Fenomén

Konec dobrý, všechno špatně

Důvodů, proč se do kin často dostane jiná verze filmu než zamýšlel režisér, je spousta. Může jít o vystřižení mládeži nevhodných scén, cenzorské zásahy, změny navržené testovacím publikem nebo si producent prostě postaví hlavu a řekne, že jeho vize bijáku je prostě hezčí.
AddThis

Až do půlky 70. let se pod termínem „režisérský střih“ rozuměla hrubá verze, kterou schválil režisér, podle které se dále skládala hudba, nasazovaly zvuky a podobně. A kterou nikdo nikdy v kině neviděl. To změnil až pan Jerry Harvey, filmový scenárista a programový šéf kina Beverly Canon Theatre. Když se dozvěděl, že na promítání westernu Wild Bunch bude přítomen sám režisér Sam Peckinpah, vyhrabal v archivu původní, nezkrácenou a řádně krvavou verzi. Z představení se stal hit a díky Harveyho nápadu se začaly režisérské verze filmů objevovat čím dál častěji. Sám Jerry se později stal programovým ředitelem vlivné kabelové stanice Z Channel, která se na režisérské střihy specializovala a stala se kultem pro celou generaci kinofilů včetně režisérů, jako jsou Robert Altman, Jim Jarmusch a Quentin Tarantino. 

Rejžašmik

Sci-fi epos Blade Runner Ridleyho Scotta je učebnicovým příkladem, jak dlouhá cesta může k finální podobě filmu vést. Když bratři Warnerové poprvé pustili depresivní příběh vyhořelého lovce androidů testovacímu publiku, dočkali se tak negativní reakce, že film okamžitě putoval pod kudlu. Zásadní vedlejší linie, která naznačuje, že Deckard (Harrison Ford) může být sám androidem, skončila pod stolem. Přes scény se nese dodatečně nahraný voiceover, který má pravděpodobně vysvětlovat, co se ve filmu děje, ale ve skutečnosti jen ukazuje, jak strašně moc Harrisona Forda štve (povídá se, že se musel před nahráváním opít, aby ho skousl). Největší zvěrstvo ale přijde na úplný závěr. Namísto otevřeného konce, při kterém Deckard odchází s androidkou Rachel vstříc nejisté budoucnosti, nám Ford otráveně sdělí, že oba zamilovaní hrdinové budou žít šťastně a spokojeně na věky věkův. Navíc se monolog line přes nepochopitelný letecký záběr na zalesněné pohoří. Pikantní je, že ten záběr vůbec nenatočil Scott. Jde o nepoužitý materiál z Kubrickova Osvícení. 

Udělat z Willa Smithe, hrdinného zachránce lidstva, Willa Smithe, masového vraha, nejde.

Moment, kdy roce 1991 vplula do kin původní Scottova verze bez komentáře a happy endu, se zapsal do filmové historie. Zrodil se Directors Cut s velkým „D“. Paradoxní je, že tato verze vlastně režisérským střihem nebyla. Šlo o kopii, která byla původně určena jen pro testovací publikum. S Blade Runner: Final Cut se Ridley vytasil až v roce 2007 – pětadvacet let po původní premiéře. Celý film prošel audiovizuálním rema­steringem, speciální efekty jsou digitálně vymazlené (jednorožci se už nekýve roh) a scéna honičky prchající striptérky byla natočená celá znovu. Po dvaceti letech, se stejnou herečkou. Zásadně se ale mění celé vyznění příběhu. Deckard nezažívá ani šťastný konec, ani není v roli rytířského zachránce krásné dámy. Stojí před faktem, že on sám může být replikant, robot, které celý život lovil. 

