Letem světem

100 meetingů v Dubaji

Za sedmihvězdičkovým hotelem Burdž al-Arab zapadá slunce. Růžové světlo ozařuje siluety kotvících jachet. O kousek dál se tyčí panoráma mrakodrapové čtvrti Dubai Marina. V šíleně velkém nákupním středisku Dubai Mall se mezitím proplétají desetitisíce lidí z celého světa.
AddThis
  • Text: Pavel Jirát
  • Foto: Profimedia

Někteří vyrážejí na večeři, jiní nakupují a jiní zase zametají mramorové podlahy nebo podávají papírové ručníky na záchodcích. Ve stejnou dobu se z oken omšelých baráků ve čtvrti Karama line vůně kari a zní táhlá muzika Bollywoodu. Je dubajská sobota večer a mně začíná pracovní týden. 

V neděli ráno už se pracuje. Máme přestávku mezi obchodními jednáními. Pohled z 61. patra jednoho z mrakodrapů lemujících hlavní dubajskou tepnu Šejcha Zajeda je impozantní. Nekonečný proud aut se plynule sune dohromady 12 jízdními pruhy. Rychlostní limit je sice 100km za hodinu, ale každý jede 120, protože ví, že kamery jsou nastavené právě na tuto rychlost. „Víš, támhle nalevo, jak jsou teď Emirates towers, jsme s klukama hrávali fotbal,“ říká můj kolega Chálid a ukazuje na dvojici impozantních mrakodrapů obklopených dalšími skleněnými věžáky. „Bylo by srandovní to zase po pětadvaceti letech zkusit, ale nevím, jestli by tam bylo kde. Možná na parkovišti, ale to by nás za chvíli vyhodili,“ přemýšlí.

Muži v dišdašách, velbloudi bez dišdašMuži v dišdašách, velbloudi bez dišdaš

 

„Moc dobře si pamatuju tu dobu, kdy tady byly jen tři větší baráky,“ pokračuje. „World Trade Center, to byl první jakoby mrakodrap, co jsme tu měli. Pak tu byl támhleten s logem Toyota a pak ještě jeden, co je kousek dál.“ Stačí zadat do Googlu „Dubai 1985 versus Dubai 2010“ a na člověka vybafnou stovky obrázků porovnávajících, co bylo tehdy a co je teď. Rozdíl je nebetyčný. Doslova. Mrakodrap Burdž Chalífa je s 828 metry největší budovou na světě a jeho špice je často zakrytá mraky. 

I šejch musel přes dvorek

„Kdy jsi to měl vlastně radši, předtím, nebo teď?“ptám se Chálida. „To je fakt těžká otázka. Chybí mi svoboda, co tu bývala. Neformálnost. Takový ten beduínský duch. To, že jsme támhle mohli hrát fotbal. To, že můj táta mohl zajít do paláce a promluvit s šejchem. A představ si, že i šejch v té době musel na záchod přes dvorek, stejně jako všichni ostatní. Jen s tím rozdílem, že měl svoji privátní kadibudku,“ směje se. „Jenže jsme byli chudí. Hrozně moc lidí neumělo psát ani číst. A člověk neměl moc na výběr. Živit se mohl buď obchodem, nebo lovem perel. Vždyť se na to podívej, máme tu jen moře a poušť. Takže podtrženo sečteno, je to samozřejmě nesrovnatelné. Je úžasné, že žijeme v téhle době, díky bohu. To, co se tady podařilo vybudovat, je zázrak. A my, Emiráťani, jsme na to hrdí. A jsme vděčni za to, že naši vládci byli a jsou takoví, jací jsou,“ říká naprosto upřímně. V duchu si kladu otázku, kolik lidí u nás by řeklo něco takového o minulé či současné politické garnituře. Vážně asi nikdo. Spíš jako vtip.

164

pater má nejvyšší budova Burdž Chalífa. je vidět ze vzdálenosti  100km.

