Pokec

Můžeme pracovat v parfumerii nebo pornoprůmyslu

Hnutí Femen vzniklo na Ukrajině, už je ale mezinárodní. Dívky s odhalenou hrudí bojují za kdeco, většinou s jasně feministickým podtextem. Se zakladatelkou a hlavní organizátorkou Femen Annou Hucolovou jsme se potkali v Kyjevě. Našli jsme se až napotřetí, hyperaktivní ženu se zrzavými vlasy stále provází mírný chaos. A to i když sama už prsa neukazuje.
AddThis

Na Ukrajinu máte dost divné příjmení…
Moje rodina je svázaná se západní Ukrajinou, pochází z Chmelnické oblasti. Jméno Hucol je tam rozšířené. Dneska žije část příbuzných na západní, část na východní Ukrajině a v rodině se rozhořel konflikt. Tady se všichni stavíme za Euromajdan a oni se spíše kloní ke starému režimu a Rusku. 

Proti čemu hnutí Femen vlastně protestuje? Máte tak rozsáhlou paletu témat, že se v tom přestávám orientovat.
Téma je u nás v podstatě jedno, bojujeme za práva žen. To je ale tak velký problém, že všechny ostatní s ním souvisejí. Zabýváme se prostitucí, násilím na ženách, rozdíly v platech a tak dále. 

Takže jste ve Femen všechny zaryté feministky?
Zhruba tak. Když totiž budou ženy ve vládě a v parlamentu, politika bude promyšlenější a vlídnější. My, ženy, se chceme podílet na rozhodování v téhle zemi. Proto bojujeme proti diktatuře, náboženství plnému nenávisti a obchodu se sexem.

Holky v akci – ještě v prádleHolky v akci – ještě v prádle

Hodně lidí vás kritizuje, že jste jen obyčejné exhibicionistky. Nejste?
Obrovský problém organizací, které bojují za práva žen, dětí či za ochranu přírody, je ten, že je nikdo nezná. Feminismus je navíc dost nepopulární. Přemýšlely jsme, jak ho udělat populárnějším a módním. A zvládly jsme to přes média. Ta chtějí provokace a skandály. Jestli mají být naše ideje slyšet, musíme dát médiím to, co chtějí. A náš slogan „Moje tělo, moje práva“ už díky tomu zná spousta lidí. I ti, co ho nechtějí poslouchat, si ho na těch prsou přečtou. A ten, kdo nechce číst, ho prostě uvidí v tom, co děláme. Ženská sexualita pracuje kvůli ponížení ženy proti ní. Ženy se za ni stydí, bojí se ji přiznat a připadají si jako prostitutky. Společnost navíc dívky považuje za bytosti, co by neměly protestovat, myslet vlastní hlavou. Podle obecného názoru by měly pracovat v modelingu, pornoprůmyslu, parfumerii či se starat o muže, ale nechodit demonstrovat. S tím se nechceme smířit. Proto sexualitu využíváme k obraně svých práv. Když nás kritizují jako exhibicionistky, posiluje nás to.

Asi to docela funguje. Mezi Oranžovou revolucí a Euromajdanem byla vaše ňadra to jediné, co bylo v západních médiích z Ukrajiny vidět.
Ony na Ukrajině ani žádné jiné protesty nebyly. Ukrajinci do Euromajdanu prostě neprotestovali. Existovalo několik organizací, co bojovaly s režimem, ale nikdo je neznal. 

S Euromajdanem jste souhlasily?
Chtěla bych, aby se lidová shromáždění konala každý den. Netoužím po anarchii, ale lidi sami vědí nejlíp, co chtějí. Každý den mě štve jiná nespravedlnost. V Africe, Afghánistánu, Sýrii, na Ukrajině. Máma mi nerozumí a říká, že se nemůžu zabývat problémy lidí z celého světa. Jsou to pro ni jen přízraky, žijí moc daleko. Nechápe, že nestačí být jen zadobře se sousedy, že je všechno propojené.

