Pokec

Jsem informační bulimik

Čtyřicet mu bude teprve v prosinci, ale už teď mu říkají „nestor českého digitálu“. Sám se označuje skromněji: „Jsem brouk Pytlík českého internetu“. Coby vedoucí oboru Studia nových médií na pražské Filozofické fakultě se Josef Šlerka skvěle orientuje v sociálních sítích, ale stejně bedlivě sleduje i stárnoucí média typu papírových novin.
AddThis

Přes co se k vám ráno po probuzení dostávají první informace ze světa?
Na záchodě si přečtu Twitter.

Já taky. Tam mám pocit, že se během dvou tří minut dozvím to nejdůležitější.
V mém případě hraje roli i časový posun, protože když je u nás noc, ve Spojených státech se toho stane spousta – takže se nechávám vzbudit náloží titulků z anglosaského světa. Sice mám předplacené i Financial Times, ale na delší texty si najdu čas až později.

Čtete na Twitteru jenom lidi, kterým důvěřujete?
Ne. Například teď, když probíhá propagandistická válka kolem Ukrajiny, sleduju spoustu ruských nebo ukrajinských účtů, kterým nevěřím nos mezi očima. Jsem informační bulimik, potřebuju neustálý přísun informací. A je podle mě dobré poznávat názory lidí, kterým nevěříte.

Když chcete inscenovat Othella, tak přece nemůžete začít tím, že je Jago kretén.

Kupujete si cestou do práce papírové noviny?
Kdyby v Česku vycházely Financial Times anebo New York Times, tak papír kupuju, jenže naše dnešní noviny bohužel nemají tak kvalitní obsah. V redakcích sice konečně zjistili, že nemůžou konkurovat internetu v rychlosti informací, dochází jim, že přežijí jen tehdy, když nabídnou přidanou hodnotu, ale té zatím nabízejí málo. Ačkoli teď se chystám jeden deník si předplatit – čistě proto, že mi přijde dobré podpořit jeho změny.

K novinám se ještě vrátíme, ale začít bychom měli jinak: Kdy jste dostal svůj první počítač?
V deseti letech. Nejdřív to bylo ZX Spectrum, potom Atari 800XL. Chodíval jsem do klubu ataristů při Svazarmu a v šestnácti letech napsal svůj první program za peníze – účetnictví pro nějakou malou firmu právě na Atari.

Takže jste byl už odmala počítačový maniak?
Vedl jsem, a pořád ještě vedu, dvojí život. Například kolem dvaceti let mě programování nebavilo, zato jsem studoval na Divadelní fakultě v Brně.

A dostudoval?
Ne. Přihlásil jsem se tam, protože jsem byl zamilovaný do holky, která se hlásila taky. A když jsem se zamiloval do jiné, tak jsem toho nechal, ale divadlo mě bavilo.

Hodilo se vám něco z té školy do života?
Tehdy jsem přečetl čtyři sta divadelních her za rok, což bylo dobře, protože vám to změní způsob vnímání světa. Právě od té doby se snažím pochopit i motivace lidí, kterým nerozumím – přemýšlím o tom, co je k jejich uvažování vede, i když mě vlastně iritují. Spolknu to a pokouším se analyzovat, co se děje. Třeba na sociálních sítích.

Josef Šlerka

Jedna z nejznámějších osobností českého internetu a sociálních sítí.


Třeba na Twitteru sleduje uživatele @josefslerka přes deset tisíc followerů.


Josef Šlerka se narodil 11. prosince 1974, první polovinu života bydlel v Hradci Králové, druhou v Praze.


Na Karlově univerzitě, kde kdysi vystudoval estetiku, dnes vede obor Studia nových médií. Je taky ředitelem vývoje a výzkumu ve firmě Socialbakers, která se specializuje na analýzu dat ze sociálních sítí.


Je ženatý a má dvě dcery.

Tohle vás naučilo divadlo?
Asi jo. Když chcete inscenovat Othella, tak přece nemůžete začít tím, že je Jago kretén, ztělesněné zlo. Protože to by na jevišti nefungovalo, nebyl by tam žádný dramatický konflikt.

Jakou vysokou školu jste nakonec dostudoval?
Estetiku na filosofické fakultě, ale při studiu už jsem potřeboval platit nájem, tak jsem zároveň dělal programátora webových aplikací na volné noze. Což není schizofrenní, a dokonce ani neobvyklé – spousta lidí, studujících třeba filosofii, se živí programováním. To totiž vyžaduje i abstraktní myšlení, je to perfektní dvojkombinace.

Kdy jste se poprvé přihlásil k nějaké sociální síti?
Aha… Tak to přesně nevím. Zato vím, kdy jsem se poprvé připojil k internetu – v půlce devadesátých let na filosofické fakultě. Přes vyhledávač Veronica jsem hledal informace o princezně Turandot, protože jsme Brechtovu Turandot inscenovali v Brně. Co se týče jakýchsi so­­ciálních sítí, tak první významnější pro mě byl asi byl diskusní server Průvodce.cz, později známý jako Okoun neboli ryba s nejmenším procentem idiotů… A pak už rovnou Twitter s Facebookem.