Výdělek v ohrožení

Podobný osud jako Blade Runnera potkal i adaptaci románu Richarda Mathesona I Am Legend. Kniha vypráví o lékaři, který přežil pandemii záhadného moru a bojuje o život s lidmi přeměněnými v upírozombíky. Byla mimochodem zfilmována už dvakrát předtím. Poprvé jako průměrný The Omega Man s Charltonem Hestonem a podruhé coby vynikající L'ultimo uomo della Terra (Poslední muž na Zemi) italského režiséra Ubalda Ragony. To samozřejmě Hollywoodu nevadí, protože předělat předělané je jednodušší než vymyslet něco nového. Zvlášť, když do předělávky můžete nasadit Willa Smithe. A v tom se skrývá zádrhel.

Podle rejži Blade Runner dopadne docela jinakPodle rejži Blade Runner dopadne docela jinak

 

Aby film vydělal na Fresh Princův osmimístný honorář, je potřeba drsnou zombiárnu upravit na plus minus rodinný film. Což I Am Legend rozhodně není, zvlášť kvůli závěrečné pointě. „Já, legenda“ totiž v knize neznamená legendárního lékaře, který nalezne lék a zachrání jím lidstvo. Je to hořké poznání člověka, který zjistí, že upíři, kteří po desítkách hynou jako pokusní králíci jeho výzkumu, nejsou monstra, ale nová civilizace lidí změněných epidemií. Jako masový vrah končí před soudem a na popravišti. 

Udělat z Willa Smithe, hrdinného zachránce lidstva, Willa Smithe, masového vraha, samozřejmě nejde. Nicméně původní závěr filmu cosi takového naznačoval. Lékař se v něm odváží vystoupit z úkrytu mezi smečku zombíků, kteří mu proti očekávání neukousnou hlavu, ale převezmou od něj svou kamarádku a odejdou. Poslední pohled hrdiny pak sklouzne na zeď polepenou polaroidy desítek obětí jeho výzkumu, které poprvé vidí ne jako monstra, ale jako bytosti schopné lásky a soucitu. Z další variace příběhu „hrdina zachraňuje vesmír“ se tím najednou stává příběh se sakra velkým otazníkem, což nemohlo skončit jinak než rázným zásahem studia. Poté, co testovací publikum označilo původní konec za zmatený a nehezký, nechali natočit závěrečnou scénu s velkou explozí a cestou do komunity těch správných, zdravých lidí. Původní režisérský konec naštěstí nezmizel úplně a je k vidění na DVD. Film je sice od předlohy ještě hodně daleko, ale aspoň konečně dává nějaký smysl. 

O pár vteřin delší záběry a nějaký ten litr krve v Úsvitu mrtvých navíc dodávají režisérskému střihu správný nemilosrdný drajvO pár vteřin delší záběry a nějaký ten litr krve v Úsvitu mrtvých navíc dodávají režisérskému střihu správný nemilosrdný drajv

Odvaha opustit klišé pomalých zombíků a nechat je pobíhat jako čamrdy zaslouží metál

Barbarský řez

Boj režisérů o právo dokončit své dílo podle svého se odehrává na všech úrovních. I na těch nejvyšších. Tenkrát v Americe je veledílo, kterému Sergio Leone obětoval závěrečné roky svého života. Na scénáři mafiánské ságy pracoval Leone dvanáct let, dokázal ho odříkat zpaměti obraz po obraze a na sklonku kariéry neměl potřebu dělat kompromisy. Původních šest hodin filmu sestříhal na 269 minut a po naléhání distributorů ukrojil dalších čtyřicet právě včas, aby stihl premiéru na festivalu v Cannes. Film se okamžitě stal kultem. Do evropské distribuce sám Leone připravil verzi o čtyřicet minut kratší, ovšem při jednání s distributory v USA narazil. Jelikož se obě strany nedokázaly dohodnout, vzali distributoři věci do vlastních rukou. Film předhodili celkem osmnácti střihačům, kteří snímek postupně osekali na dvě hodiny a navíc ho přestříhali tak, aby na sebe scény chronologicky navazovaly. V porovnání s režisérskou verzí, která se pohybuje mezi různými časovými rovinami, prolíná se s flashbacky a sny, tedy nešlo o střih, ale o úplně jiný film. Navíc špatný film, který v kinech propadl, nedostal ani jednu nominaci na Oscara a kritiky znalé původní verze uváděl v zoufalství. Pauline Kaelová z časopisu New Yorker napsala, že „nepamatuje  horší případ barbarského zmrzačení uměleckého díla“, zatímco kolega Vincent Canby poznamenal, že střihač si při výběru scén pravděpodobně házel mincí. Once Upon a Time in America se dočkalo u amerického publika uznání jen díky televizní stanici Showtime, která v roce 1985 uvedla obě verze, a díky festivalům a nezávislým kinům, kde se promítaly evropské kopie. Leone, který zemřel v roce 1989, už žádný film nenatočil a nestačil ani zrekonstruovat úplně původní 269minutovou verzi. Díla se naštěstí nedávno chopily Leoneho děti, nadace Martina Scorseseho a firma Gucci a film byl k vidění vloni v Cannes.

