a drze mu povídám: „Hele, dám ti patnáct stovek, když mi odpovíš na jednu otázku.“ Řek jsem mu tuhle historku o mým chlastu, on chvíli uvažoval a nakonec mi povídá: „Dostal jsi novou šanci.“ Ani jsem ho vlastně nemoh poslat někam. Na otázku mi přece odpověděl.

AddThis
1 comments
Vokoun
Vokoun

Super rozhovor, diky.

Čumenda

Život bez slunce

Kiruna leží za polárním kruhem. Je tam půl roku den a pak půl roku noc. Martin von Krogh nechtěl fotit za dne, protože to je pro fotografa moc velká brnkačka. A tak vyfotil život ve městě bez světla...

Reportáž

Před pracákem za pracákem nikdo nesmí stát

V mém batohu si hoví výpověď, zatímco já si proplachuju hlavu plechovkovým pivem. Jedu domů v autobuse s nápisem „Fun and Relax“. Osmnáct let v malé firmě, jedna generace, jedna plnoletost, která se změnila v nadbytečnost. Občas je třeba vyházet starej nábytek. Zástup nezaměstnaných už na mě mává.

Podobné články: Pokec

2017 | 2 | Tohle budeš nosit za rok

Postav skatepark, posílíš mír

Jestli jste četli Stopařova průvodce po Galaxii, tak víte, že primární potřeba každého cestovatele je ručník. Kuba Novotný si ale na cesty balí jako první skateboard. Prý díky němu dokáže kdekoliv na světě najít partu, se kterou si bude rozumět. Díky podobným nadšencům se dnes na prkně s kolečky prohání děti třeba i v Palestině nebo v Jordánsku.

2017 | 1 | PF 2007

Vař, jez a mel

Čerstvý diplom z práv nechala Jana Bilíková doma, sbalila nabroušené nože a vstoupila do kuchyně vyhlášené pražské restaurace La Degustation. Odtud pak vyrážela do světa na zkušenou – pár let provařila v top podnicích s michelinskou hvězdou. A že ona sama je top, dokazuje fakt, že nyní je kreativní šéfkuchařkou sítě restaurací Ambiente.

2016 | 11 | Řemeslník – nová šlechta

Na blešáku v ČKD by měl natáčet National Geographic

Fotografů, kteří cvakají pózující lidi v městském prostředí, je milion. Jestli ale chcete někomu ukázat autentickou reportáž ze současné Prahy, podívejte se na facebookový blog Made in Praha. Američan Constantino na něm vystavuje produkty své dlouhodobé fascinace obyvateli našeho hlavního města.
COOKIES
Google+