Zoom

Koncert v obyváku

„Upozornění, tyto záběry jsou pirátské!“ vítá nás malovaný nápis na dveřích jednoho z podkrovních bytů žižkovského činžáku. Pod nápisem je pohled z brněnského bienále a fotka nahatého kluka, jak skáče do vody. Dalších vodítek není třeba. Bohatě to stačí, abychom měli jistotu, na které z dveří zazvonit. Jdeme na bytový koncert.
AddThis
  • text: Petr Mecner
  • foto: Michael Kratochvíl

Otevírá Klára a zve nás dovnitř. V malé předsíňce si zouváme boty a přišoupneme je k další asi desítce párů všech možných velikostí. Než si ale vůbec stačím rozvázat tkaničky, ozve se zvonek znovu a na podlaze přibude dalších pár párů obuvi.
Z chodbičky už to je krok a půl a stojíme v hledišti i na scéně zároveň. Dvacet metrů čtverečních vyhrazených normálně pro kuchyň, pracovnu i obývák dohromady se proměnilo v obytný koncertní sál. Knihovna, kout s počítačem a jídelní stůl se odporoučely do ložnice. Ta teď zároveň plní funkci backstage.

Nechcete si zahrát u mě v kuchyni?

První koncert Klára uspořádala skoro před třemi lety. Ozvali se jí tehdy známí z Berlína, že jedou na turné po Evropě a potřebovali by v Praze přespat. „Když už tu byli, napadlo mě, že by si při jednom mohli zahrát i u mě doma,“ vzpomíná na úplně první bytovou akci. Koncert se vydařil a lidi, kteří dorazili, se hned zajímali, kdy bude další. Za tři roky podobných večerů ve svém podkrovním 1+1 Klára uspořádala přes deset.

Co jste už v kuchyni na Žižkově mohli vidět a slyšet:
My Sister Grenadine   
Katka Zochová – Pjanka
Fiordmoss
M. E. Kyšperský
Kyklos Galaktikos
Mutanti hledaj východisko
Bonus
Kittchen
Post-hudba
Andrea Rottin + OK Vancouver OK
William Must Hunt

Co se tyká dramaturgie a výběru kapel, byla tu uskupení z Čech i Evropy. Na pažbě má ale Klára i zářez po kanadských OK Vancouver OK. Jediným klíčem a limitem výběru je její vkus.
U Kláry už hráli její známí, ale i kapely, které prostě oslovila, aniž by je předtím osobně znala. Na seznamu odehraných koncertů tak jsou i jména na alternativní scéně dost zavedená. „Třeba Bonuse jsem oslovila na koncertě. Vůbec jsme se tehdy neznali. Prostě jsem za ním přišla a zeptala se, jestli by si nechtěl zahrát u mě v bytě, a že mu pošlu seznam lidí, kteří už tady byli. I když je asi zvyklý hrávat na jiných místech, pro víc lidí a za dost jiných podmínek, souhlasil. Nejspíš ho tahle forma koncertu zajímala a lákala,“ popisuje Klára, jak se upekl bytový koncert vítěze ceny kritiky Apollo.

Třicet párů bot

2014_04_blog_koncert-obyvak5

Podle času z pozvánky by se mělo začínat za deset minut. Nepsané pravidlo, podle nějž by koncert startovat včas prostě neměl, ale platí i tady. Navíc někteří jsou ještě na cestě.  
Na sporáku se praží dýňová semínka, k mání je čaj, kafe. Červené víno stojí vedle dřezu, bílé se chladí v ledničce. V prostoru zatím postává či posedává a klábosí asi patnáctka lidí. Pod střešní šikminou na svůj čas vyčkávají prázdná židle a o ni opřené dvě akustické kytary. William, vysoký štíhlý blonďák s dětským obličejem, kvůli kterému sem všichni zamířili, srká pomalu pivo a občas si s někým ze svého nastávajícího publika podá ruku na uvítanou a pokecá.

Když se zvonek ozve znovu, na chodbě za dveřmi je prázdno. Někdo dole zamknul vstup do domu a další várka čeká na ulici. Iniciativně si beru klíče a jdu pro ně. Do domu vpouštím dalších deset lidí. Někteří se mezi sebou znají, jiní vůbec. Někdo nese od cesty láhev vína, jiný něco k jídlu. Do výtahu se vleze sotva polovina, druhá stoupá do šestého patra pěšky.
Za pár okamžiků už je improvizovaný sál poměrně nacvakaný a čekání na poslední opozdilce si kuřáci způsobně po jednom či po dvou krátí cigaretou u otevřeného střešního okna s nočním výhledem na žižkovské střechy.  

2014_04_blog_koncert-obyvak2

Dorážejí poslední příchozí, a když počet párů bot v chodbičce dosáhne třicítky, ptá se Klára Williama, jestli můžeme začít. Hosté si ještě nalijí čaj, pivo, víno nebo limo, aby pak nerušili. Najít si volný půlmetr koberce k sedění. Ztlumit světlo, stvořit příšeří, koncert začíná.

