Reportáž

Blázen srnec a záhada zmizelých kun

Když to sekne člověka, při troše štěstí mu zavolají sanitku. Pro auťák přijede odtahovka. Možná to nevíte, ale svou záchranku mají i zvířátka.
AddThis

Pražská zvířecí záchranka sídlí v domečku na břehu Botiče v Michli. Cestou na sraz s Davidem Zítkem, který záchrance šéfuje a je jejím jediným členem, si říkám, kolik tak toho můžou mít zachránci zvířat v Praze na práci. „Dneska máme čtyři případy,“ oznamuje mi David, když k němu nasednu do auta. „Pán z Mníšku pod Brdy našel na balkoně mládě datla a paní z Černošic volala, že jí na zahradě leží zraněná žluva. Pak jedeme do Prahy kvůli holubovi hřivnáčovi a před chvílí jsme ještě dostali zprávu, že na Zahradním Městě pobíhá na zahradě školky srna. To ale nemusí být nic zvláštního. Srny přeskakují ploty běžně, a než přijedeme, už tam nemusí být.“ 

ZVÍŘECÍ VELKOMĚSTO

To, že v Praze skáčou přes plot srny, může znít divně. V představě normálního smrtelníka se fauna hlavního města skládá z holubů, kachen, labutí, potkanů a z vos, které v létě padají do piva. Proto mě celkem překvapí informace, že ve skutečnosti má Praha jednu z největších biodiverzit v republice. Přeloženo do normálního jazyka: je stejně zazvířetěná jako nejhustší les a snad s výjimkou orla skalního, vlka a rysa tu žije kompletní tuzemský živočišný ansámbl. To samozřejmě neznamená, že by zabetonované velkoměsto plné aut a drátů bylo pro zvířata přirozené nebo bezpečné prostředí. Jak se propracováváme do Mníšku, vypráví mi náš průvodce veselé historky z praxe. Od evakuace kolonie škeblí z vypuštěného řečiště Vltavy přes zápolení s kancem ve Stromovce až po jizvy utržené při záchraně lišek a jezevců. Ti posledně jmenovaní jsou prý nejnáročnější. Roztomilé zviřátko s černobílým čumáčkem je v reálu metrová dvacetikilová šelma, která se nerozpakuje zatnout zuby. Zvířecí záchranka si ale nevybírá. S výjimkou domácích a exotických druhů (ty spadají do kompetence městských strážníků) vyjíždí ke každému ohroženému zvířeti v hlavním městě a okrese Praha-západ. „I kdyby šlo o holuba,“ vypráví David. „Snad jen jednou jsem odmítl paní, která volala, že má ve vaně kapra a on ztrácí šupiny.“ 

DATEL, ŽLUVA, STRAKAPOUDI

Když nás navigace dovede na místo, na zahradě vilky nás už vyhlíží veselý pán s krabicí, ve které se oproti oznámení neskrývá mládě datla, ale nešťastný dospělý strakapoud. Zatímco ho David prohlíží, pán vysvětluje, že ho našel popocházet po terase vilky a měl za to, že se jedná o mládě, které vypadlo z hnízda. Když se dozví, že ptáček nejspíš narazil do skleněné výplně obvodu terasy, ale že se uzdraví, vypadá spokojeně. Ještě radši je, že po ozdravném pobytu v záchranné stanici bude strakapoud vypuštěn do přírody tady, kde byl nalezen. Dokonce mu prý na stránkách Svazu ochránců přírody koupí speciální budku. 

