Téma

Muži rodí a ženy vydělávají

Během několika posledních desetiletí se koncept rodiny v celém vyspělém světě obrátil naruby, a to hned několikrát a na více frontách. Tzv. nukleární rodina, jak ji známe od dob průmyslové revoluce, dávno neoznačuje pouze a výhradně sezdané páry opačného pohlaví a jejich v průměru 2,4 dítěte. Od šedesátých let minulého století se začínají objevovat i jiné alternativy a v dnešním postmoderním světě je jich stále víc.
AddThis

Nejdřív to byli rozvedení rodiče, střídavá péče, svobodné matky, život „na psí knížku“, později multikulturní rodiny, bezdětné páry, jednočlenné rodiny či tzv. rekonstruované rodiny, kdy si rozvedení lidé s dětmi vezmou někoho dalšího. Poslední novinkou jsou pak rodiny se dvěma matkami či dvěma otci. Rodiny, kde má každé dítě jiného otce či jinou matku a mezi nevlastními sourozenci je třeba dvacetiletý věkový rozdíl, či děti vyrůstající v péči prarodičů také pomalu přestávají být anomálií. A aby toho nebylo málo, nizozemské zákony dokonce od roku 2005 umožňují registrované partnerství tří osob. Kam tohle povede? A jak koncept „normální“ rodiny uchopí dnešní děti? 

Tradiční rodina?

Počítačové zpracování dat z 16.–19. století ukázalo, že v jedné domácnosti žilo obvykle 4 až 6 osob a vícegenerační domácnosti byly spíš výjimkou. Příčinou byla hlavně vysoká úmrtnost dětí i dospělých. 


Častá smrt měla na rodinu obrovský vliv. Rodiče si k dětem nevytvářeli moc silná pouta, v bohatých rodinách je krátce po narození odkládali kojným. 


Soužití manželů řídily konvence a povinnosti, a protože rozpad rodiny znamenal katastrofu, eliminovaly se z ní všechny nepevné prvky. Jako třeba láska.


Tradiční rodina, na kterou se často a rádi odvoláváme, tedy nevypadá při bližším pohledu nijak lákavě.

Statisticky vzato

Podle Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj žije dnes více než polovina rodin ve vyspělých zemích bez dětí. Během posledních třiceti let se tu počet dětí narozených mimo manželství ztrojnásobil z 10 na 33 %, 10 % dětí žije v rekonstruovaných rodinách a dalších 15 % pouze s jedním z rodičů. Každé patnácté dítě pak ve vyspělém světě vychovávají prarodiče. Předpověď, kterou z toho OECD vyvozuje, počítá s tím, že tento trend bude pokračovat. Takže během příštích třiceti let bude ve všech vyspělých zemích dramaticky stoupat počet jednočlenných domácností. Taky počet rodin s jedním rodičem dál poroste a kolem roku 2030 by měl tento typ domácností představovat 18–40 % všech rodin napříč vyspělým světem. Teoreticky by nám tedy mělo hrozit vymření, ale naštěstí můžeme počítat s rostoucím počtem migrantů ze zemí, kde je rodina ještě stále posvátná. 

JE DOBŘE, ŽE SE ROZHODUJEME SVOBODNĚJI NEŽ NAŠI PŘEDCI.

Všechno naopak?

Díky tomu, že dnešní matky jsou nejen ekonomicky činné, ale dokonce finančně nezávislé, už neplatí staré rčení, že rodinu si člověk nevybírá. Zvykli jsme si na to, že ji v průběhu života můžeme obměnit podle svých potřeb. „Je samozřejmě dobře, že se lidé mohou rozhodovat svobodněji než naši předci,“ říká Markéta Chlupová, terapeutka z pražského Střediska pro psychoterapii a rodinnou terapii. „Ale tak jako každý trend, i důraz na bezbřehou individualitu se může v případě dnešních dětí zcela obrátit,“ dodává. Jinými slovy, klidně se může stát, že absenci limitů budou dnešní děti vnímat jako nepohodlnou a samy budou prahnout po větších jistotách a pevnějších svazcích. „Kdy a jestli vůbec k takovému obratu dojde, samozřejmě nikdo neví,“ upozorňuje paní Chlupová. 

