Letem světem

Kobra naježená přes řeku

Jiskrné víno někdy svede, co ani šavle nedovede. Tohle gruzínské přísloví vydá za několik armád. Opijete se, přejíte se, objetí nebudou brát konce a nakonec se stanete dobrovolným kavkazským zajatcem.
AddThis

Gruzínské písmo vypadá jako kolínková polévka. Áčko třeba připomíná rybářský háček. Super se v tom orientuje, protože je jím napsáno vše kolem. A báječně toho využívají taxikáři, kteří jsou v Tbilisi, tak jako všude, loupežníky městské dopravy. Stopnu zarezlý žigulík, jehož majitel kývne na mou cenu. Pak se ale každých deset minut ptá, kam mám namířeno. Skororuštinou, která pamatuje Gustáva Husáka, mu to několikrát zopakuju. „Á CholidayInn,“ docvakne mu nakonec, zastaví před luxusním mrakodrapem a diví se, proč je host takového hotelu na lari skoupý. S vysvětlením, že jde o princip, se nenamáhám. První vstupní noc jsem za megapána, pak už zpátky za kmána.

Podivné skleněné výfuky 

Modře osvícené ruské kolo a žlutě ozářená televizní věž jsou každovečerní blýskaví strážci gruzínské metropole. S denním světlem se z nich stanou strašáci do zelí, ale to už mám jiná panoramata. Hlavní, platany lemovanou ulicí Rustaveli gamziri se probíjím do centra Tbilisi.

Změtí ulic, kdy jedna vypadá jako lázeňská promenáda, druhá připomíná staveniště, kde se pokládá kanalizace, a další vesnickou cestu, se dostanu k břehům řeky Kury. Řeka je ovšem eufemistický název pro stoku barvy kafe  s mlékem. Zde, pod prezidentským palácem, se rozprostírá futuristický park jako ze sci-fi světa. Tady palác jako shluk muchomůrek bílých, tamhle dva prosklené výfuky a přes stoku most, co evokuje tělo naježené kobry. Je vidět, že ze Tbilisi si developeři udělali po pádu bolševika laboratoř nápadů. Zamířím do čtvrti Abanotubani. Vypadá to v ní jako ve vsi podzemních kobek, ale jde o vyhlášené sirné lázně. Za mastný poplatek si člověk může hodinu poležet ve vroucí vodě, která z něj udělá nejdřív podřimující mátohu, a pak zrelaxovanou, ne-li osvícenou bytost.

Po lázni opouštím metropoli. Jedeme maršrutkou kolem dlouhé řady na chlup stejných malých domků, kde žijí vysídlenci z Abcházie a Jižní Osetie. „V osetinském Cchinvali to vypadá jako ve městě stínů. Žijí tam jen staří lidé, opilci, prostitutky a samozřejmě ruská armáda,“ čtu v týdeníku Georgian Journal. A na hranicích s Osetií se staví plot. 

2014_02-jak_prorazit_na_webu-cilichili-letem_svetem-tbilisi-2a

Potajmu mi nosila buchty

V Batumi, přístavním městečku na břehu Černého moře, lije, jako by se protrhly nebeské necky. Díky průvodci jdu za ubytováním skoro najisto. V postranní Lermontovově uličce sedí pod stříškou na židličce starý pán. Znetvořenou tvář skrývá za černými brýlemi, ale když vidí nejistého cizince, pokřivenými ústy hřímá: „Tady, tady.“ A poradí mi, jak najít nocleh. Už je po sezóně, takže rodina Gulnasi má několik podlaží nad bytem, kde je inzerovaný Guesthouse, vyklizených. „Jestli nevadí, že budete spát v dětském pokoji, tak pojďte klidně dál,“ říká dcera paní domácí. Dostanu se do chodbičky, obýváku a kuchyně zároveň. Posedává tu osm příbuzných. Dcerka má zrovna narozeniny, takže se slaví a cizincem se nenechají rušit.  

2008

se odehrál válečný konflikt mezi gruzií a jižní osetií a jejím separatistickým regionem Abcházií


Jako všude na Kavkaze se do toho vložilo Rusko a separatistům pomohlo, takže jsou tyto dvě menší enklávy dodnes od země pod muškami ruských „avtomatů Kalašnikova“ odštěpeny. 

Bez šašliku by to nešlo.