Jaký je podle vás rozdíl mezi Ukrajinci a Rusy?
Rusko vede jak ekonomické, tak i ideologické války, aby uchvátilo víc území. To je zřejmé. Lidé tam mají opravdu imperiální choutky. V Rusku je třeba spravit cesty, postavit nemocnice, zabezpečit vyšší úroveň života, ale ta země se radši roztahuje. Obrazně řečeno, lidé tam  budou klidně hladovět, jen aby se cítili jako vítězové. To je ruský na–cionalismus. Budou ve starých válenkách, bez zubů, ale přesto šťastní, že Krym je jejich. Vedení Ruska dobře ví, že ekonomicky a sociálně zemi posunout nedokáže, takže se zabývá ideologickou propagandou. Drží pozici impéria. 

Aktivistky by o brutálních zákrocích mohly vyprávětAktivistky by o brutálních zákrocích mohly vyprávět

 

NEMYSLETE SI, ŽE NAŠE AKTIVISTKY V PAŘÍŽI ŽIJÍ V LUXUSNÍM HOTELU A POJÍDAJÍ KAVIÁR.

Reportérka jedné z ukrajinských televizních stanic vstoupila na oko do vašeho hnutí a zveřejnila dost kritickou reportáž. Natáčela skrytou kamerou. Z reportáže vyšlo najevo, že vám jde pouze o PR a peníze od sponzorů ze Západu…
Novinářka, co to udělala, lhala a už ji propustili. Ukrajinská novinařina je velmi neobjektivní a prodejná. Zmíněná reportérka k nám přišla s tím, že udělá záběry skrytou kamerou. Pak s námi dělala oficiální rozhovor, následně odletěla do Paříže. O všem jsme věděly. Nakonec ale materiál sestříhala do lživé reportáže, v níž nejsou žádné důkazy. Vymýšlela si. Jestliže bereme tisíce dolarů, měla to dokázat. To se nestalo. Až později jsme se dozvěděly, že dostala zakázku udělat o nás očerňující materiál. Vždyť ani neukázala, jací milionáři nám podle ní peníze dávají a jakým způsobem. Napsaly jsme té televizní stanici, že jde o samé lži. Během týdne ji pak potichu propustili. Ostatně se provalilo i to, že právě tuhle televizní stanici upláceli lidé Viktora Janukovyče, je zdiskreditovaná. Ruské kanály to ale převzaly, ty lžou pořád, i o tom, že tady na ulicích zabíjíme Rusy. A na internetu to všichni opsali. 

V reportáži se uvádělo, že Femen dostávají plat nejméně tisíc dolarů měsíčně, což je téměř třikrát víc, než činí průměrný plat na Ukrajině. V blízkosti aktivistek Femen jsou prý nejvíc vidět německý multimilionář Helmut Haier, německá byznysdáma Beate Schoberová a americký byznysmen Jed Sanden. Posledního pokládá za vašeho sponzora i Wikipedie…
Samozřejmě, že našemu hnutí pomáhají i lidé z USA. Jsme už dost velká feministická organizace. Máme aktivisty, fotografy, kameramany, designéry, právníky, novináře, spisovatele a umělce. To je obrovský lidský potenciál založený na dobrovolnictví. A fotky, videa, publikace, letáky a další informační materiály stojí dost peněz. Od politických stran či náboženských organizací peníze nepřijímáme. Nepředstavujte si, že naše aktivistky v Paříži žijí v pětihvězdičkovém hotelu a pojídají kaviár, který zapíjejí šampaňským. Holky tam nemají žádný byt, žijí ve squatu, spí ve spacácích. Já osobně se živím politickými konzultacemi, sama na sebe si vydělám. Podtrhuji, jsme všichni dobrovolníci, plat nemáme.  

Jaké máte kontakty s ruskou skupinou Pussy Riot?
Vzájemně si pomáháme, ale na druhou stranu je pravda, že si konkurujeme. Když je uvěznili, tak jsme je podporovaly. Dělaly jsme akce hlavně na Ukrajině. Chtěly jsme je podržet. Soud s nimi vejde do historie jako obrovský a nesmyslný náboženský proces. V naší zemi je pravoslaví spojeno s komunismem. Je to divné, ale je to tak. V akcích jsme kolegyněmi. Svobodomyslných lidí je pořád potřeba.

