Pokec

Vymýšlíme jinou historii populární hudby

Andy Votel objevuje a vydává neuvěřitelné věci od japonských choreografických kompilací přes turecké vesmírné protestsongy, velšské revoluční popěvky až po soundtracky z Lollywoodu, Kollywoodu,  francouzského softporna a italských thrashových hororů. Andyho srdeční záležitostí je navíc scénická hudba československé nové filmové vlny 60. let.
AddThis
2014_03-brno_je_zlata_lod-pokec-vymyslime_jinou_historii_popularni_hudby-01_L

Andy Votel

Andy má spoustu profesí, které se dají shrnout pod širší nálepku „muzikant“. Začínal jako aktivní hudebník, producent, designér obalů desek, DJ a zkusil vlastně skoro každé řemeslo, co se v hudebním průmyslu vyskytuje. Největší zářez do historie zatím vytesal prostřednictvím vydavatelství Finders Keepers Records.

Vaše záliba v divné hudbě prý začala u otcovy sbírky gramofonových desek. Pak jste se začal věnovat hip hopu. Co vás přivedlo zpátky ke sbírání staré experimentální hudby, psychedelických alb a soundtracků k francouzskému softpornu?
Když jsem byl kluk, můj otec pronajímal tři malé byty, ve kterých většinou nájemníci při stěhování něco nechali. V půlce 80. let byly gramofonové desky na ústupu, všichni se vrhli na kazety a mezi věcmi, které zůstávaly v bytech, byly tím pádem často k nalezení právě vinyly. Navíc v dost neuvěřitelné selekci – punk, soul, do toho Bílé album od Beatles, soundtracky a všechno možné i nemožné. Když jsem se k těm deskám dostal, začal jsem je sbírat. V 70. letech jsem měl přísný zákaz se byť jen dotknout sbírky desek mých rodičů, neřkuli drahého hifi gramofonu. O deset let později to bylo každému jedno a mohl jsem začít experimentovat nejen s deskami, ale i s tím, jak je přehrávat. Zrychloval jsem je, zpomaloval, lepil na ně kousky zápalek, aby hrály pořád dokola jednu smyčku. Pak jsem uslyšel hip hop a první skreče a celkem mě to vzalo, protože ti chlápci dělali hudbu přesně z toho, co jsem já dělal jen tak pro legraci. Táta mě krátce nato naučil dělat smyčky z magnetofonových pásků a touhle technikou vznikaly mé první hudební kompozice nahrávek starých desek. Hip hop mě nikdy neodvedl od hledání unikátní hudby, spíš mě k němu ještě víc přivedl.

2014_03-brno_je_zlata_lod-pokec-vymyslime_jinou_historii_popularni_hudby-02_SQ

 

Vaše vydavatelství Finders Keepers Records vzniklo kvůli tomuhle koníčku?
Spíš skrz práci pro hudební průmysl obecně. Pracoval jsem jako muzikant, producent, grafik a vím, jakým způsobem dnešní hudba vzniká. Není to zábava, ale tvrdý byznys. Muzika, kterou vydáváme na Finders Keepers, ale jako byznys dělat nejde. Ve většině případů jsou to 30–40 let staré, dávno zapomenuté nahrávky, takže nějaká čtrnáctidenní marketingová masáž na jejich prodejnosti nic nezmění. Chtěli jsme dělat něco úplně mimo zajetá pravidla, v ideálním případě něco úplně bez pravidel.