Došlo vám brzy, jak jsou sociální sítě revoluční?
Ony jsou revoluční? Určitě změnily náš svět, ale revoluce je trochu silné slovo. Pro mě bylo revoluční, když jsem v práci dostal první mobilní telefon a ještě revolučnější, když jsem měl poprvé doma vlastní internet a nemusel na něj do práce nebo do školy. Nástup internetu byl srovnatelný s vynálezem parního stroje, ale ten zbytek, včetně sociálních sítí, už bylo jen přirozené pokračování.

Jakým jste dnes uživatelem sociálních sítí?
Obsesivním.

Myslel jsem si to, například na Twitter píšete mnohokrát za den. Všímáte si, že mnozí z vašich vrstevníků sociální sítě pořád ještě striktně odmítají?
Věřím tomu, ale já vlastně přesně nevím, co dělají mí vrstevníci. Celé dny trávím s lidmi o deset až patnáct let mladšími, buď ve škole, nebo v práci, a přátelím se hlavně s lidmi, kteří byli vždycky šibnutí technikou. Nejméně šibnutá je moje manželka, díky čemuž nám to asi doma funguje, ale na Facebooku je i ona.

Já znám čtyřicátníků, kteří se sociálních sítí štítí, docela hodně.
Ono to je celkem pochopitelné. Zrovna čtyřicátníci jsou poslední generací, která byla vychována ve striktním rozdělení toho, co se říká doma a co venku. Jsme Husákovy děti, kteří v dětství slýchaly, ať si dají ve veřejném prostoru pozor na pusu. Ve středu odpoledne šly s rudým šátkem na krku do Pionýra, večer si s tatínkem poslechly Svobodnou Evropu. Máme to v sobě a někteří z nás Facebook chápou jako zvláštní veřejný prostor, kde by jim nebylo příjemné mluvit o vnitřních věcech. No a pak tu jsou jistě i další, kteří považují sociální sítě za ztrátu času.

Což je argument pochopitelný, pokud tedy nejste kupříkladu politik, umělec nebo novinář.
Proč?

Ti už by snad měli využívat sociální sítě automaticky, nemyslíte?
To je otázka. Například Miloš Zeman nebyl v životě na žádné sociální síti, a přesto je prezidentem země. Politik může výborně fungovat třeba s televizí – a potom vlastně nemusí být na sociálních sítích.

2014_07-Tabor-Jsem_informacni_bulimik_3aMichael Kratochvíl

Ale uznejte, že kdo na nich je, ten má konkurenční výhodu.
Jo, ale nesmí propadnout pocitu, že to je jediný kanál. Není. A navíc musí počítat s tím, že když něco zvoře, tak to na sociálních sítích brutálně schytá, zatímco dokud se spoléhal například na tu televizi, ve výsledku si přečetl jenom pár naštvaných dopisů.

Zpětnou vazbu by snad měli politici považovat za výhodu…
Kdyby byla racionální, tak jistě, jenže ona často není. Znáte to: zveřejníte fotku rozkvetlé třešně, první komentující napíše, že je krásná, druhý podotkne, že u nich na chalupě taky kvetou, a třetí se vytasí s komentářem, že určitě brzy přijde Babiš, kterej ty stromy poseká… I tohle je důvod, proč se na sociální sítě mnozí, včetně politiků, zdráhají vstoupit.

Ale stejně – nepřevažují pozitiva jednoznačně?
Obecně vzato jistě. Lidi z profesí, které žijí z přízně veřejnosti, by měli být všude tam, kde publikum je. A na so­­ciálních sítích je víc než třetina obyvatel téhle země, takže i tam. Za deset let to bude stejně samozřejmé, jako že dnes máte mobilní telefon. Taky pořád existují lidi, kteří ho nemají, ale je to rarita.

Ještě se vrátím k novinařině. Kdybyste byl šéfredaktorem, nutil byste své redaktory přispívat na sociální sítě?
To bych vyžadoval.

Proč?
Minimálně proto, aby na nich propagovali svou práci. Ačkoli mám poslední dobou pocit, že naši novináři přestávají být na své povolání hrdí, a pak to máte těžké. Jak chcete dělat propagaci něčeho, nač nejste hrdý?

