Reportáž

Wrestling patří do Bohnic

Jak pravil klasik: Viděl jsem stíhačku couvat a žábu bušit pěstí do skály. Ale že se dočkám profesionálního wrestlingu v Kulturním domě Krakov, jsem opravdu netušil.
AddThis

Exotické šarády se stejně jako exotické rostliny dají těžko přesazovat. Americký sport je toho zářným příkladem. Když jsem letos na jaře zašel v San Francisku na baseball, našel jsem místo sportovního zážitku obří kotel plný lidí, kteří si vesele povídali, cpali se smaženými pochoutkami a většinu času  jim bylo celkem jedno, co provádí těch pár týpků v kšiltovkách na trávníku pod nimi. Jenže pak jsem se dal na chvíli do řeči s dvěstěkilovým sousedem.
Nejenže mi byl schopen vysvětlit baseballová pravidla do nejobskurnějších detailů a odrecitovat statistiky odpalů všech hráčů na hřišti šest sezon dozadu. Dokázal se také spolu se zbytkem stadionu v jeden okamžik vymrštit ze sedadla a štěstím bez sebe provolávat slávu úspěšnému pálkařovi. A já zjistil, že hopsám s ním a královsky se bavím.

Ochráníš mě, beruško?


Přesně na takovém zasvěceném masovém fanatismu americké sporty stojí. Odeberte ho a zbude vám ošuntělá podívaná, kterou koneckonců můžete zažít na jakémkoliv zápase české baseballové ligy, případně utkání pražských klubů amerického fotbalu. A to prosím mluvíme o reálných sportech.
Wrestling vypadá dost divně i v supernafouknutém americkém originálu. Copak nikdo nevidí, že ti natupírovaní masáci v legračním spodním prádle do sebe nebuší doopravdy? Odpověď zní: Ano, všichni to ví. Když do sebe ale buší uprostřed ječícího desetitisícového kotle hysterických fanoušků, tak je to každému jedno. Co se ale stane, kdy stejnou podívanou posadíte do kulturáku, přikrčeného v moři bohnických paneláků? 

Nekonečný zápas

První dojmy z akce potvrzují moje předsudky. Okolí kulturáku zeje prázdnotou. Žádné davy, světlomety ani fešné roztleskávačky. Jediný důkaz, že jsme na správném místě, jsou ručně načmárané šipky vedoucí vzhůru schodištěm. Samotný sál vypadá ještě bizarněji. Namísto testosteronem napumpovaného davu tu na židličkách posedávají tatínci s dětmi, na střídačku proložení skupinkami pokérovaných svalnatců. Všichni si spořádaně špitají a ťukají nohou do melodií z reproduktorů, postavených na pódiu obloženém rudým sametem. Když ústřední melodii z Nekonečného příběhu vystřídá Words Don’t Come Easy začínám se bát, jestli jsme se nestali aktéry dalšího pseudodokumentu od Klusáka a Remundy.

PAK SESKOČÍ DOLŮ A KOPNE BIG DADDY WALTERA MEZI NOHY.

Nakonec do ringu na pódiu napochoduje dvojka promotérů a já se trochu uklidním. Jednak proto, že jeden z nich má nejdivočejší plnovous na světě a vypadá fakt wrestlingově. Druhý důvod je, že se dvojka představí jako Michal Petrgál a Michal Škorpil, dlouholetí komentátoři bojových sportů na Eurosportu. Z bouřlivého přivítání soudím, že publikum se přece jen skládá převážně z wrestlingových fandů. Těm nepřijde divné ani varování, že přebírají zodpovědnost za vlastní úrazy a nesmějí bušit do zápasníků. 

2015-01_Reportaz-Wrestling_patri_do_Bohnic-Konec_dobry_vsechno_dobre-3B

Máš tam špek!

