Pokec

Co když exnu?

Patří mezi nejznámější hudební novináře v zemi. Začínala ve slavné éře časopisu Rock & Pop, její hlas už dvě dekády znají posluchači Radia 1. Od loňského léta bojuje Jana Kománková s rakovinou a píše o tom blog. V dubnu 2014 jí bylo čtyřicet.
AddThis

Loni jste zašla na vyšetření mamografem a ono to tam bylo. Nádor. Jakou jste si pustila na cestu z nemocnice muziku?
Myslím, že desku Johna Calea s Brianem Enem, která se jmenuje Wrong Way Up – neboli „špatná cesta vzhůru“.

Něco takového jsem si mohl myslet…
Ve skutečnosti na tom není nic zvláštního, protože já tu desku poslouchám každou chvíli. Je z roku 1990, ale ne­uvěřitelně nadčasová.

Takže hudební oblíbence vám rakovina nezměnila?
Možná jsem pár týdnů raději poslouchala rozvernější, svižnější kousky, ale že bych kvůli rakovině vyhodila všechny svoje Joy Division? Určitě ne.

Můžu jednu brutální otázku?
Jasně.

Logicky jste myslela i na smrt – co byste si nechala zahrát na pohřbu?
Nějakou živou kapelu. Nejradši The Cure, ale ti asi nepřijedou. Ačkoli mít je na funusu, to by mi bylo ctí.

Jaký zážitek vás kdysi nasměroval k muzice?
Když jsem byla v pubertě, brácha mi napůjčoval kazety, na kterých byli Laibach, právě The Cure a podobně. Taky mě bavilo číst, například Rejžka, a pravidelně jsem chodila na besedy publicisty Romana Lipčíka, který už před revolucí pouštěl z videokazet třeba rané Faith No More. Lipčík dobře psal, byl chytrej, vtipnej, ironickej… To mě bavilo.

A sama jste první článek napsala kdy?
V sedmnácti – o dění v pražských klubech pro Rock & Pop.

To býval roku 1992 velmi oblíbený a kvalitní čtrnáctideník. Jak jste se vy, nezkušená studentka, cítila mezi bardy tehdejší hudební žurnalistiky, které vedl Vojtěch Lindaur?
Připadalo mi to hrozně cool. Najednou jsem se ocitla mezi lidmi, které jsem do té doby znala jen z fotek. V redakci se chlastalo, válely se tam štosy skvělých knih a časopisů, takže já byla přímo nadšená.

A zapadla jste? Ptám se z toho důvodu, že máte pověst trochu drsné až držkaté ženy.
Víte, Vojta Lindaur je překvapivě otcovský typ. Má vícero dětí s různými ženami a umí se k nim velice hezky chovat, takže mi tehdy pomáhal jako své žákyni. S ostatními to bylo různé, ale větší spory začaly teprve o pár let později a týkaly se toho, jestli svět patří muzice kytarové, nebo té elektronické. Taneční.

Je mi jasné, že vy jste byla pro elektroniku.
A začaly přestřelky, protože jsem na to šla svým stylem, jakože: Ubohý máničky, jděte s těmi svými Roberty Planty někam, kytary jsou mrtvý! A máničky argumentovaly třeba tím, že moji Underworld nejsou nic nového, že to slyšely už před dvaceti lety na bé straně singlu nějaké nesmyslné kapely, že prý je taneční hudba krátkodechá…

Pořád jste hádavá?
O hudbě už se s nikým vášnivě nehádám; ať si každý poslouchá, co chce. Trochu jsem se zklidnila věkem a určitě i tou nemocí. S rakovinou si uvědomíte, že čas můžete trávit plodněji než rozebíráním nesmyslnosti něčího hudebního vkusu.

Ještě lépe než ze starého Rock & Pop vás lidé znají z pražského Radia 1, kde přes dvacet let děláte dýdžejku. Tam jste se dostala jak?
V devadesátém třetím jsem tam občas zašla představit nové číslo našeho časopisu a kdosi řekl, že bych se mohla stavit i jindy a něco si do éteru pustit. Mimochodem, brzy následovaly ty samé spory s máničkami a já pořád čekala, kdy mě vyhodí. Šéfem býval velký rocker Vláďa Vinter, který taneční hudbu nesnášel, a dodnes si pamatuju, jak mi z ničeho nic vpadne doprostřed směny a řve, že automatickýho bubeníka v jeho rádiu nikdo pouštět nebude… S odstupem mi to připadá legrační.