Kmeny a nomádi

Dnes si svobodné matky navzájem pomáhají vyzvedávat děti ze školky, zítra spolu budou žít jako tzv. tandemová rodina. Americká psycholožka Deborah Taj Anapolová dokonce nabízí jako nejlepší model rodinného soužití v postmoderní době tzv. kombinovanou rodinu, která sestává z tří až osmi dospělých různého věku a pohlaví. Ti sdílejí domácí a ekonomické povinnosti a společně vychovávají všechny své děti jako vlastní a pečují o své seniory. Čímž bychom se obloukem vrátili k modelu, který jsme v dobách průmyslové revoluce opustili, a sice k tzv. rodině širší, kterou představovalo nejen veškeré příbuzenstvo, ale i děvečky a čeledíni. Kromě těchto novodobých kmenů se normou stane také tzv. profesionál, nomád, žijící sám tam, kde má zrovna práci. A až toho bude mít dost, prostě z tohoto modelu vystoupí a přisvojí si jiný. Z nás budou pravděpodobně šťastní důchodci, žijící jednoduchý život v rámci komunity, nebo možná skončíme pod jednou střechou se svými dětmi a jejich dětmi.    

Svatby versus rozvody

Kolik lidí se bralo 
a kolik rozvádělo za poslední století

1919

123 tisíc párů
se vzalo
2 tisíce
se rozvedly


1969

90 tisíc párů
se vzalo
20 tisíc
se rozvedlo


2014

43 499 párů
se vzalo
30 tisíc
se rozvedlo

A co v česku

O tom, že Češi (Moravané ne tolik) jsou kromě pití piva a hulení přeborníci i v rozvodech, se tak nějak ví. Když se ale zahloubáte do konkrétních čísel, přestává legrace. Jasně uvidíte, že počet svateb strmě klesá, zatímco křivka rozvodů vesele šplhá vzhůru. V roce 1919 se u nás ženilo a vdávalo přes 123 tisíc párů a rozváděly 2 tisíce. Po konci druhé světové války už počet svateb klesl pod sto tisíc a počet rozvodů vyrostl přes deset tisíc. Když byl v roce 1963 přijat nový zákon o rodině, který z rozvodového řízení vypustil princip viny a umožnil rozvody pouhou dohodou, vyšplhali jsme se v rozvodové lize rychle na první příčky. V roce 1969 poprvé překročil absolutní počet rozvodů 20 tisíc a v roce 1984 30 tisíc. Počet svateb proti tomu stabilně klesal. V osmdesátých letech se jich uzavíralo kolem 80 tisíc ročně, v devadesátých letech už jen 50 tisíc a vloni jsme byli na mizivých 43 499 svatbách. Za posledních 20 let tedy ubylo svateb o polovinu. Počet rozvodů od roku 1989 je přitom dodnes stabilní a pohybuje se kolem 30 tisíc ročně. Sociolog Ivo Možný předpovídá, že v dohledné době bude rozvodem končit zhruba každé třetí manželství. 

Jak dlouho vám to vydrží

Po kolika letech manželství se páry nejvíc rozvádějí?

Můj třetí tatínek nemá rád mého druhého tatínka

Než se začneme spokojeně plácat po zádech, že rozvodem skončí „jenom“ třetina všech manželství, měli bychom se zamyslet nad tím, co naše druhé a třetí pokusy provedou s podobou a fungováním rodiny. Zhruba jedna čtvrtina všech rozvedených lidí se pak podruhé žení a vdává, zakládá nové rodiny s novými dětmi a zbytek funguje v nesezdaném soužití. Vznikají tedy stále nové a komplikovanější sítě rodinných vztahů, navíc vztahů lidí, do jejichž života zasáhl rozvod. Což, přiznejme si, není legrace.

