Reportáž

Jak jsem nevyhrál cenu Apollo

Bejt jedním z adeptů na cenu Apollo, to neni jen tak. Člověk to neřeší a najednou je mezi sedmi nominovanejma a kouká. Leckomu bych tu cenu přál. Vlastně skoro všem. Ale nejvíc sobě. To je jasná věc.
AddThis
  • Text: Kuchař Kittchen
  • Foto: Michael Kratochvíl

Na ceny extra nehraju. To vám řekne každej. Že na ně nehraje. Všichni máme spoustu jinejch aktivit. Ježdění na koncerty, nahrávání desek, skládání písniček. Ale když mě jednou pozvali, je jasný, že se minimálně zúčastním. A taky, viď, se to nemusí opakovat, takováhle nominace. A co pak budu na starý kolena vyprávět vnoučatům. Že jsem tam nešel?

Ale bůhvíjak se tou slávou nezabejvám. Takže jsem celkem v pohodě. Dokud se v den vyhlášení na Facebooku neobjeví zpráva od organizátorů. Habemus papam, porota se shodla za 35 minut. Nečekaně mi začnou běhat zimomriavky po celým těle. Sakra. 

Gustav jede

Z práce vybíhám se zpoždením, autobus, metro, tramvaj. Za sebou vleču velkej kufr, kterýmu řikám Gustav a ve kterým vozim celej svůj dům, efekty, desky, trička i nesesér s kartáčkem na zuby a sprchovým gelem. Jeho kolečka strašně rachotí na jakejch-koli kostkách, a čím víc běžím, tím je to větší kravál. Takže se před klub La Loca přiřítim se strašlivým rámusem. Naštěstí Houpací koně ještě zvučí, takže stihnu vybalit efekty, předzapojit kabely, naladit podle iPhonu kytaru, vytvořit v něm loop písničky.

KOUKÁME, KDE NECHAL ZVUKAŘ DÍRU, ALE NIKDO NA NIC NEPŘICHÁZÍ, A TAK NÁM NEZBEJVÁ NIC JINÝHO NEŽ IMPROVIZACE.

Spoluhráč Tomáš píše z vlaku pokyny, jak co zapojit, zvukovku stopro nestíhá a ví, že nejsem technickej typ. Jenže se mi do toho vybíjí telefon a ve vlaku je mizernej signál, takže je celá ta navigace velice dobrodružná.

Úskalí iPhone folku

Vůbec je to s tím telefonem dobrodružný. Na to, že s nim mám celej večer fotit, že se přes něj snažím odesílat pracovní maily, že z něj budu buď pouštět podklad do písničky, nebo v něm hrát na syntezátor, na to má ten mobil proklatě vycucnutou baterku. Navíc jedinej kabel, kterej sedí do jeho vykloktaný zdířky, je nastokrát přelámaná, izolepou omotaná troska s vyhřezlejma drátama. iPhone na něm musí stát, aby se vůbec dobíjel. Takže mám telefon zapřenej o skleničku a talířek s kouskem chlebíčku s velmi okoralým salámem. Do kterého co pět minut telefon padá. To jsou prostě úskalí iPhone folku.

Zvukovka ale nakonec proběhne v pořádku a tyvogo, tamhle je živej Dan Bárta.

Výhody hraní v hotelu

Zkoušim, jestli se někdo z organizátorů neprořekne. Sleduju jejich řeč těla i mimiku. Jestli třeba nemrkaj nějak víc, když se mnou mluvěj. Jestli se jim nerozšiřujou nozdry a nepotěj ruce. Ale nic. Můj spoluhráč Tomáš Neuwerth doráží asi dvacet minut po zvukové zkoušce a jdeme najít šatnu, která má být v pokoji 317. To je výhoda toho, že se hraje v hotelu. Okamžitě zabloudíme, jezdíme výtahy do různých pater a částí, ale pokoj najdeme až napotřetí. Vážně jsem byl v pokušení přistoupit na variantu, že si z nás někdo střílí a točí to na skrytou kameru. Ale není to tak. A pokoj je hezký a samy se v něm roztahují žaluzie, což je luxusní. Chvilku uvažujeme nad tím, že vypijeme minibar, ale jelikož jsme tu sami, bylo by to stejnak na nás, takže se tím ztrácí ten moment překvapení a vlastně jakákoli výhoda.

Jan Burian se usmívá, mně  zrovna došel humor, protože můj telefon zrovna přestal bejt hudební nástroj.Jan Burian se usmívá, mně zrovna došel humor, protože můj telefon zrovna přestal bejt hudební nástroj.