Je pro vás Radio 1 hodně důležité?
Je to věc, která nikdy neomrzí. Například ve středu vysílám od šesti ráno, takže budík zvoní ve tři čtvrtě na pět, ale vstávám ráda, ta práce mi za to stojí – a vůbec nejde o peníze, protože vysíláním na Radiu 1 nezbohatnete.

Co vás tedy živí?
Před třemi lety jsem založila web Protišedi.cz. Zkouším dělat časopis, který by mě samotnou bavil číst.
Právě tam jste začala otevřeně popisovat svoje trable s rakovinou. Chtějí lidi takhle smutné věci číst?
Chtějí. Ač zákony internetu říkají, že se čtou spíš krátké, stručné věci, u nás jsou ve finále nejúspěšnější ty dlouhatánské, včetně blogování o rakovině. Dokonce už mi napsalo dost ženských, že se díky mně donutily zajít na kontrolu, což mi udělalo radost, i když mi o to primárně nešlo; o žádný apel jsem se nepokoušela.

Vraťme se do léta. Sesypala jste se, když lékaři poprvé řekli slovo rakovina?
Příjemné to nebylo, ale nesesypala. Hned po tom prvním vyšetření na mamografu jsem sice měla na krajíčku, ale rozbrečet jsem se dost dobře ani nemohla, protože z ordinace se vycházelo rovnou do čekárny, kde na vás koukají další lidi, nemáte si kam zalézt. Proto jsem nefňukala, ale nasraná jsem byla dost, to jo. Šla jsem na autobus a doma začala řešit, co a v jakém pořadí teď udělám – se kterými doktory se půjdu poradit a takovéhle věci.

A o té smrti jste přemýšlela hodně?
Co byste asi tak řekl… Ano – samozřejmě mě napadalo: Co když exnu? I proto, že mi krátce předtím umřela máma.

Na rakovinu?
To ne, na následky úrazu, ale bylo to čerstvé. V únoru umřela máma, táta to špatně nesl, soužil se, až dostal infarkt, po kterém už není úplně fit… A když jsem trochu rozchodila tyhle dvě události, tak mi řekli, že mám nádor.

2014_05-Matky-cilichili-pokec_Co-kdyz-exnu_a1

Hm. To by se leckdo složil.
Hm. Třeba se ještě složím.

Ten nádor jste měla v prsu?
Ano. Nejdřív mi ho vyřízli, ale v laboratoři se ukázalo, že to nestačí, tak mi prso museli vzít celé.

A nevadí vám o tom mluvit?
Ani ne. Prostě teď mám jen jedno prso, a až se trošku vzpamatuju, půjdu na plastickou operaci. Zatím mám v prádle takovou divnou věc ze silikonu, ale jak nosím hlavně volnější oblečení, není to moc vidět.

Co bylo horší? Když lékaři oznámili, že našli nádor – anebo když rozhodli, že se bude řezat prso?
Spíš to první. Pak už jsem chápala, že operace je nutná a nedá se nic dělat. Že mě sice trošku zmrzačí, ale díky tomu se snad nemoci zbavím.

Někdy tou dobou si nechala odstranit prsa herečka Angelina Jolie. Dodávalo vám to sílu?
Naopak, připadalo mi to zvláštní, Angelině nic nebylo. Zlí jazykové tvrdí, že si chtěla nechat ušít nový kozy, ale protože má chytré PR, navlékli to jako záslužný čin. Ona nepotřebovala žádnou léčbu, dostala jen nová prsa a nazdar, kdežto do mě a dalších tisíců pacientek rvou léky horem dolem a například mě čekají další operace.
Uplynulo tři čtvrtě roku a vypadáte dobře. Jste zdravá?
Aktivní nádor nemám, ale jistotu mít taky nikdy nebudu. Možná v krvi jezdí jedna nebo dvě buňky, co se někde zabydlí, a já se na příští kontrole dozvím: Hele, metastáze.

