Přílohy

Pražák někdy ví o víně víc než vinař

Martin Půček převzal lásku k révě po dědovi a otci. Vinohrady, které obhospodařuje na jižní Moravě, má ale už jen jako hobby. Coby výkonný ředitel Svazu vinařů České republiky chce vědět, o čem mluví, když už do toho mluví.
AddThis
  • Text: Lenka Krbcová
  • Foto: Michael Kratochvíl

V kolik hodin vinař vstává?
Teď zrovna může spát, protože nám prší a čekáme na slunko, až hrozny zase začnou nabírat cukr. Ale jinak se vstává většinou brzo. Vinař je ranní ptáče, aby stihl ranní rosu a chlad ve vinohradě, protože pracovat na řádku v poledne by šlo jen těžko.

Pěstuje se u nás réva spíš pro peníze, nebo pro radost? 
Většinou pro peníze, je to podnikání jako každé jiné. Samozřejmě je tu plno nadšenců, pro které je vinařství vášeň, ale mají v držení jen malý zlomek celkové plochy.

Kdybych chtěla mít vlastní vinařství, jak mám začít?
Nejprve musíte získat pozemek, ti šťastnější ho zdědí. Pak musíte zainvestovat do výsadby, na hektar šest set tisíc až milion korun, a do vybavení. Je to určitě věc několika generací, protože životnost vinohradu je třicet let. Sklízet se přitom dá nejdříve od třetího roku, ale to ještě není standardní sklizeň. Než vám vinice začne pořádně plodit, trvá to pět let. Nic z toho se nedá obejít.

Kdo jsou potom největší odběratelé? Restaurace, supermarkety, přímí zákazníci? 
Je třeba rozlišovat. Jsou vinohradníci, kteří jen produkují hrozny a ty potom prodávají, a pak jsou vinaři, kteří hrozny i zpracovávají nebo je od vinohradníků nakupují a vyrábějí víno. U nás v republice se zhruba sedmdesát procent produkce prodá přes velké supermarkety, což je opravdu unikát, v tom jsme velmi, bohužel, výjimeční. Zbytek připadá na vinotéky, gastronomii a prodej vína přímo ze dvora.

Docela velký rozdíl mezi domácími a cizími víny je, že ta naše jsou lepší.

Proč tam bylo to „bohužel“?
Protože jsme si tu nechali nastavět tisíce baráků, které zabraly zemědělskou půdu. Ty baráky nás teď, nejenom vinaře, ale všechny zemědělské a potravinářské producenty, drtí tlakem na ceny. To nemá s tradičními evropskými zeměmi srovnání.

Daří se prodávat moravská vína do ciziny?
My jsme v tomhle typickou dovozovou zemí. Jen třicet až čtyřicet procent vína je vlastní produkce, ostatní se musí dovézt. Samozřejmě nějaký export do zahraničí tady je, na Slovensko, do Polska, do severských zemí, něco i do zámoří, ale je to opravdu málo.

Máte na jižní Moravě taky pivaře? Pije se i pivo?
Určitě, pivo je taková zdravá konkurence. Těší nás, že v Čechách konzumace piva klesá a naopak spotřeba vína stoupá. Ale i téměř každý vinař se na žízeň napije piva.

2014_10-At_zijou_snobove-Priloha_vinoPříloha o víně v ČiliChili

I ve vašem oboru se prosazují nové technologie a materiály. Procesy řídí počítače, dřevěné sudy nahrazují nerezové a láhve i špunty jsou z plastu… Co tomu říkáte?
Je to ve světě trend. Dělat celou produkci v tradičních sudech dnes není možné, protože nerezové nádoby jsou praktické i z hlediska peněz. Na druhou stranu je tady poptávka po tradičním uchovávání vína v dřevěných sudech, takže se staré technologie zase vracejí. Ale třeba šroubovacím uzávěrům se u nás moc nedaří, náš zákazník je konzervativní, je jich tu kolem deseti procent. Korek myslím nikdy nezmizí a na vína vyšší kvality se rozhodně bude používat dál.

K Moravě patří sklípky. Kolik tam toho vypijete a co by návštěvník nikdy neměl ve sklípku dělat? 
Rozhodně to není tak, jak ukázal seriál Vinaři, že Moraváci jsou pořád namol. Pokud jde o návštěvníky, je to společnost od společnosti. Co by opravdu neměli dělat, je klepání na bečky či na tanky, jestli v nich něco je, nebo není. Je to neslušné, zjišťovat, co všechno má vinař ve sklepě plného. To je opravdu faux pas.

