Kácíme modly

I crowdfunding má svoje mouchy

Crowdfunding naboural zažité představy o tom, jak se rodí projekty, kde se bere kapitál a co je potřeba k tomu, aby něco vzniklo. Internet je plný příběhů o skvělých deskách, hrách či knihách, které vznikly díky drobným dárcům. Co už neuslyšíte, je rub těchhle úspěchů: fakt, že vydělat crowdfundingem na cokoliv je zatraceně těžké a někdy i nebezpečné.
AddThis
  • Text: Jan Studnička
  • Ilustrace: Karolína Slováková

co je to crowdfunding

Vlastně jde o normální sbírku na projekt, který si vymyslíte. Sexy na tom je, že sbíráte přes web a jde hlavně o to, jak  projekt zpropagujete přes sociální sítě. Obvyklé také je, že pro dárce vymyslíte různé bonusy. Od zveřejnění na svých stránkách po večeři s autory nebo pojmenování jedné z postav hry či knihy podle jejich přání.

Komunitní financování, kdy na nějakém serveru odprezentujete svůj projekt a vyzvete fanoušky k posílání peněz, abyste ho mohli dokončit, vypadá na první pohled jako finanční revoluce a navíc umělecká renesance. Kde je zakopaný pes?

Cejch komunity

Ať už si to chceme přiznat nebo ne, projektů, které na Kickstarteru nebo Indiegogo vydělaly miliony dolarů, je jen pár. Amanda Palmerová, „chytré hodinky“ Pebble, pokračování kultovní hry Wasteland… Co mají společného? Amanda je světová celebrita, Pebble Technology je úspěšná společnost a vývojáři Wastelandu jsou ve své komunitě dodnes uctíváni když ne jako bozi, tak aspoň jako otcové zakladatelé žánru.
Tihle lidé nepřišli odnikud, jsou na světě a v branži už nějakou řádku let. Mají svou fanouškovskou základnu, něco, co experti přes komunitní financování nazývají „tribe“ neboli kmen.  A tribe nevznikne na základě příspěvku na Kickstarteru, tribe se musí vychovávat. Je to dlouhodobý proces, který až na čestné výjimky nezvládá nikdo, kdo nemá do detailu propracovanou marketingovou strategii.
Proto ve chvíli, kdy projekt bez svého kmene udělá jakýkoliv přešlap, backeři (podporovatelé) se od něj odvrátí. V tu chvíli už prakticky není čas na návrat, protože reální investoři nikdy nedají peníze něčemu, co odmítli spotřebitelé, a sami backeři mají sakra dlouhou paměť.

S přibývající konkurencí na mnoha crowdfundingových platformách se všechny projekty snaží všemožně vyjít svým mecenášům vstříc.

Blacklist

Své o tom ví například jedna z hlavních scenáristek herního vývojářského studia BioWare Jennifer Heplerová. Ta může jednak za hráči nenáviděný konec jinak milované sci-fi série Mass Effect a jednak za výrok, že „hlavní je příběh, hratelnost je vedlejší“. O crowdfunding se pokoušela se dvěma projekty a její jméno vždy spolehlivě pohřbilo veškeré snahy i jinak dobře vymyšlených a ambiciózních věcí.
Na černé listině je i spousta lidí, kteří sice se svým projektem uspěli, ale dál už si nevěděli rady. A to je další často opomíjené nebezpečí komunitního financování.

Když neschopní dostanou šušně

Někteří umělci si myslí, že prostě dostanou hromadu peněz a pak se za to nějak nahraje album/vydá kniha/natočí film. Spousta z nich přitom vůbec neví, co vlastně s penězi dělat. Případů, kdy si projekt řekl o málo peněz a potom je musel vracet, nebo kdy naopak dostal od fanoušků příliš peněz a stejně nevzniklo nic, je plný internet.
Desková hra Doom of the Atlantic City třeba vybrala proti požadovaným pětatřiceti tisícům dolarů o sto tisíc víc. Pár měsíců nato byl ohlášen konec projektu, protože jeho šéf utrácel za nemysly. Peníze se dárcům vracely a zbytek týmu hru dokončoval za svoje. Špatně dopadla i kniha o českém undergroundu Best New Music Writings. Splnila sice startovací cíle, ale ani to  na vydání nestačilo a peníze se potupně musely vracet. Hudební publicisté holt obvykle nemají tušení, jak se dělá podvojné účetnictví nebo kolik stojí tisk.
A nesmíme zapomenout ani na projekty, ze kterých se po krachu těžce dostávají peníze zpět. Šermířský simulátor Clang přesáhl své finanční cíle, vybral moc, ale ještě víc utratil a fandové nikdy neviděli ani meč, ani prachy. Androidová herní konzole Ouya sice vyšla, ale zase to vypadalo, jako by ji vývojáři stloukli někde v garáži z prastarého Nintenda.
V USA padají první žaloby na neúspěšné projekty, Britové upravují legislativu, aby chaos kolem crowdfundingu šel alespoň nějak regulovat, a to ani nezmiňujeme, že takový český server HitHit si i z neúspěšných kampaní bere celých dvanáct procent na „transakční poplatky“.

