Téma

Holky v peří tancují na blues

Když toho o Latinské Americe moc nevíte, přijde vám, že většina věcí, co tyhle země daly světu, nějak souvisí se zábavou: latinskoamerické tance, koktejly, houpací sítě, karibské rumy, fotbalové hvězdy, fiesty, siesty, bikiny a karnevaly. Zeptali jsme se čtyř Brazilců, co žijí v Praze, co si o tom myslí.
AddThis

Je to tak, že se pořád bavíte? 
Frederico Regio: Něco na tom bude, stejně jako na jakémkoliv jiném stereotypu. Hodně to má co dělat s počasím. Na jižní polokouli je zkrátka víc tepla a slunce a to má na chování lidí vliv. Vezmi si, jakou atmosféru má Evropa v létě, a představ si ji celoročně. Navíc v zemi, jako je Brazílie, která má osm tisíc kilometrů pláží. 

Takže zábava vás definuje?
Marcus Taveira: Jenom z poloviny. Latinská Amerika je území obrovských kontrastů, takže ta druhá strana není moc příjemná. Ještě poměrně nedávno byly všechny státy kolonie a stejně jako třeba v Indii jsou tu lidé buď hodně bohatí, nebo hodně chudí. Střední třída je opravdu malá. A celým systémem je prolezlá korupce. 
Frederico: Konkrétně Brazílie je země, jejíž historie začala v roce 1500, kdy sem připlul Portugalec Pedro Álvares Cabral. Má tedy za sebou nějakých pět set let historie, z čehož tři sta padesát let fungovala jako kolonie postavená na práci otroků. V některých oblastech Amazonie nebo v mauretánských dolech pracují otroci dodnes. 
Sidarta de Lucca: Můj známý ze São Paula je novinář a působil jako válečný zpravodaj v Bejrútu. Vyprávěl mi, že se ho tamější taxikář soucitně ptal, jestli se doma cítí bezpečně. Prý slyšel, že São Paulo je velmi nebezpečné město. Projížděli přitom regulérní válečnou zónou. A nejde jen o velká města. Málo se třeba ví o obrovských oblastech v Amazonii, které na mapě vidíte jenom jako prales. Jenže v tom pralese jsou stovky měst a tisíce vesnic, kde žijí lidé v podmínkách, které si těžko dokážete představit. I studna s pitnou vodou je pro ně přepych. 

Když se hraje a tancuje, tak se dá zapomenout na problémy. Třeba na to, že 80 procent oblastí brazilských měst nemá kanalizaci.

Takže důvodů k zábavě normální člověk moc nemá…
Frederico: Právě proto jsou pro Jihoameričany věci jako hudba, tanec, jídlo a fotbal tak důležité. Rozdělená společnost potřebuje něco, co rozdíly překlene. Každou neděli všichni – chudí, bohatí, mladí, staří, prostě všichni lidé vyjdou ven, dívají se na fotbal, grilují, hrají na kytary, bubnují, zpívají, tancují a v tu chvíli jsou si rovni. Když se hraje a tancuje, tak se dá zapomenout na problémy. Třeba na to, že 80 % oblastí brazilských měst nemá kanalizaci. Ta dvojakost mezi smutkem a veselím je obsažená i v jihoamerické hudbě. Její kořeny pocházejí ze západoafrické hudby lundu, kterou do Brazílie přinesli otroci a ze které vznikla tradiční hudba choro. Ta sice zní vesele, ale zpívá se v ní o smutných věcech. Stejné je to se sambou. Hudba, která se hraje na karnevalu a tancují na ni polonahé holky oblečené do peří, je vlastně brazilské blues. To samé mají třeba Argentinci s tangem nebo Kolumbijci s kumbií.

Co jsou Jihoameričané za lidi? 
Frederico: Pocházíme z míchanice Evropanů, Afričanů a původních indiánů. Existovaly tu vyspělé civilizace Inků, Aztéků, Mayů, které rozvrátil příjezd kolonizátorů z Evropy. Mimochodem – četl jsem, že hned první kontakt mezi výpravou Pedra Cabrala a místními domorodci proběhl přes hudbu. Hodně Cabralových námořníků pocházelo z Indie a po přistání začali hrát na své tradiční bubny. Domorodce to přilákalo k táboru a přidali se na své vlastní nástroje. Říká se, že v tom okamžiku se zrodila Brazílie. 
Marcus: Celá Jižní Amerika je velká míchanice původního a dovezeného. Co se ti třeba vybaví, když se řekne Argentina? Pravděpodobně hovězí steaky a chlapíci na koních. Koně i krávy sem ale dovezli až kolonizátoři z Evropy. 