Známé dělení vína zní: „Dá sa, nedá sa a dá sa Pražákovi“ – že ano?
To už dávno neplatí. Praha je dnes největší odběratel vína v republice. Dá se říct, že většina dění se odehrává tam, povědomí šlo neskutečně nahoru, hodně lidí se začalo o víno zajímat, ochutnávají, navštěvují různé večerní degustace, jezdí na Moravu, chodí po sklepích a opravdu to znají. V každé společnosti, v každém městě budou lidé, které to nezajímá, jsou mimo obor. A pak je plno těch, kteří to zkoušejí nebo do toho už pronikli. Rozhodně se nedá Pražákovi prodat jakékoli víno, dneska je to úplně naopak. V některých výjimečných případech může Pražák vědět víc než ten vinař.

Proč někdo pozná dobré víno a jiný ne? Může se to naučit každý?
Určitě je k tomu potřeba nějaká vloha. Pokud má někdo špatné receptory, v nose, v chuti, tak může dělat cokoli, a nic moc ve víně nenajde. Ale trénink, prochutnávání vín, dá se říci stále dokola, je nutné k tomu, aby člověk byl schopen se v tomhle oboru pohybovat a vína hodnotit. Důležitá je paměť. Lidé, pokud mají zájem, by se měli snažit zapamatovat si, když jim nějaké dobré víno chutná. Uložit si do paměti, co je na něm zaujalo.

Co úpravy vína? Ve Španělsku třeba míchají víno s Fantou, někdo ho pije s kolou…
Je to součást gastronomie, já se tomu nebráním, pokud je to vymyšlené s kulturou a nápadem. Když si někdo smíchá v petce kokakolu s vínem, tak to za mě ne. Ale jestliže si někdo udělá zajímavý nápoj, jehož součástí je víno, pak jsem tomu nakloněn.

Proti jiným vinařským krajinám máme málo slunce. Jak se liší moravská vína od francouzských, italských nebo chilských?
Jednak tím, že ta naše jsou lepší. Ale vážně, na velkých soutěžích jsou naše vína opravdu úspěšná. Samozřejmě – u nás se nedá vyrobit typ vína jako v Chile nebo ve Španělsku. Na druhou stranu oni tam zase nevyrobí to, co dokážeme my. Jsme schopni produkovat lehká svěží bílá šťavnatá vína, kterých si dáte sedmičku a na konci máte chuť na druhou. Kdežto když si vezmete těžké španělské nebo chilské víno, tak po sedmičce už máte chuť jedině na odchod.

Na podzim přijdou jako první Svatomartinská vína. Daří se budovat tuto novou tradici? Stane se Svatomartinské pojmem jako mladé Beaujolais?
Myslím, že na domácím trhu už to jako Beaujolais dávno je. Ba dokonce Beaujolais vymazalo z trhu. Samozřejmě nikdy nepůjde o celosvětový jev. Ale když si vezmete, že se začínalo na sto pětadvaceti tisících láhví a dneska se prodávají dva miliony dvě stě tisíc, tak je to obrovský nárůst. Investice do této známky je vidět a je úspěšná.

AddThis

Remix

Fichtl kros a Hanba

Motokros fichtlů, Haškova putyka, v Caveově posteli a další kulturní i nekulturní návrhy z Konzumu Čilichili.

Přílohy

Marek Špalek – Vinař provokatér

Marek Špalek je mezi vinaři tak trochu revolucionář: „V životě se řídím heslem, že na čím větší odpor narážím, tím spíš jdu správným směrem,“ říká.

Podobné články: Přílohy

2016 | 11 | Řemeslník – nová šlechta

Pomoc bez peněz

Hodit kilo do kasičky a cítit se jako filantrop je sice fajn, ale existují i způsoby, jak přispět i bez peněz. A nejsou o nic míň účinné.

2016 | 11 | Řemeslník – nová šlechta

S charitou na tom nejsme špatně

Tereza Pospíšilová působí na Katedře studií občanské společnosti Fakulty humanitních studií UK. Zabývá se neziskovými organizacemi, občanskou angažovaností a dobrovolnickou činností. Tak jsme se jí zeptali, jak jsme na tom s ochotou pomáhat.

2016 | 11 | Řemeslník – nová šlechta

VÁNOCE S VODAFONEM: UŽIJTE SI DÁREK NEBO HO DARUJTE

Na tajných místech v Praze a Mělníku se 15. října slavily Vánoce. Cukroví na stole, rozsvícený stromeček, hořící krb a u něj šťastná rodinka. Cože? Kdepak, nezbláznili jsme se. Točili jsme reklamu na vánoční překvapení, které si Vodafone připravil pro své, ale i konkurenční zákazníky. Těšte se, bude to doják.
COOKIES
Google+