Reportáž

Hipsterská olympiáda

„A co je to teda ten hipstr?“ ptá se mě máma do telefonu, když si to mašíruju směr autobusák. Říkám něco o módě knírů a plnovousů, flanelek a nastřelených džín, alternativních kapel a ironických tetování, ale stejně to nedovedu moc dobře popsat. „No to máš jedno, hlavně se tam měj pěkně,“ loučí se rodička. Jedu totiž na hipsterskou olympiádu.
AddThis

Za takovým zážitkem, jako je soutěž v hipsteření, oficiálně Hipster Cup, se nedá vyrazit nikam jinam než do Berlína. Něco mi říká, že tady není radno podceňovat dresscode. Vlastně si to ze všeho nejvíc představuju jako takovou módní přehlídku. Soukám se tedy do elasťáků a do vlasů vplétám umělé kytky, o kterých hodlám tvrdit, že jsou DIY. Pro jistotu blejsknu ještě selfíčko a už sedlám vypůjčené vintage kolo, které moje alternativní berlínská kamarádka splašila kdesi na blešáku, a vyrážím do Malzfabrik. Plakáty na Hipster Cup skoro na každém rohu.

Fabriku najdu hned. Plot i všechny dopravní značky v dohledu jsou obklíčeny změtí kol. Přidávám do cyklochumlu to svoje, fasuju novinářskou visačku a nechám se spolknout bývalou sladovnou. Ještě ani nedokončím obhlídku terénu a už jsem zklamaná. Hipstři zatím nikde. Zato novinářů požehnaně. Když už není vidět cedulka Press, prozradí je masivní fotoobjektiv digitálu. Správný hipster by přece fotil na iPhone nebo na lomo. 

Disciplíny Hipster cupu

Skákání v plátěné tašce


Jízda na kníru


Vodní klouzačka s nafukovacím jelenem


Běh po pivních bednách (nebo bednách od Clubu Maté)


Hod do dálky iPhonem


Skákání přes legíny


Hipster Biatlon. Základem je jízda na fixce, jak jinak


Uhodni hashtag: něco jako když hádáte slovo v Kufru


Roztáčení vinylů: kolikrát za minutu protočíte gramodesku (nějaké indie kapely samozřejmě)

„Kde jsou?“ divím se nahlas. „Pravej hipster přece nikdy nepřizná, že je hipster,“ vysvětluje mi sestra, která mě doprovází a má stejně jako já hlavu plnou květin. Zrovna ji rádoby nenápadně fotí už třetí týpek s visačkou. Ve falešných RayBanech a s kytkami ve vlasech je nejhipsterštější bytostí v dohledu. Kupujeme si Club Maté a jdeme fandit na olympiádu.  

Ta je v rohu vyprahlé olysalé louky za fabrikou. Většinu louky zabírá hudební stage, stánky s bio veganskými dönery, Clubem Maté a pivkem. Je vedro a nic moc zatím nenasvědčuje tomu, že jsme v hipsterském ráji. Rozhodně ne soutěžící. Sem tam má nějaký chlapec plnovous či aspoň jeho náznak, tu a tam zamrká flanelka, ale jinak klasika. Není divu, že vyfiknuté sestře jsou na stopě další fotografové. 

Hipster Cup je známý svými disciplínami. V prvním kole, kdy soutěžící nafasujou plátěné tašky a hopsají v nich stejně, jako se skáče v pytli, vypadává nejhipsterštější manšaft. Trochu to zachraňuje další kolo, kdy je úkolem rejdovat na elektrickém býku, který má pro tuto příležitost tvar obrovského knírku. Největší aplaus sklízí dívky, neboť práce kyčlí v odrbaných džínových kraťáskách vypasovaných až nad pupík obzvlášť vyniká. Kolem blbnoucích lidí pobíhají rozhodčí ve stejnokrojích s píšťalkami. Akurátní Německo. 

ŽlutimŽlutim

 

Zlatá flaška

Týmů postupně ubývá a je čím dál větší vedro. Soutěžící, kteří vypadli, se naloží do dětského bazénku, balí cigára a trochu paří na DJe, který zahušťuje zvuk elektrem. „To bylo skvělý!“ hýká nadšeně olympionik, co právě mrskl iPhonem do dálky, jen to při dopadu pěkně křuplo. Taky jedna z disciplín.

Poslední dva týmy se o první místo přetahují úzkými džínami, pak se to celé sesype na jednu hromadu. Vítězný tým chlapíků v plastových brýlích s jásáním a za mocného cvakání foťáků přebírá cenu, kterou je flaška Clubu Maté natřená zlatou barvou. S pořádným knírem samozřejmě. 

TEPRVE TEĎ, KDYŽ JE OFICIÁLNÍ HLEDÁNÍ NEJVĚTŠÍCH HIPSTRŮ DÁVNO PRYČ, VYSTRČÍ HIPSTŘI KNÍRY…

A pak vylezli

Když je po všem, odněkud se přiřítí štáb z BBC. A potřebují záběry. Aspoň falešné. Nafingovat jednu disciplínu, aby bylo z čeho udělat report. Jsme se sestrou s florálními dekoracemi v hlavě nápadné, tak nás hnedle lanaří, abychom jim šly zahrát soutěžící bažící po zlaté lahvi. „Budete v televizi, holky. Na BBC,“ slibuje nám Brit slávu. „Aha, taky tu pracujete, co?“ všimne si visačky a vydá se hledat někoho, kdo není novinář, vypadá jako hipster a byl by ochoten zapózovat. 

