Reportáž

Když to uděláš blbě, někdo jako umře

„Paní, paní, pojďte rychle! Tam se asi stala bouračka, pojďte rychle,“ zalyká se černovlasá holka a tahá mě za rukáv. Zapadající jarní sluníčko se odráží od čelního skla stříbrného osobáku. Betonové zdi paneláků s nepříjemnou ozvěnou vrací troubení klaksonu. A já se rozeběhnu k místu nehody.
AddThis

Tak vypadá vrcholná fáze kurzu první pomoci při autonehodě. Modelová situace, kdy si každý vyzkouší na vlastní kůži, jaké to je přimotat se k bouračce, popasovat se jen s pomocí malé šuntové autolékárničky s tepenným krvácením, otevřenými zlomeninami i hysterickými lidmi pobíhajícími kolem. Jasně, že je to všechno jenom „jako“, ale když vidíte naříkající lidi zaklíněné v autě a celé od krve, na velké přemýšlení není čas. Ostatně psychika člověka se pod takovým nákladem stresu zasekne na úrovni šestiletého dítěte. A když to v tu chvíli uděláte blbě, někdo může umřít. Teda v našem případě „jako“ umřít.

Na takovou modelovou nehodu vás samozřejmě nepošlou jen tak bez přípravy. Na začátku kurzu nás sedí deset v kroužku ve velké místnosti. Několik ajťáků, právník, strážník, slečna z konzultantské firmy, dva bráchové i máma se synem. O první pomoci většinou víme asi tolik, že když je nejhůř, nějak se mačká na prsa a občas se do člověka foukne. V Pobřežní hlídce jsme to viděli všichni. 

Bacha na zuby

Protože je tenhle kurz zaměřený na první pomoc při autonehodě, měli jsme si přinést autolékárničku. Vydyndala jsem ji na fotografovi po cestě. „Mám dvě,“ chlubil se mi. „Jednu vzadu a jednu u řidiče.“ Dává to smysl. „Když do vás napere auto zezadu, do zamčenýho kufru se nedostanete,“ říká vedoucí kurzu Jana Bártová. Pak lékárničku kucháme a rozkládáme její obsah po zemi. Přestože mám řidičák už osm let, její obsah vidím vlastně poprvé. „Najít a nasadit rukavice by nemělo trvat dýl než 10 vteřin,“ říká Jana a zmáčkne stopky. Než mezi úhlednými balíčky vyvrženými z lékárničky najdu ten správný, roztrhnu zuby obal a nakonec se nasoukám do rukavic, je deset vteřin dávno pryč. Taky zjišťuju, že jsem je navíc ještě prokousla. Už bych se vrtala v cizí krvi holejma rukama. Fuj! 

Kam mu mám šáhnout? Kam mu mám šáhnout?

Autolékárnička k ničemu

„Škrtidlo by mělo mít aspoň pět centimetů šířku, aby fungovalo, jak má,“ vysvětluje Jana. Jenže to autolékárničkové má s bídou cenťák a půl. Širší gumičky nosí ve vlasech i náš fotograf. Totéž nůžky. Vždycky jsem myslela, že slouží na stříhání gázy. „Jsou tam proto, abyste mohli na lidech rozstříhat oblečení a zjistit, odkud vlastně krvácejí,“ vysvětluje Jana. S nedůvěrou vytáhnu z lékárničky plastové nůžky MADE IN CHINA, které se rozpadají, už když se na ně trochu přísněji podívám. A asi ani obvazy nebudou nejspíš tak úplně stačit, podle toho, co vím o tepenném krvácení. Standardizovaná lékárnička mi rázem přijde spíš jako hodně blbej fór než jako něco, co má sloužit záchraně života, a mám chuť všechno vybavení nakoupit v armyshopu a v potřebách pro kutily.