Duo z kapely ILLE, zpěvačka Olga a kytarista Marek, si taky myslí, že jsou v pokoji sami. Ale těsně před začátkem večera se do něj uchýlí a hele, někdo k nim šoupnul Dana Bártu, co teď sedí na zemi a debatuje se svým kontrabasistou. Vypít minibar a svést to na Bártu si ale stejně nikdo netroufne.

A pak to najednou začne. Jan Burian je vtipnej a pohotovej, v hotelovým lobby je narváno, nastupujou Prago Union a my s Tomem víme, že jsme třetí, takže čekáme a sledujeme, a když hraje Never Sol, nasáčkujeme se do zákulisí. 

Kontrabasista, co zaspal  svoji dobu.Kontrabasista, co zaspal svoji dobu.

2 ze 4

Na tenhle slavnostní večer jsme si ze všech písniček vybrali tu úplně nejnovější. Jmenuje se Sestra a hrajeme ji v podstatě jen na dva iPhony. Týpek v masce a týpek, co má dva metry a obrovský tlapy, v kterejch se drobnej telefon úplně ztratí. Problém je, že můj telefon nehraje. Koukáme, kde udělal zvukař díru, ale nikdo na nic nepřichází, a tak improvizujeme. Tomáš hraje a já zpívám. V refrénu se ukáže, že Tomovi nefunguje mikrofon. Ze čtyř věcí jedou dvě. To je fér. To se ještě dá.

Ale písnička funguje, to je nejdůležitější. Vim, že kámoši koukaj na ČT 24, máma že kouká, babička lomí rukama a všichni držej palce. A je to pěkný. A máme dohráno a na scénu jdou ILLE a strašně rychle to odsejpá, Danovi Bártovi na scénu nedorazí kontrabasista, kterýmu nikdo nepřišel říct, že je čas jít hrát, a tak zůstal v pokoji. Doufám, že alespoň vypil ten minibar.  

Je to radost

A najednou je tu ta slavná chvíle. Dámy a pánové, sponzoři, bacha, teď to přijde. Cenu Apollo pro rok 2013 získávají… a teď už je jasný, že to jsou buď Houpací koně nebo… Bratři Orffové. Jupijou, najednou tleskám a hulákám s rukama nad hlavou. Jako je bezva, když cenu vyhrajete vy. Ale když ji dostanou kámoši, je to možná ještě o trochu lepší. Takže hurá, velký objímání a gratulace na všechny strany. Bratři Orffové jsou miláčci, a i když jejich éterického zpěváka Ivánka na slavnostní večer nepustili z práce, ostatní členové jsou v obležení nadšených obdivovatelů. Je to radost, jak říká kámoška Líza z Berlína. Je to radost. A je úplně buřt, kdo si toho Velčovskýho sošku nakonec odnáší.

AddThis

Pokec

Vymýšlíme jinou historii populární hudby

Andy Votel objevuje a vydává neuvěřitelné věci od japonských choreografických kompilací přes turecké vesmírné protestsongy, velšské revoluční popěvky až po soundtracky z Lollywoodu, Kollywoodu,  francouzského softporna a italských thrashových hororů. Andyho srdeční záležitostí je navíc scénická hudba československé nové filmové vlny 60. let.

Trendbox

Můžu platit okurkou?

Kdysi vysoce vážené postavení uctívaných slonovinových věží zvaných finanční trhy je fuč. Ekonomický vývoj v posledních letech způsobil nebývalou popularitu lokálních měn. Nedávno jich americký Worldwatch Institute napočítal po světě čtyři tisíce a v tuto chvíli jich funguje ještě o něco víc.

Podobné články: Reportáž

2017 | 9 | Rodiče, k tabuli!

Jo jo, ten je vopravdickej

Tržnice v pražských Holešovicích má fantastickou atmosféru. Vydali jsme se mezi stánky, levné kožené kabelky a zlaté kočky s kývající rukou zjistit, jak se za posledních deset let změnila. Odpověď je - nijak. Obchodníci i zákazníci spolu mluví pořád stejně jako v časech kuponové privatizace. Víme to, poslouchali jsme je.

2017 | 7 | Strach má velká křídla

Lepší bejt hajzl než panic aneb Příběh pickupera

„Lidi jako my se od zbytku populace vždycky lišili. Vždycky jsme byli elita, který ostatní záviděli a přáli si být jako my. A to už od počátku lidstva. Co si myslíte, že bylo vyrytý na tabulkách v Sumeru? O čem myslíte, že je Bible? A o čem se filozofovalo ve starým Římě?“ Týpek v kožené bundě, který právě začal svůj proslov, dramaticky rozpřáhne ruce.

2017 | 6 | Atlas braků

Vítejte v nebi, pařmeni

Ocitli jsme se v muzeu, kde sice nemají na stěnách obrazy starých mistrů, ale zase tu můžete někomu vyrvat srdce v Mortal Kombatu.
COOKIES
Google+