Velký počet manželství se rozpadá ne proto, že by partneři manželstvím pohrdali, ale proto, že mají vysoko postavený ideál manželství a rodičovství

„U rozvodovosti se často mluví o její sociální dědičnosti,“ říká Dana Hamplová ze Sociologického ústavu Akademie věd. „Pokud jste z rozvedené rodiny, zásadně stoupá pravděpodobnost, že se vaše rodina rozpadne taky.“ Naštěstí snad rodina není odsouzena k úplnému zániku. Zatímco dřív se rozváděly hlavně vzdělanější vrstvy, dnes rozpad vztahů hrozí spíš těm sociálně slabším. „Mnoho nestabilních svazků končí nesezdaným soužitím, které se sice dá pokládat za rodinu, ale funguje zvláštním způsobem založeným na prosazování individuálních potřeb,“ říka Dana Hamplová. „Partneři často ani neočekávají, že jejich soužití bude dlouhodobé. Nejlépe je to vidět na tom, že tyto páry nesdílí společné finance.“ 

10 % dětí

žije v rekonstruovaných manželstvích


Dalších 15 %

žije pouze s jedním z rodičů

Rodina tedy pravděpodobně nezanikne, ale žádná zářná budoucnost se před ní také nerýsuje. Dětí vyrůstajících v nestabilních rodinách ubývat rozhodně nebude. Když toto všechno víme, měli bychom se konečně podívat na příčinu naší prapodivné záliby v rozvodech a dalších manželstvích. Lucie Ambrozková z Národního centra pro rodinu ji ve své práci Rodina v ohnisku zájmu formulovala větou: „Velký počet manželství se rozpadá ne proto, že by jeden nebo oba partneři manželstvím pohrdali, ale proto, že mají vysoko postavený ideál manželství a rodičovství a konkrétní partner tohoto ideálu nedosahuje.“ Jinými slovy – nejčastější příčinou rozpadu rodin je fakt, že o rodině máme zidealizované představy. Lpíme na pohádkové představě, která už dávno neplatí a nikdy nebyla pravidlem. A pokud ji ve své rodině nedokážeme zrealizovat, raději na další snahy rezignujeme, jdeme to zkoušet dál a šíříme kolem sebe apokalyptické zvěsti o tom, jak je současná rodina v krizi. Rodina ale v krizi není, pouze se mění, a to tak, že čím dál tím rychleji. Čím dříve si to přiznáme a uvědomíme si, že rodina není z kamene vytesaný chrám, ale svazek na dobu určitou, tím rozumnější svazky budeme schopni vytvořit.

AddThis

Téma

Z chaosu možná zase vznikne pořádek

Magdalena Frouzová je klinická psycholožka, psychoterapeutka, adiktoložka a manželská a předmanželská poradkyně s dvacetiletou praxí. Vede nestátní ambulantní zdravotnické pracoviště Institut pro výzkum rodiny a o tom, jak rodina funguje, ví leccos.

Téma

Nakoj to hermafrodito, Karle aneb Extrémy moderního rodičovství

Stará pravda, že cesty do pekla jsou dlážděny dobrými úmysly, platí dvojnásob, když vychováváte děti. Především proto, že žádný rodič nechce ke svým potomkům přistupovat tak staromódně, jako to dělali jeho vlastní taťka s mamkou. Nene, my to vezmeme za jiný konec. I kdybychom z toho měli zblbnout.

Podobné články: Téma

2017 | 9 | Rodiče, k tabuli!

Rodiče, k tabuli!

Ještě celkem nedávno panoval mezi rodinou a školou hezky zavedený vztah založený na pravidle „pan učitel má vždycky pravdu, tak si nestěžuj, nebo ti ještě jednu přidám“. Dnes je, zdá se, všechno úplně jinak.

2017 | 9 | Rodiče, k tabuli!

Když vidím Cestu do hlubin študákovy duše, tak těm kantorům skoro závidím

Radomíra Divíšková má s učitelskou a ředitelskou rolí dlouhou zkušenost, a tím pádem i přehled o tom, jak se vztah rodičů a školy mění. Stručně řečeno: mění se hodně.

2017 | 9 | Rodiče, k tabuli!

Co jste nevěděli o školních jídelnách

Školní jídelny dávno nejsou jen o koprovkách a buchtičkách se šodó. Hele!
COOKIES
Google+