Opak: Nepovedené 
režisérské střihy 

Hollywoodský veterán Lawrence Turman (produkoval například filmy Johna Carpentera) jednou prohlásil, že „poslední střih by měl náležet nejtalentovanějšímu a nejprozíravějšímu člověku. Při troše štěstí je jím režisér, ale vždycky tak tomu není“. Pročež existuje i řada filmů, které sice režiséři přestříhali, ale nic dobrého to nepřineslo. 


Úsvit mrtvých 

Původní verze Úsvitu mrtvých z roku 1978 existuje ve třech verzích. V americké, v evropském sestřihu mistra italských krváků Daria DArgenta a režisérské verzi George A. Romera. Podle názoru kritiků i fanoušků je právě Romerova verze nejslabší. Oproti Argentovu střihu je o celých dvacet minut delší, přičemž většina toho času je věnována zdlouhavé expozici, která nic neřeší a film nikam neposouvá.


Donnie Darko

Kultovní úspěch debutu přivedl režiséra Richarda Kellyho na myšlenku, že by mohl vydat svou vlastní zamýšlenou verzi, a ukázalo se to jako chyba. Jednak nakrknul fanoušky tím, že nahradil úvodní písničku „The Killing Moon“ ucajdaným songem „Never Tear Us Apart“ od INXS. Hlavně ale dodané scény ubraly ujetému fantasy příběhu na tajemné haluznosti. 


Propast

Jestli existuje věčný šťoura, tak je to James Cameron. Nenechá na pokoji ani taková eponymní díla jako Vetřelci nebo Terminátor 2 a každou chvíli se vytasí s novou verzí, která ale k té kinodistribuční nic nepřidá (o 3D verzi Titanicu radši pomlčíme). Nejhůře ovšem dopadla Propast, ve které se dočkáme halabala přilepené desetiminutové mimozemské přednášky, co jsme my lidé za pacholky a jak bychom si měli dát majzla, aby nás za trest nespláchla tsunami. Trikový záběr na obří megavlnu je sice fajn, ale jinak scéna působí dojmem, který se nedá popsat lépe než jako „WTF?“ 


Dvakrát Spielberg 

Velký vypravěč s režisérským střihem ujel hned dvakrát, ale je potřeba dodat, že v obou případech na žádost studií. U Blízkých setkání třetího druhu po něm chtěli, aby přidal záběr zevnitř mimozemské lodi. Scéna posloužila jako lákadlo na obnovenou premiéru, ale poškodila kouzlo neviděného tajemna.  V případě E.T.ho pak přiměli digitálně nahradit policejní zbraně vysílačkami (protože ve filmu pro děti se nesmí ukazovat bouchačky). Navíc E.T. digitálně upravili obličej, aby byl legračnější, a přidali jednu rádobyroztomilou scénu z koupelny. Všeho pak Steven politoval. 

