Reportáž

Na levý noze cejtim první puchejř

Povídáme si o tom jednoho nedělního rána v pražské Stromovce. „Třeba ten Mácha. Prostě se sebral a šel a z Prahy do Litoměřic to dal za den. A ještě to vzal přes Bezděz... To přece furt musí jít!“ A tak jsme šli.
AddThis

Jaromír Švejdík zpívá v kapele Priessnitz, v Umakartu, v Bombers a v Kafka bandu. Do toho kreslí komiksy. S Jaroslavem Rudišem napřed vytvořil trilogii Alois Nebel a sám pak vedl tým výtvarníků, který pracoval na stejnojmenném filmu. A kromě toho je Jaromír taky chodec. Občas prostě vyrazí. A jde. A já chci s ním. 

Nápad s Máchovou cestou se nám zalíbil oběma, a tak 20. března ráno stojíme opět ve Stromovce. Na zádech mám bágl, v něm větrovku, kartáček a prádlo. Na nohou rozdrbané adidasky, protože se mi nechce dupat v těžkých outdoorových botách. A rovnou jdeme. Co taky.

„Třicet kilometrů člověk ujde v klidu,“ vypráví Jaromír a já poslouchám, protože o pochodech vím kulový. „Čtyřicet kilometrů, to se pak ráno ještě zvedneš. Ale 60 kiláků… 60 je dost.“ Kejvu, jako že jasný.

„Akorát vlastně přesně nevím, kolik to je do toho Mělníka. Jestli těch 40. Nebo víc?“

Trochu mi zatrne. Ale jsou to tak abstraktní čísla, že se mi to za chvilku vykouří z hlavy.

Vápník posiluje kosti. To se bude hodit, až se na nohách úplně ošoupe maso.Vápník posiluje kosti. To se bude hodit, až se na nohách úplně ošoupe maso.

Dost si pochvalujeme, že jsme vyrazili v týdnu. O víkendu jsou všude cyklisti a na úzký cestě občas není kam uhnout a taky je to otrava. Jenomže už u stánku v Roztokách je jasný, že to má i svoje stinné stránky. Jak nikdo nejezdí, kiosky u cesty jsou důsledně zavřené. Ale to nás samosebou nerozhodí, jdem sotva pár hodin, blížíme se k Řeži a je vážně krásně. Na levý noze cejtim první puchejř, ale když člověk jde, vlastně to ani moc nebolí. A my jdem. Bez přestávky. 

To se rozejde

„Hlavně je dobrý se nezastavovat,“ komentuje to Jaromír, když na chvilku zastavíme na cigáro. A má recht. Protože i těch pět minut na židličce u přívozu si vybere svoji daň. Máme za sebou sotva 13 km a svaly na nohách začínají tuhnout a chodidla bolet. „To se rozejde,“ komentuje to lakonicky Jaromír. A jdeme dál.

Víte, co pes na STOPku?Víte, co pes na STOPku?

 

Po pár dalších kilometrech mi s hlasitým lupnutím praskne puchýř, co pokrývá skoro celé bříško palce na levé noze. Cítím, jak se mi do boty rozlije snad panák tekutiny, a snažím se na to nemyslet. Popravdě jediný, k čemu se upínám, je blížící se chvatěrubská hospoda. Jsme na devatenáctém kilometru a začíná mi být trochu ouvej. U Starosty mají naštěstí otevřeno a laskavý hospodský nám připraví aspoň tlačenku a utopence. V rádiu hlásí, že je poslední zimní dopoledne a kolem šesté večerní vejdeme do jara. Vida nás, kujóny. 

Halucinace pro pokročilé

Po hodině U Starosty je rozcházení ještě o pořádný kus horší. Naštěstí je to do Kralup nad Vltavou coby kamenem. „A pak už jenom nějakých deset,“ odhaduje Jaromír a já se vleču za ním. Není to zatím strašný, ale unavenej jsem dost. A popravdě si těch deset představit neumím. 

Když po půlhodině dorazíme k rozcestníku, přijde mi, že mi šikmý podvečerní slunce muselo nablikat do očí. Dalších 19 km? Cože?

Sesunu se na zem ke stromu a odevzdaně koukám do kraje. Nakonec se dovlečeme do následující Nelahozevsi, kde v hospodě čekáme na vlak. Obsluhuje nás přenádherná servírka. Ptáme se, jestli se náhodou nejmenuje Márinka. Nebo aspoň Lori. Ale ne. Jmenuje se Šárka. Tak se vlečem dál. Na nástupiště a vlakem jedeme dvě zastávky k dalšímu mostu přes Vltavu. Mácha si taky určitě naskočil na valník, když moh, utěšuju se. A posledních deset kilometrů do Mělníka, který neustále vidíme na ostrohu před sebou… jak se vůbec nepřibližuje… to už je taková halucinace pro pokročilé. Bloudíme ve vysoké žluté trávě a bažinách, motáme se a vracíme. A pak jsme najednou u řeky a přes most a Mělník, tyvole, Mělník a slunce zapadá nad Řípem a odráží se v soutoku Labe a Vltavy.

V hospodě U Beníšků se o nás starají ukázkově. Pivo, steak, panáka… a zatímco Jaromír ještě zůstává na jedno s místními, já mizím do kanafasu.

V Ráji zavřeno

Druhý den ráno je krásně a my stoupáme po silnici vzhůru. Jaromír nakonec poseděl s místními hluboko do noci, ale vypadá neuvěřitelně svěže. Za námi mizí město a vlastně to docela jde. Nohy fungujou, i když bolej. A jakmile vejdeme do lesa na měkkou hlínu, je to fakt krása. Pomalu scházíme krásnými lesy do Kokořínského dolu.