Když se na hudbu podíváte ze širšího pohledu, zjistíte, že za neúspěchem stojí vlivy politiky, ekonomiky, cenzury a náboženství…

Vždycky mě zajímalo, jak probíhá setkání s autory hudby, kterou vydáváte. Pamatují si ty desky vůbec? Jsou rádi, že je někdo chce znovu vydat?
Liší se to projekt od projektu. Zaměřujeme se na vzácné desky, které původně vyšly v malém nákladu a obvykle byly komerčně neúspěšné. Tudíž je celkem běžné, že se jejich autoři nechtějí vracet do doby, kterou si spojují s uměleckým neúspěchem. Bojí se, že by se to celé mohlo opakovat. V tu chvíli jim musím vysvětlit, že ten původní neúspěch přišel proto, že jejich hudba nebyla pochopená. Že prostě jen byla moc napřed. Většina sběratelů desek a hudby obecně potvrdí, že neexistuje nic takového jako naprostý hudební propadák. Když se na hudbu podíváte ze širšího pohledu, zjistíte, že za „neúspěchem“ stály vlivy politiky, ekonomiky, cenzury, náboženství a dalších a dalších jevů, které nemají nic společného se samotnou hudbou. To, že v USA neznají Martu Kubišovou nebo íránského hudebníka Googooshe, neznamená, že tvořili horší hudbu nebo jsou méně důležití než Marlena Shaw. Právě proto jsme se rozhodli začít budovat alternativní historii populární kultury, ve které napravujeme staré křivdy a omyly a prošlapáváme cestu zajímavé, ale neznámé a zapomenuté hudbě. Tohle všechno musím vysvětlit jejím tvůrcům, když se s nimi setkávám a snažím se je přemluvit, aby nám poskytli práva k nahrávkám. 

2014_03-brno_je_zlata_lod-pokec-vymyslime_jinou_historii_popularni_hudby-03_SQ 

Snažíte se je potkávat osobně?
Je to pro mě ta nejoblíbenější část mé práce. Desky, jakkoliv je mám rád, jsou jen produkt. Nejzajímavější jsou  lidé, kteří je nahráli. Vemte si, že skoro každý z nich – a teď to myslím v tom nejpozitivnějším slova smyslu – je neúspěšný popový muzikant. A jejich neúspěch má velmi často co do činění s tím, že jejich tvorba byla pro dobu, ve které vznikala, moc napřed. Už jen to z nich dělá ohromně zajímavé lidi. Za každým z nich stojí příběh, všichni nějak ovlivňovali dění ve své zemi, komunitě, kultuře. Jejich dopad a význam je nadčasový, stejně jako jejich hudba, a obojí je potřeba zachovávat a připomínat. 

Když to tak poslouchám, tak mě napadá, proč vydavatelství jako Finders Keepers nefunguje víc…
Nesmíte zapomínat, že jde o okrajové hudební žánry a ne každého baví se jimi zabývat. Vadí mi ale, když někdo opovržlivě prohlásí: „Co to je prosímtě za šílenost?“ Jednak mi to připadá trochu ignorantské a taky se často setkávám s tím, že takhle odsuzujeme hudbu zpívanou řečí, které nerozumíme. Což je, přiznejme si, skoro rasismus… Zrovna tak mi vadí, když takovou hudbu lidé automaticky považují za produkt nějaké primitivní země a berou si tím pádem právo s ní dělat cokoliv. Spousta kompilací vychází jako bootleg – vydavatel si sežene nahrávky, vydá je a vůbec se nezajímá o práva autorů hudby. Takhle nejde uvažovat. Už jen proto, že ti muzikanti jsou pro nás něco jako hrdinové, nás ani nenapadne je nějakým způsobem obcházet. 