Nikdo ještě nic nešlohnul

Publikum koncertu se prý většinou skládá ze tří podobně početných skupin. Okruh Klářiných známých, známí jejich známých a nakonec úplně cizí lidi, kteří se o akci dozvěděli z webu. Nejedná se tedy o uzavřenou společnost. „Mám seznam mailů, na které pozvánky posílám, zároveň to ale dávám i na facebook jako veřejnou akci, takže přijít může kdokoliv,“ popisuje Klára organizaci. Hosté si jen musí napsat o adresu a čas.

Zvláštní je, že na všech dosud uskutečněných koncertech kopírovala návštěvnost kapacitu prostoru. Nikdy to nebyl propadák pro pár návštěvníků, nikdy se zároveň nemusela řešit situace, že by se lidé nevešli. „Moc to nechápu. Vždycky se to nějak samo zreguluje. Je to jako čirá magie. Na druhou stranu, když se člověk podívá, kolik lidí chodí na tuhle alternativní scénu do klubů, tak jsou ty počty diváků vlastně dost podobné,“ oslabuje jedním dechem Klára zdánlivý zázrak.

2014_04_blog_koncert-obyvak3

Byť si vlastně do bytu zve i úplně cizí lidi, za celou dobu, co bytové koncerty na Žižkově pořádá, nedošlo k jedinému excesu. Nikdy se nic neztratilo, nikdy se nic nerozbilo, nikdy nebyl žádný průšvih. Nutno dodat, že se tady skutečně jedná o bytové koncerty, a ne o bezuzdné mejdany.

Podobně bezproblémové je i „koncertní“ soužití se sousedy. Snad i proto, že produkce nikdy nepřesáhne desátou večer. Dost kapel se zároveň malému prostoru přizpůsobí a hraje víc akusticky. „Nikdy si nikdo nestěžoval, leda teda jednou, když jsem tady v noci sama cvičila na bicí, což ale chápu,“ rozptyluje s úsměvem Klára představy o sousedských válkách a doplňuje: „Když tady třeba byli Mutanti hledaj východisko a dělali si zvukovku, řekla jsem jim v momentě, kdy by to už podle mě nemělo být hlasitěji. I tak to byl ale nakonec pěknej destroy. A třeba Fiordmoss? Ty šlo slyšet už z přízemí. Se sousedy ale vše v pohodě.“

Tím, že se stírá bariéra mezi pódiem a publikem, dovolí si tady zároveň muzikanti věci, do kterých by se v klubu třeba nepouštěli.  Předem jasně danou dramaturgii střídá větší variabilita, rozvolněnost a improvizace. Koneckonců hrajete v kuchyni pro komorní publikum, které vás, když se něco nepovede, neukřižuje, takže se nemusíte bát to rozjet. Tlak v intimním prostoru ustupuje a ke slovu se dostává větší míra přirozenosti. Na druhou stranu si tu umělci musejí poradit za všech okolností. Není se moc kam pohnout a není kam utéct do zákulisí. Pomyslná backstage je sice v ložnici, ale dorazit ke dveřím znamená přeskákat koberec sedících lidí. Všichni navíc tak proklatě pozorně poslouchají a neruší.

Estonský hunter na Žižkově

Hlava vedle hlavy, zadek vedle zadku. Prostor je nasycen, nikoli však přecpaný tak, aby prožití koncertu muselo hraničit se zvláštním fyzickým nepohodlím. Síle samoregulační magie dávám za pravdu – být tady o pět lidí víc, bylo by to asi nadplán. Publikum sedící na zemi nedutá a William Must Hunt, mladý Estonec žijící už tři roky v Berlíně, začíná produkci na vypůjčenou kytaru (té svojí po cestě do Prahy nešťastně nalomil krk).
Na židli, vytrčený nad všemi, podtrhuje subtilním projevem a jemnou vypravěčskou linkou intimitu tohohle setkání u linky kuchyňské. Soudě podle živelného potlesku, kterým obecenstvo jednotlivé songy odměňuje, slaví písničkář z Berlína sukces.
William není žádný introvert. Mezi písničkami zeširoka popisuje příběhy, které se k nim vážou – jak nechtěně skoro otrávil cizí holku kuřecím salátem, jak v Paříži musel zdrhnout z kavárny bez placení, jak mu v šesti letech na celý život zlomila srdce o rok starší Ruska, nebo když vzpomíná na strejdu alkoholika zavaleného doma plechovkama piva. Když se pro jistotu zeptá, jestli někomu nevadí tyhle kecy poslouchat, sklidí z obecenstva povzbuzující ryk, aby pokračoval.

2014_04_blog_koncert-obyvak6

Atmosféra při hraní je intimní a publiku nijak nebrání s muzikantem komunikovat a přímo reagovat. Aby taky ne, když první řada od Williama sedí jen pár centimetrů.