2014_07-Tabor-Reportaz-Blazen_srnec_a_zahada_zmizelych_kun_1a

NECHTE MLÁDĚ LEŽET

„Lidem na zvířatech, která pomohli zachránit, záleží,“ poznamenává David, když se vydáváme na další cestu. „My kvůli tomu všechny naše případy dáváme na internet a Facebook. Jsem ale rád, že nešlo o mládě vypadlé z hnízda,“ dodává. „Těch je teď sezóna. Ve skutečnosti to nejsou písklata, ale dospívající ptáci, co se učí létat. Zhruba devadesát procent mé práce spočívá v tom, že přesvědčuju lidi, aby nechali ptáče na pokoji a nebrali ho domů.“ Rady prý bohužel vždycky nefungují. Člověk vidí ptáče nebo vyděšeně vypadajícího malého zajíčka, v dobrém úsmyslu ho vezme domů a zavolá zvířecí záchranku. Té nezbude než se nalezence ujmout, přestože zajíček nebyl osamocený sirotek, ale mládě, které matka chodí krmit a jinak se zdržuje opodál, aby k němu nepřilákala pozornost predátorů. Horliví zachránci pak zvířátku poskytují medvědí službu, protože odchovat malého zajíce je neuvěřitelná piplačka a zpátky do přírody se dostane jen asi třetina případů. Péče o zraněná divoká zvířata je totiž daleko náročnější než o domácí mazlíčky. Chcete jim pomoci, ale zároveň musíte myslet na to, že je po uzdravení musíte vypustit zpátky do přírody, a nemůžete v nich tedy potlačit přirozený strach z člověka. Musíte mít zařízení, které umožňuje bezkontaktní péči, pro ptáky rozletové voliéry atd. „Největší nebezpečí, co zvířatům ve městě hrozí, je lidská neznalost,“ krčí rameny David. „Nejlepší způsob pomoci je, když nám člověk zavolá a zeptá se, co má dělat,“ říká David. 

PRAHA je stejně zazvířetěná jako nejhustší les a s výjimkou orla skalního, vlka a rysa tu žije CELÝ tuzemský živočišný ansámbl.  

HŘIVNÁČ SE ZMÁTOŘIL

„Jé, já vás znám, vy jste tu vypouštěl ježky,“ zdraví nás v Černošicích paní, která volala kvůli zraněné žluvě. Z té se opět vyklube strakapoud, tentokrát bohužel v horším stavu, pravděpodobně po souboji s kočkou. Vyplňujeme s paní protokol o převzetí a vyrážíme na Kladno, kam se vozí zvířátka nalezená v oblasti Praha-západ. Když oba opeřence předáme zvěrolékařce, nabereme směr zpátky do Prahy. Cestou David vyřizuje dva telefonáty. Jeden je od paní, která oznamuje, že pošramocený holub hřivnáč už se zmátořil a odletěl. Druhý je nový případ. „Hele, myslíš, že se dokážu spustit do dvou a půl metru?“ ptá se David, když domluví. Odpovídám, že spustit se dolů nebude tak složité jako vyšplhat se zase ven. Vyzvídám, o jakou jámu jde. „Volal nám pán, že má na zahradě jímku a našel v ní tři kuny,“ dozvídám se.  

SRNEC V NÁRUČÍ

Srnka v areálu školky na Zahradním Městě je důkaz toho, že zvířecí záchranka není legrace. Dělat sanitku strakapoudům je jedna věc, ale poradit si s vyděšeným srnečkem je něco úplně jiného. Navíc David upozorňuje, že srny jsou notoričtí nerváci, kteří nechápou, že jim chce člověk pomoct, a dokážou si ze stresu uhnat infarkt. Zvířátko pobíhá po zahradě třímetrovými skoky a dává jasně najevo, že chytit ho nebude jednoduché. Nakonec volíme taktiku dvou obránců a jednoho předsunutého muže. Jinými slovy – já s kolegou fotografem jistíme roztaženou sítí únikový prostor, zatímco David se opatrně přibližuje k nervózně poskakujícímu srnečkovi. Jakmile však po něm sáhne, udělá zvíře bravurní kličku, vyrazí jako střelené k nám a mohutným skokem se pokusí prorazit. Kolega v sobě naštěstí nezapře zkušeného hokejového obránce, srncův bodyček hravě ustojí a chytí kopající, v síti zapletené zvířátko do náručí. David je v mžiku u nás, a zatímco přidržujeme zoufale ječícího srnce na zemi, chytí mu zkušeným hmatem nohy a opatrně je spoutá měkkým přilnavým obinadlem. Držet v rukou divoké zvíře je zvláštní pocit. Malý srnec může při troše dobré vůle (a notné dávce krátkozrakosti) připomínat přerostlého anorektického psa. Na rozdíl od psa ho ale ani v nejmenším neuklidníte, když ho hladíte a vysvětlujete, že mu fakt nechcete ublížit. Jedinou reakcí je vyděšený bekot a dechová frekvence uštvaného maratonce. Jakmile ho spoutaného dopravíme pod plachtu kufru Davidova kombíku, trochu se uklidní a přestane se zmítat. Celý zákrok naštěstí přečkal jen s pár oděrkami a můžeme ho po krátké jízdě vypustit na záběhlické pole. Když pozorujeme, jak hopsá směrem k remízku, všichni tři se zubíme a doufáme, že ten trouba zase někam nevleze.