pár vteřin, které chybí

Zombiárna Zacka Snydera Dawn of the Dead neutrpěla změněným koncem ani změněným dějem, ale nutností dělat kompromisy, aby se film vůbec dostal do kin. Ne že by kinoverze byla nějaký čajíček. Naopak – odvaha opustit klišé pomalých neohrabaných zombíků a nechat je pobíhat jako čamrdy zaslouží metál. Jenže cenzorská pravidla americké kinodistribuce povolují jen určitý objem krve a určité množství ustřelených končetin a obě normy jsou na 100 minut masakrózního bijáku krátké. Takže opravdový Úsvit vzešel až s DVD s necenzurovaným režisérským střihem. Oproti kinoverzi v něm přibude jen jedna krátká scéna a celý (a velmi podstatný) rozdíl spočívá v časování záběrů. Jestli chcete vidět, jak malé změny dokážou nakopnout film do daleko vyšších otáček, zkuste se podívat na obě verze. O pár vteřin delší záběry a nějaký ten litr krve navíc dodávají režisérskému střihu správný nemilosrdný drajv a nepolevující napětí, které přesně odpovídá atletickým výkonům jeho živých mrtvých. Mimochodem – stejný respekt si Zack Snyder zaslouží za to, že si dokázal na Warner Brothers vydupat ne jeden, ale hned dva režisérské střihy Watchmenů. Druhý, zvaný „Ultimate Cut“, dokonce proplétá hlavní dějovou linii s animovaným minipříběhem Příběhů Černé lodě. Přesně tak, jak se děje v původním, Pulitzerovou cenou ověnčeném komiksu.

AddThis
0 comments

Zoom

Kde se rodí nejhezčí holky

Nejhezčí holky jsou… A teď následuje hádka. My na to šli vědecky. Dohledali jsme, odkud jsou všechny missky a vicemissky, přidali k nim české a moravské holky, které jmenují mezinárodní výčty nejkrásnějších žen, to celé zprůměrovali, převedli na počet obyvatel v daném okrese a máme jasno.

Sporák

Když salát, tak ze svíčkové

Jasně, můžete si udělat salát z pár listů něčeho nebo z rajčete a okurky, ale to nebude žádná paráda. Jestli má být salát co k čemu, musí v něm být něco navrch. Třeba steak. Nejste přece králíci.

Podobné články: Fenomén

2017 | 10 | Úžasná robobudoucnost

HOL–LI–WOOD

Možná se vám stává, že jdete do kina na pořádný blockbuster – takový ten hodně barevný film ve 3D, ve kterém všechno vybuchuje a od kterého nečekáte duchovní povznesení, ale jenom zábavu. Jak tak sedíte a polykáte popcorn, začne vám připadat, že i přes vaše nízké intelektuální nároky to producenti trochu přehánějí. Děj nedává smysl. Sem tam se zdá, že chybí nějaká scéna, vtipy vás tlučou po hlavě, místo aby lechtaly bránici, a 3D vypadá přirozeně jako umělý nehet v oku. Když jdete z kina, máte pocit, že ten film nebyl vyloženě blbost, ale že byl natočený pro někoho s dost jinou představou o tom, jak má film vypadat. Není to náhoda, protože filmy se mění. A hlavní důvod těch změn je Čína.

2017 | 9 | Rodiče, k tabuli!

Filmové paralelní vesmíry

Ponořte se s námi do filmového vesmíru. Je možná ještě hlubší než ten normální, kterému stejně nikdo nerozumí.

2017 | 7 | Strach má velká křídla

Když mají muzikanti veletrh

Colours Of Ostrava se stávají největším hudebním festivalem u nás. Patří k nim i různé doprovodné akce. Muzikanti tam například mají něco jako konferenci nazvanou Crossroads. Před vlivnými lidmi světového hudebního byznysu se představují kapely od nás i od sousedů a ucházejí se o možnost zahrát si za hranicemi. Na práci týmu Crossroads se podílí i dramaturg Colours Jiří Moravčík, tak jsme se zeptali, co znamená, když mají hudebníci byznys zasedání.
COOKIES
Google+