Stalo se někdy, že autor prostě řekne „ne“? Je nějaká deska, kterou byste chtěl vydat, ale nemůžete, protože autor nedal svolení?
Stává se to. Naposled s jednou nahrávkou v Izraeli a vždycky mě to otráví. Když se nejsme schopni setkat a domluvit přímo s autorem, radši jednání vzdáme hned na začátku, protože si tak ušetříme zklamání. Za ty roky, co Finders Keepers fungují, jsme vydali spoustu desek, které jejich autoři nahráli na začátku své hudební ka–riéry, v době, kdy jim bylo 17, 18 let. To je často důvodem, proč se ke své tehdejší tvorbě nechtějí znát. Přesto jen několik málo lidí řeklo „ne“. Navíc se pak často pokusí ty nahrávky vydat sami a získat z nich víc peněz, než jim jsme schopni nabídnout my. V jedné postkomunistické zemi se nám stalo, že jsme předložili místnímu vydavatelství plán reedice jejich zásadních nahrávek, což oni odmítli, pokusili se je vydat sami… a dopadlo to špatně. Hodně takových případů se nakonec vrátí k nám. Věřím, že hudba se musí vydat za hranice země, kde vznikla, aby dokázala, že má potenciál. Přísloví „doma není nikdo prorokem“ v tomto případě platí doslova.

2014_03-brno_je_zlata_lod-pokec-vymyslime_jinou_historii_popularni_hudby-04_SQ

Která deska je zlatým grálem Finders Keepers? Která dala nejvíc práce a nejvíc si ji ceníte?
Kdybych měl zvolit jen jednu, tak je to naše první deska – L’Enfant Assassin Des Mouches od Jeana-Clauda Vanniera. Je to i má osobní nejoblíbenější deska. Hodně práce ale dají všechny. Rozhodně bych vydávání rarit nedoporučoval jako kariéru lidem, kteří chtějí snadno a rychle zbohatnout. Velká část naší práce spočívá v čekání, v budování přátelství s umělci. Třeba hned první soundtrack z české nové filmové vlny vyžadoval hodně práce i čekání. Hlavně kvůli historickému kontextu, ve kterém ty filmy vznikaly, a potížím s dohledáním nahrávacích pásek. Hudba, která pochází z Thajska, Íránu nebo Turecka, s sebou nese problémy s jednáním místních úřadů a úředníků, jazykovou barié–ru a další a další problémy, které nejde překonat jinak než přátelským a trpělivým vyjednáváním. A to se může vážně protáhnout. Domluvit práva k vydání desky může zabrat i deset let nekonečného vyměňování e-mailů. Pak se taky stane, že člověk, se kterým si těch deset let píšete, z té práce odejde a můžete začít nanovo. 

Vaše posedlost soundtracky k českým filmům 60. let mě samozřejmě zajímá. Jak jste se k nim dostal?
Je to jednoduché. Když mi bylo 17 a studoval jsem grafický design, koupil jsem si v antikvariátu knihu „All The Bright Young Men And Women“ od Josefa Škvoreckého. (pozn.: Knihu s podtitulem „A personal history of the Czech cinema“ vydal Škvorecký v angličtině v roce 1971. V češtině vyšla jako „Všichni ti bystří mladí muži a ženy, Osobní historie českého filmu“ v roce 1991.) Padla mi do oka hlavně díky fotografii Marty Kubišové s kovbojským nábojovým opaskem kolem pasu a obrázkům z filmu Sedmikrásky. Najít ty filmy samotné ale bylo skoro nemožné. Celé roky jsem jen ve své hlavě fantazíroval, o čem vlastně může být takový „Zločin v dívčí škole“ nebo „Ovoce stromů rajských jíme“. Tehdy samozřejmě nebylo nic dostupné na internetu, takže namísto abych zhltnul všechno najednou, konzumoval jsem českou kinematografii po kapkách. V průměru jsem se dostal k jednomu dvěma filmům ročně, počínaje Sedmikráskami a Valerií a týdnem divů. 

Unikátních filmů ale existuje spousta. Proč vás tak chytly zrovna české?
Aniž bych chtěl znít jako čechofil, zamiloval jsem si v těch filmech spoustu věcí. Od drobností, jako je přízvuk herců, přes lokace a kostýmní kouzla Ester Krumbachové až po hudební mistrovství skladatelů, jako jsou Zdeněk Liška a Luboš Fišer. Jejich prostřednictvím jsem si zamiloval i filmy, které přišly po nové vlně. Dětské pohádky 70. let, horory, které se točily v 80. letech. Saxana i Malá mořská víla jsou stále dílem těch stejných filmařů. Jen je jejich poselství zakódováno prostřednictvím hlubších, fantastičtějších prostředků. 

