Kácíme modly

Vinní podvodníci

Říká se, že ve víně je pravda. Co když je ale samotné víno lež a podvod? Ti z vás, kdo mají v domácí vinotéce dražší kousky, by měli číst pozorně.
AddThis
  • Ilustrace: Karolína Slováková

PŘÍPAD KURNIAWAN

Rudy Kurniawan byl znám coby bohém, playboy, štědrý bonviván a znalec vín. Před pár lety psaly lesklé magazíny reportáže z jeho proslulých večeří v nejluxusnějších restauracích New Yorku, kde dával otvírat lahve vína za 50 tisíc. Nikdo se nepozastavil nad jeho podivným zvykem nechat si posílat prázdné lahve k sobě domů. Kromě pořádání opulentních večeří se Kurniawan zapsal do vinného světa jakožto majitel neuvěřitelně vzácné sbírky drahých vín a také jako jejich úspěšný dražitel. Jen dvě aukce v roce 2006 provedené aukční síní Acker Merrall and Condit mu vynesly 35 miliónů dolarů. Jak asi tušíte, pan Kurniawan svůj luxusní životní styl financoval prodejem běžných vín nalitých do vzácných lahví. Přestože to tak dělal hezkých pár let, nikdo ze sommeliérské smetánky na jeho čachry nepřišel. Kosa padla na kámen až v roce 2008, kdy se pokusil na dražbě v New Yorku prodat 87 lahví luxusního burgundského vína Domaine Ponsot Clos St. Denis z ročníků 1945–1971. Když se o tom dozvěděl majitel vinice Laurent Ponsot, nestačil se divit, protože víno Clos St. Denis začal vyrábět až v 80. letech. Aukce byla zastavena a Rudy si uřízl ostudu.

Ani po tomto debaklu ovšem Kurniawan s podvody nepřestal. Přestal se ale objevovat na veřejnosti a trvalo dalších pár let, než ho vysledovala malá skupina pátračů vedená slavným Donem Cornwellem. Aukční síně jejich varování převážně ignorovaly, takže se nakonec Cornwell naštval a publikoval varování na serveru Wine Berserkers – jednom z nejsledovanějších online vinných magazínů. Vystavil se tím riziku, že bude zažalován za pomluvu, ale ukázalo se, že je připravený víc než dobře. Na rozdíl od znalců, kteří se podvodníka zastávali. Cornwellův důkazní materiál obsahoval dlouhý seznam triviálních chyb, kterých se čím dál tím méně opatrný Kurniawan dopouštěl. Chyby v názvech vín, číslování lahví, chybějící interpunkce na etiketách, nesrovnalosti v zátkování a lahvování a často i jednoduchá matematika. Poukázal například, že na trhu se od roku 1996 pohybuje pouze 7 lahví DRC Montrachet 1978. Pan Kurniawan jich ale nabízel hned 14.

Cornwellův seznam se začal virálně šířit světem vína, aukce vín pana Kurniawana byly zastaveny a o obchodníka se začala konečně zajímat policie. Vloni ho zatkla FBI a teď je ve vazbě. Podvody s vínem to ovšem ani v nejmenším nezastavilo. John Tilson z Underground Wineletter nedávno napsal, že množství podvodů je doslova „pobuřující“, a upozornil, že většina vinných kovbojů se zaměřuje na Čínu. Na zdejším trhu se prý v současnosti pohybuje víc lahví superdrahého Lafite Rothschild, než ho tato legendární vinice vůbec kdy vyprodukovala.

Není to tak dávno, kdy italskými vinnými kruhy otřásal skandál podvodníků, kteří byli shledáni vinnými z falšování jednoho z nejdražších vín na světě. Dva výtečníci jednoduše vzali průměrné burgundské, lahve napatinovali voskem, onálepkovali pečlivě okopírovanými vinětami Romanée-Conti a dokázali takto prodat přes 400 lahví. 

