Fenomén

Věci, co se nedělají

Komerční kinematografie je tu něco přes sto let. A od začátku v ní platí, že některé věci se na plátně neukazují. Když už je někdo ukáže, dostane pořádně přes pazoury.
AddThis

Filmová tabu nejsou žádné osobní libůstky, které by si každý mohl vnímat po svém. Naopak, už od samého počátku velkovýrobní kinematografie byla přesně popsána a přísně potírána. Jejich první soupis vznikl v roce 1934 na popud všemocné filmařské organizace Motion Picture Association of America (MPAA). Production Code (Producentský kodex) jasně popisoval, co se na plátnech nesmělo objevit. Byla to třeba hrubá slova a kletby. Zakázána byla samozřejmě nahota a obscénnosti, homosexuální a mezirasové vztahy a spousta dalších věcí, kromě jiného třeba porod. Kodex navíc předepisoval, i co se ve filmu objevit muselo. Například každý zločin musel být do konce filmu vyřešen a potrestán. Komise MPAA v čele s proslulým koniášem Williamem Haysem musela dostat k posouzení každý film, který chtěl vstoupit do distribuce. Pokud film nezískal dobrozdání, dostal jeho producent pokutu 25 000 dolarů (tenkrát to byl majlant) a nesměl se promítat v kinech sdružených v MPAA (což byla plus minus všechna). Navíc o něm dostaly echo organizace typu Ligy na ochranu mravnosti, které organizovanými bojkoty a demonstracemi odradily i těch pár diváků, co by film mohli nějak pokoutně zhlédnout.

2014_07-Fenomen-Veci,_co_se_nedelaji_2a
2014_07-Fenomen-Veci,_co_se_nedelaji_3a
2014_07-Fenomen-Veci,_co_se_nedelaji_4a

Neprovokuj a vydělávej

Jakkoliv se producentský kodex může zdát upjatý a úzkoprsý, je potřeba přiznat, že většina filmařů se mu vůbec nebránila. Podrobně se mu věnovala antropoložka Hortense Powdermakerová ve slavné studii Hollywood – Továrna na sny. Píše v ní, že Producentský kodex nezaváděl tabu proto, aby omezoval filmařům pole působnosti, ale proto, aby jim ušetřil problémy a zajistil výdělek. Zjednodušeně řečeno – pokud se filmař držel jeho předpisů, měl jistotu bezproblémové distribuce a finančního zisku. V opačném případě ho s velkou pravděpodobností čekaly pokuty, bojkoty a prázdná kina. Totéž platí v podstatě dodnes. Producentský kodex sice přestal koncem 60. let platit, ale vzápětí ho nahradilo hodnocení přístupnosti a cenzorská rada MPAA má jeho prostřednictvím vliv na bytí či nebytí filmařů i dál. Na to, aby vpašoval do filmu cokoliv kontroverzního, tedy musí mít filmař pořádné koule (cenzurováno).

Na pořádný šrapnel si diváci museli počkat až do 60. let. První „fuck“ ale zaznělo hodně potichu.

První nadávka

Věřte nebo ne, bývaly doby, kdy ve filmu bylo nemyslitelné říct „zatraceně“. Údaje o tom, kdo si to první lajsnul, se liší. Někteří historici tvrdí, že se v němém válečném filmu The Big Parade z roku 1925 objevil titulek „Bůh zatrať jejich duše“, což ovšem není nadávka, ale vážně míněná kletba. Často uslyšíte, že to bylo v roce 1939 ve slavném Severu proti Jihu (Gone With the Wind), kde se jednak občas mluví o „zatracených Yankees“ a na závěr Rhett Butler ucedí: „Upřímně řečeno, drahá, je mi to zatraceně jedno.“ Na pořádný šrapnel si diváci museli počkat až do 60. let. První „fuck“ zaznělo (byť hodně potichu) ve válečném filmu Potopte Bismarck! a na plnou hubu pak v adaptaci Joyceova Odyssea v roce 1967. Pro srovnání – ve Vlku z Wall Street tohle slovíčko padlo celkem 569krát (v přepočtu 3,16krát za minutu).

