Zoom

Kurníky na umění

Znáte to z filmů. Něco mezi obřím loftem, squatem a továrnou ponechanou napospas čelistem času. Prostory, které přitahují nadějné umělce jak krmítko sýkorky a ti je pak označkují haldami pláten a pestrobarevnými cákanci barev. Průmyslové budovy, změněné v umělecká centra, jsou už i v Praze.
AddThis
  • Text: Petr Mecner

Odněkud bouchnou dveře, zpoza rohu se zjeví kluk s čírem, štěkne na mě „čau“ a mizí dolů k východu. Jako hrdina ze Stalkera postupuju do vnitřností haly E bývalé Pragovky.

Bloudím po temných prázdných sálech. Není se co divit, že tu filmaři včetně zahraničních produkcí co chvíli něco točí. „To je Dejvovo, říkáme mu konceptuální umělec,“ směje se Marie nad hromadou věcí, které pravděpodobně pocházejí z jiných světů, a staví na kafe. Ateliér má dohromady se dvěma kluky. „Už jenom když sem jedeš tramvají, normální lidi většinou vystoupí na Vysočanské a dál pokračují spíš podivíni. Buď míří sem, nebo bůhvíkam dál do téhle industriální periferie,“ vysvětluje diplomantka z AVU, proč jí to tu vyhovuje. Nájem není přemrštěný a v zimě je tady teplo. „Občas si z toho děláme srandu, že je to tady taková klubovna pro lidi přes třicet,“ glosuje s nadsázkou Marie. 

Komunitní rovina je zde patrná. A je tu veselo. „Onehda klukům říkám: ty vole, dala bych si kuře na paprice. A kluci: ty vole, kuře na paprice! Tak jsme šli koupit kuře, papriku a další věci. Cestou se přidala spousta lidí a nakonec jsme si nahoře v té rohové prosklené místnosti postavili do tmy stůl, zažehli svíčky a snad v deseti lidech hodovali. Bylo kuře na paprice.“    

Bloumám labyrintem, aniž bych tušil, ve kterém prstu právě jsem. Občas se navíc člověk ocitne v kulisách po filmařích. Ve vojenském bunkru nebo na nemocničním oddělení. Na konci koridoru projede postava na kolečkových bruslích. Ideální dopravní prostředek.

spát tady je zakázaný. na druhou stranu tu ráno potkávám dost lidí s kartáčkem.

Za dalšími dveřmi je taneční sál, kde mladý pár v tmavých úborech pracuje na choreografii. Prý si připravují na přijímačky etudu o chlebu. V nižším patře natřeném narůžovo není tak pusto. Kromě ateliérů tu třeba sídlí i redakce rádia. Tématem dneška jsou toitoiky. Kvůli opravě vodovodu správa budovy na týden přišroubovala dveře všech záchodů a nahradit je mají právě mobilní budky. Je to ale trochu jako s yettim – všichni o nich mluví, ale nikdo je neviděl. Ani já. Popravdě jsem rád, když trefím schodiště k východu na dvůr. 

Budova ORCO, kde umělec kravaťáka potkal

Co by kamenem dohodil od metra Vltavská stojí funkcio-nalistická budova bývalých elektrických závodů. Velké centrální atrium prosvětlené stropními luxfery a kolem čtyři patra ochozů. Shora jak pohled do Macochy.

„You’re Jan?“ ptá se mě s nadějí seversky vyhlížející holka se sešitem v ruce. Má tady mít první privátní lekci češtiny. Musím ji zklamat. V tom kolem proběhne v modré uniformě pan Boch, svérázný padesátník a místní správce, který se dokáže bavit s třemi lidmi naráz a ještě k tomu vtipkovat. Osazenstvo kolem třiceti působí někdy trochu hipstersky vymydleným dojmem. Mít tady ateliér může samo o sobě patřit k dobrému jménu. 

Jsem pod střechou v šestém patře. „Připrav se na obrovský prostor,“ varuje mě ironicky architekt Honza, když odemyká dveře. Kromě nás dvou, dvou židlí, stolu a všudypřítomných nákresů a rolí papíru už tu víc místa není. 

2014_01-Německo-Zoom-Kurniky_na_umění

„Nesmí se to, takže spíš ne. Na druhou stranu tady ale ráno míjím dost lidí s kartáčkem,“ odpovídá mi Honza s úsměvem na otázku, zda v ateliérech někdo i přespává. Dáváme si dole kafe a potkáváme Anežku. Přijela sem odstěhovat nějaké obrazy. Za chvíli se vrátí, že by potřebovala pomoct něco naložit.  „Vidíš, tak to je to komunitní žití. Ani se nenaděješ a už tady někoho stěhuješ,“ podotýká Honza, když spolu s dalšími dvěma lidmi taháme její bednu k dodávce. 

Na dveřích v přízemí je několik jmen, mezi nimi i někdejší kandidáti na Cenu Jindřicha Chalupeckého. Nájemníci se dělí do tří kategorií. Třetina ateliéry, třetina grafická studia a produkce, třetina firmy, které mají s uměním pramálo společného – právníci, obchod, finanční služby atd. Je tady hned několik galerií, v podzemí je taneční sál, zkušebny a raritou jsou dnes už nefunkční lázně. Nakonec se mi podaří odchytnout i správce. „Je tu na 250 subjektů a obsazenost je skoro 85 procent,“ říká pan Boch. „Máme tady třeba firmu, co vyrábí vzducholodě, malé vzducholodě pro domácnost. Přiděláte na ni kameru, sednete si doma do fotelu, vzducholoď lítá nad vámi a natáčí vás, jak v tom fotelu sedíte a díváte se na ni, jak lítá. Není to něco ohromnýho?“ vypráví mi při loučení.