ADRESY NEZNÁMÉ

V Dubaji neexistují, resp. se vůbec nepoužívají adresy. Když se chcete někam dostat, dostanete vysvětlivky typu: vem silnici č. 1, projeď kruhovým objezdem, pak první doleva, třetí doprava, otočka a bude to růžová budova napravo. Tam, kde se v Evropě píše adresa sídla firmy, bývá často mapka.

schůzky, schůzky, schůzky

Den uběhne hekticky. V neděli to nebývá úplně zvykem, ale dneska je třeba vyřešit spoustu věcí. Samé schůzky, úplný babylon. Během dne promluvím se zástupci snad půlky světa. Kolegové rodilí Emiráťané, pak Indové hlavně z Keraly na jihu, Francouzi, Pákistánci, Američané, Britové, Egypťané, Libanonci, Italové, chlapíci z Tanzánie, ale i Nigérie či Pobřeží slonoviny. Dodavatelé z Číny či Německa. „Teaboys“ z Bangladéše. Teaboy znamená doslova čajový chlapec. Najdete je v každém patře v každé větší firmě. Jejich hlavní úkol je připravovat čaj a kávu. 

V pondělí mám meeting v Abú Dhabí. To je dost otravná cesta. Naštěstí vyrážím z Dubai Mariny, která je alespoň na správném konci města vůči mému cíli. Je to asi 130km daleko a celou cestu tam vede šestiproudá silnice v každém směru. Je roztomilé vidět značky, které říkají, že rychlostní limit je 120 km/h, a hned za nimi značky, že maximální povolená rychlost je 140 km/h. V reálu se ovšem jedná o kličkování mezi kamerami rychlostmi kolem 170 km/h a dupáním na brzdy těsně před nimi. Dělá to tak většina řidičů. A je to poměrně vyčerpávající. 

Muži v dišdašách, velbloudi bez dišdašMuži v dišdašách, velbloudi bez dišdaš

Abú Dhabí je hlavní město emirátu Abú Dhabí a také hlavní město Spojených arabských emirátů. Dubaj a Abú Dhabí spolu neustále v něčem soupeří a trumfují se, co kdo postaví většího, zajímavějšího a krásnějšího. Dubaj sází hlavně na obchod, kdežto Abú Dhabí jde cestou kultury. Posledním počinem je výstavba muzea Louvre, ve kterém budou vystaveny části sbírek z Francie. Celkově je Abú Dhabí takové víc arabské, tradičnější a na pohled méně pompézní. I pracovně se zdá být uvolněnější. Den uběhne jako voda a odpoledne znovu zrychlování a zpomalování před kamerami.

Když nefunguje výtah

Úterý je běžný den. Nic mimořádného se neděje. Člověk má aspoň čas v práci trochu popřemýšlet a popít pár čajů a kafí s kolegy. To je tu opravdu důležité. Osobní kontakt je tisíckrát efektivnější než posílání e-mailů, které kdekdo úplně ignoruje. Není to myšleno nijak zle, prostě to tak je. Člověk si musí budovat a udržovat osobní kontakty a potom jde hned všechno líp. A je to i příjemné, jen tak si promluvit o životě a pak letmo naťuknout práci. A někdy ani letmo. V každém případě se člověk vždycky hodně dozví. 

 

POLICEJNÍ AUTA

Dubaj je asi jediné místo na světě, kde se policie prohání v autech jako McLaren, Aston Martin, Lamborghini a dalších. Tento rok plánují koupit Bugatti Veyron. Nutně ho potřebují. 

Večer se opět řítím rychlostí přesně 120 km/h, aby mě nevyfotily kamery, domů do čtvrti Dubai Marina. Je tu jednou z nejvyhlášenějších. Ve skutečnosti jde ale o rozestavěné sídliště. Hlavní rozdíl proti těm českým je ten, že průměrný dům tu má 50 pater. Dubai Marina je město samo pro sebe s populací kolem 100 000 lidí. Enkláva západní civilizace. Mrakodrapy jsou občas tak namrskané na sebe, že v dolních patrech si musíte i ve dne svítit. Na jednom konci se nachází shluk věží, které drží primát nejvyšších obytných budov na světě. Úplně nejvyšší je Princess tower se 101 patrem, ostatní mají „jen“ kolem 90. Vždycky když jedu okolo, myslím na to, co nám jednou říkal kamarád: „Člověče, žiju v 75. patře v Princess. Výhled super. Ale před rokem tu bylo zemětřesení a týden nefungovaly výtahy.“  

Marina je hned u moře a to zase není tak špatné. Pláž je už sice taky částečně zastavěná, protože nákupní střediska s výhledem na moře mají před koupáním v moři přednost, ale na proužku písku se ještě pořád dá příjemně natáhnout. Zvlášť když je to 5 minut pěšky domů. Já jsem vděčný i za to, že v Marině mám za rohem hospodu, kde mají točený Paulaner. Sice je součástí 5hvězdičkového hotelu Mövenpick, ale je tak nějak vhodně zakomponovaná do prostoru, že se tam člověk pomalu cítí jako někde na Žižkově.  

