Pokec

Jedna ruka netleská, ale leze dobře

Michal Šnajdr je horolezec, potápěč a člen tříčlenného týmu nadšenců, kteří se rozhodli získat prestižní horolezecký titul s übercool jménem Sněžný leopard. Výstup na pět sedmitisícovek se rozhodli pojmout v rámci projektu Pět rukou – pět vrcholů. „Pět rukou“ proto, že Michalovi pravačka už od dvou let chybí. Takže by teoreticky neměl vylézt na nic...
AddThis

Pět rukou / pět vrcholů

Tříčlenný horolezecký tým ve složení Michal Šnajdr, Lukáš Appelt a Radim Feix se snaží získat titul udělovaný horolezcům, kteří dokážou zlézt pět sedmitisícovek na území bývalého Sovětského svazu: Chan Tengri, Pik Korženěvské, Pik Lenina (Ibn Sina Peak), Pik Pobědy (Džengyš Čokusu) a Pik Komunizma (Ismail Samani). První to dokázal Rus Jevgenij Ivanov v roce 1961, z Čechů například Stanislav Šilhán nebo Josef Milfait. S hendikepem jedné ruky se to ještě nikomu nepodařilo.

Na svém profilu máte napsáno „potápěč a kopcolezec“. Neměl by si člověk vybrat buď hloubky, nebo výšky? 
Já to kombinuju, protože si od kopců potřebuju občas odpočinout. A nedokážu se jen tak válet u vody. Potápění ale neberu jako extrémní sport, spíš se jen tak kochám pod vodou, kdežto lezení po horách se věnuju naplno. 

Jak se člověk dostane k vrcholovému horolezectví bez ruky?
Já nad tím popravdě řečeno moc nepřemýšlel. Ten můj hendikep není něco, na co bych si musel najednou zvykat. Pravou paži mi kvůli osteosarkomu, nádoru postihujícímu kostní tkáň, museli amputovat už ve dvou letech. Do patnácti let jsem se hlavně válel na gauči a nakonec vážil skoro devadesát kilo. Zlomilo se to, když mě děda vzal s sebou na hory do Švýcarska. On byl zapálený horský turista a nakazil mě tím. Od té doby jsem každý rok vyjel někam na hory, i v Indonésii, kde bych se normálně jen potápěl, jsem začal lézt po sopkách. Vlastně bych tomu neměl říkat lezení, ono je to dodnes v podstatě chození.

Moment… Když přeskočím k vašemu cíli zdolat pět sedmitisícovek, tak mi to jako turistika moc nepřipadá. 
Říká se, že rozdíl mezi vysokohorskou turistikou a horolezectvím je, že při horolezectví se musí používat všechny čtyři končetiny. To rozdělení je ale složité. Záleží na vybavení, potřebné technice, schopnosti správně přemýšlet a rozhodovat se, a hlavně na náročnosti výstupu. Třeba první hora na našem seznamu, Pik Lenina v Kyrgyzstánu, je vlastně choďák, lezení tam moc nebylo. Je ale fakt, že těch sedm tisíc metrů dá člověku zabrat. 

Přesto občas lézt musíte a pro další hory ještě muset budete. Vypěstoval jste si bez ruky nějakou speciál­­ní lezeckou techniku? Nebo máte nějaké sehrané postupy s kolegy, kteří lezou s vámi?
Ani ne. Lezení je pro mě intuitivní. Co se týče skalkaření a lezení po skalách, tam se prostě musím přizpůsobit možnostem vlastního těla. Ono ale lezení stejně z devadesáti procent závisí na rovnováze a jen z deseti na síle. V horách je strašně důležité usoudit předem, jestli mám šanci daný výstup reálně zlézt, nebo ne. Znát své limity. Protože ve vysokých horách člověk nesmí počítat s tím, že mu pomůžou ostatní, protože by tam mohli zůstat všichni. 

