Téma

Exhumace smrti

Člověk, coby smrtelný tvor, bude mít ke smrti vždycky tak trochu divný vztah. Pomineme-li vyznavače goth, death a jiných metalů, najdete asi málokoho, kdo by jí byl nějak zvlášť okouzlen.
AddThis

Na druhé straně je fakt, že jsme ke kmotřičce zubaté dřív mívali vztah daleko bližší. Není to tak dávno, kdy jsme ji přijímali smířlivě, už jen proto, že jsme ji velmi důvěrně znali. Rodiny žily pohromadě, umíralo se doma a dřív než dnes (ještě před sto lety se běžně odcházelo na věčnost kolem čtyřicítky). Smrt měla svůj předepsaný průběh, rituály a nikdo ji nikam neschovával. Naopak – k lůžku umírajícího se chodili lidé loučit, stejně jako se chodilo gratulovat k narození dítěte. Pak se Evropou převalily dvě války a všechno bylo jinak.

Sejde z očí a odejde

Jakkoliv jsme byli zvyklí na přirozené dožití, smrti náhlé a tragické se lidé odjakživa báli. Církev pro ni dokonce měla speciální termín „mors repentina“ a učila, že je nesmyslným nástrojem náhody, který narušuje řád světa, a je projevem Božího hněvu. Během první poloviny 20. století mors repentina zkosila desítky milionů lidí a přeživší si ji rozhodně nehodlali nijak připomínat. Dostali jsme k ní averzi. Válka ovšem zasáhla do našeho vnímání konce života i jinak. Z laboratoří se vynořila antibiotika, z polních nemocnic nové metody transfuze a zruční lékaři, jejichž válečné zkušenosti převracely medicínu vzhůru nohama. Nemocné už jsme nekurýrovali doma odvarem z bylinek, ale posílali do nemocnic, kde začali i umírat. Pěkně uklizení, abychom se na ně nemuseli dívat. 

ZAČALI JSME SE ODCHODU ZE SVĚTA BÁT.

Pornografie

Geoffrey Gorer v roce 1955 vydal dodnes citovanou publikaci Pornografie smrti. Píše v ní, že ke smrti zaujímáme v podstatě stejný postoj jako naši pradědečkové k hambatinám. Víme, že jsou všude, každý z nás s nimi přišel do styku, ale všichni se kolektivně tváříme, že se nás to netýká.

Proti bílým kachlíkům

Ať jsme se snažili sebevíc, smrt jsme ze svého okolí odstranit nedokázali. Navíc se ukázalo, že její ignorace nevede k ničemu dobrému. Začali jsme se odchodu ze světa bát. Důstojné umírání jsme vyměnili za úporné prodlužování života a pohřby se z aktu loučení změnily v traumata. Nic z toho není pro rychle stárnoucí civilizaci vhodná strategie. Na západě Evropy, kde to pochopili dřív než my, se už od 60. let začal trend obracet. O smrti, podpoře umírajících a pozůstalých se začaly vést debaty, pořádat konference a v roce 1967 zakládá Cecilie Saundersová v Londýně první hospic svatého Kryštofa. Hospicové hnutí, které zajišťovalo umírajícím důstojné podmínky dožití a jejich rodinám podporu, se rozšířilo do celé Evropy. S výjimkou zemí, kde se předstíralo, že poroučíme větru a dešti a smrt si ochočíme v příští pětiletce. Na zlom ve vnímání posledních záležitostí jsme si museli počkat  do revoluce. Už v roce 1990 se Marie Opatrná snažila o založení prvního hospicu, ale nepodařilo se jí probojovat si cestu skrz houštinu byrokratického nepochopení. Společně s  Marií Svatošovou proto začala pečovat o umírající v domácnostech a v roce 1995 se jí podařilo otevřít první český lůžkový hospic v Červeném Kostelci. Dnes jich u nás existuje celkem patnáct s tím, že v domácí péči pokračuje hnutí s optimistickým názvem Cesta domů. 

Hurá, pepka!

Snad největší obrat v chápání smrti přišel ale nedávno. Vlastně během uplynulých pár měsíců. Nadační fond AVAST letos v únoru spustil program Spolu až do konce. Rozdělil 7,5 milionu mezi jedenáct projektů zaměřených na péči o nevyléčitelně nemocné lidi. Tři studentky sdružené do tria Ke kořenům vybraly na HitHitu šedesát tisíc na otevření poradenského centra alternativních pohřbů. Na jaře k tomu budou otvírat v Ďáblicích přírodní hřbitov, kam budou pozůstalí chodit jako do parku a zesnulí budou odpočívat pod vzrostlými stromy. Aby toho nebylo málo, přidalo se i Národní muzeum a spustilo velkolepou sérii expozic se společným názvem Smrt. Noviny a časopisy začaly o smrti psát a spousta lidí uvádí Cestu domů jako svou nejoblíbenější neziskovku. 

Nemá asi cenu přecházet z extrému do extrému a namísto ignorování začít být smrtí a umíráním posedlí. Měli bychom s ní ale počítat a je dobře, že z ní znovu začíná být společenské téma. Asi nejlepší inspirací, jak s ní zacházet, je věta Marka Twaina: „Snažme se žít tak, aby naší smrti litoval i majitel pohřební služby.

AddThis
1 comments
KarelMachala
KarelMachala

"ještě před sto lety se běžně odcházelo na věčnost kolem čtyřicítky" - možná tak v Africe, ale v českých zemích určitě ne. Je to běžná domněnka, ale stačí se podívat do matrik před sto lety, že to tak nebylo ani zdaleka, a s výjimkou vyšší úmrtnosti kojenců (a před sto lety už ne takovou jako před 300 lety) se lidi u nás dožívali skoro podobného věku jako dnes a podíl 40letých zemřelých byl velmi velmi malý. Genealogové to vědí, přesto se tato domněnka objevuje hodně často, buoh wie proč...

Rozjezd

Rozjezd

Petra Kvitová zase něco vyhrála, Češi budou mít ve znaku sysla a Dalajláma vypotřeboval oranžovou barvu. Tyhle a další zprávy si přečtěte v našem Rozjezdu.

Téma

Jak to se mnou sekne

Se smrtí je dobré počítat. My jsme počítali podle informací serveru Umirani.cz a údajů z Ústavu zdravotnických informací a statistiky.

Podobné články: Téma

2017 | 4 | Soumrak missek

Partnerce nevadí, že strávím 4 dny na jachtě s misskama

David Váňa dva roky fotí v zákulisí České Miss. Tak jsme se zeptali, jak to tam vypadá.

2017 | 4 | Soumrak missek

Královny jsou nahé

Nastala nám zase ta chvíle, kdy se na televizních obrazovkách objeví pán v decentním obleku a za ním řada vyšponovaných a vysolárkovaných krasavic. Během následujících 100 minut budou podstupovat potupné rozhovory s celebritami, recitovat vlastní básně, tancovat a nakonec se projdou na pódiu v bikinách, zatímco ten pán v obleku bude ohlašovat rozměry jejich hrudníků, pasů a boků. Jinými slovy, bude se volit Česká Miss.

2017 | 4 | Soumrak missek

Porota

Neodmyslitelnou součást volby Miss tvoří porota, která je dnes už vlastně důležitější než samotné soutěžící. Jejími členy obvykle jsou:
COOKIES
Google+