Reportáž

Před pracákem za pracákem nikdo nesmí stát

V mém batohu si hoví výpověď, zatímco já si proplachuju hlavu plechovkovým pivem. Jedu domů v autobuse s nápisem „Fun and Relax“. Osmnáct let v malé firmě, jedna generace, jedna plnoletost, která se změnila v nadbytečnost. Občas je třeba vyházet starej nábytek. Zástup nezaměstnaných už na mě mává.
AddThis

První den bez práce

Ráno jsem vstala poměrně v pohodě. Teda na to, že jsem den předtím na „oslavu“ ztráty práce vypila 6× rum, 1× portské a 1× půlku radlera. Beru si prášky na tlak, ale stejně mi za chvíli asi vyletí komínem. Rozhodla jsem se zrušit nadbytečné výdaje. Sedám na své rezaté minikolo a mířím do pojišťovny. „Nechcete si to ještě rozmyslet?“ ptá se žena za přepážkou. „Zrušit, kromě pojistky na byt,“ stojím si tvrdě za svým. Skoro to vypadá, že mě bude ještě přemlouvat, abych si nechala pojistit auto, které nevlastním.

Přejíždím do banky, kde mě čeká úprava platebních příkazů. Slečna za přepážkou se chová přesně podle předpisů, dávám jí imaginární pochvalu. Na pěší zóně hraje muž na flétnu, před sebou čepici na drobné, představuji si, jak tam hudlám na hřeben. Přesouvám se do nákupního centra a vydávám se po stopách zlevněného Perwollu. Po půl hodině jsem ho našla. Objevuji svět slev, myslím, že mě to bude bavit.

Nové obzory

V počátcích stavu nezaměstnanosti si přeju, aby mi na hlavu spadla mohutná police s knihami, co mi visí nad postelí. Telefony a maily se netrhnou: „stejně tě tam byla škoda“, „všechno zlý je k něčemu dobrý“, „otevírají se ti nové obzory“. Začínám tomu věřit.

Čtu příručky: „Ztráta zaměstnání je velký stresující faktor“, „Buďte aktivní, nepodléhejte pasivitě“. Začínám s tvorbou strukturovaného životopisu, při jeho zadávání na pracovní portály si říkám, že by bylo jednodušší přihlásit se do výzkumného programu NASA. Stavy chandry střídají záchvaty aktivity. Důležitý je time management. Začínám se tím řídit, ráno kouknu na budík a řeknu si: „Budu ležet ještě půl hodiny.“ Nakonec je z toho hodina. 

Pokračuji ve studiu příruček a rad: „Co si obléct na pohovor“, „při pohovoru si nesahejte na nos“, „nesedejte si do čela stolu“. V levém oku se mi objevil viditelný tik, pokud mne někam pozvou, mohla by mne tato hříčka přírody zdiskreditovat. Můj image by byl v háji, jsem už přece jen ve věku a pomrkávat na manažera, případně manažerku by bylo víc než nevhodné. Mohli by mě považovat za stárnoucí harašmentku. 

Tuhle jsem šla s košem, míjela mne paní s čelovkou na hlavě, táhla kočárek s popelnicovými poklady. „Ha, čelovku mám doma,“ napadlo mě. Štěstí přeje připraveným. Nakonec, když se zvedne víko kontejneru, otevřou se nevídané obzory. 

opouštím budovu s jednou slečnou. Jsme šikovné myšky, našly jsme východ mezi prvními v půlce limitu.

Jaký byl váš nejúspěšnější obchod?

Na obzoru se objevují první plody. Jsem pozvaná na výběrové řízení. Forma AC – Assesment centre. Oblékám si deset let staré šaty, kdo by to řekl, že už je jim tolik. Na recepci je nás zhruba osm, z toho jeden muž. Jsem evidentně nejstarší. Prohlížím si uchazeče kritickým okem příručky: „Minimálně polovina je nevhodně oblečena.“ Jsme vyvezeni výtahem na místo činu. Usazují nás ke stolkům. Po formálním představení následuje dotaz: „Jaký byl váš nejúspěšnější  obchod?“ Muž vedle mne hovoří o retailu a akvizicích. Vytahuji eso z rukávu: „Můj nejúspěšnější obchod byl výměnný, vyměnila jsem raketu na squash za Fiat 600D.“  Hlavou se mi honí: „Byl to obchod století, to se ukázalo v kopci před Hamrem, když mi bouchnul chladič.“ Pak nás rozdělují do skupin. „Namalujte dům.“ Jsem skupinou vybrána jako kreslič, ujímám se fixy. Po namalování domu následuje věta: „A teď nám ten dům prodejte.“ Snažím se dům prodat za každou cenu. Kolega ze skupiny nakonec nabízí jiný dům. Sice jsme měli v záloze namalovaný ještě jeden malý domek, ale ten jsem osobně nebrala v potaz, instrukce zněly jasně: „Prodejte tento dům.“ Následuje krátká přestávka, po níž se dva uchazeči odporoučejí domů. Připadá mi to celé jako sledování myšek v bludišti. 