To je docela…
… vopruz. Jo, je.

Otevřeně jste o nemoci začala psát, protože jste novinářka?
Vlastně jo. Beru to tak, že můj web odráží spoustu věcí, které prožívám, a tohle je natolik velký zásah do životního stylu i do uvažování, že bych to logicky měla popisovat. Neboli podobně, jako když píšu o výborném koncertě, na kterém jsem se včera vyskytla.

Rakovina je u nás soukromá nemoc. Málokdo s ní jde ven. Nebála jste se začít o ní takhle natvrdo psát?
Já jsem divná odjakživa, už mi to tak nepřijde. Divně se na mě z blízkých nekouká nikdo, ale na Facebooku jsem zaznamenala názory, že jsem neuctivá, případně že není možné, aby takhle psal někdo, kdo tu nemoc fakt má.

V čem se změnil váš životní styl?
Nemám tolik energie jako dřív, takže pokud ponocuju dvě noci po sobě, cítím to. Taky jsem přestala kouřit, což byl dost nápor – první dny byly krušné, chovala jsem se nesnesitelně. Taky nemůžu pít skoro žádný alkohol. Dřív jsem si s ním docela rozuměla, ale teď se vracívám z akcí domů o několik hodin dřív než ostatní, protože když jste v zahuleném klubu, kde všichni pařej, zatímco vy jste čím dál unavenější, tak vás tam nakonec udrží jedině opravdu úžasná muzika, což se tak často nepoštěstí.

Pár lidí začalo o mých aktivitách mluvit v minulém čase, jako bych už byla pod drnem. další pronesli  proslovy…

A jak se změnilo vaše uvažování?
Najednou vidíte, jak snadno může život na téhle planetě skončit; na jak krátkou jsme tu chvilku. Než se nadějete, pohřební ústav vystrojí standardní funus, příbuzní si rozeberou vaše věci, část si snad nechají, část skončí v popelnici… A vy najednou nejste.

Co jste začala dělat jinak než dřív?
Jednak se o sebe snažím víc starat – pohybovat se, pořád jíst čerstvé ovoce, prostě dělat všechno pro to, abych měla čisté svědomí, že jsem se snažila zabránit recidivě. Taky jsem zpomalila tempo. Když mám chuť, klidně se hodinku jenom tak flákám po městě. Nechci se už pinožit za iluzí nějakého úspěchu, když mě například v tuhle konkrétní chvíli daleko víc oslovuje možnost koukat se do truhlíku s kytkami. A tak dále.

Platí, že s sebou nemoc přináší i pozitiva?
Samozřejmě, všechno hezké si vychutnáváte víc než kdysi. Zašla jsem třeba do Národní galerie, prohlížela si ty Kupky, kteří se mi líbili vždycky, ale najednou jsem vnímala barvy a tvary mnohem silněji… No a pak jsem taky byla mile překvapená, kolik blízkých mi v těch týdnech, kdy jsem byla opravdu kriplík, věnovalo spoustu času a péče. Zprvu jsem se bála, že ode mě spíš utečou, ale omyl.

Jak myslíte slovo kriplík?
K operaci patří i to, že vám vezmou mízní uzliny, kvůli čemuž musí rozříznout podpaží. Než se všechny ty jizvy zahojí, dost to omezuje v pohybu, takže je náročné umýt podlahu, přinést nákup a podobně. Například s tím mi kamarádi dost pomáhali.

A ostatní lidi, začali se k vám chovat jinak? 
Někteří ano. Pár lidí začalo o mých aktivitách mluvit v minulém čase, jako bych už byla pod drnem. Jeden kamarád zase prohlásil, že holt každýmu nám ta svíčka hoří jinak dlouho. Pár lidí proneslo překvapivě plamenné proslovy o tom, jak s nimi můžu počítat, ale za chvilku se odpařili.