Posedávající znetvořený stařík mě ráno odchytne na stejném místě. Huhlavým hlasem se zeptá: „Odkudá?“ Když zmíním otčinu, k ústům mu zpod brýlí skane slza. „Přijel jsem k vám s vojskem v roce 1968 a sloužil tam deset let. Nesnášeli jste nás, ale stejně to byly nejkrásnější roky mého života. Zakoukal jsem se v Milovicích do Marie, holka krásná jak obrázek. Potajmu mi nosila buchty,“ huhlá Ibragim Falavandišvili a tvář mu brázdí další slané kapky. K úrazu přišel až doma, při zedničení. Nicméně jeho story je v Gruzii dost rozšířená. „Byl jsem u vás dvě léta a roku 1991 jsme museli odjet. Pražský hrad, krása, český holky, nádherný,“ řekl mi později chlapík v baru ve Stalinově rodišti Gori. 

Přímořské  Batumi je v podstatě rozděleno na dvě části. Jedna vypadá jako za cara, samé promenády a kamenné budovy. Druhou, kousek od moře, tvoří několik obrovských moderních budov, jimž vévodí vysoký mrakodrap. Ten má na vrcholu připevněné malé ruské kolo. A billboard na zelené trávě poblíž ukazuje, že tady bude stát i mrakodrap Donalda Trumpa. Na pláži kousek od moře se předvádějí umělohmotné figurky modráků z hollywoodského kasaštyku Avatar.  

Ve stavení není voda ani elektřina. Zato náklonnosti je tam dost. Na stole se objeví sýr, zelenina, klobásy. děti okolo hýří energií, jako by dostávaly denně guaranu.

Jsme snad zrůdy?

Do jedné z nejznámějších horských oblastí Svaneti jedu maršrutkou, jejíž řidič se na mě dívá jako na obtížný hmyz. Když si ale začnu povídat s ostatními a zjistí, že jsem Čech, a ne Rus, nastaví na obličej vlídnější masku. Po cestách, kde by si řádná rallye vyžádala tolik mrtvých, že to nikdo radši nezkusí, jedeme až do Mestie, hlavní vesnice oblasti. Ještě večer si při oslavě narozenin zatancuju s místním policejním náčelníkem a pak se od jednoho stavaře dozvím, jak ho štve, že tu jeho firma staví moderní vysokohorské městečko, takže tvář hor mění. 
Ráno vyrážím brzo. Na celou oblast kolem Mestie padá světlo, bílá mlhovina skrývá zasněžené hory, domy, zelené lesy. Jdu údolím a je to něco jako katarze. Z jedné strany hory, z druhé vrchol Ušba, velikán připomínající rozeklaný jazyk hada, a všechno se to zrcadlí v jezeře. 

Svanové, drsné obyvatelstvo této oblasti, svážejí úrodu domů. Povozy tažené voly se nezastaví. „Proč si nás fotíš? Jsme snad nějaké zrůdy?“ ptá se mladá hospodyně. „Pitomost, prostě fotím, abych měl doma co ukázat,“ odpovím. Líbí se jí to a dostanu se do stavení, kde není voda ani elektřina. Zato náklonnosti je tam dost. Na stole se objeví sýr, zelenina, pár klobás. Tři děti okolo hýří energií, jako by dostávaly každý den guaranu. Na druhý den jedu lanovkou na další kopec, tam stojí panák koňaku víc, než si zmíněná rodina s třemi potomky vydělá za týden. Dám si ho. Co s tím nadělám. 

2014_02-jak_prorazit_na_webu-cilichili-letem_svetem-tbilisi-6a

Vinná réva pradědeček

V oblasti Kachetie na východ od Tbilisi zrovna probíhá vinobraní. Jsem v Telavi, hlavním městě kraje. Do rodinného hotýlku mě přijme chlapík, který mi hned začne internacionálním gestem naznačovat, že je třeba popít. Zavede mě do garáže a zamíchá polotekutou hmotu z rozmačkaných hroznů v pár umělohmotných=> kádích. „Tam je čača, tak se jmenuje naše kořalka,“ ukáže na jednu z bandasek a dá mi ochutnat provenienci loňského roku. Takovou lahodu jsem dlouho nekoštoval, to se musí uznat. Takže ještě do druhé nohy. Promenáda v Telavi je zkrášlována, aby měli vínoturisté co obdivovat. Když člověk otevře vrata od nově omítnutého domu, objeví jen zaplevelené zahrady. Klasická Potěmkinova vesnice. Po půllitříku čačy je to ale vlastně jedno, tak co.