„Která první najde východ, je ta nejšikovnější.“ Po přestávce následuje verdikt. Opouštím budovu společně s jednou slečnou, ta byla mezi uchazeči pro změnu nejmladší. Jsme šikovné myšky, našly jsme východ mezi prvními už v polovině časového limitu. 

Nízkej ohradník

Příště mě čeká cesta vlakem do pohraničí. A jelikož se potenciální zaměstnavatel nachází téměř na hraničním přechodu, čeká mě štreka z nádraží. Lodičky do tašky, výprava v teniskách začíná. Ptám se řemeslníků z nedaleké stavby na směr. Z nepochopitelných důvodů ho po chvíli opouštím. Nikde nic, jen kamiony a ohrada s bejky. Se zájmem si je prohlížím, oni si prohlížejí mě, vypadá to na lásku na první pohled. Ale ohradník je docela nízký, ozývá se pud sebezáchovy. Nakonec se na dané místo dostávám jako chytrá horákyně, chvíli jdu, chvíli se vezu krajem. Je v něm dobytek, čerpací stanice, traktory, night cluby, německé nápisy na české straně, zapadlost i pofidérní lesk. 

Na výběrovém řízení je nás asi sedm, chodíme postupně, je to podobné jako někde na úřadě, akorát že tam si člověk vymáčkne číslo. Tady si určují pořadí sami. Sedím u stolku s mladou ženou. „Dokončila jsem vyšší odbornou školu a jsem na úřadu práce,“ povídá mi. „A odpoledne jedu do marketu zeptat se na místo v doplňku,“ pokračuje. „Hm, s vyšší odbornou k sekaný a vlašáku, to jsou vyhlídky,“ pomyslím si.  Konečně jsem uvnitř, manažeři jsou hned tři. Klasické tlachání výběrového řízení: „Co vy a počítač?“, „Co vy a německý jazyk?“, ale žádná praktická zkouška. Dostáváme se k dopravě do zaměstnání. „Nevlastním auto,“ zveřejňuji. Na tvářích se rodí údiv. Kdybych položila na stůl ufona naloženého do octa, bylo by to zřejmě pochopitelnější. Pak už lodičky do tašky, tenisky na nohy a šup na vlak. Jak se tam tak motám ještě notný kus od nádraží, jede proti mně auto s rakouskou SPZ, zastavuje, zvolna se otáčím… kabelku přes rameno. Muž stahuje okénko, jdu dál. Chvíli čeká, pak odjíždí. No jo no, samotná ženská u E55. Na druhý den mi volá personalistka: „Bohužel jsme vás nevybrali.“ Krom jiného si neodpustím utrousit cosi o nelukrativnosti svého věku. Personalistka mě uklidňuje: „To přece vůbec nehraje roli, vypadáte výborně.“ Tyhle milosrdné lži bývají stejně nebezpečné jako civění na býky přes nízký ohradník. 

hm, s vyšší odbornou k sekaný a vlašáku, to jsou vyhlídky…

Jsem zpátky ve městě. Proplétám se obchodním centrem, abych se dostala do sousední administrativní budovy. Čeká mě pohovor v call centru. Po drobných orientačních  útrapách jsem na místě. Recepce zeje prázdnotou. Drze nahlížím do jedné z místností, ve které je řada stolů, u kterých sedí lidé různého věku s velkými sluchátky na uších. Vypadají jako Otík z filmu „Vesničko má středisková“. A ten hluk, jeden velký úl. Po chvilce odchytím dívku a říkám jí, že jdu na pohovor. Usazuje mne v malé kanceláři. Po půlhodině přichází mladý muž, podává mi ruku. Má s sebou jen linkovaný sešit. Chvilku si povídáme. „Komunikativně jste na tom výborně, bylo by dobré, kdybyste mluvila slovensky, teď voláme Slovensko,“ říká mi. „Jako teamleader jsem docela svině. To víte, přísnost musí bejt, obzvlášť na brigádníky. Nejlepší je, když dám něco na Facebook a oni mi to lajknou v pracovní době,“ směje se. Nuceně se taky uchechtnu. 

Pak si píše mé jméno do linkovaného sešitu s datem případného nástupu. Nemá k dispozici ani můj životopis. Nabývám dojmu, že kdyby sem vtrhl kdokoliv z ulice, sedl si ke stolu a začal volat, nikdo nic nepozná. Poté mi muž dává své telefonní číslo. Jelikož se mi nechce vytahovat brýle z kabelky, dívám se na telefon z větší dálky. „ Jé, vy jste jako moje matka,“ směje se. „To asi není kompliment,“ bleskne mi hlavou. Cestu z budovy nacházím neuvěřitelně rychle. 

Retro ještěrka

Vcházím do luxusního hotelu, tentokrát se pohovor nekoná ve firemních prostorách. Vítá mě nakrátko ostříhaná personalistka, hovoří slovensky. „Jak se hledá práce ?“ ptá se. 