Skuteční šéfové zatím svoje redaktory do aktivit na sociálních sítích nenutí. Co za tím vězí?
Důvodů nejspíš bude několik. Naši novináři jsou často technologicky konzervativní. Jejich šéfové se v nových médiích moc nevyznají, což si navíc odmítají přiznat nahlas. Když už se vyznají, tak mají strach, protože jakmile si někdo z redaktorů vybuduje silnou obchodní značku na sociálních sítích a potom z novin odejde, tak s ním odejde i část těch, kteří ho sledují… Ale snad se to pomalu mění. Sám jsem teď školil novináře z regionálních deníků právě na tohle téma – jak by měli využívat so­­ciální sítě. A mám z nich vysloveně dobrý pocit. Ti redaktoři v regionech něčím připomínají novináře ze starých amerických filmů.

mezi internetem a papírem jsou pořád vysoké zdi

Měl jste pocit, že vás chápou?
Snažili se, jenže jsou zahlcení prací, takže vám často řeknou, že na nic nového nemají čas. Navíc se řada z nich nehrne do konfrontace se čtenáři, kteří by na ně najednou mohli reagovat přímo. Když si tohle všechno sečtete, podíváte se na svou výplatní pásku plus na to, jak jste v práci honěni už takhle, najednou se vám do toho moc nechce. Musíte překonat bariéru, ale vaše noviny vás v tom moc nepodporují. Copak se v Česku stává, že by byl na konci článku odkaz na twitterový účet toho novináře?

Myslím, že do roka to bude běžné.
To se říká dlouho – a nic z toho. České redakce už jsou jakoby integrované, ale v hlavách šéfredaktorů jsou mezi internetem a papírem pořád vysoké zdi.

Jsou podle vás papírové noviny před vymřením?
Věřím, že ne. Například proto, že nechat se vidět s novinami je pořád do určité míry statusová záležitost. Třeba k manažerovi pořád ještě jaksi patří Hospodářské noviny.

Vy říkáte, že si noviny pravidelně nekupujete, protože jim chybí západní kvalita. V čem konkrétně?
Schválně mi řekněte, pamatujete si jméno nějakého českého novináře? Nemyslím komentátora, ale reportéra. Normální člověk si nevybaví žádné, jenže dobré noviny dělají silní, uznávaní reportéři. A těch se u nás nedostává. Což není divu, protože novinář v deníkovém provozu dnes musí napsat dva nebo tři články denně a za takové situace nemůže odvádět dobrou práci. Když si pustíte film Všichni prezidentovi muži, tak budete mít pocit, že se díváte na sci-fi, protože tam pracují dva novináři několik měsíců na jediné kauze; chodí dům od domu a mluví se stovkami lidí.

I kdyby u nás vycházely výborné papírové noviny – kupovali by je vaši dvacetiletí studenti?
Asi moc ne. Ti už papír většinou považují za zbytečnost.

Co tedy těm novinářům zbývá? Zacílit na střední a starší generaci, u kterých je ještě pořád po novinách poptávka?
Ono přece nejde jen o to, naplňovat poptávku – my bychom ji měli taky vytvářet. Henry Ford řekl, že kdyby se zeptal lidí, co chtějí, tak by mu odpověděli, že rychlejšího koně. Nebo si vezměte firmu Apple – ta vytvořila poptávku po věcech, které do té doby nebyly. Čímž chci říct, že v českých médiích je jen málo lidí se silnou vizí, kteří by něčím dokázali překvapit…

Tipněte si: Co budeme číst roku 2024 po probuzení na záchodě?
Ale my si třeba nebudeme číst. Možná nám nějaký smart-záchod bude vyprávět milým hlasem, co je dnes ve světě nového a na koho nemáme dnes zapomenout.

AddThis
0 comments

Čumenda

Vyložené výlohy

Na začátku byla výloha taxikářské firmy na pražských Vinohradech, kterou jednou míjeli Jakub Mařík a Kaa Glo. A dnes je z toho album fotek k pokoukání.

Reportáž

Blázen srnec a záhada zmizelých kun

Když to sekne člověka, při troše štěstí mu zavolají sanitku. Pro auťák přijede odtahovka. Možná to nevíte, ale svou záchranku mají i zvířátka.

Podobné články: Pokec

2017 | 5 | Harddiskobolos

Reprezentuju český hiphop v Bronxu

Když se řekne breakdance, většina z nás si představí týpka, který se točí na hlavě. Za tímhle zjednodušeným pohledem se ale skrývá celosvětová komunita tanečníků, kteří se odkazují na čtyři dekády starou kulturu vzniklou v newyorském Bronxu. Někteří, jako třeba pražská Bgirl Sweemo, tam dokonce jezdí vstřebávat inspiraci osobně.

2017 | 4 | Soumrak missek

Nechtěl bych být chudý domkář s kozou a bez manželky

Jaký byl český venkov 19. století? Sňatek z lásky v něm byl luxus, nezkažené mravy trvaly jen, dokud se nesetmělo, biozahrádka u chaloupky vám na obživu nevystačila a bezstarostné dětství trvalo asi tak do osmi let, tedy pokud jste přežili porod či neštovice. Etnolog Jan Pohunek vyvrací rozšířené mýty o staré venkovské idyle.

2017 | 2 | Tohle budeš nosit za rok

Postav skatepark, posílíš mír

Jestli jste četli Stopařova průvodce po Galaxii, tak víte, že primární potřeba každého cestovatele je ručník. Kuba Novotný si ale na cesty balí jako první skateboard. Prý díky němu dokáže kdekoliv na světě najít partu, se kterou si bude rozumět. Díky podobným nadšencům se dnes na prkně s kolečky prohání děti třeba i v Palestině nebo v Jordánsku.
COOKIES
Google+