2014_07-Tabor-Reportaz-Blazen_srnec_a_zahada_zmizelych_kun_3a

Jelikož záhadné kuny z jímky podle dalšího telefonátu zmizely a padla čtvrtá odpolední, končí záchrance služba a zůstává jen na pohotovostním telefonu. Jenže práce ve stylu one-man show znamená zařídit sto dalších věcí. Hlavně vyplnit a odeslat všechny formuláře, doplnit internetové stránky a podstoupit další kolo nekonečného boje o finanční přežití. „Zatím to nějak funguje, protože celou záchranku, papírování, přednášky i shánění peněz dělám já sám,“ říká David. „Nevím ale, co se stane, až mi vypoví službu auto, protože na nové nemáme ani náhodou.“ Může se zdát divné, že kvůli dvěma ptáčkům a bláznivé srnce musí záchranka najet nějakých sto kilometrů, vyplňovat protokoly, statistiky pro úřady a psát o jejich osudu internetové blogy. Když se to vezme kolem a kolem, záchrana dvou strakapoudů je pro přežití jejich druhu maličkost a na každého vypiplaného zajíčka připadají desítky jeho starších brášků, které pro zábavu povraždí myslivci na honu. Hlavní úkol zvířecí záchranky ale spočívá v něčem jiném. Utvrzuje lidi v přesvědčení, že zvířata a příroda nám nemají být lhostejné. Jak říká David: „Když v sobě člověk najde chuť pomoct zraněnému zvířeti, tak mu musíme potvrdit, že se rozhodl správně.“

JAK TO FUNGUJE

Pomáhání zvířatům v nouzi má u nás na starosti Národní síť záchranných stanic koordinovaná Českým svazem ochránců přírody. V Praze ještě před pěti lety plně funkční stanice nebyla, a Český svaz ochránců přírody proto v roce 2009 zřídil alespoň Pražskou zvířecí záchranku, která ohrožená zvířátka vozila do stanic ve Vlašimi, Kladně a Poděbradech. Když Lesy hlavního města Prahy záchrannou stanici nakonec převzaly a zřídily z ní plnohodnotnou léčebnu pro divoká zvířata, byly na ni přesunuty i finance, na kterých fungovala záchranka. Jelikož ale šlo o zavedenou službu, na kterou byli lidé zvyklí volat, rozhodl se Svaz ochránců Pražskou zvířecí záchranku zachovat. Byť to znamená, že zůstala odkázaná na příspěvky pár městských částí a dost nejisté granty. 

AddThis

Pokec

Jsem informační bulimik

Čtyřicet mu bude teprve v prosinci, ale už teď mu říkají „nestor českého digitálu“. Sám se označuje skromněji: „Jsem brouk Pytlík českého internetu“. Coby vedoucí oboru Studia nových médií na pražské Filozofické fakultě se Josef Šlerka skvěle orientuje v sociálních sítích, ale stejně bedlivě sleduje i stárnoucí média typu papírových novin.

Kácíme modly

Narušení vibrací přírodního přirození

Kontroloři lidstva jsou podle konspiračních teorií neuvěřitelně vynalézaví ve způsobech, jak se nám nabourat do lebek. Do vody přidávají fluor, sprejují nás z letadel, a aby si světovládu posichrovali, bombardují naše uši speciálně naladěnou hudbou.

Podobné články: Reportáž

2017 | 9 | Rodiče, k tabuli!

Jo jo, ten je vopravdickej

Tržnice v pražských Holešovicích má fantastickou atmosféru. Vydali jsme se mezi stánky, levné kožené kabelky a zlaté kočky s kývající rukou zjistit, jak se za posledních deset let změnila. Odpověď je - nijak. Obchodníci i zákazníci spolu mluví pořád stejně jako v časech kuponové privatizace. Víme to, poslouchali jsme je.

2017 | 7 | Strach má velká křídla

Lepší bejt hajzl než panic aneb Příběh pickupera

„Lidi jako my se od zbytku populace vždycky lišili. Vždycky jsme byli elita, který ostatní záviděli a přáli si být jako my. A to už od počátku lidstva. Co si myslíte, že bylo vyrytý na tabulkách v Sumeru? O čem myslíte, že je Bible? A o čem se filozofovalo ve starým Římě?“ Týpek v kožené bundě, který právě začal svůj proslov, dramaticky rozpřáhne ruce.

2017 | 6 | Atlas braků

Vítejte v nebi, pařmeni

Ocitli jsme se v muzeu, kde sice nemají na stěnách obrazy starých mistrů, ale zase tu můžete někomu vyrvat srdce v Mortal Kombatu.
COOKIES
Google+