Měl jste na Pik Lenina někdy namále?
No, kde bych tak začal… Slunce nám svítilo během měsíční expedice jen asi dvakrát, foukal hrozivě prudký vítr a bylo děsné vedro. Do druhého tábora jsme stoupali hustou mlhou a bylo asi pětačtyřicet stupňů. V pěti tisících metrech zase nonstop pršelo a hrozily tím pádem laviny. Já jsem navíc přepálil jeden z aklimatizačních výstupů na okolní kopce, ještě než jsme se vydali do základního tábora. Když jsme pak vyrazili, šlo se nám moc dobře, cítil jsem se, jako když lezu na Sněžku. Ráno jsem se ale probudil s otokem plic a musel jsem honem mazat dolů…

Ok, tak zase trochu zpomalme. Před chvílí se tu bavíme o turistice a teď najednou otok plic?
Velká nadmořská výška klade na organismus obrovskou zátěž a je potřeba se na ni dlouho aklimatizovat. Jinak se v plicích začne hromadit tekutina a člověk se začne dusit. Mně se to podařilo zachytit poměrně brzy, takže jsem mohl dolů jít po svých. Na druhou stranu jsem ten sestup vzal taky moc rychle a komplikace se mi vrátily. Nakonec jsem musel ze základního tábora odjet z hor zpátky do města Oš a dát se dohromady tam.

Tohle všechno probíhalo v Kyrgyzstánu?
Ano. A Kyrgyzstán není úplně nejcivilizovanější země na světě. Když mi doktor vrazil do ruky nějaké prášky s ruským nápisem, tak jsem si nebyl moc jistý, co se mnou udělají. Naštěstí kolega Lukáš Appelt už má v tomto ohledu dost zkušeností, takže mi po telefonu radil, co a jak. Sám si odtud bohužel přivezl salmonelózu… 

Proč jste vlastně šli do výzvy pokořit pět sedmitisícovek v bývalém Sovětském svazu? Tedy kromě toho, že tím získáte super znějící titul Sněžný leopard…
Protože neexistuje moc lokalit, kde by bylo tolik sedmitisícovek na jednom místě. Taky už jen návštěva zemí, jako jsou Kyrgyzstán nebo Tádžikistán, je dobrodružství. Člověk neví, co ho příští minutu potká. Jdeme třeba kupovat benzín. Kanystry tu neexistují, takže si neseme devět litrových petflašek. Holka, co obsluhuje pumpu, od nás nejdřív vybere peníze, pak načepuje benzín do špinavého kýble a dá nám ještě špinavější trychtýř, ať si to jako přelijeme do lahví. Když dolijeme, je poslední lahev poloprázdná, ačkoliv čerpadlo ukazuje na ciferníku devět litrů. Holku to absolutně nerozhodí, naopak nám ochotně nabídne, že si ten chybějící půllitr můžeme dokoupit.

Asi tam ještě vybírají desátky…
To vybírají a doslova všichni. V některých případech z toho ale jde trochu strach. Třeba když jsme přijeli pod kopec, tak za námi přišel šéf základního tábora a s přehledem se nás ptá, kde máme povolení na vstup do pohraniční vojenské zóny. To člověka zaskočí, protože žije v domnění, že ta povolení nám má vydat on. Když se mu to snažíte vysvětlit, tak to najednou přestane řešit. Až po pár dnech zjistíte, že povolení nemá vlastně nikdo, což vojákům umožňuje zastavit autobus s horolezci a za chybějící doklady vybírat úplatky. Prostě je to jiná kultura, která člověka donutí jinak fungovat.

KDYŽ ČLOVĚK ZAČNE V ŠESTI TISÍCÍCH METRECH PŘEMÝŠLET, JAK SE DOSTANE TADY PŘES TEN ÚSEK, TAK JE KONEC. 

Když mluvíme o jiné kultuře, na vašem Facebooku jsem našel post, který bych si rád nechal vysvětlit: Navštívili jsme místní tržiště, kde jsme po doptání místních domorodců objevili takzvaný „Nas“. Po cca 30 minutách degustace jsem byl teleportován na Mars a Šťáva konečně poznal pořádný bago. Co to je, prosím vás, to „bago“?
Haha. No, bago je náš název pro naswar. Je to tabák smíchaný s dalšími přísadami, který se lisuje do kuliček a vkládá se pod dolní ret. Něco jako snus, který se žvýká ve Skandinávii. Ve střední Asii je to hrozně populární záležitost. Vypadá sice přibližně jako myší bobky a taky podobně smrdí, taky je to nikotinová nálož, ale kupodivu to dokáže občas pomoct. Kolega Lukáš jednoho dne začal zvracet, motala se mu hlava, mluvil nesmysly a vůbec projevoval typické příznaky vysokohorské nemoci. Doktor ale tvrdil, že je to jen následkem nízkého tlaku. Lukáš si tedy vzal bobek naswaru a za chvíli byl v pohodě. 