Nejlepší Indie je v Dubaji

Ve středu vyrážím s indickými a pákistánskými kolegy na oběd. Tyhle země, ač toho mají tolik společného, se vlastně vůbec nemají rády. Ale když jde o jídlo, tak se všechno srovná. Pro mě je to opravdová kratochvíle, protože tihle chlapíci vědí, kde se člověk nají nejlépe za co nejméně. V Dubaji je ohromné množství nejrůznějších restaurací. Ale spousta z nich jsou předražené, pro turisty postavené podniky, kde člověk dostane přesně to, co všude jinde ve světě. 

„Hele, nejlepší indický a pákistánský jídla se vaří v Dubaji. To je pravda. Ale musíš prostě vědět, kam jít,“ říká kolega Fahím. „To bych spíš čekal, že v Bombaji nebo v Karáčí, ne?“oponuji. „Kdepak,“ on na to, „tady to vařej Indové a Pákistánci pro Indy a Pákistánce, dělají to stejně jako doma, ale z mnohem lepších surovin a za mnohem lepších hygienických podmínek.“ No, dává to smysl, Indů a Pákistánců tu je koneckonců zdaleka nejvíc, mnohem víc než samotných Emiráťanů. 

království konzumu

Největší nákupní středisko na světě je Dubai Mall. Představte si 1200 obchodů a 160 restaurací pod jednou střechou. Za parného léta sem lidé chodí na procházky délkou srovnatelné s běžným turistickým výletem do Brd.

Objednává přítel Prakáš. Výběr jídla nechávám zásadně na kolezích a nikdy nelituji. „Tohle je nihári, typická indická snídaně,“ jsem poučen, když je objednávka na stole. Trochu nedůvěřivě koukám na flák mírně prorostlého jehněčího v husté hnědé omáčce a říkám si, že k obědu teda jo, ale k snídani bych to asi nemusel. V reálu se jedná o hodně dlouho vařený kus masa, který je tak jemný, že se rozpadá na jazyku. Chutné, ale s tou snídaní bych si fakt nebyl jistý. Také se dozvídám, že takzvané indické klasiky typu „butter chicken“ skoro nikdo v Indii nezná. „To jsou jen turistický výmysly…“

S plným žaludkem jedu zpátky do práce. Samozřejmě autem. V Dubaji už sice jezdí metro a je třeba říci, že je docela použitelné, ale bez auta je tu život těžký. Všechno je tu dělané pro auta, podobně jako v USA. Tady k tomu ještě přispívá levný benzín (cca 8Kč za litr) a levná auta. Jezdit po Dubaji ale není zrovna med. Spousta řidičů jezdí jako blázni a tempo výstavby nových silnic a s ním související uzavírky značně komplikují orientaci. Snad jen ty silnice jsou proti našim mnohem kvalitnější.

Díky bohu za ropu

Čtvrtek je náš pátek. Je třeba dodělat v práci pár restů, naplánovat meetingy na příští týden a připravit se na večer. Hodně lidí vyráží do víru nočního života, je tu docela slušná nabídka. A neodradí je ani pivo v přepočtu za 200Kč. V Dubaji se dá pobavit v barech, restauracích a klubech a člověk se ani necítí jako v Arábii. My dnes ale máme zajímavější program. Můj šéf Ibrahím, rodilý Emiráťan, nás s kolegy pozval k sobě na večeři. To se neodmítá – místňáci si cizince moc často domů nezvou.Nikoho nepřekvapí, že Ibrahímův dům je takový menší honosný hrad. Ani to, že jich má víc. To je Dubaj. Ibrahím nás vítá v typické dlouhé bílé košili dišdaše, tentokrát bez splývavého šátku na hlavě, který normálně nosí do práce. Je přece doma. Emirátští kolegové přijíždějí také v dišdašách. Šátky mají uvázané do jakéhosi turbanu, což se tu bere jako neformální. Jídlo je vynikající, ale samozřejmě bez alkoholu a vepřového.

Teaboy je doslova čajový chlapec. jeho hlavním úkolem je rozlévat čaj a kávu. jeden je v každém patře.

