Téma

Tábor všech táborů

Artěk je tábor táborů. Funguje dodnes. Dobu největší slávy, kdy se v něm každé léto vystřídalo na 30 tisíc pionýrů z celého světa, už má ale za sebou. Naštěstí si ho pamětníci vybavují až moc dobře. Ptali jsme se Petra, který ale nechtěl prozradit příjmení, protože se za svou prázdninovou minulost přece jenom pořád trochu stydí.
AddThis

Jak jste se do Artěku dostal?

Už si to přesně nepamatuju. Vím akorát, že to bylo za odměnu. Buď jsem vyhrál nějaký partyzánský samopal, nebo jsem nasbíral spoustu kopřiv nebo něco podobnýho.

A vnímal jste to jako odměnu? Těšil jste se?

Já jsem na tábory jezdil vždycky rád. Tady jsem si říkal, že tam budou kluci z celýho světa, hezký holky, že to prostě bude super tábor, jaký jsem znal z Čech, akorát bude všechno stokrát větší. Taky jsem se těšil na moře. Tenkrát se moc necestovalo. A Artěk je přece jen u Černého moře. To vlastně bylo asi tak jediný, v čem se shodovalo moje očekávání s realitou. To moře tam fakt bylo, jen nás k němu moc nepouštěli.

ČiliChili Tábor

Realita se tedy od očekávání lišila?

První překvapení čekalo hned po příjezdu, kdy nás nahnali k doktorovi, museli jsme všichni donaha a prohlíželi nás, jestli nemáme vši. Pak každej vyfásnul erární ohoz, nahnali nás do sprch, civil jsme museli zamknout do skříní a byli jsme v Artěku. V tu chvíli už tak třetina lidí, co jsem s nima přijel, bulela, že chce domů. Popravdě se jim ani nedivím. Já bych to v tu chvíli otočil taky.

To ale nešlo, nebo ano?

Mám dojem, že tam někdo udělal takovou hysterickou scénu, že ho domů poslali, ale musel pár dní přečkat na ošetřovně v péči doktorů, což mu fakt nezávidím.  

ČiliChili Tábor

Jak jste tam bydleli? Pod stanem? 

Kdepak stany. Nakvartýrovali nás do paneláků, pěkně po dvanácti na cimru, kde byly akorát železný pryčny a ošmajdaný linoleum. Záchody turecký s dírou v zemi, sprchy plesnivý.

Kdo vás tam hlídal?

Náš vedoucí byl celkem fajn, což se nedalo říct o každým. Jeden oddíl kluků, se kterým jsme se seznámili u fotbalu, nám s hrůzou vyprávěl, že vyfásli nějakého starého zupáka, co z nich hodlal během tří týdnů vycvičit parašutistickou jednotku. Měli nástupy v šest ráno, noční poplachy, na rozcvičkách si dávali dvojnásobný záběr. A nedovolali se pomoci, protože ten vedoucí byl nějakej válečnej hrdina a všichni se ho báli. O některých vedoucích se šuškalo, že se do Artěku dostali za trest. Což byla asi legrace, ale za pár dnů si člověk nebyl jistý ničím. My jsme sice ze srandy tipovali, kolik asi kdo dostal, ale když jsme si pomysleli, že bysme někoho takovýho dostali, tak nás smích přecházel. Náš vedoucí byl naštěstí takovej snaživej svazák, říkali jsme mu Murzilka – to byl ruskej časopis, co jsme museli odbírat ve škole. Murzilka sice všechno hrozně žral, ale taky se nás dost zastával a v lecčems nám povoloval. Jako třeba, že jsme se nemuseli opalovat na povel.

ČiliChili Tábor

Opalovat na povel?

Nojo, tam bylo na povel všechno. A na píšťalky. Na hvízdnutí do vody, na hvízdnutí z vody, zalehnout na lehátka na břicho a opalovat. Za deset minut hvizd, otočit na záda a opalovat pupek. Ráno nástupy, rozcvičky, denní rozkazy, hodnocení, všechno podle osnov, řádu, týdenního plánu, denního plánu. A o všem se musely dělat nástěnky a tuším, že i nějaký časopisy nebo co. No, armáda hadr. 

Jak probíhala družba se spřátelenými národy?