Pokrčím rameny: „No v dnešní době a v mém věku.“ Hned nato ovšem vytahuji žolíka v  podobě fráze, kterou jsem slyšela v jednom filmu: „Věk je stav mysli.“ Personalistka  přikyvuje. Mluvím jak robot, asi jsem někde spolkla čip. „Ještě máme nějaké další uchazeče, do konce příštího týdne vám zavoláme, mimochodem máte pěkné reference.“ 

Odcházím s celkem dobrým pocitem. Každý den až paranoidně sleduji telefon. Nic. Pak přichází mail: „Litujeme, do dalšího kola jste nepostoupila.“ „Kde se stala chyba? Že by ta retro brož ještěrka na mém saku? Blíží se Vánoce, měla jsem raději ze šperkovnice vytáhnout soba,“ říkám si. 

V počátku nabytá svoboda se začíná cuchat jak nečesané vlasy. Můj šatník se pomalu zužuje na tepláky a pyžamo, za chvíli to bude jen pyžamo. Pořád luxuju, brzo se asi proluxuju k sousedovi. Po obědě bych neměla chodit spát, mám pak deprese. Přemýšlím o tom, že začnu lízat sépiovou kost jako moji šneci. Třeba mi taky naroste chalupa na zádech a nemusela bych platit nájem. Při mém štěstí by mi určitě narostl maximálně hrb. 

Mému dítěti nezaměstnanosti je víc než pět měsíců, brzo mu porostou zuby. Hrozím se dne, kdy začne chodit.

AddThis
2 comments
ALChocholousek
ALChocholousek

Joo to znám. Nakonec místo sezení v kanclu na který jsem si pomýšlel, když mám školy, dělám rukama otroka v montovně u pásu. Je to peklo na zemi, ale dá se tím uživit otázka je jak dlouho to budu fyzicky zvládat. Doba je zlá, kdybych byl vyučený nebo měl průmyslovku měl bych v montovně dvakrát tolik za méně práce. A přesto, se stále mraky lidí hlásí na humanitní, ekonomické obory na  VŠ aby pak skončili (když nebudou mít známosti) na prácáku nebo když se budou muset nějak uživit tak skončí na kase v hypermarketu, u pásu ve fabrice, ve skladu nebo v call centru :-(

gkniga
gkniga

@ALChocholousek otroka u pásu... Tak si tu práci shazujte, ponižujte se ještě víc. Ona je ta práce u toho pásu o tolik horší než v tom kanclu, že?! Co Vám brní jít si udělat kurz na CNC a brát dvojnásobek toho co ti v kanclu? Ale chápu, ono dělník je sprosté slovo, za to by se měl člověk stydět, ne?!

Pokec

Lidi si nebyli jistý, jestli jsem výstřední, nebo zdegenerovanej

Malý pokoj v malém domku na okraji Prahy je plný knížek, fotek, obrazů a podivných talismanů. Uprostřed toho všeho sedí vlasatý vousáč, jeden z posledních skutečných androšů Viktor Hait (57). Měří kolem dvou metrů a na hlavě nosí úzkou čelenku, co svět světem stojí. Tahle nekompromisní mánička je nepřehlédnutelná.

Zoom

Kurníky na umění

Znáte to z filmů. Něco mezi obřím loftem, squatem a továrnou ponechanou napospas čelistem času. Prostory, které přitahují nadějné umělce jak krmítko sýkorky a ti je pak označkují haldami pláten a pestrobarevnými cákanci barev. Průmyslové budovy, změněné v umělecká centra, jsou už i v Praze.

Podobné články: Reportáž

2017 | 2 | Tohle budeš nosit za rok

Jak se vinyl nevrátil

Sbírání gramofonových desek je krásný koníček, okolo kterého se ale točí tolik pověr a dezinformací, že často vytváří nezávisle fungující paralelní reality. Když se do nich zaplete ambiciózní agentura a uspořádá v Česku vinylový veletrh, dopadne to všelijak.

2017 | 1 | PF 2007

Hotel Bejrút

„Cítíš to? Po třech měsících už to začíná vážně smrdět,“ řekne Tres, vysoký vousatý Američan, a podává mi další cigaretu. Stojíme na střeše jednoho z výškových domů v centru Bejrútu, za námi je BBQ party plná místních expatů v plném proudu a kouřením se snažíme přebít smrad odpadků vyskládaných na několik metrů vysokých hromadách dole na ulici.

2016 | 11 | Řemeslník – nová šlechta

Zahraj něco rytmickýho

„Dobrý den, já tu budu večer hrát, můžu si tu prosím vás někde složit věci?“ Pán, kterému je moje prosba určena, mě pozoruje silně podezřívavě. Nemám mu to za zlé, protože je vrátný a podezřívavý kukuč je 99 % jeho pracovních dovedností. Já jsem DJ a jedu hrát na firemní večírek.
COOKIES
Google+