To si piš!To si piš!

Po soutěži, která zjevně nebyla hlavním bodem programu, se plac začíná pomalu plnit a horko přestává být úporné. Konečně se začínají vynořovat outfity jak ze žurnálu. Podholené patky, potetovaní hubení kluci v tílkách s ironickými nápisy, brýlaté holky s rudou pusou ve vytahaných svetřících. Hipstři. Zatímco na pódiu v továrně kvílí alternativní duo s ještě alternativnějším názvem I AM NOT A BAND, venku na druhé stagi diktuje DJ. Na olympiádě si ze sebe zjevně nikdo legraci dělat nepotřebuje, ale za divnou hudbou přijdou lidi z téhle subkultury, nebo co to vlastně je, vždycky. 

Diskokoule, co neudělá coming out

„Ahoj… Ahoj… Můžu se tě na něco zeptat?“ řvu na holku přes hudební nakládačku. Je to jedna z mála slečen, které opravdu soutěžily. „Už se nás na všechno ptali…“ odbude mě slečinka v šatečkách jako po babičce, potáhne z ručně baleného cigára, otočí se ke mně zády a začne trsat.  „Co chceš vědět?“ huláká na mě její spolusoutěžící, kterého otázky ještě neunavily. Má tělo pokryté třpytkami, takže vypadá jako lidská diskokoule s plnovousem. „No, proč jste se přihlásili i do soutěže?“ říkám otázku, kterou musel slyšet asi dvacetkrát. Nicméně mě to zajímá. A hodně. „Protože je tady dobrá muzika. Nechtělo se nám platit vstupný, tak jsme se přihlásili a vypadli v prvním kole,“ ječí. „Aha… No, a jste teda hipstři?“ ptám se. „Ne,“ zavrčí diskokoule a odvalí se na tancovačku. Jasně že jsou. 

Já to z vás vydoluju

Asi jsem to přestřelila s tím matéčkem, říkám si, když se mezi mladíky najednou vynoří bělovlasý kmet s tak masivním knírem, že kdyby zapráskal, otřese se celá fabrika v základech. Za ním se vyloupne další dědula s pečlivě naondulovaným plnovousem. Vejrám na ně jak na zjevení, než jim z trika odečtu, že jde o berlínský spolek vousáčů. Skupinka korzuje po festivalu s poněkud nadřazenými výrazy a ukazuje hipstrům, zač je toho knírek. Co chvíli se k nim přitočí nějaká slečinka, aby se s nimi vyblejskla na Instagram. Knírači a bradáči spokojeně pózují. To mají s hipstry společné. Všichni se tu dobře baví a plac je plný. Teprve teď, když je oficiální hledání největších hipstrů dávno pryč a většina novinářů v čudu, vystrčí hipstři kníry a jdou se bavit mezi sebou. 

Odtrhnu se od starých vousáčů a rozhoduju se jít do boje. Jsem pevně odhodlaná vymámit aspoň z jedné osoby na Hipster Cupu přiznání, že je hipster. Vrhám se zoufale na týpka, který na olympiádě švihnul iPhonem ten nádherný elegantní oblouk. „Soutěžils, jseš teda hipster?“ jdu nekompromisně do něj. Už už špulí pusu na ukázkové „nein“, když tu se odmlčí, povzdechne si a pronese: „No, asi jako každej, kdo dneska žije v Berlíně a je mu mezi 20 a 30.“

Smolíček a jelenSmolíček a jelen
AddThis
0 comments

Pokec

Ve čtyřech letech jsem cvičil osm hodin denně

Karel (Kája) Mařík býval zázračným dítětem, odmalička jedním z nejlepších akordeonistů Evropy. Po převratu se stal skladatelem a producentem popu pro spoustu českých zpěváků a zpěvaček. Teď se rozhodl s tím skončit a věnovat se jen svým projektům.

Zoom

Po kom se jmenuje Václavák

Pražská informační služba dostane měsíčně víc než 50 000 otázek od turistů i Pražanů samotných. Odpovědět na některé z nich je fakt oříšek. Posuďte sami.

Podobné články: Reportáž

2017 | 2 | Tohle budeš nosit za rok

Jak se vinyl nevrátil

Sbírání gramofonových desek je krásný koníček, okolo kterého se ale točí tolik pověr a dezinformací, že často vytváří nezávisle fungující paralelní reality. Když se do nich zaplete ambiciózní agentura a uspořádá v Česku vinylový veletrh, dopadne to všelijak.

2017 | 1 | PF 2007

Hotel Bejrút

„Cítíš to? Po třech měsících už to začíná vážně smrdět,“ řekne Tres, vysoký vousatý Američan, a podává mi další cigaretu. Stojíme na střeše jednoho z výškových domů v centru Bejrútu, za námi je BBQ party plná místních expatů v plném proudu a kouřením se snažíme přebít smrad odpadků vyskládaných na několik metrů vysokých hromadách dole na ulici.

2016 | 11 | Řemeslník – nová šlechta

Zahraj něco rytmickýho

„Dobrý den, já tu budu večer hrát, můžu si tu prosím vás někde složit věci?“ Pán, kterému je moje prosba určena, mě pozoruje silně podezřívavě. Nemám mu to za zlé, protože je vrátný a podezřívavý kukuč je 99 % jeho pracovních dovedností. Já jsem DJ a jedu hrát na firemní večírek.
COOKIES
Google+