Existuje vlastně nějaký návod, jak se chovat k lidem s rakovinou?
Určitě je to individuální, ale řekla bych, že je dobře hodně poslouchat a nabídnout svůj čas, i opakovaně. Že pa­­cient nemá náladu na pokec jeden den, neznamená, že za týden to nebude jinak. Je super být tolerantní k výkyvům nálad a není naopak radno pronášet monology o tom, jakou chorobou trpěla vaše prasestřenice. Je dobré respektovat rozhodnutí nemocného stran léčby a nehustit do něj, že doktoři jsou svině, že má pít odvar z babí nohy a že je debil, když se nechá léčit. Slova útěchy myslím neuškodí, sama bych ocenila vlídnosti i víc, ale je mi jasné, že když se čtyřicet let vyjadřuju řekněme ostřeji, většina lidí bude mít spíš takový přístup, že mi dá herdu do zad a řekne, že to bude dobrý, než že by se nějak rozněžňovala. Co jsem si nadrobila, to si sklízím.

Ještě něco důležitého by se mělo říct nahlas?
Ano. Spousta lidí se sesype až poté, co odezní nejakutnější fáze léčby. Temné chmuře propadá z nemalého procenta ta část pacientů, která právě dokončila chemoterapie či ozařování, zrovna o tom čtu knížku. V tu dobu na člověka dopadne leccos, co pro samé pobíhání mezi doktory třeba nevnímal, a zároveň ustane velká část podpory okolí, které vás už chce mít zdravé a „normální“. K tomu se některé účinky léčby nemusejí projevit hned – mě teď budou pět let futrovat něčím, po čem se po pár měsících léčby ikskrát za noc budím a furt mě něco bolí, nemluvě o výkyvech nálad. Což se rozjelo v dobu, kdy už měla většina mého okolí vyčerpanou kapacitu nějaké podpory. Takže – šetřete síly a pozor na plané sliby.

Udělal někdo přesně to, co měl? 
Jo. On je to taky docela proces a někdo na začátku řekne nějakou hrůzu a pak začne být báječný. Nechci obviňovat nevinné lidi, že nejsou dokonale telepatičtí, pro ně je to taky šok. Pro okruh mých kamarádek o to nepříjemnější, že mezi námi byla ještě jedna a ta přesně na tohle umřela, takže to je nehezký flashback. Ony mají taky v hlavě nepříjemno a nebylo by fér chtít nemožné. Není třeba být nadčlověk – myslím, že konzistentní podpora je i důležitější než absolutně trefit každé slovo.

Trochu mě taky iritují profesionální pacienti, pro než se život smrskl na debaty o chorobách, lécích, lékařích, lékárnách…

Existuje nějaký přístup, postoj, který vás štve i na lidech s rakovinou?
Já se jim spíš trošku vyhýbám. Pouze nakukuji na jedno diskusní fórum. Takové ty herdekbaby v přepestrých šátcích, co prohlásí všechny pacientky za sestry, mě trošku znervózňují. Ale teď jedu na tři týdny do lázní, tam si užiju interakcí dost. Poněkud mě také iritují „profesionální pacienti“ pro které se život smrskl na debaty o chorobách, lécích, lékařích, lékárnách a „jedna pani povídala, že pomáhá muří noha“. Jasně že taky někdy huhlám, ale mít nemoci jako jediný program je smutné a nudné.

Co doktoři a jak se teď díváte na naše zdravotnictví?
Skvěle. Léčím se v Krči a devadesát procent mých zkušeností je pozitivních. Tým na téměř rodinném oddělení hrudní chirurgie je lidský a fajn. Paní doktorka Vrabcová, kromě toho, že má skvělou medicínskou pověst a smysl pro černý humor, je ten typ osobnosti, který všichni přirozeně respektují a se kterým chce jít každý na pivo. Sestřičky se starají, aby pacient měl nejen nutnou léčbu, ale i komfort a pořád dost čaje méně hnusného, než je v kraji zvykem. Nezažila jsem, aby v koupelně došly papírové ručníky nebo že by někdo neměl čas zodpovědět mi hromadu otázek – v Krči jsem spokojená.

Co byste poradila lidem, kteří se dozvědí, že mají rakovinu? Je něco, co na tu depresi, která nastane, zabírá?
Depresi jsem zatím nedostala, i když rozladěná bývám. Pomáhá interakce s lidmi, zpomalení životního tempa a celkově dělat to, co člověka baví – muzika, obrazy, hobby, kino, záleží na osobní preferenci. Ale stejně jako není zázračný lék na všechny nádory, není magický a univerzální způsob, jak zatočit s neladem v kebuli.