Pamatuju si, že tam byly překrásný holky z Polska. Nám tenkrát bylo nějakých dvanáct a pořád jsme se nějak chtěli vetřít k nim na barák, ale to bylo stejný, jako bysme chtěli přelézt Berlínskou zeď. Legrační byli Rusové, ti hned na nás naběhli a chtěli od nás kupovat žvejkačky a oblečení. Hlavně teda spodní prádlo, protože jinak jsme museli chodit v artěkovských uniformách. Takže vždycky přišel nějaký Voloďa a povídá: „Vot u těbjá charóšije trusy!“ To jakože se mu líbí tvoje slipy, čemuž jsem se nedivil, protože oni chodili v zelených vojenských bombarďákách z praporoviny. Takže jsme vekslovali, jak se dalo. Myslím, že jeden Polák tam dokonce vyměnil džíny za přenosnou televizi. 

Co bylo nejhorší? 

Jídlo. Jednoznačně. Už to prostředí – jídelna s dřevěnýma lavicema, hliníkové talíře a místo příboru obroušená lžíce. Ráno čaj a buločka – to jako houska. K obědu bobek z mletého masa, kečup a brambory. K večeři pro změnu bobek, kečup a rýže. Občas něco s řepou. Nepamatuju si, že bychom někdy jedli něco jiného. Jeden oddíl dostal po dvou týdnech úplavici a půl tábora musel do karantény. Nám se to naštěstí vyhnulo. 

Jak na to dnes vzpomínáte? V dobrém, nebo ve zlém?

Ono to takhle zní šíleně, ale přece jen to byl tábor se stovkama děcek z půlky světa. A u moře. Takže tam byla spousta věcí fajn. Jeli jsme na výlet lodí, chodili na túry, byli jsme v Sozopolu, sportovalo se, byly koncerty a tak. Sice to všechno jelo na pískání, ale zase tam bylo pořád co dělat, takže ty tři týdny docela utekly. Jo a ještě jedna věc tam byla úžasná. Moroženoje – taková ta super smetanová zmrzlina v oplatce, kterou jsme dostávali po obědě. Myslím si, že jsem si tam na ní vypěstoval závislost. 

Odjezd byl nějak dramatický?

Museli jsme zase před ty šílený doktory, nechat se zvážit, změřit, prohlídnout a vydezinfikovat. Popravdě řečeno by mě zajímalo, kde a kdo ty statisíce záznamů o děckách dneska má a co s nima dělá. To mě teda tenkrát nebralo. Byl jsem rád, že sedím v autobusu a za chvíli budu v iljušinu směr Čechy. Na rozdíl od dvou kamarádů, co byli v jiné skupině a kvůli karanténě na úplavici si prodloužili pobyt o dalších čtrnáct dní. Dodnes když na Artěk vzpomínáme, tak jsem jedinej, kdo se při tom směje.

AddThis
2 comments
hons
hons

Pozor! Sozopol leží v Bulharsku. Miloslav Hons

12tomb9
12tomb9

Tohle je hodně zajímavý počtení... dík!

Téma

Táboroví blogísci

Kdysi se zážitky z tábora sdělovaly ústně, popřípadě v cenzurované verzi psaly do kronik. Dnes existují blogy. A na nich se najde leccos.

Téma

Přestože neviděly fáborky, šly rovně dál a dál

Na táboře se může stát ledacos. Zeptali jsme se našich vedoucích na to nejhorší, co se jim pod stožárem stalo.

Podobné články: Téma

2017 | 6 | Atlas braků

Večery byly podaná ruka

I spisovatelka Hana Marie Körnerová, jejíž knihy na některých školách patří do doporučené literatury, v 90. letech vydala knihu v edici Večery pod lampou. Jak k tomu došlo a jak na to autorka seriózní beletrie dnes vzpomíná?

2017 | 6 | Atlas braků

Romantice škodí realita

Renčina červená knihovna je místo na internetu, kam chodí pro tipy, recenze a doporučení fanynky romantické literatury. Fanoušci vlastně taky. Málokdo ví o tomhle žánru víc než Renča.

2017 | 6 | Atlas braků

Atlas braků

Vedle knížek, co do nás ve škole hustila češtinářka, existuje ještě jiná literatura. Literatura mimo čítanky. A už v té škole se čte mnohem víc a s úplně jiným nadšením. Krváky, slaďáky, westerny a sci-fi nás zvou do světů, ve kterých chceme být.
COOKIES
Google+