Extáze, tentokrát ve voděExtáze, tentokrát ve vodě

 

První nahotinky, první sex, první orgasmus, první penis

Aby bylo jasno – porno je stejně staré jako film. A teď nemyslíme film jako žánr, ale film jako záznamový materiál. Sex ve filmovém umění se ale objevil také hodně brzy, a dokonce v této oblasti držíme světové prvenství. Pravděpodobně už jste někdy slyšeli o Extási Gustava Machatého a slavné scéně, kdy osmnáctiletá Rakušanka Hedy Lamarr plave nahatá. Ne tak často se mluví o další scéně, ve které Hedy obšťastňuje její partner Aribert Mog. První sexuální scéna se dokonce odehrává ve velkém detailu. Sice v detailu obličeje, zato obličeje velmi extatického, čímž Machatý dosáhl hattricku a uvedl na plátna kin i první ženský orgasmus. To vše se odehrálo v roce 1932. Na mužskou nahotu došlo až po skoro čtyřech dekádách v adaptaci románu D. H. Lawrence Zamilované ženy (film je navíc britský) a filmaři s ní šetří dodnes.

Slunečný ostrov prolomil rasová tabuSlunečný ostrov prolomil rasová tabu

 

První mezirasový polibek

Polibky mezi příslušníky rozdílných ras byly v Producentském kodexu jedním z nejtabuizovanějších témat. První pokusy o jeho narušení se začaly objevovat v 50. letech. Stanley Kubrick například ve filmu Polibek zabijáka (Killer’s Kiss) nechal scénu, kde se běloška Irene Kane líbá s Frankem Silverou, Jamajčanem afrického původu. Silvera měl ovšem tak světlou pokožku, že si toho nikdo nevšiml. Až o sedm let později došlo na opravdovou kontroverzi ve filmu Slunečný ostrov (Island in the Sun), ve kterém dokonce randí dva smíšené páry – první afroamerická superstar Dorothy Dandridgeová s Johnem Justinem a první mužský afroamerický sexsymbol a zpěvák Harry Belafonte s Joan Fontainovou. K polibku dojde samozřejmě mezi prvním párem, na to, aby byla bílá herečka líbána nebělošským hercem, doba ještě nebyla připravena. Až o dva roky později se k tomu odhodlal režisér Samuel Fuller a nechal ve filmu The Crimson Kimono (Šarlatové kimono) Jamese Shigetu (po rodičích Japonce) líbat Victorii Shawovou. V televizi trvalo tabu ještě déle a první opravdový černobílý muck se odehrál ve Star Treku, kde kapitán Kirk políbil v epizodě Platonovy nevlastní děti poručici Uhuru. Přestože se už psal rok 1971, musel být polibek zdůvodněn tím, že k němu byl Kirk telepaticky přinucen. William Shatner pak navíc rozhlašoval, že se ve skutečnosti svými rty úst Nichelle Nicholsové nikdy nedotkl.

První spláchnutí záchodu

Filmoví hrdinové jsou známí tím, že prakticky nevyměšují, takže filmaři nemají důvod záchody ukazovat. Sem tam se sice ve filmech mihly, ale ke spláchnutí (naznačujícímu, že herec v míse něco zanechal) poprvé došlo ve slavném Hitchcockově filmu Psycho, tedy v roce 1960. Prvního záběru na pána sedícího na toaletě jsme se dočkali ještě o deset let později v adaptaci Hlavy 22.

Chlapeček donese do vlaku bombu a při výbuchu spolu s roztomilým štěňátkem zahyne.

Přestřihy při přestřelkách 

Kovbojky tvořily podstatnou část repertoáru zlaté éry Hollywoodu, pročež je dost divné, že v nich až do roku 1964 nikdo nikoho nezastřelil. Respektive zastřelil, ale nikdy ne v přímém záběru. Producentský kodex totiž přísně předepisoval, že výstřel a zásah musí rozdělovat střih. Tabu musel porušit až Ital Sergio Leone, který svými spaghetti westerny vůbec překopal kompletně celý kánon hrdinů divokého západu. Scénu najdete hned na začátku filmu Pro hrst dolarů. Kamera je celou dobu v závěsu ruky Clinta Eastwooda a nikdo si nemůže namlouvat, že tři hrubiány nepostřílel právě on. Na přestřelkách je mimochodem zajímavé, že s nástupem barevného filmu z nich zmizela krev. První pořádně krvavou střílečku přinesl až film Bonnie a Clyde, ale jinak se s nimi šetří dodnes. I úchyl Tarrantino raději v americké verzi Kill Bill ztlumil řežbu Nevěsty s klanem Crazy88 do černobíla a rudé krevní cákance jsou k vidění jen v japonském necenzurovaném vydání.