Sběratel vín Bill Koch zase utratil půl milionu dolarů za sérii lahví Château Lafite a Brane-Mouton ročník 1784 a 1787, které měl ve vinotéce třetí prezident USA Thomas Jefferson. Až po několika letech zjistil, že ornamenty na lahvích jsou vybroušeny vysokofrekvenční vrtačkou, a jde tedy o padělek. Jeden z předních světových vínoznalců Don Cornwell v rozhovoru pro Huffington Post popisoval případ, kdy obchodník zečtyřnásobil svůj zisk jednoduše tím, že z dřevěných bedýnek vybrousil letopočet 1983 a vypálil namísto něj 1982. Na lahve nalepil rok staré etikety a z dobrého vína La Mission Haut‑Brion 83, které se prodává po zhruba 250 dolarech za lahev, se rázem stalo La Mission Haut‑Brion 82. Velkolepé víno, jehož jedna lahev dnes přijde na 1000 dolarů. Cenový rozdíl velmi podstatný, chuťový opět nikdo nepoznal. 

Není burgundské jako burgundské

Podobné případy, kdy se různí vykukové snaží vycinkat peníze na prodeji drahého alkoholu, se dějí doslova každý den. Vyplývá z toho spousta zajímavých důsledků. Vezměte si například zrovna ono zmiňované Romanée-Conti. Je to víno, které se pěstuje na necelých dvou hektarech burgundského regionu, a dvanáctilahvová bedýnka deset let starého ročníku se běžně draží za 300 000 dolarů. Když se začal rozkrývat falšovací skandál, neposuzoval se celý podfuk podle toho, jestli se padělatelům podařilo dostatečně pečlivě napodobit samotné víno, ale jeho etiketu. Znamená to, že sběratelé a investoři platí milionové částky ne za nezaměnitelnou chuť ušlechtilého moku, ale za kousek papíru přilepeného na lahvi? Spousta případů ukazuje, že to tak často je.

 V jednom testu jim například předložil bílé víno obarvené barvivem na červeno…

Ve světě kvalitního alkoholu se točí těžké peníze. V roce 2012 vygenerovaly aukce drahých vín hezkých 390 miliónů dolarů a celkový obrat trhu s vínem přesáhl 300 miliard. Další desítky miliónů se točí v privátních transakcích. Jelikož si drahá vína oblíbili čínští milionáři, platí víno za atraktivní investiční komoditu, ceny utěšeně lezou vzhůru a investoři nijak neskrblí. Jak to chodí – tam, kde jsou peníze, jsou vždy i lidé, kteří k nim chtějí rychle a snadno přijít. Díky této krásné lidské vlastnosti pak můžou odborníci jako Laurent Ponsot (majitel proslulé značky Domaine Ponsot) nebo už zmiňovaný vínodetektiv Don Cornwell prohlásit, že až neuvěřitelné množství obchodovaných vzácných vín jsou ve skutečnosti padělky. Mesjé Ponsot se dokonce nechal slyšet, že se to odhadem týká až 80 % všech vzácných starých ročníků burgundského dostupných na trzích. A podle všeho bude hůř. Don Cornwell upozorňuje, že i když kupec přijde na to, že byl při své investici napálen, málokdo z nich podvod přizná a nahlásí. Raději zakoupené padělky v ceně miliónů rychle pošle dál a pumpuje tak do světa další a další hektolitry předraženého falešného vína, zatímco nabídka skutečných archivních skvostů neustále klesá. Jak jim to může procházet? „Lidí, kteří vědí, jak má staré víno chutnat, je na světě velmi málo,“ odpovídá zakladatel online magazínu Underground Wineletter John Tilson. „A kvůli tomu je tak jednoduché vína falšovat.“ Čímž se dostáváme k logické otázce: Existuje mezi luxusním a „normálním“ vínem vůbec nějaký rozdíl?

Dáte si pravý Kurniawaňáček?Dáte si pravý Kurniawaňáček?