V půlce dubna vám bylo čtyřicet let – dáváte si nějaké předsevzetí?
Moc tu čtyřicítku neprožívám; asi proto, že si pořád připadám tak nějak stejně. Občas se o tom s kamarádkami bavíme. Když nám bylo patnáct nebo dvacet, tak jsme si byly jisté, že ve čtyřiceti budeme tetky, a to snad nejsme. Nic moc se naštěstí nezměnilo, a já doufám, že nikdy nezestárnu. Ať už budu mrtvola čtyřiceti– nebo osmdesátiletá. I když sto dvacet zní taky zajímavě…

AddThis
3 comments
ivamost
ivamost

Pěkný rozhovor. Různí hladovkáři či MMSáři lezou i oknem. Znám.

Ale k Angelině Jolie je dobré doplnit, že operaci by jí doporučil každý onkolog. Ty čeští, co se k tomu vyjadřovali, byli jednoznačně pro. S její genovou zatížeností měla obrovskou pravděpodobnost vzniku nádoru a tuším, že jí na to zemřely příbuzné ve velmi nízkém věku. Takže řeči o rozmaru jsou blbost a spíš je fajn, že to zveřejnila. 

Slečně Kománkové přeju hodně štěstí. Fajn slyšet o takto dobrém chování k pacientům, což bohužel ještě není všude zvykem.

KaterinaPejsova
KaterinaPejsova

@ivamost

Znám i názor onkologa, který se vyjadřuje o tom co udělala Angelina Jolie hodně skepticky, protože pokud má někdo genové předpoklady pro vznik rakoviny a preventivně si nechá udělat mastektomii, vystavuje se tím nebezpečí, že se ta rakovina stejně projeví, ale jen někde jinde, přičemž rakovina prsu je ještě taková ta "dobrá" dobře léčitelná forma rakoviny.


Tzn. názorů je na to povícero :)

propanbutan
propanbutan

Díky za rozhovor, držím palce. Pro úplnost – "wrong way up" je česky "vzhůru nohama".

Čumenda

Děti ze smeťáku

V Ghaně mají obří skládku elektronického odpadu z celého světa. A na ní žijí lovci a sběrači. Děti. Kevin McElvaney je fotil.

Reportáž

Na levý noze cejtim první puchejř

Povídáme si o tom jednoho nedělního rána v pražské Stromovce. „Třeba ten Mácha. Prostě se sebral a šel a z Prahy do Litoměřic to dal za den. A ještě to vzal přes Bezděz... To přece furt musí jít!“ A tak jsme šli.

Podobné články: Pokec

2017 | 4 | Soumrak missek

Nechtěl bych být chudý domkář s kozou a bez manželky

Jaký byl český venkov 19. století? Sňatek z lásky v něm byl luxus, nezkažené mravy trvaly jen, dokud se nesetmělo, biozahrádka u chaloupky vám na obživu nevystačila a bezstarostné dětství trvalo asi tak do osmi let, tedy pokud jste přežili porod či neštovice. Etnolog Jan Pohunek vyvrací rozšířené mýty o staré venkovské idyle.

2017 | 2 | Tohle budeš nosit za rok

Postav skatepark, posílíš mír

Jestli jste četli Stopařova průvodce po Galaxii, tak víte, že primární potřeba každého cestovatele je ručník. Kuba Novotný si ale na cesty balí jako první skateboard. Prý díky němu dokáže kdekoliv na světě najít partu, se kterou si bude rozumět. Díky podobným nadšencům se dnes na prkně s kolečky prohání děti třeba i v Palestině nebo v Jordánsku.

2017 | 1 | PF 2007

Vař, jez a mel

Čerstvý diplom z práv nechala Jana Bilíková doma, sbalila nabroušené nože a vstoupila do kuchyně vyhlášené pražské restaurace La Degustation. Odtud pak vyrážela do světa na zkušenou – pár let provařila v top podnicích s michelinskou hvězdou. A že ona sama je top, dokazuje fakt, že nyní je kreativní šéfkuchařkou sítě restaurací Ambiente.
COOKIES
Google+