Kdybyste měl zvolit jednoho českého autora, kdo by to byl?
Asi Zdeněk Liška. Skladatel, který by dokázal změnit dokumentární film o motýlech na horor a detektivku na milostný příběh jen použitím hudby. Filmaři mu věřili tak, že ho nechávali přestříhat už hotové filmy, aby ladily s jeho hudbou. Nebyl kameraman, režisér ani scenárista, ale skrze hudbu se stal pravděpodobně jedním z nejlepších filmařů v Evropě a nejlepším filmovým hudebním skladatelem na světě. Navíc mě hrozně fascinuje fakt, že celou svou kariéru byl vlastně zaměstnanec. Člověk, který ráno vstal, šel do práce a v ní složil přes tři tisíce filmových a televizních soundtracků. 

Když jste mi poprvé napsal, tak jste zmínil, že byste se chtěl podívat do pardubického krematoria, Prachovských skal a Slavonic. Proč právě tam?
Samozřejmě proto, že se tam točily filmy, které miluju, a chci ta místa už dvacet let vidět. Stalo se mi poprvé, že se mi naskytla příležitost zahrát si v Praze, navíc s někým, kdo ta místa zná. Když jste mi navíc napsal, že pocházíte z Telče, kde se točil „Až přijde kocour“, tak na mě šly mrákoty. A hned o kousek dál jsou Slavonice, kde se točila Valerie a týden divů. To je mimochodem můj nejoblíbenější film vůbec. Mám ho snad ještě radši než muziku. A to už něco znamená!

AddThis
0 comments

Čumenda

Dívat se svrchu

Dívat se na někoho svrchu se nemá. Nizozemský fotograf Gerco de Ruijter to ale vzal z gruntu.

Reportáž

Jak jsem nevyhrál cenu Apollo

Bejt jedním z adeptů na cenu Apollo, to neni jen tak. Člověk to neřeší a najednou je mezi sedmi nominovanejma a kouká. Leckomu bych tu cenu přál. Vlastně skoro všem. Ale nejvíc sobě. To je jasná věc.

Podobné články: Pokec

2017 | 5 | Harddiskobolos

Reprezentuju český hiphop v Bronxu

Když se řekne breakdance, většina z nás si představí týpka, který se točí na hlavě. Za tímhle zjednodušeným pohledem se ale skrývá celosvětová komunita tanečníků, kteří se odkazují na čtyři dekády starou kulturu vzniklou v newyorském Bronxu. Někteří, jako třeba pražská Bgirl Sweemo, tam dokonce jezdí vstřebávat inspiraci osobně.

2017 | 4 | Soumrak missek

Nechtěl bych být chudý domkář s kozou a bez manželky

Jaký byl český venkov 19. století? Sňatek z lásky v něm byl luxus, nezkažené mravy trvaly jen, dokud se nesetmělo, biozahrádka u chaloupky vám na obživu nevystačila a bezstarostné dětství trvalo asi tak do osmi let, tedy pokud jste přežili porod či neštovice. Etnolog Jan Pohunek vyvrací rozšířené mýty o staré venkovské idyle.

2017 | 2 | Tohle budeš nosit za rok

Postav skatepark, posílíš mír

Jestli jste četli Stopařova průvodce po Galaxii, tak víte, že primární potřeba každého cestovatele je ručník. Kuba Novotný si ale na cesty balí jako první skateboard. Prý díky němu dokáže kdekoliv na světě najít partu, se kterou si bude rozumět. Díky podobným nadšencům se dnes na prkně s kolečky prohání děti třeba i v Palestině nebo v Jordánsku.
COOKIES
Google+