Pokec

Co když na vaší zastávce čekal vrah

Patrik Sláma je veskrze pozitivní člověk. Rád se usmívá, pracuje v ústředí Českého svazu ochránců přírody, má rád hudbu a balet. Jo a fotí místa, kde se staly vraždy.
AddThis

Prosím vás, ještě jednou: co že to máte za koníčka?
Fotím místa v Praze, kde se v minulosti stala vražda. V ten samý den v roce a v tu samou hodinu. Ještě mám podmínku, že místo musí být veřejně přístupné, což počet dost omezuje. V Praze se stane ročně asi třicet vražd, ale naprostá většina se odehraje v bytech, v domech, ve sklepích. Mě zajímá vztah veřejného místa a události, o jejíž tíze už často ani nepřemýšlíme. Vezměte si, co se na nás valí z médií. Přijdete domů, zapnete televizi a jde to jedno za druhým – Kriminálka Miami, Případ pro koronera, i ve zprávách je smrt pořád. Pak ale zjistíte, že na tramvajové zastávce, přes kterou chodíte každý den do práce, kdysi číhal na svou oběť vrah… 

To mi asi neudělá moc dobře.
Určitě nechci nikoho děsit. Jenom mě zajímá, co taková událost s místem udělá. Jestli v něm nechá nějaký otisk. 

Vraždy vás napadly náhodou?
Už nějakou dobu dělám na jiném cyklu fotografií. Zachycuju poslední pohled, co měli před očima lidé, než spáchali sebevraždu skokem z výšky. Na to téma vznikla na policejní akademii bakalářka, která popisuje asi dvacet míst v Čechách. Když jsem se na jedno z nich jel podívat, narazil jsem uprostřed krajiny na kamenný smírčí kříž. Takové kříže se dřív stavěly na místech, kde se stalo nějaké neštěstí. Já na tom místě fyzicky cítil divnou energii. Když jsem se v nejbližším městě ptal, co se tam přihodilo, zjistil jsem, že vražda. V tu chvíli mě začalo zajímat, jestli můj divný pocit pramenil z kříže, nebo jestli na tom místě nechala otisk ta tragická událost. Jediný způsob, jak to zjistit, bylo najít podobných míst víc. 

Stejně prý platí, že vrahem často bývá člověk, který jako první identifikuje do té doby neznámou oběť.

Hledají se snadno?
Není to úplně jednoduché. Nejdřív jsem se byl ptát v Policejním muzeu, kde mi poradili obrátit se na Viktorína Šulce. To je spisovatel a scenárista, který píše detektivky založené na reálných případech. Právě pracuje na pětidílné knize o nejzávažnějších vraždách v české historii. Píše ji spolu s nejslavnějším českým vyšetřovatelem Jiřím Markovičem, který dopadl spartakiádního vraha a vyřešil spoustu dalších těžkých zločinů. Kromě rad pana Šulce mi hodně pomohly informace z kriminalistických sborníků. To jsou tiskoviny, které vycházejí už od padesátých let pro interní potřeby policie a popisují podrobně jak okolnosti zločinů, tak vyšetřovací postupy. 

K těm se ale veřejnost nedostane. Nebo ano?
To ne, ale když máte štěstí a vytrvalost, tak se dají staré ročníky najít v antikvariátech, na burzách a podobně. Nakonec jsem shromáždil poměrně dost materiálů, kterými jsem se musel prokousat. Přiznávám, že to není moc příjemný zážitek, ale přinesl výsledky. Dokázal jsem v Praze identifikovat pětadvacet míst s přesným datem a časem, kdy se na nich odehrála vražda. 

Které místo jste fotil jako první?
Začal jsem vloni v říjnu s tím, že se tomu budu věnovat přesně jeden rok. První místo je poblíž hotelu Golf v pražském Motole, kde zabil svou poslední oběť jeden z nejhorších sadistických vrahů české historie Ladislav Hojer. První čtyři vraždy spáchal mimo Prahu, ale v tomhle případě se už neovládl a vraždil asi tři sta metrů od svého bytu. Díky tomu ho i dopadli. 