 

Chemie nestačí. Nos a jazyk také ne

Postavit hodnocení vína na nějakou aspoň trochu objektivní platformu je složité. Z čistě chemického hlediska je víno hodně složitým koktejlem. Australský odborník na vína, doktor Bryce Rankine, si dal tu práci, že v něm odhalil 27 různých organických kyselin, 23 alkoholů, více než 80 esterů a aldehydů, 16 cukrů, přes 400 aromatických složek a spoustu dalších ingrediencí, které byste třeba na krabičce s pišingry určitě nechtěli vidět (je mezi nimi například olovo a arzen). Ovšem pozor – ačkoliv máme hrubou představu o tom, jak kombinace těchto sloučenin souvisí s výslednou chutí a vůní vína, používat je při testování nebo odhalování padělků není dost dobře možné. Hlavně proto, že jejich obsah v nápoji bývá často menší než mikroskopický. Třeba odrůda Sauvignon vděčí za své typicky travnaté aroma sloučeninám metoxypyrazinu. Jeho obsah se ale pohybuje v řádech jednotek ku bilionu, což trénovaný lidský jazyk odhalí, ale přístroje změří jen těžko. Hlavním nástrojem při posuzování vína tedy budou i nadále lidský jazyk a nos. A ani jedno bohužel není neomylné. 

Znalci, nebo šarlatáni?

Posuzování kvality vína je ve většině případů prováděno metodou slepého testování, tedy takového, při kterém sommeliéři neznají ani značku, ani cenu ochutnávaného nápoje. Při hodnocení používají podivný slovník obsahující slovní spojení jako „extravagantní hebkost, grandiózní, exoticky zakulacená chuť evokující našpulené rty“. Nejodvázanější sommeliéři dokážou takových přívlastků vypláznout i několik desítek, ti nejskromnější jich při hodnocení vín uvádí kolem sedmi. Studie Harvardovy univerzity publikovaná v roce 1996 v Journal of Experimental Psychology ale dokázala, že testovaní experti se nedokázali shodnout na více než třech. Což zní celkem hrozivě, když si uvědomíte, že jejich posudky často rozhodují o bytí či nebytí vinařů.

Jeden z nich, kalifornský vinař Robert Hodgson, se jednoho dne naštval a navrhl organizátorům California State Wine Fair pokus. Od roku 2005 až do loňska bylo porotě tohoto nejstaršího vinného veletrhu v USA potají předkládáno jedno víno celkem třikrát. Výsledek? Pouze asi 10 % ze znalců bylo schopno ohodnotit ho ve všech třech případech stejně a žádný z porotců nebyl schopen podfuk odhalit vícekrát po sobě. Po prvních zkušenostech z Kalifornie začal pan Hodgson spolupracovat i s dalšími významnými vinnými veletrhy a po letech testování zakončil výzkum prohlášením, že medaile a hodnocení jsou rozdávány zcela náhodně. Přinejlepším. 

Není přitom sám, kdo považuje ochutnávky a hodnocení vín za šarlatánství. Slavným se stal například pokus Frédérica Brocheta, výzkumníka z Bordeaux, který zkoumal expertní schopnosti 57 znalců. V jednom testu jim například předložil bílé víno obarvené potravinářským barvivem na červeno. Dočkal se od nich zasvěceného povídání o podtónech lesních plodů, ale že jde ve skutečnosti o bílé víno, nepoznal ani jeden. Stejně bídně dopadl i další pokus, kdy Brochet nalil stejné víno do dvou lahví s různými vinětami. Tady se alespoň dopracoval k jakémus takémus konzistentnímu trendu v hodnocení. Lepší známky dostávalo víno, o kterém ochutnávači předpokládali, že je dražší. 

Dražší není lepší

Jestli se teď radujete, že k rozpoznání dobrého vína se stačí řídit jeho cenovkou, tak vás zase zklameme. V odborných hodnoceních sice dražší vína dostávají lepší známky, ale pokud z testovaných lahví odstraníme etikety, je všechno jinak. Asi nejpečlivější test Institutu zemědělství a aplikované ekonomie (AgEcon) prováděný na 6000 dobrovolnících bezpečně prokázal, že vztah mezi chutí a cenou vína jednoduše neexistuje. Ke stejnému výsledku dospěly i další a další studie prováděné na laicích i odbornících. Profesor Richard Wiseman z Hertfordshirské univerzity dokonce poznamenal, že lepších výsledků by při rozeznávání drahého a laciného vína testovaní dosáhli, kdyby si namísto ochutnávání jednoduše hodili korunou. 