2014_10-At_zijou_snobove-Modly-CrowdsourcingModly

Takže, jak uspět?

Zmíněné a další příklady dávno nabouraly ideu, fungování a hlavně důvěru v crowdfunding jako takový. Zlatý věk komunitního financování dávno minul. Fanoušci už vám rozhodně ze samé radosti nebudou strkat do kapes prachy jenom proto, abyste společně naplnili sdílené vize. Průměrný podporovatel teď chodí na crowdfundingové servery nakupovat.
Očekává, a velmi oprávněně, že za svůj příspěvek něco dostane. Ať je to sleva na produkt, přidané bonusy, plakáty či večeře s režisérem. A očekává toho čím dál víc. S přibývající konkurencí na mnoha crowdfundingových platformách se všechny projekty snaží všemožně vyjít svým mecenášům vstříc. Takové návštěvy v nahrávacích studiích, které za finanční podporu nabízejí třeba hudebníci, přestávají být výlety smrtelníků do posvátného chrámu hudby. Dnes chodí spíš investoři na inspekci občíhnout, jestli za svoje peníze dostávají to, co mají.

AddThis
1 comments
OndrejZapletal
OndrejZapletal

Výstižnej perex, ale článek je dle mého zcela mimo. Tvrdit, že příklady uvedené v článku nabouraly důvěru v crowdfunging jako takový, tedy v segment, ve kterém utratili lidé po celém světě jen v roce 2013 přes 100 miliard korun je na pováženou. Tvrdit o něčem co roste rychleji než 100% ročně, objevuje nové oblasti rozvoje a získává investice v řádech desítek miliard ročně od venture investorů - tedy od lidí, kteří investují protože věří že něco hodně rychle poroste - tedy tvrdit o něčem, co vykazuje tyto charakterisitky, že to má svůj zlatý věk za sebou, svědčí buď o špatném úsudku nebo faktu že autor psal na základě svých pocitů a ne faktů.

Reportáž

Polský Woodstock: Tři čtvrtě milionu hipíků s jeptiškami

U našich severních sousedů se toho od dob, kdy jsme po revolci vyráželi na trhy do Kladska kupovat zaručeně pravé kožené bundy, změnilo zatraceně hodně. Už se nedrncáte po rozbité silnici, ale vezete se po nové nebo rovnou po dálnici. V obchodě ani v restauraci zdaleka neušetříte, ale zato vás oslní nabídka kvalitního lokálního ovoce a zeleniny na tamních trzích, které se přinejmenším v Poznani konají denně. A polská kultura je ve světě daleko známější a žádanější než ta naše. Jeden příklad za všechny – Woodstock.

Zoom

Chtěl opustit lidstvo a žít jako osamělá šelma

„Cesta z města“ je nejprofláknutější slogan desetiletí. Lidí, kteří se dokážou zříct civilizace a opravdu utéct do náruče přírody, je ale čím dál míň. Přitom ve společnosti existovali vždycky a dřív bývali i ctěni. Jak jsou na tom poustevníci dneska?

Podobné články: Kácíme modly

2017 | 2 | Tohle budeš nosit za rok

Kvanta nesmyslů

Vztah ezoteriků k vědě je složitá záležitost. Některé vědecké poznatky, například evoluci nebo kulatost zeměkoule, prohlašují naši milí šamani za podvrhy. Jiné, daleko složitější, si naopak rádi přivlastňují a ohýbají podle svých poněkud pokřivených představ. Těžko říct, co je horší.

2016 | 10 | Instantní strach

Na apokalypsu buď připraven!

Skoro každý druhý film se odehrává po nějaké světové katastrofě. Na netu si apokalyptici vyměňují tipy na voděvzdorné sirky. I takový Václav Cílek prý u sebe neustále nosí filtr na vodu, aby mohl pít z Vltavy, až to bouchne. Když takhle vyvádí vědec z flegmatických Čech, tak to v survivalistických vodách pravých paranoiků musí vřít.

2016 | 4 | Ajťáci nám vládnou

Zlo má jméno delfín

Máme je za roztomilá a inteligentní zvířata. No možná bychom si to ještě rozmysleli, pokud bychom o těchhle milých kytovcích věděli víc. Třebo to, že by nás nejradši zatáhli na otevřené moře a znásilnili…
COOKIES
Google+