I tohle místo na vás nějak působilo?
Čekal jsem tam tu divnou energii, kterou jsem si spojoval se smírčím křížem v jižních Čechách. Tady byla ale daleko horší. Nevím, jestli proto, že jsem přesně věděl, kdy a co se tam odehrálo, ale cítil jsem fyzickou tíseň. Měl jsem pocit, že mě někdo sleduje. Nebýt toho, že se mnou byl můj kamarád, tak bych tu první fotku možná ani nepořídil. 

Cítil se tam divně i on?
Ano. Jezdí se mnou jako řidič pravidelně a ten pocit je prý u něj čím dál intenzivnější. Nakonec je cítit i z fotografií. 

Které místo bylo zatím nejhorší?
Opuštěný činžák nedaleko vršovického vlakového nádraží. Vražda se stala pod pavlačemi na dříve přístupném dvoře, který je dnes zavřený. Už ve dne, kdy jsem tam byl na obhlídce, to místo vypadalo děsivě. Ulice, kterou jdete, znenadání končí a odbočuje z ní jen vyšlapaná cestička. Jako byste najednou nebyl ve městě. Po asi třiceti metrech se pod srázem objeví dvůr obehnaný žiletkovým drátem, což samo o sobě působí divně. V noci bych tam už asi nikdy nešel. Abych měl ideální záběr, bylo třeba složitě přelézat ploty a musel jsem tam tím pádem být sám. Nebyl to příjemný zážitek.

2014_04-Donchuani-Interview_Co-kdyz-na-vasi-zastavce-cekal-vrah_A2

Když těch pětadvacet nešťastných míst srovnáte, mají něco společného?
Jsou to samozřejmě většinou místa někde o samotě, s křovím nebo stromy, kde se vrah mohl skrýt. Podle toho, co jsem o zločinech nastudoval, jde ale o náhodná místa. Sérioví vrazi mívají tendenci čekat na příležitost. Chodí třeba celou noc po městě. Ujdou desítky kilometrů, necítí zimu, hlad ani únavu a samotný vražedný impuls je dílo okamžiku, může nastat kdekoliv. Jsou ale i takoví, kteří na své oběti někde číhali. Jaroslav Kadlec vraždil u Botiče, pár metrů od svého domu. Spíš než u míst jsem vysledoval divné shody náhod u lidí. Jak u obětí, tak i u vrahů. 

Jaké?
Třeba právě oběť, kterou našli v tom děsivém domě ve Vršovicích. Její matka trpěla nemocí sítnice a lékaři ji varovali před těhotenstvím. Hrozilo jí, že při porodu přijde o zrak. Ona se přesto rozhodla mít dítě, oslepla a o dceru pak takhle tragicky přišla. Nebo zatím poslední snímek, který jsem fotil na Těšnově. Tam v roce 1974 zastřelil lupič prchající z vyloupené pošty strážníka Jiřího Velíška. To byl příbuzný Michala Velíška, střihače z Novy, kterého před devíti lety zastřelili na Karlově náměstí poté, co se zastal obtěžované ženy. Dodnes se neví, kdo ten lupič z Těšnova byl.  

Takže nefotíte jen objasněné a uzavřené případy?
Fotím i neobjasněné. Jeden případ se vlastně nedávno otevřel, když policie obvinila tři muže asi týden před vypršením dvacetileté promlčecí lhůty. Aby toho nebylo dost, jejich obětí byl muž, jehož bratr byl také zavražděn.  

Říká se, že vrah se vrací na místo činu. Nebojíte se, že tam nějakého potkáte?
Fotím zpravidla na místech, kde se zločin stal před desítkami let, takže ne. Ale na tom rčení podle všeho něco pravdy je. Když spartakiádní vrah Straka zabil svou první oběť, tak se na místo činu opravdu druhý den vrátil. Stejně prý platí, že vrahem často bývá člověk, který jako první identifikuje do té doby neznámou oběť. 