Ve vinařství vládne Vazha Nikolajšvili. Bývalý mistr SSSR v judu zamíchá rmut ve dvou kvervi, obrovských hliněných nádobách zakopaných v zemi.

Velká vinařství jsou nenažraná a chtějí za prohlídku nesmyslné peníze. Takže stopuju kousek dál, do vesničky Tsinandali. Chlapi tam na ulici hrají šachy a chodí s hráběmi z pole. Jezdec na koni mi ukáže, kam jít, a už jsem v rodinném vinařství, kde vládne Vazha Nikolajšvili. Bývalý mistr SSSR v judu zamíchá rmut ve dvou kvervi, obrovských hliněných nádobách zakopaných v zemi. 

70 000

kilometrů čtverečních je zhruba rozloha Gruzie


1184 

Toho roku se vlády v Gruzínském království ujala Tamara z rodu Bagrationi. Na znamení suverenity se nechala titulovat jako král a pro domorodce je největším vládcem všech dob. Je přezdívána Král králů. Vládla devětadvacet let. 

Abanotubani v Tbilisi – podzemní kobky a koupání v síře.


Vinařství se do Evropy rozšířilo právě z Gruzie. Víno se tu vyrábí několika způsoby. Základem starodávné výroby jsou právě hliněné kvervi, kam se přelije rmut z rozemletých hroznů. Za půl roku lze víno rozlévat, po pěti letech se z něj stane špičkový přírodní nápoj s krásnou jemnou ovocnou vůní a plným tělem. Hospodářství rodiny Nikolajšvili skrývá ale ještě jeden unikát. Vnučka ukáže na obrovský vinný keř, který připomíná spíš korkový dub než štíhlou révu. Jde prý o nejstarší keř na světě, který je zapsaný i u Guinnesse.

Na letišti v Tbilisi pak musím čekat otravných osm hodin, takže popíjím darovanou čaču. Zapředu rozhovor s dvěma chlápky sedícími naproti. Jde o dva mimy z Arménie, co letí do Nizozemska na představení. Jeden se navíc jmenuje Hamlet Čobanjan. Čača mi rázem vysychá v láhvi rychleji, stejně rychle jako čas strávený v Gruzii. Za tu chvíli jsem se stal Kavkazským zajatcem jako od Puškina. Nikdo mě nesvazoval, nikdo na mě nemířil kvérem. Zajaly mě pohostinnost, dobré pití a krásná země. Nevím, možná se tomu říká stockholmský syndrom. Z Gruzie.

AddThis
1 comments

Kácíme modly

Jak to bude v Soči

Koukat na hokej je tentokrát ztráta času. Všechno je ložené předem. Podívejte se na možné výsledky a jejich komentáře v novinách.

Osobnost

V reálu působí šoubyznys papundeklově

„Je to bezpochyby bizar,“ říká o světě televizních celebrit režisér dokumentárního filmu Show! Bohdan Bláhovec, „ale devadesáti procentům lidí to připadá správné.“ O filmu, který popisuje fungování dívčí skupiny 5Angels, už se mluvilo leckde, my se zeptali, co bylo za natáčením.

Podobné články: Letem světem

2014 | 3 | Brno jako Brno

100 meetingů v Dubaji

Za sedmihvězdičkovým hotelem Burdž al-Arab zapadá slunce. Růžové světlo ozařuje siluety kotvících jachet. O kousek dál se tyčí panoráma mrakodrapové čtvrti Dubai Marina. V šíleně velkém nákupním středisku Dubai Mall se mezitím proplétají desetitisíce lidí z celého světa.

2014 | 1 | Německo na talíři

Zevlování v království rumů

Tahle oblast patří zevlounům. Jsou všude, kam se podíváte. Zkouření rastamani povykující na každém rohu, pijani rumu na verandách, ležáci na plážích. Pohyb jen na předpis. Jsme na Guadeloupe.

2013 | 11 | Horečka sobotní noci

I když jen zpívá a kyne davům

V Banátu je divočina furt. Teď právě tam pole leží pod zmrzlou šlehačkou a lidi se snaží přežít z toho, co okopali od jara do podzimu. A z toho, co prodali českým muzikantům, kteří v srpnu přijeli oživit ves Eibenthal na festival Banát. Místní určitě na tu divnou mládež s kytarami vzpomínají. My zavzpomínáme taky, protože jsme se dostali k zápiskům přímého účastníka, Kuchaře.
COOKIES
Google+