Show začíná. Dívat se na wrestling jako na choreograficky promakanou šou (anebo kungfu film bez možnosti rychloposuvu) se ukazuje jako dobrý způsob, jak se přenést přes občasné hluché momenty. Těch je bez kulisy, na kterou jsem zvyklý z televize, celkem dost. Ne, že by se zápasníci nesnažili. Řežou do sebe hlava nehlava, lámou si klouby, řvou a pot z nich cáká snad až na schodiště. Jsou ale v prostředí, kdy jim diváci nerozumí a při mezihrách se musí spoléhat na mimiku a herecké schopnosti. A těmi bohužel neoplývají. Nejemotivnější reakci první poloviny večera zaznamenávám u chlapečka z první řady, který po tatínkovi rozhořčeně vyžaduje vysvětlení, proč v prvním zápase dvojic vyhráli ti zlí. Celkem se mu nedivím. Zápasník, nemluvící česky, ztvárnil svou zápornou postavu tak, že při nástupu do ringu obešel první řadu publika a opovržlivě do ní vytřásl pot ze svého hára. A pak doprovodil spršku potu realistickým frkancem. A takový arogant potom prosím zláme hodnému Němcovi ruku v lokti a zkope ho do kulata? „Proč tati?“ nechápe klučík odchovaný pohádkami, kde nad zlem zvítězí dobro, anebo aspoň Tom Cruise. Táta neví. Asi je to průprava na to, jak funguje reálný svět. Chlapeček z toho nakonec vytěží aspoň lekci v mezinárodních nadávkách a spolu s anglicky mluvícími sousedy ječí „Jů sak!“. Na druhé straně ringu zase vítězství zla nad dobrem inspiruje první české skandování večera. Vítězné poskakování mohutně vyvinutého borce provází pokřik: „Máš tam špek! Máš tam špek!“

Drsná Evropa

„Většina kluků nejsou profesionální wrestleři,“ dozvídám se od nařachaného sympaťáka jménem Toby Blunt, kterého odchytím v předsálí během focení se zardělou, uchichtanou fanynkou. Toby před asi půlhodinou absolvoval akrobatickou bitku, během které s ním soupeř asi dvanáctkrát třísknul o podlahu ringu a párkrát ho málem uškrtil. Toby se ovšem nedal a svého soka udolal saltem z rohového sloupku zakončeným elegantním dopadem na soupeřův hrudní koš. Vzhledem k prožitému vypadá celkem v pohodě. „Hlavní rozdíl mezi evropským a americkým pojetím je, že u nás se zápasením člověk neuživí. Nemáme tolik času na přípravu, takže víc improvizujeme a souboje jsou syrovější,“ vysvětluje. „Je to taky dané tím, že hodně wrestlerů naší federace jsou vrcholoví sportovci. Jsou mezi námi judisté, zápasníci, bojovníci z K1.“ „A čemu se věnuješ ty?“ ptám se. „Já jsem masér,“ odtuší a s omluvou jde pózovat dalším fanouškům.

2015-01_Reportaz-Wrestling_patri_do_Bohnic-Konec_dobry_vsechno_dobre-5C

Pěstí do ohryzku

To, jaký byl o borce během přestávky zájem, dokazuje, že se většina přítomných baví. Já jsem pořád na vážkách. Na jednu stranu uznávám, že je to občas legrace. Třeba hned na začátku se do ringu dostavil pán jménem Big Daddy Walter, svlekl se do černých elastických slipů a prohlásil, že je šampión. Zatímco německou angličtinou hecuje publikum k vlažnému skandování, ze zákulisí se objevuje dvojka soupeřů. Evidentně hrají záporné postavy, protože větší z nich se vyšplhá na rohový sloup ringu, zařve „Nenávidím Čechy!“, pak seskočí dolů a kopne Big Daddy Waltera mezi nohy. Ten ho na oplátku udeří pěstí do ohryzku a rozpoutá se souboj.
Prostředí kulturáku má své výhody. V amerických halách sledujete zápasníky ze stametrových odstupů – pokud nejste ochotni vypláznout majlant za lístky do prvních řad. V KD Krakov jsme od ringu vzdáleni zhruba pět metrů, a když Big Daddy poprvé zvedne padoucha nad hlavu a řízne s ním o podlahu, je to šlupka, že celé publikum nadskočí a poprvé spontánně aplauduje. Zvlášť chlapeček v první řadě po každé ráně mhouří oči a ptá se tatínka, jestli to bolí. „Neboj, to je jen jako,“ jásá jeho otec a spolu se zbytkem sálu tleská hrdinnému Waltrovi, který elegantně vykope podlého protivníka z ringu mezi diváky. „Zápasy jsou domluvené a nacvičené, ale ty pády jsou opravdové,“ opravuje tatínkovu teorii hlavní šéf večera Michal Petrgál, kterého odchytávám v předsálí. „V každém týmu zápasníků funguje postava zvaná booker, která na večer sestavuje scénář. Kdo proti komu nastoupí, jak dlouho budou zápasy trvat, jak budou zhruba probíhat a samozřejmě taky, kdo vyhraje. Zápasníci se pak dohodnou na podrobnostech a během zápasu se mezi sebou domlouvají, čehož si ale laik nemá šanci všimnout,“ vysvětluje. 