Líbačka přes gumu

Krom lékárničky procházíme krok za krokem i to, jak se při nehodě zachovat. Nejdřív zastavit, co teče, a teprve pak je čas na nějaké rozdýchávání. Co se dá, tedy kontrolu dechu, zaškrcení krvácení i uložení do stabilizované polohy, trénujeme jeden na druhém. Masáž srdce zkoušíme na plastových figurínách s poněkud vyděšeným výrazem. „Víťo, polož se, dýchneme si do tebe.“ Víťa, lektor junior, na vteřinku nasadí podobně vyděšený výraz, ale poslušně uléhá do středu našeho kroužku. Nene, přece se nemůžu přicucnout na živýho cizího chlapa a dýchnout do něj, běží mi hlavou. Ale už jsem na řadě, opatrně prostírám na Víťův obličej igelitovou dýchací roušku. Líbačka přes gumu, napadne mě ještě, a už tisknu otevřenou pusu přes jeho a pomalu mu vydechuju do plic. Periferním zrakem vidím, jak můj vzduch zdvihá jeho hrudník. Jasně, tohle znám taky z Pobřežní hlídky. Chci si představovat, že jsem Pamela, ale nejde to. Tohle je vážná věc. 

Adrenalinová modelovka

A teď, po dni nácviku škrcení, dýchání a masáže srdcí, běžím k nabouranému autu. A bojím se. Že to nedám. Že to udělám blbě. Že mi tam někdo umře. Teda „jako“ umře. Adrenalin mi pumpuje v žilách. Za volantem Víťa. Kruci, ten kluk má dneska smůlu. Aspoň vím, jak se do něj dýchá. Jenže to teď nepotřebuje. „Pomozte mi!“ křičí zoufale, troubí na klakson a ruku má celou od krve. Do toho všeho hraje na plný pecky rádio. „Vypněte to, vypněte motor!“ křičím na Víťu, který jen cosi blábolí. Ale najednou motor i muzika utichne. Strašně se mi uleví. Asi tak na půl vteřiny. 

Nechci přes krev

Teď bych se měla proplazit okýnkem u řidiče pro reflexní vestu, ale nechce se mi přes krev. I když vím, že je umělá. Do toho Víťův nářek a jeho falešná krev mi kape na kalhoty. Na vestu dlabu a běžím pro lékárničku, čímž porušuju pravidlo číslo jedna, že hlavně já mám být v bezpečí. Jenže tak strašně chci, aby už byl zticha. Vysypávám obsah lékárničky do kufru a zas nemůžu najít ty pitomý rukavice. Konečně je uvidím, nasazuju a beru škrtidlo. „Von je mrtvej, von je mrtvej,“ ječí Jana v roli hysterky a ukazuje na spolujezdce, který je nehybně zkroucený na vedlejším sedadle. „Já jsem ho zabil,“ vyvádí řidič, zatímco mu škrtím tepnu, co to dá. „Neboj, to bude dobrý, to bude dobrý,“ uklidňuju spíš sebe a letím ke spolujezdci.
Že ono je po něm!Že ono je po něm!

Neumři, kluku

„Dejchej mi, dejchej,“ říkám si s tváří u spolujezdcova nosu. Je to Michal, který měl při nácviku hrozně rychlé a zkušené pohyby. Do stabilky mě překulil raz dva. A teď nedejchá. Musím ho dostat z auta, dochází mi. Víťa pořád zoufale vykřikuje „Néééé, já jsem ho zabil!“ a troubí na klakson. Tahám Michala z auta. Rautekův manévr – bůhvíproč si vybavím, jak se jmenuje způsob, jakým ho držím. Položím mu hlavu opatrně na zem, aby neklinkla o asfalt. Nedýchá. Ještě zahlídnu, že u brány se sešikovali nějací lidi a koukají. Ale není čas. Kruci, kde je rouška? Vracím se do lékárničky a hrabu ve změti pytlíčků rukama v krvavých rukavicích. Mám ji, mrchu, vracím se k Michalovi a začínám masírovat plastový hrudník figuríny, která leží vedle něj, v rychlém rytmu. Neumři mi, kluku, neumři. Ani „jako“. 

