Pokec

Ve čtyřech letech jsem cvičil osm hodin denně

Karel (Kája) Mařík býval zázračným dítětem, odmalička jedním z nejlepších akordeonistů Evropy. Po převratu se stal skladatelem a producentem popu pro spoustu českých zpěváků a zpěvaček. Teď se rozhodl s tím skončit a věnovat se jen svým projektům.
AddThis

Kdo je váš životní vzor?
Táta, který byl taky akordeonistou, ale v březnu bohužel umřel. Už jako tříletý jsem vydržet sledovat třeba čtyři hodiny, jak hraje. Koukal jsem na něj jak na boha. 

Hrával po hospodách?
Samozřejmě, často jsem chodil s ním. Táta byl nezmar – kamarád třeba vdával dceru v Budějovicích, tak jsme jim přijeli zahrát. Začali jsme v jednu odpoledne a skončili ve čtyři ráno, s malými přestávkami na pivo. Nakonec jsem měl trojnásobnou ruku, ale táta, kterému už bylo přes sedmdesát, si celou dobu nesednul. Nakonec zbyli jen tři hosté, čela na stole, ale táta říká, že si dáme ještě jednu sérii. A nenechal si to rozmluvit.

Zahrál jste mu na pohřbu?
No jasně: Ta naše písnička česká. Jeho milovanou.

Nevyčítal jste rodičům, že vám dali tak legračně literární jméno?
Vůbec ne. Když jsem musel žehlit průšvihy na úřadech, tak se i přísná úřednice začala smát, že prý se jmenuju krásně. Ale přiznám se, že ačkoli mám všechny svazky o Kájovi Maříkovi doma, nikdy jsem je nečetl. Tuším, že to je taková červená knihovna.

KÁJA MAŘÍK

Hudební skladatel a producent, narodil se 21. září 1968 v Praze. Tam taky v osmdesátých letech absolvoval konzervatoř, specializoval se na klavír a na akordeon. Od roku 1990 se podílel na vzniku přibližně padesáti desek mnoha českých popových nebo rockových zpěváků.

V kolika letech jste začal hrát?
Od tří jsem hrál na akordeon, ale dodnes mám před očima, jak mě učitelka rvala ke klavíru. Jak jsem brečel, že chci dělat harmoniku, a ona ne a ne pochopit, že mě tím klavírem zabíjí. Což pro mě byl impuls k tomu, abych se dnes věnoval hudební výchově dětí, zvlášť těch mezi třemi a deseti lety, ve věku, kdy nejvíc vnímají. Chci jim něco předat, ale zároveň je do ničeho nenutit – ať si jeden měsíc hrajou na flétničku a druhý bouchají do bubínku, to je jedno. Hlavně ať získají lásku k hudbě. 

Vy jste od tří let harmoniku opravdu miloval?
Jasně. Ve čtyřech jsem dobrovolně cvičil osm hodin denně, o půl roku později jsem měl první koncert. 

Mé dceři jsou čtyři. Doporučoval byste jí akordeon?
Rozhodně, harmonika je úžasný nástroj s obrovskou škálou barev. A zároveň nástroj těžký, troufám si říct, že nejtěžší.

Těžší než harfa?
S akordeonem musíte dělat tři věci najednou. Celý život si nevidíte na levou ruku, takže trvá třeba pět let, než konečně zvládnete hmat. A přesto vám ho doporučuju. Kdysi jsem napsal pásmo pro velký orchestr a akordeon, které se jmenuje Akordeon bez hranic, a při něm pochopíte, co na něj jde zahrát. Všechno, napříč styly. Šestého listopadu bude v pražské Tipsport Areně velký koncert – pětasedmdesátičlenný symfonický orchestr a před ním sólový akordeon, na který hraju. Češi by měli pochopit, že se hodí i na jiné věci než na hospodskou Škodu lásky. 

O tom, že hrajete skvěle na harmoniku, se moc neví, spíš jste známý jako producent popových zpěváků. Čím to je?
Myslím, že to tak úplně není – na akordeon jsem slyšet na CD Dana Landy, Anny K.… Ale je pravda, že jsem se odklonil od sólové hry na akordeon. Možná i tím, že mi ten nástroj jeden profesor na konzervatoři znechutil. Hrozně po mně šel, jako by mě chtěl zlik-vidovat, dodnes neznám důvod. Příklad: Měl jsem mít hodinu od osmi, jenže bylo dvacet pod nulou a autobus od nás z Jíloviště měl zpoždění. Přišel jsem o půl deváté, profesor mě sprdnul, ať prý si seženu zpožděnku. Vyklepanej jsem běžel hledat autobusáka, který zpoždění potvrdil, vrátil jsem se do školy, profesor si udělal čas až v poledne, a hned mi vynadal, že to hraju jinak, než chce. 

Nejdřív jsme oslovili padesát škol a ve finále zpívalo dvanáct set dětí v Lucerně.

Nehrál jste náhodou líp než on?
Ve třeťáku mi dal trojku z nástroje, se kterým jsem o čtvrt roku později skončil pátý na mistrovství světa, takže ano, možná měl mindrák. Ale nevadí. Neměl jsem zájem dokazovat, že jsem technicky nejlepší. Já chtěl hudbu spíš psát, k čemuž mě nakopl vlastně i ten profesor.  

Po převratu jste se stal hudebním producentem. S kým vším jste pracoval?
Na naší populární scéně skoro s každým, jenže to teď končí, dělám za tím tlustou čáru. 