Přišpendlí mu lopatky na žíněnku  a rozhodčí napočítá do tří.

Svalnaté dívky zasahují

Po přestávce a jedné desítce do kelímku se moje dojmy lepší. Pomáhá také fakt, že souboje jsou čím dál tím vychytanější. Hned první zápas proběhne takřka celý mimo ring a do následující bitky dvojčlenných týmů se v různých okamžicích zapojí trenéři, asistenti, rozhodčí a pár podezřele svalnatých dívek z publika. Navíc souboj o titul šam-pióna týmů končí vítězstvím klaďasů. Hubení, ale mrštní Hot&Spicy sice celou dobu dostávají strašlivý nářez, ale nakonec se zmátoří a vyhrávají přímo spektakulárním simultánním kopancem drtícím soupeřovu lebku zepředu i zezadu zároveň. Ve výskoku. Finálový souboj mezi Axelem „Axeman“ Tischerem a hromadou pokérovaných svalů jménem Bad Bones je už úplný úlet. Oba borci prý patří k evropské špičce, mají vypilovanou techniku, spoustu akrobatických triků a dost páry na to, aby stodvacetikilovým soupeřem házeli jak tanečnicí akrobatického rokenrolu. Celý zápas navíc trvá skoro půl hodiny. Když Bad Bones s rozběhem kopne Axemana mezi oči, přišpendlí mu lopatky na žíněnku a rozhodčí napočítá do tří, řve nadšením celý kulturák. 

Co je to wrestling?

Hrané zápasení pochází z klasického zápasu ve volném stylu. Jeho počátky sahají až někdy do období krátce po občanské válce v USA, takže přesně nikdo neví, kdy se ze sportu stalo divadlo. O něco jasnější je důvod proč. Normální zápas vypadá tak, že se po sobě válej dva chlapíci v plavkách. Jediné zajímavé momenty nastanou, když jeden druhému sedne rozkrokem na ciferník (což je legrační), anebo když se některému ze zápasníků náhodou podaří vychytaný hmat a švihne protivníkem pořádně o zem. Nějakému inteligentnímu promotérovi jednoho dne došlo, že ty nudné části lze přeskočit a divákům naservírovat jen šou. Jelikož by ale borci opravdové bitkaření nepřežili, začaly se choreografie zápasů domlouvat předem a pečlivě nacvičovat. Publikum v cirkusových stanech, zápasnických arénách a později v televizi na tu hru přistoupilo. Hlavně proto, že wrestling neustrnul na pouhém kašírování zápasu a postupem doby zmutoval do jakési míchanice nekonečného seriálu říznutého brutální reality show. Když do wrestlingu začaly v půlce 80. let proudit peníze z kabelových televizí, celý byznys doslova explodoval a vytvořil vlastní alternativní vesmír osídlený postavami klaďasů (známích pod termínem babyface) a záporáků (heels). To, že si zápasníci své postavy pěstují, navíc promotérům umožnilo rozehrávat dlouhodobé příběhy založené na vzájemné nenávisti největších hvězd. Bob Backlund se pral se seržantem Slaughterem, Hulk Hogan s Roddy Piperem a snad nejslavnější rivalové Ric Flaire a Ricky Steamboat se spolu kydlili dvacet let, během kterých absolvovali přes dva tisíce zápasů. Schválně zkuste přijít na jinou formu televizní zábavy, kterou by dva herci a jedna zápletka udrželi tak dlouho. A to prosím hovoříme o televizních kanálech, za které fanoušci musí platit. Zakladatel a většinový vlastník největší wrestlingové federace WWE Vince McMahon se ve forbesovském žebříčku miliardářů pohybuje už skoro patnáct let. To je ovšem všechno Amerika. V evropském wrestlingu se peněz točí podstatně méně a samotný wrestlingu vlastně i podstatně jinak vypadá. 