Když se po koncertě Williama ptám, jak se mu hrálo, je na něm znát, že to pro něj bylo něco nového: „Nemusíš si tady nijak vynucovat pozornost. Jinde tě může někdo ignorovat, tady si tě ale přišli poslechnout a všichni do jednoho to přesně dělají, poslouchají tě.“ Tohle pro něj byl první bytový koncert, který hrál. „O bytových koncertech vím, ale moc je nevyhledávám. V Berlíně se teď rozmohly spíš večeře naslepo. Přes sociální síť se přihlásíš, zaplatíš určené peníze a v den konání se dozvíš adresu. Když dorazíš na místo, je pro tebe a dalších deset lidí, které vidíš poprvé, připravená večeře u jednoho stolu,“ popisuje estonský městský lovec obsahem rozdílnou, formou ale blízkou podobu sdílení zážitku.    

Naštěstí bez mykózy

Je po produkci. Malý prostor je po slabé hodince hraní slušně vydýchaný a je třeba vyvětrat. Napadá mě zároveň trochu rouhačská myšlenka, jak by to asi dopadlo, kdyby tady byť jeden jediný z návštěvníků trpěl mykózou nohou a jejími průvodními jevy. Charakter koncertu by to nejspíš trochu pozměnilo.

Všichni jsou znovu na nohách a byt se pomalu vyprazdňuje. Během půl hodiny je nás v podkroví sotva deset a i my se pomalu chystáme společně Williamovi ukázat bar, kde má domluvený zítřejší, tentokrát už oficiálnější koncert. Na kuchyňské lince po třiceti návštěvnících zůstal slušný nepořádek a v misce u vchodu do pokoje se choulí změť stovek a dvoustovek, tedy honorář pro umělce. O peníze tady ale primárně nejde. Není nijak stanoveno, kolik byste měli přispět, a nikdo si vám o příspěvek ani neřekne. Rozumí se to samo sebou. A pokud někdo nemůže nebo nechce zaplatit, nic se nestane.    

Celá tahle akce je vlastně postavena na principu Do It Yourself (Udělej si sám). „Snažím se podle tohohle principu žít. Ať už jde o oblečení, které se dá sehnat jinak než v předražených obchodech, nebo o kolo, které jsem si zbastlila z bůhví čeho. Anebo právě tím, že pro sebe i ostatní doma v kuchyni zrealizuju něco, co bych si přála zažít. Prostor, kde bydlím, nechápu jako místo uzavřené okolnímu světu, naopak se snažím o něj podělit. Kdybych bydlela na vesnici ve statku se stodolou, dělala bych tam tyhle koncerty taky. To, že bydlím v 1+1 na Žižkově, přece neznamená, že tam takové akce pořádat nemůžu,“ popisuje svoje motivace Klára.
A jak pořádání koncertů ve vlastní kuchyni změnilo naší hostitelce život? „Naučila jsem se spoustu věcí. Třeba to, že někdo může milovat mytí nádobí. Získala jsem samozřejmě spoustu nových známých a kamarádů. Vtipné je, když mi občas návštěva kvůli koncertu přestaví nábytek a já pak zjistím, že mi to rozestavení nějak i víc vyhovuje. Tahle interakce obecně mi dělá prostě hrozně dobře,“ uzavírá Klára a další koncerty už se rýsují na obzoru.

AddThis
0 comments

Trendbox

Bitka fixou a stylusem

Souboje, soutěže, klání a battly jsou dneska v módě. Dokonce tak, že se šíří i do dřív individuálních a nesoutěžních disciplín. Hiphopeři se šermují mikrofony, graffiti writeři bombí jeden druhému písy a zpěváci se hromadně ztrapňují v talentových soutěžích. Ilustrátoři na to jdou sofistikovaněji. Scházejí se u Secret Walls.

Fenomén

Když nechcete furt to samý

Máte pocit, že dramaturgové letních hudebních festivalů sází jen na osvědčená jména a málokdy nás opravdu překvapí? Prošli jsme zveřejněné programy a objevili pro vás osm neokoukaných kapel a interpretů, kteří letos v létě stojí za objevení.

Podobné články: Zoom

2017 | 5 | Harddiskobolos

Tajné zákony, které řídí život, vesmír a vůbec

Asi každý, kdo se někdy začetl do sbírky Murphyho zákonů, si řekl „ježiš, to je úplně pravda tohleto“. Kromě legračních zákonů pana Murphyho a jeho kamarádů ale existují i zábavné zákony, na které přišly opravdové intelektuální kapacity. A myslely je úplně vážně.

2017 | 3 | e-Bitka

Svět vzhůru nohama

Během ročního cestování po Novém Zélandu si člověk všimne, že je tady leccos jinak. Kiwi není jen výraz pro ovoce a nelétavého ptáka, ale označují se tak i obyvatelé Země dlouhého bílého oblaku, jak se pacifickému souostroví říká v maorštině. Barbie není panenka. A ve světě hlavou dolů má prádlo dost času na pověšení.

2017 | 1 | PF 2007

Úžasný umělý úd

Ještě před pár lety jsme považovali za nejlepší protézu na světě umělou paži šíleného profesora Orfanika z Tajemného hradu v Karpatech. Během posledních několika let ale věda udělala slušný pokrok a nechává jeho dílo daleko za sebou.
COOKIES
Google+