Přestože nikdo přesně nedokáže říct, jak se dobré víno pozná, neznamená to, že bychom se měli hromadně vrhnout na konzumaci krabicáků. Mezi patokem a vínem rozdíl bezesporu existuje, a jestli vám jde o něco víc než o rychlý bolehlav, vyplatí se připlatit si pár korun a vyhnout se značkám, které mají v názvu kahan a na etiketě medvěda. Hranice mezi obyčejným a luxusním vínem je ale dost nejasná, a hlavně ji má každý nastavenou trochu jinak. Lovit z regálů nejdražší lahve a pak nudit spolustolující povídáním o zakulacených podtónech zralého ovoce si tedy můžeme klidně odpustit. Stejně jako vzrušení z pocitu, že investicí do kartónů drahých vín si zaděláváme na bezstarostně zavatěnou budoucnost. Klidně se totiž může stát, že jednoho krásného dne vaše poklady někdo odhalí coby produkt vychytralých podfukářů, a vás bude kromě hlavy bolet i peněženka. 

AddThis
1 comments
ALChocholousek
ALChocholousek

Vzhledem k tomu jak máme za ty leta od průmyslové revoluce znečištěné prostředí tak stopové množství olova, arsenu a jiných dobrot najdete všude, ve všech potravinách včetně bio, a koneckonců i v každém lidském těle. Tuhle testovali bio olivové oleje a v bio nalezly stopy DDT které se používalo leta a dodnes je přítomno v půdě takže když po desítkách let na půdě kde se kdysi DDT používalo začnou pěstovat něco bio bez chemie tak nakonec tam v tom je stejně svinstva jako v čemkoliv jiném jen ho tam bude o něco méně a blbouni za to platí jak mourovatý.

Reportáž

Mládí v obchoďáku

„Je tady milión lidí, který by sem vůbec neměli patřit. MY jsme ty, kdo založili Harfu, MY jsme ty pravý!“ vzteká se černovlasá Dominika, která chce, aby se z Harfy stala zase elita. Teenagerů, kteří do nákupních galerií chodí žít, přibývá. „Běhaj a dělaj bordel po baráku,“ říká mi pán v obleku, člen ochranky libeňského obchodního centra. Baví se se mnou chvíli po tom, co se od sebe snažil odtrhnout dva výrostky.

Trendbox

Bitka fixou a stylusem

Souboje, soutěže, klání a battly jsou dneska v módě. Dokonce tak, že se šíří i do dřív individuálních a nesoutěžních disciplín. Hiphopeři se šermují mikrofony, graffiti writeři bombí jeden druhému písy a zpěváci se hromadně ztrapňují v talentových soutěžích. Ilustrátoři na to jdou sofistikovaněji. Scházejí se u Secret Walls.

Podobné články: Kácíme modly

2017 | 6 | Atlas braků

Plochá země a pokřivený selský rozum

Až vyrazíte o dovolené směrem na jih, dávejte si pozor, abyste nezajeli moc daleko. Mohli byste totiž narazit do zdi ohraničující okraj světa, popřípadě být zastřeleni agentem NASA. Aspoň tak nás varují lidé, kteří jsou přesvědčeni, že nežijeme na zeměkouli, ale zeměplacce.

2017 | 5 | Harddiskobolos

Někdo to rád ostré

Jestli jste někdy zašli do kina na Tarantina, zhlédli pár epizod Walking Dead nebo otevřeli libovolný manga komiks, museli jste zákonitě nabýt dojmu, že ve vesmíru neexistuje nic mocnějšího než japonský meč neboli katana.

2017 | 3 | e-Bitka

Kdy prošlé ještě projde

Ponoříte s chutí lžíci do jogurtu a ve chvíli, kdy ho vkládáte do úst, si všimnete, že té dobrotě prošla záruční lhůta. Co teď? Jogurt vypadá v pohodě, nesmrdí, penicilín na něm neraší a ta kapka, co vám skanula na vyplazený jazyk, taky nechutná nijak divně. Nojo, ale je to po záruce. Určitě v něm vyrašily jedy a zemřete okamžitě poté, co se vám dostane do žaludku. Vydržte. Nejdřív si řekneme, jak to s tou dobou trvanlivosti vlastně je.
COOKIES
Google+