Koukám na ohromný výběr na stolech a ptám se: „A co je vlastně dubajské národní jídlo?“ Ibrahím se chvíli zamyslí: „My jsme měli všeho hrozně málo. Maximálně rybu z moře nebo kus skopového, protože jiná zvířata v poušti nepřežijí. A datle jako dezert. Dubajská nebo emirátská jídla jsou fakt jednoduchá. Asi tamhle ten mačbůs je takový dost typický,“ ukáže rukou na hromadu rýže s oříšky a kořením a kusem masa na vrchu. „Ale je tady blízko Indie, Pákistán, Írán, Afrika – a ti všichni nás ovlivnili.“ Chvíli přemýšlí a pokračuje: „Jen doufám, že naše děti a jejich děti si budou pamatovat, odkud přišly a jak tu bylo dřív, než se našla ropa. Musí si pamatovat, že blahobyt netryská jen ze země jako ropa, díky bohu za ni, ale že je také potřeba pracovat a vážit si toho, že se máme, jak se máme.“ 

Nejúžasnější ložnice je v dunách

V pátek ráno nás čeká skvělý zážitek. Dubaj je vlastně dost šílené město a vypadnout občas ven je potřeba. Spojené arabské emiráty přírody zrovna moc nepobraly, ale jedna věc je tu úžasná – poušť. A ne ledajaká. Oblast Liwa je součástí regionu, který se nazývá doslova „Prázdná čtvrť“ a jedná se o ohromné území mezi SAE, Ománem a Saúdskou Arábií. Není tu nic jiného než jen ta poušť – ohromné písečné duny, které jsou největší na světě, a občas nějaká oáza.  

Je třeba mít terénnní auto a odvahu sjet ze silnice. Postavit stan a z přivezeného dřeva rozdělat oheň. Odměnou je nejúžasnější ložnice na světě. Nejhvězdnatější obloha, největší ticho, největší klid na spánek. Je leden a v noci dovede být trochu zima. Chce to tlusté ponožky do spacáku. S ranními paprsky se ale vše mění. Úderem desáté už je přesně takové vedro, jaké by člověk na poušti čekal. A ani kousek stínu. Slunce je nekompromisní. Naházet věci do auta, zapnout klimatizaci a vydat se zpátky do Dubaje. 

Na západě pomalu mizí slunce za obzorem a na východě se na horizontu tyčí mohutné věže Dubai Mariny. Nekonečná nedotčená poušť je pryč a zítra jdu zase do práce.

AddThis
0 comments

Zoom

Sušenky v báglu

Sušenky jsou ideální potravina. Trvanlivé, lehké, sladké, nevytečou, zasytí. Jediný problém je jejich odolnost při přenášení – sáhnete pro ňamku do tašky a proteče vám rukou jako písek. Otestovali jsme, které sušenky se rozpadnou a které vydrží. Tři dny jsme je natřásali v báglu. Sušenky se nám ukázaly v novém světle, mnohem temnějším. Přesvědčte se sami.

Fenomén

Freddie přestal šumět, babi

Vinyly, kazety, kompakty, MP3, stream... Hudební média se posledních třicet let objevují a mizí jako svatí na orloji. V jejich střídání ale zatím rozhodně nešlo o kvalitu poslechu a zvuku. Blýská se na lepší časy?

Podobné články: Letem světem

2017 | 11 | Hééérci, lidé mnoha tváří

Sběratel přerostlých letadýlek

Air Park ve Zruči u Plzně působí neuvěřitelným dojmem. Není nijak velký, odhadem tak dvě fotbalová hřiště na kraji vsi. Na téhle ploše se ale tlačí doslova záplava strojů. Křídlo na křídle tu stojí řady letadel, vrtulových i proudových, vojenských i dopravních. Poblíž plotu narušuje leteckou hegemonii řada tanků a podobných obrněných vozidel. Sem tam je pro pestrost přidán vrtulník. Vypadá to tu jak ve výstavní skříni obřího sběratele modelů.

2014 | 2 | Jak prorazit na webu

Kobra naježená přes řeku

Jiskrné víno někdy svede, co ani šavle nedovede. Tohle gruzínské přísloví vydá za několik armád. Opijete se, přejíte se, objetí nebudou brát konce a nakonec se stanete dobrovolným kavkazským zajatcem.

2014 | 1 | Německo na talíři

Zevlování v království rumů

Tahle oblast patří zevlounům. Jsou všude, kam se podíváte. Zkouření rastamani povykující na každém rohu, pijani rumu na verandách, ležáci na plážích. Pohyb jen na předpis. Jsme na Guadeloupe.
COOKIES
Google+