2014_04-Donchuani-Interview_Co-kdyz-na-vasi-zastavce-cekal-vrah_B1

Někteří vrazi ještě žijí. Nezkusil jste se kvůli focení s nějakým z nich setkat?
Spartakiádní vrah Straka je naživu a občas přemýšlím, že bych se k němu zkusil dostat. Taky by mě zajímalo setkání s Tekverkem. Víte, vrazi bývají často primitivní individua, duševně zaostalí alkoholici, a psychologové mají kvůli tomu potíže odhalit, co v nich spouští impuls páchat zločiny. Tekverk byl ale inteligentní člověk, se stálým zaměstnáním a s rodinou. Byl ale psychicky nemocný. O své nemoci věděl a bojoval s ní. Bohužel se jednoho dne neovládl a bodnul ženu nožem. Okamžitě se šel udat, odseděl si trest, podstoupil léčbu a kastraci a psychologům dokázal popsat, co se v mysli nemocného člověka děje. Díky tomu dnes mají lékaři aspoň nějakou šanci podobně postižené lidi podchytit. Ve vězení pracoval jako knihovník, dnes maluje výborné obrazy.

Nebojíte se, že ve vás ta místa něco nechají? Nějaký druhotný zlý otisk?
Já si to vědomě kompenzuju. V krajině fotografuju kouř, v práci fotím kolegy, jak zachraňují zvířátka v nouzi, chodím běhat a minimálně třikrát měsíčně jdu na balet. Dívat se na krásné věci mi pomáhá. Zbývá mi půl roku, během kterého chci dokončit všechny naplánované fotky a vydat je knižně s texty pana Šulce. Pak se budu věnovat něčemu pozitivnějšímu. I když mám vlastně rozdělanou tu sérii posledních pohledů sebevrahů…

http://www.slamakoid.com/zmizele-vykriky/

AddThis

Čumenda

Katalog sovětských zastávek

Gaudího z Barcelony zná každý. Fotograf Christopher Herwig projel postsovětské republiky a zjistil, že tam jak od Gaudího vypadá kdejaká zastávka. A když už ne jako od něj, tak od nějakého jiného machra architektury. Tak je všechny pěkně nafotil.

Reportáž

Když to uděláš blbě, někdo jako umře

„Paní, paní, pojďte rychle! Tam se asi stala bouračka, pojďte rychle,“ zalyká se černovlasá holka a tahá mě za rukáv. Zapadající jarní sluníčko se odráží od čelního skla stříbrného osobáku. Betonové zdi paneláků s nepříjemnou ozvěnou vrací troubení klaksonu. A já se rozeběhnu k místu nehody.

Podobné články: Pokec

2017 | 4 | Soumrak missek

Nechtěl bych být chudý domkář s kozou a bez manželky

Jaký byl český venkov 19. století? Sňatek z lásky v něm byl luxus, nezkažené mravy trvaly jen, dokud se nesetmělo, biozahrádka u chaloupky vám na obživu nevystačila a bezstarostné dětství trvalo asi tak do osmi let, tedy pokud jste přežili porod či neštovice. Etnolog Jan Pohunek vyvrací rozšířené mýty o staré venkovské idyle.

2017 | 2 | Tohle budeš nosit za rok

Postav skatepark, posílíš mír

Jestli jste četli Stopařova průvodce po Galaxii, tak víte, že primární potřeba každého cestovatele je ručník. Kuba Novotný si ale na cesty balí jako první skateboard. Prý díky němu dokáže kdekoliv na světě najít partu, se kterou si bude rozumět. Díky podobným nadšencům se dnes na prkně s kolečky prohání děti třeba i v Palestině nebo v Jordánsku.

2017 | 1 | PF 2007

Vař, jez a mel

Čerstvý diplom z práv nechala Jana Bilíková doma, sbalila nabroušené nože a vstoupila do kuchyně vyhlášené pražské restaurace La Degustation. Odtud pak vyrážela do světa na zkušenou – pár let provařila v top podnicích s michelinskou hvězdou. A že ona sama je top, dokazuje fakt, že nyní je kreativní šéfkuchařkou sítě restaurací Ambiente.
COOKIES
Google+