Takhle viděl Bezděz Jaromír Švejdík alias Jaromír 99...Takhle viděl Bezděz Jaromír Švejdík alias Jaromír 99…

 

Zajímavost. Když jeden čurá, druhý nezastavuje. Takže se často stane, že jdeme další tři kilometry třeba padesát metrů od sebe. Každej si myslí na to svý, rytmus chůze zvláštně ukolébává. Cejtim, jak se přepínám do zvláštního offline módu, kdy si hlava jede na volnoběh. A pak se zase na chvilku potkáme a navážeme na hodinu starej rozhovor.

...a takhle Karel Hynek Mácha.…a takhle Karel Hynek Mácha.

 

V hlubokých údolích Kokořínska je krásně. Procházíme malými vesničkami i kolem samot tak malebných, jak z nějaké přeslazené pohádky. Do kopce, z kopce. Po dvaceti kilometrech zastavujeme v hospodě U Gro­biána a mají otevřeno a je to fajn. 

Posledních deset kiláků k penzionu Ráj je po tom krátkém posezení zase tortura. Ale trochu menší než včera. Mlčíme a jdeme. A ještě trochu víc mlčíme, když se ukáže, že jak penzion Ráj, tak všechna přilehlá ubytování otvírají až za týden. Chvilku zničeně sedíme na autobusové zastávce a nakonec se nad námi ustrne nějaký řidič a hodí nás pár kilometrů zpátky do hotelu Kokořín, kde si dopřejeme sprchu a skvělou večeři a dvě obří postele, jak z pornofilmu. 

Nepřemejšlet, nezastavovat

Třetí den už trochu spěcháme. Už od prvního dne víme, že do Litoměřic to není možný stihnout. Ale doufáme, že to zvládneme alespoň na Bezděz. Rozhýbáváme zrasované nohy a stoupáme do příkrého kopce. A pak jdeme po lukách k hradu Houska, kde je díra do pekla a který je zavřený. Zase marně doufáme, že po cestě narazíme na občerstvení, ale všechno je zavřený, zavřený, zavřený. A tak šlapem. Bezděz, když se konečně vyloupne na obzoru, je tak strašně daleko, až mi málem zaskočí. Ale už jsem si zvykl. Nemá cenu o tom bůhvíjak přemejšlet. Prostě jdeš. A dokud se nezastavíš, je to dobrý.

Nakonec na poslední chvíli dorazíme na nádraží Bezděz a plácnem sebou na lavičku a já vim, že teď už se budu muset jenom dobelhat k vlaku. A jsme za 40 minut zase zpátky v Praze. Kousek od místa, z kterýho jsme vyráželi. A jako by se to celý vlastně ani nestalo. Ale ty nohy, ta spálená kůže, ty puchýře… ti dva orvaný týpci, co si to štrádujou od metra ještě na jedno vítězný pivo. Tyjo, ti vědí.

AddThis
1 comments
Tom Riley
Tom Riley

Tak tak... jede z důvodů, proč miluju chůzi je právě ta možnost 'vysazení' z mozkový činnosti. A upřímně... to 'vítězný pivo' je vždycky k nezaplacení =)

Pokec

Co když exnu?

Patří mezi nejznámější hudební novináře v zemi. Začínala ve slavné éře časopisu Rock & Pop, její hlas už dvě dekády znají posluchači Radia 1. Od loňského léta bojuje Jana Kománková s rakovinou a píše o tom blog. V dubnu 2014 jí bylo čtyřicet.

Zoom

Kde se rodí nejhezčí holky

Nejhezčí holky jsou… A teď následuje hádka. My na to šli vědecky. Dohledali jsme, odkud jsou všechny missky a vicemissky, přidali k nim české a moravské holky, které jmenují mezinárodní výčty nejkrásnějších žen, to celé zprůměrovali, převedli na počet obyvatel v daném okrese a máme jasno.

Podobné články: Reportáž

2017 | 4 | Soumrak missek

S Němcem ve Stalingradu

Je to zvláštní místo. Zvláštní místo, které umí vyvolat zvláštní pocity a silné emoce – a na mladého kluka v uniformě, která mu je moc velká, to zjevně funguje. Jsme v hale památníku Mamajev Kurgan, kde hoří Věčný oheň za všechny ty, co tu padli, a na stěnách kolem nás jsou vypsaná jejich jména, nebo spíš některá z nich, protože všechna se ani do téhle chladné obří haly nemůžou vejít.

2017 | 2 | Tohle budeš nosit za rok

Jak se vinyl nevrátil

Sbírání gramofonových desek je krásný koníček, okolo kterého se ale točí tolik pověr a dezinformací, že často vytváří nezávisle fungující paralelní reality. Když se do nich zaplete ambiciózní agentura a uspořádá v Česku vinylový veletrh, dopadne to všelijak.

2017 | 1 | PF 2007

Hotel Bejrút

„Cítíš to? Po třech měsících už to začíná vážně smrdět,“ řekne Tres, vysoký vousatý Američan, a podává mi další cigaretu. Stojíme na střeše jednoho z výškových domů v centru Bejrútu, za námi je BBQ party plná místních expatů v plném proudu a kouřením se snažíme přebít smrad odpadků vyskládaných na několik metrů vysokých hromadách dole na ulici.
COOKIES
Google+