2008

Hnutí založila čtyřiadvacetiletá Anna Hucolová. Ostatní členky jsou ještě mladší. Vadilo jim, že na Ukrajině nejsou téměř žádné aktivistky ženského pohlaví a ženy jsou tu odsouzeny k pasivitě. První protesty probíhají ještě ve spodním prádle. 


2009

Oksana Šačková při protestu v Kyjevě poprvé odhalila ňadra. Od té doby členky Femen protestují téměř pokaždé s odhaleným hrudníkem. Některé členky tím proti sobě poštvaly vlastní rodiny. Videa a fotografie jejich nahých těl jsou oblíbené v médiích, ale Facebook zrušil jejich stránku kvůli obvinění z pornografie.


2010

Skupina se transformovala na politickou stranu s cílem získat křesla v ukrajinském parlamentu, což se nepodařilo. Asi nejvýznamnějším protestem skupiny je ten z EURA 2012, když ukrajinský parlament legalizoval po dobu šampionátu prostituci.

2012

Kyjevské sídlo Femen napadli členové konzervativní organizace Věrní kozáci a vchod pobili dřevěnými deskami s nápisem: „Babě krok vyměřím jen od plotny ke dveřím.“ Aktivistky celý incident rozohnil a centrála se přestěhovala do Paříže, kde ji vede Inna Ševčenková.


2017

Na tento rok plánuje dnešních asi 300 aktivistek, které jsou většinou studentkami vysokých škol, ženskou revoluci.

AddThis

Čumenda

Bubáci severu

Hory, lesy a hluboké fjordy. To je Norsko. Po staletí v něm žijí Norové, ale nejen oni. Zdejší krásnou a divokou krajinu obývá i řada nadpřirozených bytostí. Některé jsou dobré, jiné podstatně méně. Vyfotil je Ole Marius Jørgensen.

Kácíme modly

Jak je to s tím crowdfundingem

V minulém čísle ČILICHILI jsem se s radostí vrhnul na článek o crowdfundingu. Začátek textu o tom, že crowdfunding naboural zažité představy o možnostech financování projektů, nicméně že uspět v téhle oblasti je zatraceně těžké, mi přišel výstižný. Zbytek článku ale hodně kulhá.

Podobné články: Pokec

2017 | 7 | Strach má velká křídla

Budeme jen mozky v nálevu?

Díky jeho nástrojům udělalo Disney Studio z klasického Lvího krále 3D film. Daniel Sýkora, programátor s duší výtvarníka, píše algoritmy, které mají do animáků vrátit ruční práci. Bez úmorné dřiny. Teď ohromil svět počítačové grafiky videem rozhýbaných obličejů, které na sebe berou podobu jakékoliv fotky, sochy nebo obrazu. Z umělé inteligence má ale trochu strach.

2017 | 6 | Atlas braků

Co je hmatatelnější než třicetikilový kámen?

Domu v pražské Říční ulici si všimnete pravděpodobně kvůli pamětní desce bratří Čapků. Ve dvoře se přitom skrývá nejdéle fungující litografická tiskárna u nás. Lisy v ní ovládají otec a syn Martin a Matěj Boudovi a nedávno jí hrozilo vystěhování. Strhla se proti němu taková vlna protestů, že k němu nedošlo. Naštěstí. A tak jsme si s Martinem Boudou mohli v dílně popovídat.

2017 | 5 | Harddiskobolos

Reprezentuju český hiphop v Bronxu

Když se řekne breakdance, většina z nás si představí týpka, který se točí na hlavě. Za tímhle zjednodušeným pohledem se ale skrývá celosvětová komunita tanečníků, kteří se odkazují na čtyři dekády starou kulturu vzniklou v newyorském Bronxu. Někteří, jako třeba pražská Bgirl Sweemo, tam dokonce jezdí vstřebávat inspiraci osobně.
COOKIES
Google+