Pokec

Ale klidně nám říkejte Pláč z hrobu!

Devadesát procent mladých kapel chce být kontroverzních, ale jihomoravská P*** z h**** by už byla radši, kdyby se namísto diskusí o jejím názvu poslouchala její muzika. My ji posloucháme, je krásná. Ale o jménu se pochopitelně chceme bavit taky. Do tištěného bychom to nenapsali, ale jmenují se tedy… Píča z hoven.
AddThis
  • Ilustrace: Eva Jaroňová

PzH
alias
 P*** Z H**** 

Kapelu tvoří nedávní nebo současní studenti brněnských uměleckých škol. V našem rozhovoru hovořilo následující kvarteto:

Eva Jaroňová – zpěv
Pavla Kantorová – klávesy
Mojmír Měchura – laptop
Matyáš Dlab – bicí


Stálým členem skupiny je taky Petr Šprincl, který se stará o veškerou vizualizaci. Jde tedy o audiovizuální projekt, který zahaluje popové melodie do melancholicky potemnělých nálad. Roku 2012 vyšla debutová deska jménem Doom v lese, pomalu, ale celkem jistě už se chystá její pokračování.

Měli jste i jiné nápady na název?
Na prvním brainstormingu po mailech zaznělo možných jmen snad padesát: Robot kokot, Opičí šušně, Péro z gauče… a podobně. Ale údernosti Pi*e nemohlo nic konkurovat.

A nebáli jste se?
My jsme od kapely zpočátku nic nečekali, a proto nám bylo jedno, jestli je ten název vulgární. Nenapadlo nás, že se někam dostaneme, natož třeba do televize. Když se to rozjelo, nebylo už cesty zpět. Lidem v našem okolí to docela imponovalo – na začátku jsme se nesetkali se suchary nebo s pohoršením

Teď už se o vás ale mluví. Jak to řešíte?
Používáme piktogram anebo zkratku: PzH. Někdy na tu zkratku vymýšlíme i obměny. Přátelé z Hor. Pláč z Hrobu. Piko z Hodonína.

Jsou na vás prarodiče pyšní?
Už vidím svoji babičku, jak potkává na univerzitě třetího věku kamarádku, která se ptá, co dělá vnuk, a babička odpoví: On má tu kapelu Pi*a z ho*en… Zvláštní představa. Ale jednou jsem byl konfrontovaný prarodiči svojí holky, zeptali se přímo. A tehdy jsem teda vyměkl. Řekl jsem jim, že se jmenujeme PzH.

Má to jméno taky nějaké výhody?
Každý si ho zapamatuje. A máme s ním jistotu, že se z nás nikdy nemůže stát obyčejný mainstreamový pop. 

Kde jste měli první koncert?
V hodonínské garáži. Bylo to divoké, každý do něčeho bouchal. Všechny skladby vznikly den předem a zněly hodně neuspořádaně. Jednoho kámoše tam zatkla policie, protože se vyčural do kašny. Dostal pokutu.

2014_06-Latinos-Pokec_Ale-klidne-nam-rikejte-Plac-z-hrobu_2a

Proč v Hodoníně?
Tam jsme měli první zkušebnu. V takovém tmavém, studeném sklepě. Na druhou stranu to byl sklep jediného Muzea naftového dobývání v České republice!

Od veselých začátků uteklo pět a půl roku. Dnes už kapelu berete vážně?
Všichni se věnujeme i jiným věcem, jsme třeba výtvarníci, divadelníci nebo filmaři, máme toho dost. Takže jsme pomalí – vyloženě kvůli hudbě se nám málokdy podaří sejít. Zatímco jiné kapely jsou nejvytíženější přes léto, na velikých festivalech, my tou dobou nemíváme nic. Jsme spíš interiéroví – stejně jako hudba jsou pro nás důležité i videoprojekce. Taky nejsme kapela, která by vám úplně zvedla náladu. Nevím, jestli chtějí lidi za krásných letních večerů poslouchat naše texty. Ani nás tam nikdo nezve, vrcholem byl loňský majáles v Českých Budějovicích – jinak přes léto opravdu spíš hibernujeme.

Jednoho kámoše tam zatkla policie, protože se vyčural do kašny. 

To je fakt, ačkoliv muziku hrajete krásnou, z textů na mě vždycky padne tíseň. Třeba jak Eva zpívá o planetě smutku… Když vás poslouchám, tak vidím obrazy, v nichž moje dcera strčí hlavu do igelitky a udusí se.
Náhodou teď jsme složili novou píseň, jmenuje se Arašídy, a ta je regulérně pozitivní.

Jaký má refrén?
Je tam něco o tom, že se vypravěčka rozbrečí a z očí jí vypadnou arašídy.

Aha. Řekněte mi popravdě: Jakou máte v kapele spotřebu antidepresiv?
Nulovou – my opravdu nejsme smutní. Anebo jenom trošku. 

Dost legrace jste si loni užili na Slovensku, kde jste div nečelili žalobě za prznění státní hymny. Pomohl vám ten skandál?
Upřímně řečeno, všechny takové kauzy jsou příšerně nafouklé. Ve skutečnosti se vás moc nedotknou. Snad jenom… výrazně nám přibylo lajků na Facebooku, takže to můžeme považovat za jakousi bezplatnou promoakci. A přibyly nám dva neplánované koncerty na Slovensku.