Fotbalový svátek se stal jedním velkým korupčním skandálem.

Proč vás tak bere fotbal?
Marcos Nery: Fotbal je u nás víc než sport. Za totalitních režimů ho vládnoucí garnitura používala jako nástroj k odvedení pozornosti od reality. Stal se takovou součástí života, že je to často až divné. Pozitivní na tom je, že stejně jako hudba funguje fotbal jako pojítko rozdělené společnosti. Oblečeš si dres a jdeš fandit do hospody k televizi. A vedle tebe stejně nadšeně fandí milionář, akorát o tom nevíš, protože je taky oblečený do dresu. 
Sidarta: Bohužel je pro běžného člověka nemožné se na fotbalové utkání dostat. Nejlacinější vstupenka na zápas lokální ligy vyjde v přepočtu zhruba na osm set korun, což je pro místní spousta peněz. O zápasech mistrovství světa ani nemluvím. 
Frederico: Mistrovství světa je pro nás smutná záležitost. Protože největší fotbalový svátek se stal jedním velkým korupčním skandálem a prostředkem, aby si politici mohli nahrabat další peníze. Investují se miliardy do stavby stadionů, které po skončení mistrovství nebude mít kdo vy­­užívat. Třeba ve městě Manaus, které leží v Amazonském pralese a kde na fotbal chodí normálně pár set lidí, se postavil stadion pro 40 000 diváků, a navíc se muselo rozšířit letiště, aby se tam diváci mohli vůbec dopravit. Ve stejné době u nás zoufale chybí školy, nemocnice, nejsou peníze na sociální programy. Místo aby vláda dělala něco pro lidi, kteří nemají co jíst, tak je raději nuceně stěhuje z měst, aby je během mistrovství nikdo neviděl. 

Jak vnímají Jihoameričané Evropu?
Marcos: Evropa je pro nás úplně jiný svět. Třeba my Brazilci to pocítíme nejvíc, když přijedeme do Portugalska. Mluví se tam sice stejnou řečí, ale jsou tam lidé, kteří nám připadají pomalí a trochu hloupí. Děláme si z nich legraci. Obecně mi Evropané připadají hrozně ustaraní. Když se Brazilce zeptáš, jak se má, tak odpoví, že skvěle, i když nemá co jíst. Zeptáš se bohatého Evropana a ten si začne stěžovat, jak to má těžké.

AddThis

Téma

Murals

Graffiti ve velkých mexických či brazilských městech to naše moc nepřipomíná. Zdi domů tu bývají pomalované vším možným, od lyrických komentářů k písním přes amatérskou reklamu po politickou propagandu a revoluční hesla.

Čumenda

Metloši ze Saigonu

Undergroundová metalová scéna ve vietnamském Saigonu neboli Ho Či Minově Městě připomněla Neilu Masseymu jeho mládí, které prožil posloucháním kapel, jako byli Dead Kennedys, Peter & the Test Tube Babies nebo Fugazi.

Podobné články: Téma

2017 | 6 | Atlas braků

V Jordanově těle vybuchl gejzír vášně

Vybrali jsme intimní scény z oblíbených svazků červené knihovny a ze sci-fi či fantastiky. Nutno říct, že až na sem tam nějaké chapadlo či elfa není rozdíl moc velký. Poznáte ho vlastně jenom z toho, že jsme romantické čtení podbarvili růžově.

2017 | 6 | Atlas braků

Večery byly podaná ruka

I spisovatelka Hana Marie Körnerová, jejíž knihy na některých školách patří do doporučené literatury, v 90. letech vydala knihu v edici Večery pod lampou. Jak k tomu došlo a jak na to autorka seriózní beletrie dnes vzpomíná?

2017 | 6 | Atlas braků

Petr A. Bílek o humusu, ze kterého roste umění

Když jsme profesora Petra A. Bílka poprosili o rozhovor o braku, varoval nás, že je to téma na sérii přednášek. Každou odpověď tedy berte jako návod k samostudiu.
COOKIES
Google+