Battle Royal si servítky nebereBattle Royal si servítky nebere

 

Mrtvé dítě

Nová filmařská vlna 70. let si dokázala vydupat nebývalou svobodu a v podstatě žádné tabuizované téma tuhle dekádu nepřežilo. Do kin se běžně chodilo na regulérní porno (Hluboké hrdlo) nebo na kanibalské horory (Sežráni za živa) a režiséři si troufli ve vážně pojatých psychologických dramatech zpracovat i něco tak nemyslitelného, jako je nekrofilie (Love Me Deadly). Jen jedno téma pořád přetrvávalo, přetrvává dodnes a i zasloužilí kinofilové musí vzpomínat, ve kterém filmu nějaké to mrtvé dítě viděli. Existuje samozřejmě spousta hororů, kde si na porušování tabu tvůrci ujíždí – filmy německého úchyla Olafa Ittenbacha můžete projet čistě namátkou a vždy tam nějakou mrtvolku najdete (pokud ve zdraví přežijete prvních pět minut). V mainstreamové kinematografii jsou ale děti chráněny a na snahu prolomit tohle tabu dojel nejeden slavný tvůrce. Třeba Hitchcockova Sabotáž znechutila diváky pětiminutovou sekvencí, ve které nic netušící chlapeček donese do vlaku bombu a při výbuchu spolu s roztomilým štěňátkem zahyne. Film z roku 1936 kvůli tomu propadl. Poprask vzbudil i slavný Útok na 13. okrsek Johna Carpentera, kde vůdce gangu jen tak mýrnyxtýrnyx zastřelí v přímém záběru holčičku, která si přišla postěžovat na zmrzlinu. Scéna ve filmu zůstala jen díky Carpenterově drzosti – údajně cenzorům slíbil, že ji vystřihne, a slib pak nedodržel. To jsou ovšem výjimky, a pokud si chcete ověřit, jak chutná zakázané ovoce, musíte zavítat (kam jinam než) do Japonska. O kultovním filmu Battle Royale se v poslední době občas mluví jako o inspiraci Hunger Games. V japonském bijáku jsou ovšem děcka na ostrově za trest, takže odpadá slabomyslná dějová linie „bohatí jsou svině“ a jde se přímo po brutální akci s heslem „nejsilnější přežije“. Zatímco na Hladových hrách zívete za pár minut nudou, Battle Royale vám čelisti otevře překvapením, že se něco takového může na plátně odehrávat. Takže se možná nebudete divit, že film byl oficiálně odsouzen japonským parlamentem a málem byl zakázán. To všechno v roce 2000, v zemi, kde pánové čtou v metru komiksy o mimozemských příšerách znásilňujících školačky. S filmovými tabu si prostě není radno zahrávat.

AddThis
1 comments
Joachymator
Joachymator

Jako trekkieho mě tato faktická chyba velice zarmoutila: Platónovy nevlastní děti jsou z roku 1968. Pro názornost přikládám emotikon :(

Zoom

Nejkrásnější svět je v průvodcích

Emilem Holubem by chtěl být každý cestovatel. Než vyleze z letadla. Po pár dnech rozvojového standardu se i největší tvrďák rád vyspí v posteli převlékané aspoň každou sudou středu. Kde ji hledat? V tu chvíli přichází na řadu bedekr.

Sporák

Salát jako fík

Saláty jsou bolavé místo české kuchyně. Buď jsou těžké jako blázen a plné majonézy, nebo je děláme tak, jak se nemají. Málokdo třeba chápe, že Caesar není s kuřetem. Prostě není. Ale my tohle hodíme za hlavu a ukážeme vám elegantní, lehký, svěží salát, kterým oslníte i zapřisáhlé masožravce.

Podobné články: Fenomén

2017 | 9 | Rodiče, k tabuli!

Filmové paralelní vesmíry

Ponořte se s námi do filmového vesmíru. Je možná ještě hlubší než ten normální, kterému stejně nikdo nerozumí.

2017 | 7 | Strach má velká křídla

Když mají muzikanti veletrh

Colours Of Ostrava se stávají největším hudebním festivalem u nás. Patří k nim i různé doprovodné akce. Muzikanti tam například mají něco jako konferenci nazvanou Crossroads. Před vlivnými lidmi světového hudebního byznysu se představují kapely od nás i od sousedů a ucházejí se o možnost zahrát si za hranicemi. Na práci týmu Crossroads se podílí i dramaturg Colours Jiří Moravčík, tak jsme se zeptali, co znamená, když mají hudebníci byznys zasedání.

2016 | 11 | Řemeslník – nová šlechta

Všechna poprvé se snažím zapomenout

Když se díváte, jak Martin Janecký pracuje, pravděpodobně vám to vyrazí dech. Disciplínu, kterou ovládá, je obtížné jen tak potkat, natož popsat. Stručně řečeno dělá sochy z foukaného skla a své jedinečné umění vyučuje po celém světě. V létě. V zimě fouká na Aljašce.
COOKIES
Google+