Microna – elita z pátého patra

Naši třetí zastávku, barák v pražských Modřanech, nepřehlédnete. Ohromný jedenáctipatrový panelák koupila Pražská správa nemovitostí od podnikatele a sběratele umění Václava Skaly, a před pár měsíci se začaly dít věci. Jsem v dlouhé úřednické chodbě s kobercem. Nebýt stovek obrazů opřených po celé délce mezi jednotlivými dveřmi, měl bych pocit, že si sem jdu podat nějakou žádost. Ateliéry tady fungují čerstvě. Když se ale páté patro raketově zaplnilo, rozhodli se majitelé proměnit na ateliéry i patro sedmé. V ostatních poschodích sídlí firmy, o nějakém mísení jako v Orcu ale nemůže být řeč. Jednotlivá patra jsou striktně oddělená.

2014_01-Německo-Zoom-Kurníky_na_umění

Chodba vystlaná kobercem nejde s představou rozervaných umělců moc dohromady. Majitelé objektu jsou ale vstřícní. „Je čistě na mně, jak si to tady udělám. Vytrhal jsem koberce i hnusný stropní kazety. Skoro po mě na začátku vlastně chtěli, abych to tady pořádně zfrcal barvou, aby to začalo vypadat jako ateliér,“ popisuje benevolenci pronajímatelů Tomáš. Od barev je tady dneska už fakt všechno, podlaha, židle, parapet, sedačka, laptop, skleničky od vína i moje kalhoty. „Že se tady nemusíš při práci brzdit, abys náhodou něco nezničil, je super. S tím, že nechtějí nakonec prostor uvést do původního stavu, se všude nepotkáš,“ přikyvuje Ira, která si to tady přišla obhlídnout, protože uvažuje o ateliéru o dvě patra výš. Je tu ale jeden podstatný rozdíl. Zatímco elita z pátého dostala nájmy za zaváděcí ceny, v patře sedmém je už nájem trojnásobný. 

Po návštěvě úhledného a voňavého záchodu s pečlivě doplňovaným toaletním papírem a elektrickým sušákem na ruce mi to stejně do sebe nějak nezapadá a míru čitelnosti tohohle prostoru nezvyšují ani mustrově vytištěné jmenovky, přišpendlené na jednotlivých dveřích.       

Do ruky dostávám plechovku piva. Za chvíli začne v galerii v jedenáctém patře vernisáž výstavy Sexplicit, takže kromě práce je tu dneska i zábava. Výstavní prostory jsou opravdu velkorysé, šampaňské v sudech s ledem dobře vychlazené, a když se k tomu ještě přidá téma sexu, erotiky a porna, úspěch je tu. Osazenstvo je obskurně různé. Od umělců a výstředníků přes novináře a studenty až po popové pseudoidoly ze Superstar. 

Když později klesám prázdným výtahem dolů k východu, je už noc. Kromě recepčního nikde ani noha. Vycházím ven a ohlédnu se. V pátém poschodí svítí osamocená dvě okna a přes několik horních pater visí obrovitánská reklamní plachta s fotkou tuctové mladé ženy a vskutku revolučním nápisem: Vždycky jsem chtěla mít svůj vlastní ateliér.

2014_01-Nemecko_na_taliri-Zoom_Kurniky-na_bydleni-03
AddThis
0 comments

Reportáž

Před pracákem za pracákem nikdo nesmí stát

V mém batohu si hoví výpověď, zatímco já si proplachuju hlavu plechovkovým pivem. Jedu domů v autobuse s nápisem „Fun and Relax“. Osmnáct let v malé firmě, jedna generace, jedna plnoletost, která se změnila v nadbytečnost. Občas je třeba vyházet starej nábytek. Zástup nezaměstnaných už na mě mává.

Letem světem

Zevlování v království rumů

Tahle oblast patří zevlounům. Jsou všude, kam se podíváte. Zkouření rastamani povykující na každém rohu, pijani rumu na verandách, ležáci na plážích. Pohyb jen na předpis. Jsme na Guadeloupe.

Podobné články: Zoom

2017 | 10 | Úžasná robobudoucnost

Festivalové průšvihy

Festivalová sezona už letos odezněla, takže si můžete oddychnout a zrekapitulovat, co se zase událo. A jestli si myslíte, že nejhorší, co se vám může na fesťáku přihodit, je, že nepřijede Krajčo, tak se pletete.

2017 | 5 | Harddiskobolos

Tajné zákony, které řídí život, vesmír a vůbec

Asi každý, kdo se někdy začetl do sbírky Murphyho zákonů, si řekl „ježiš, to je úplně pravda tohleto“. Kromě legračních zákonů pana Murphyho a jeho kamarádů ale existují i zábavné zákony, na které přišly opravdové intelektuální kapacity. A myslely je úplně vážně.

2017 | 3 | e-Bitka

Svět vzhůru nohama

Během ročního cestování po Novém Zélandu si člověk všimne, že je tady leccos jinak. Kiwi není jen výraz pro ovoce a nelétavého ptáka, ale označují se tak i obyvatelé Země dlouhého bílého oblaku, jak se pacifickému souostroví říká v maorštině. Barbie není panenka. A ve světě hlavou dolů má prádlo dost času na pověšení.
COOKIES
Google+