Co znamená věta, že jste pracoval skoro s každým?
To by bylo na dlouho. Nejdřív s Michalem Penkem, potom s Michalem Pavlíčkem, Luckou Bílou, Bárou Basikovou, Petru Kolářovi jsem dělal tři desky…

…tak jinak – na co z té práce jste nejpyšnější?
To neumím říct, ale namátkou: například desky, se kterými jsem pomáhal Danu Landovi, mě bavily moc. Za těmi si stojím, protože jsme si s Danem rozuměli lidsky. 

Jaký je Daniel Landa z vašeho pohledu?
Víte, my se známe třicet let, chodili jsme spolu do prváku na konzervatoři – Dan je inteligentní, fajn člověk. Jasně, polovina lidí ho nenávidí, ale to je jen proto, že jdou po povrchu. Je dnes skoro jediný, se kterým ještě pořád pracuju, a to právě z toho důvodu, že to je založené na kamarádství. Na nic se netlačí. Víc si povídáme, než abychom chrlili písničky.

Proč jste s prací pro ostatní skončil? Naznačujete, že vás ta branže zklamala…
To taky. A zároveň jsem cítil, že pořád odsouvám to, co mě jako muzikanta naplňuje, z čeho by mi šel mráz po zádech, nad čím bych se klidně i rozbrečel. 

Mě by opravdu zajímala ta zklamání z českého popu. Mohl byste je popsat konkrétněji?
Není třeba, ta branže u nás špatně funguje všeobecně. Nemůžu říct špatné slovo proti Petru Kolářovi, ale věnoval jsem mu šest let života a jeho manažerka potom nedodržela naše dohody. A to je jen jeden příklad. Tak jsem to odstřihl.

A začal dělat projekt pro děti?
Ano, Školu písničkou. Posledních devět let píšu hudbu pro děti. Nejdřív jsme s písničkami oslovili padesát škol a ve finále zpívalo dvanáct set dětí na koncertě v Lucerně. A teď půjdeme ještě dál. Chceme těch škol oslovit pět set, a za rok to celé uzavřít akcí v O2 areně.

2014_09-Z_pole_do_metropole-Pokec-Ve_čtyřech_letech_jsem_cvičil_osm_hodin_denně-A2

To mi připadá zajímavé, že máte úspěch, když je dnes v tvorbě pro děti tak velká konkurence.
Velká? Jsou tu Svěrák s Uhlířem, jasně, ale ti už pro děti dělají málo.

Mluvím o projektech, jakým je třeba Kašpárek v rohlíku.
Aha. Tak to je něco jiného. Já píšu písničky adekvátní věku dětí, takové normálnější. Nějak nechci, aby v sedmi letech poslouchaly Rammstein nebo punk, spíš se vracím k tradici, což je znát i z toho názvu Škola písničkou – trošku navazujeme na Komenského Školu hrou. A mám štěstí, že dělám se skvělým textařem, což je Josef Peterka, táta mojí přítelkyně. 

Vaše přítelkyně je zpěvačka Kristýna Peterková?
Poznali jsme se ve finále druhé řady SuperStar, kde jsem složil hromadnou píseň pro dvanáct finalistů, a konkrétně pro ni jsem připravil celou autorskou desku. Najednou jsem potkal neuvěřitelnou holku.

Upřímně si ale přiznejme, že se Kristýna Peterková do první ligy českého popu nikdy nedostala.
Zaplaťpánbů. Kdyby se tam dostala hned, tak nikdy nevytvoříme věci, na kterých děláme teď.

AddThis
0 comments

Čumenda

Na civilizaci vám kašlu

Antoine Bruy procestoval Evropu, aby nafotil snímky lidí, kteří se rozhodli opustit město.

Reportáž

Hipsterská olympiáda

„A co je to teda ten hipstr?“ ptá se mě máma do telefonu, když si to mašíruju směr autobusák. Říkám něco o módě knírů a plnovousů, flanelek a nastřelených džín, alternativních kapel a ironických tetování, ale stejně to nedovedu moc dobře popsat. „No to máš jedno, hlavně se tam měj pěkně,“ loučí se rodička. Jedu totiž na hipsterskou olympiádu.

Podobné články: Pokec

2017 | 4 | Soumrak missek

Nechtěl bych být chudý domkář s kozou a bez manželky

Jaký byl český venkov 19. století? Sňatek z lásky v něm byl luxus, nezkažené mravy trvaly jen, dokud se nesetmělo, biozahrádka u chaloupky vám na obživu nevystačila a bezstarostné dětství trvalo asi tak do osmi let, tedy pokud jste přežili porod či neštovice. Etnolog Jan Pohunek vyvrací rozšířené mýty o staré venkovské idyle.

2017 | 2 | Tohle budeš nosit za rok

Postav skatepark, posílíš mír

Jestli jste četli Stopařova průvodce po Galaxii, tak víte, že primární potřeba každého cestovatele je ručník. Kuba Novotný si ale na cesty balí jako první skateboard. Prý díky němu dokáže kdekoliv na světě najít partu, se kterou si bude rozumět. Díky podobným nadšencům se dnes na prkně s kolečky prohání děti třeba i v Palestině nebo v Jordánsku.

2017 | 1 | PF 2007

Vař, jez a mel

Čerstvý diplom z práv nechala Jana Bilíková doma, sbalila nabroušené nože a vstoupila do kuchyně vyhlášené pražské restaurace La Degustation. Odtud pak vyrážela do světa na zkušenou – pár let provařila v top podnicích s michelinskou hvězdou. A že ona sama je top, dokazuje fakt, že nyní je kreativní šéfkuchařkou sítě restaurací Ambiente.
COOKIES
Google+