„Stop!“ slyším nad sebou a udiveně kouknu na instruktorku. Přece ho tady musím zachránit! „Konec situace! Vedla sis skvěle.“ Jasně, tohle přece nebylo doopravdy, rozpomínám se rychle. Michal se zvedá a říká: „Uf, to bylo náročný nedejchat.“ „Bylo náročný, žes nedejchal,“ skoro na něj vyštěknu a adrenalin mi kape snad i z uší. Mám odřené ruce a kolena. Víťa si povoluje škrtidlo, utírá zbytky umělé krve a směje se. 

Zavolejte někdo záchranku

„Mášo, bylas strašně rychlá. Víťa zaškrcenej za minutu a půl a Michala jsi začala masírovat krátce po třech minutách. Oba by ti přežili,“ říká Jana při závěrečném hodnocení. „Ale… Nezavolalas záchranku.“ „Ty vole!“ ujede mi. Kdyby to nebylo „jako“, ale „doopravdy“, zůstanu tam na to rozdýchávání úplně sama. Nikdo mi nepřijede na pomoc. Ani mně. Ani jim. „Ale je to v klidu. Byli jsme tak přesvědčiví, že ti lidi, co stáli u plotu, záchranku zavolali.“ „Jako doopravdy?“ „Doopravdy.“ Takže to vypadá, že bych na to nakonec sama nebyla.

Co dělat při nehodě 

Podle Jany Bártové, lektorky firmy Sorudo

1. Prvních deset vteřin je vašich. Rozmyslete si, co a jak, a pak se teprve vrhněte do akce. Ideální je, pokud máte trénink z nějakého kurzu, který si ještě pamatujete. 


2. Zavolejte záchranku. Tím splníte základní povinnost poskytnutí první pomoci.


3. Stopněte krvácení. Podívejte se, odkud to teče, a zastavte to. Škrtidlem, tlakovým obvazem, prostě čímkoliv, co je po ruce. 


4. Rozdýchávejte. Teď je teprve čas na masáž srdce, dýchání z úst do úst a další intimnosti ve stabilizované poloze. 

AddThis
1 comments
JanaZaleska
JanaZaleska

Taky jsem absolvovala takový kurz. Pořád si z toho ještě pamatuju, jak jsem byla napumpovaná adrenalinem...a samozřejmě co dělat. Tyhle "zážitkové" kurzy by měly být povinné pro všechny! 

Pokec

Co když na vaší zastávce čekal vrah

Patrik Sláma je veskrze pozitivní člověk. Rád se usmívá, pracuje v ústředí Českého svazu ochránců přírody, má rád hudbu a balet. Jo a fotí místa, kde se staly vraždy.

Trendbox

Až vás sporák pozdraví

Dneska se možná chodíte podívat na internet přes mobil. Zanedlouho se váš mobil bude chodit dívat na internet sám. Kam? Na svůj vlastní Facebook.

Podobné články: Reportáž

2017 | 9 | Rodiče, k tabuli!

Jo jo, ten je vopravdickej

Tržnice v pražských Holešovicích má fantastickou atmosféru. Vydali jsme se mezi stánky, levné kožené kabelky a zlaté kočky s kývající rukou zjistit, jak se za posledních deset let změnila. Odpověď je - nijak. Obchodníci i zákazníci spolu mluví pořád stejně jako v časech kuponové privatizace. Víme to, poslouchali jsme je.

2017 | 7 | Strach má velká křídla

Lepší bejt hajzl než panic aneb Příběh pickupera

„Lidi jako my se od zbytku populace vždycky lišili. Vždycky jsme byli elita, který ostatní záviděli a přáli si být jako my. A to už od počátku lidstva. Co si myslíte, že bylo vyrytý na tabulkách v Sumeru? O čem myslíte, že je Bible? A o čem se filozofovalo ve starým Římě?“ Týpek v kožené bundě, který právě začal svůj proslov, dramaticky rozpřáhne ruce.

2017 | 6 | Atlas braků

Vítejte v nebi, pařmeni

Ocitli jsme se v muzeu, kde sice nemají na stěnách obrazy starých mistrů, ale zase tu můžete někomu vyrvat srdce v Mortal Kombatu.
COOKIES
Google+