Připomenu, že jakýsi bývalý poslanec Paulov hrozil žalobou za hanobení státního symbolu: Co prý si kapela s takovým názvem dovoluje zpívat slovenskou hymnu?! Vypovídá to něco o Slovensku?
Negativní reakce jsou vždycky viditelnější. Jasně, dostali jsme pár bláznivých zpráv od slovenských nácků, kritizovalo nás několik blogů, ale to je tak všechno. Žádný reprezentativní vzorek. Slováci reagují na svoji hymnu citlivěji než my. Kdyby slovenská kapela předělala hymnu českou, nikdo u nás by se k tomu nevyjadřoval.

Každopádně jste se díky slovenským nacionalistům dostali do hlavních televizních zpráv. Nebudete při propagaci příští desky přemýšlet o tom, že nějakému skandálku pomůžete?
Špatný nápad to není, ale obávám se, že kdybychom to chtěli dělat schválně, takhle jednoduše to nepůjde. Ani si nejsme jistí, jestli je nutné záměrně šokovat. V souvislosti s námi se mluví hlavně o skandálech a dost se upozaďuje hudba, o kterou jde v první řadě – podle mě nám to trošku ubližuje. Jenomže když si Samir Hauser šňupne v televizi z Bible, hned se prodá dvojnásobek nové desky Vanessy. Samirovi tenhle tah možná vyšel u lidí, kteří mají rádi konformnější kulturu – na mě to skandálně nepůsobilo, spíš mi to připadalo nešikovné.

PLANETY

Pojď, pojedeme spolu na planetu smutku. Budem vzlykat do náruče noci. Naučím tě zpívat novou písničku a pak podrazím stoličku. Pojď, pojedeme spolu na planetu strachu. Budem oběť svého mozku, nohy zalité do vosku. Naučím tě vázat hezkou smyčku, zrovna kolem tvého krčku. Tak těžký řemen kolem pasu. Tak suchý rohlík bez másla.

Stojím v rohu

Stojí v rohu každého obrazu, jen tam stojí, nic nedělá, nehýbe se, nejde mi z hlavy.
Když se ho snažím najít, je naschvál těžké ho najít, ale je tam vždycky, tím jsem si jistá.
Moje černé svědomí, můj tichý strážce, můj temný bod.

Zvířátka

Je teď tak krásná a tichá, nevinná a bezbranná,
že i plaché lesní zvířata se přišly podívat, kdo tady tak klidně leží.
Víš, to je ta chvíle, kdy máš konečně nekonečně času.
Ale co bylo s duší? To nevím.
Ale duch tam zůstal a rozprostřel se
na všechno kolem.
Takže nám to nemusí být líto.
Sleduj stopy,
dovedou tě k řece,
sleduj stopy,
dovedou tě k řece…

Děti

Potomci lógru v hrnku,
děti, co až vyrostou,
přejedou srnku.
Zástup dětí v podchodu,
hrnec padající ze schodů,
cukr nalepený na dětech,
všude okolo slyším jejich dech.
Na pískovišti smrti
pohřbívám své děti,
děti letí, smetí z dětí.

AddThis
0 comments

Čumenda

Metloši ze Saigonu

Undergroundová metalová scéna ve vietnamském Saigonu neboli Ho Či Minově Městě připomněla Neilu Masseymu jeho mládí, které prožil posloucháním kapel, jako byli Dead Kennedys, Peter & the Test Tube Babies nebo Fugazi.

Reportáž

Mládí v obchoďáku

„Je tady milión lidí, který by sem vůbec neměli patřit. MY jsme ty, kdo založili Harfu, MY jsme ty pravý!“ vzteká se černovlasá Dominika, která chce, aby se z Harfy stala zase elita. Teenagerů, kteří do nákupních galerií chodí žít, přibývá. „Běhaj a dělaj bordel po baráku,“ říká mi pán v obleku, člen ochranky libeňského obchodního centra. Baví se se mnou chvíli po tom, co se od sebe snažil odtrhnout dva výrostky.

Podobné články: Pokec

2017 | 9 | Rodiče, k tabuli!

Můj feminismus není dívčí válka

Marie Čtveráčková neboli Mary C aka Egon Bomby je hudební publicistka, moderátorka, kulturní aktivistka, DJka Radia Wave a vydavatelka feministického zinu Obrovská, který se zaměřuje především na postavení žen v umění, kultuře a popkultuře.

2017 | 7 | Strach má velká křídla

Budeme jen mozky v nálevu?

Díky jeho nástrojům udělalo Disney Studio z klasického Lvího krále 3D film. Daniel Sýkora, programátor s duší výtvarníka, píše algoritmy, které mají do animáků vrátit ruční práci. Bez úmorné dřiny. Teď ohromil svět počítačové grafiky videem rozhýbaných obličejů, které na sebe berou podobu jakékoliv fotky, sochy nebo obrazu. Z umělé inteligence má ale trochu strach.

2017 | 6 | Atlas braků

Co je hmatatelnější než třicetikilový kámen?

Domu v pražské Říční ulici si všimnete pravděpodobně kvůli pamětní desce bratří Čapků. Ve dvoře se přitom skrývá nejdéle fungující litografická tiskárna u nás. Lisy v ní ovládají otec a syn Martin a Matěj Boudovi a nedávno jí hrozilo vystěhování. Strhla se proti němu taková vlna protestů, že k němu nedošlo. Naštěstí. A tak jsme si s Martinem Boudou mohli v dílně popovídat.
COOKIES
Google+