Úplně nový cirkus

Těžko říct, jestli se z wrestlingu stane v Česku nějaký podstatnější fenomén. Moc se o něm neví a nikdo se mu aktivně nevěnuje. Michal Petrgál prý ví snad o dvou, třech Češích, kteří se vydali na vlastní pěst trénovat do Anglie. Na kašírované spektákly tu nejsme moc zvyklí. Když tu největší světová wrestlingová federace WWE uspořádala před pěti lety načančanou devadesátiminutovou show, moc rozruchu nevzbudila. Jestli syrový evropský wrestling a snaha dvou nadšenců přinese lepší výsledek, se ukáže příští rok. Koncem března má proběhnout pokračování. Prý větší, delší a brutálnější. Osobně si myslím, že šanci mají, a cestou domů jsme dokonce s kolegou fotografem vymysleli unikátní marketingovou strategii, která spočívá v promování wrestlingu jako extrémní formy nového cirkusu. Sám za sebe prohlašuji, že kdybych se měl rozhodovat mezi wrestlingem a opakovaným shlédnutím letošní La Putyky na Letní Letné, tak bez zaváhání půjdu na wrestling.

AddThis
0 comments

Čumenda

Postmoderní Vinnetou

Aaron Vincent Elkaim ve svém projektu Sleeping with the Devil (Vyspat se s ďáblem) fotí svět indiánských kmenů, které žijí v rezervaci v kanadské Severní Albertě. V roce 1970 byla zničena jejich půda a řeka, která je živila, při ropné ekologické katastrofě.

Kácíme modly

Mimoměsíčani

Měsíc je mezi nebeskými tělesy celebrita. V posledních letech se v novinách a na internetu zjevuje s železnou, vlastně lunární pravidelností. A když nevyšel konec světa a horoskopy už jsou ohrané, přebral právě on roli velkého esoterického orákula, které má velkou moc. Mimo jiné ovlivňuje plodnost, růst vlasů a počet sebevražd.

Podobné články: Reportáž

2017 | 2 | Tohle budeš nosit za rok

Jak se vinyl nevrátil

Sbírání gramofonových desek je krásný koníček, okolo kterého se ale točí tolik pověr a dezinformací, že často vytváří nezávisle fungující paralelní reality. Když se do nich zaplete ambiciózní agentura a uspořádá v Česku vinylový veletrh, dopadne to všelijak.

2017 | 1 | PF 2007

Hotel Bejrút

„Cítíš to? Po třech měsících už to začíná vážně smrdět,“ řekne Tres, vysoký vousatý Američan, a podává mi další cigaretu. Stojíme na střeše jednoho z výškových domů v centru Bejrútu, za námi je BBQ party plná místních expatů v plném proudu a kouřením se snažíme přebít smrad odpadků vyskládaných na několik metrů vysokých hromadách dole na ulici.

2016 | 11 | Řemeslník – nová šlechta

Zahraj něco rytmickýho

„Dobrý den, já tu budu večer hrát, můžu si tu prosím vás někde složit věci?“ Pán, kterému je moje prosba určena, mě pozoruje silně podezřívavě. Nemám mu to za zlé, protože je vrátný a podezřívavý kukuč je 99 % jeho pracovních dovedností. Já jsem DJ a jedu hrát na firemní večírek.
COOKIES
Google+