Začínám tu romantiku divokého východu chápat, ale nevím, jestli by mě od samotného lezení neodradila…
Kdo ji nechce zažít, nemusí. Zrovna výstup na Pik Lenina je velmi oblíbený, a tím pádem zkomercionalizovaný. My jsme si platili jen základní balíček. Převoz džípem do základního tábora, předplacenou lékařskou službu, monitoring počasí a povolení, to, které jsme nedostali. Kdo ale chce, tak může do základního tábora letět vrtulníkem, v táborech mít dopředu postavené stany, bágly nechat nosičům, starosti průvodcům, prostě výstup „all inclusive“. 

Na kolik to vlastně přijde peněz?
Ten náš základní balíček je asi za pět set dolarů na osobu, plus letenky. Cokoliv navíc se ale platí zvlášť a hodně rychle to naskakuje. 

Kam se chystáte dál?
Další chceme dát Chan Tengri, což už fakt není turistika. Jsou tam úseky, které se musí lézt, takže musíme do příštího léta nadrtit techniku. Když člověk začne v šesti tisících metrech přemýšlet, jak se dostane tady přes ten úsek, tak je konec. V takových výškách už leze každý na doraz a sám za sebe.  

A stojí to za to? Zvlášť, když se pak něco stane a člověk se na ten kopec ani nevyšplhá?
Občas, třeba když sedím s tím otokem plic v letadle a přemýšlím, jestli to přežiju, tak mě napadne, jestli nejsem úplně blbej. Jenže i samotná příprava na expedici je ne­uvěřitelný zážitek. Donutilo mě to makat jako ještě nikdy v životě, jezdil jsem lézt do Alp na místa, kam bych se sám od sebe nedostal. Ten výstup je už taková třešnička na dortu, a když nevyjde, tak co? Ten kopec mi nikam neuteče. 

Myslíte, že byste byl takhle aktivní v případě, že by vás nepotkala ta nepříjemnost s rukou?
Nad tím jsem nikdy nepřemýšlel. Já spíš vím, jaké je to žít s hendikepem, a dokážu si představit, co s člověkem udělá, když ho taková příhoda zničehonic postihne. Jestli někoho dokážu motivovat a dokázat mu, že chybějící ruka vlastně nic neznamená, tak to naše lezení splnilo svůj účel. 

Stal se někdy okamžik, kdy vám paže fakt chyběla?
Ani ne. Snad jen na vrcholu, když si nemůžu za ten výkon zatleskat. 

Jestli vás projekt 5 rukou / 5 vrcholů zaujal, mrkněte se na jeho Facebook

AddThis
0 comments

Čumenda

Album z falešné dovolené

Fotograf Reiner Riedler se jako jeden z mála může pochlubit tím, že jeho fotky z dovolené někoho zajímají. Fotí totiž na místech, která se tváří jako jiná místa. Sledujte.

Reportáž

Největším nepřítelem demokracie je občan

Na radnici svého města nadává kdekdo. Nebyl jsem výjimkou. Pak jsem přešel na druhou stranu a nestačil se divit...

Podobné články: Pokec

2017 | 10 | Úžasná robobudoucnost

Rozhovor o hovně

„Když nejde o život, jde o...“ Realita však známý bonmot Jana Wericha převrací naruby. Mizerná hygiena kolem vyměšování je jednou z nejčastějších příčin úmrtí a nemocí ve „třetím světě“. Každé zlepšení má efekt. Antropoložka Helena Humňalová zkoumá sanitační zvyklosti v Asii a v Africe a její výzkum pomáhá zachraňovat lidské životy i lidskou důstojnost.

2017 | 9 | Rodiče, k tabuli!

Můj feminismus není dívčí válka

Marie Čtveráčková neboli Mary C aka Egon Bomby je hudební publicistka, moderátorka, kulturní aktivistka, DJka Radia Wave a vydavatelka feministického zinu Obrovská, který se zaměřuje především na postavení žen v umění, kultuře a popkultuře.

2017 | 7 | Strach má velká křídla

Budeme jen mozky v nálevu?

Díky jeho nástrojům udělalo Disney Studio z klasického Lvího krále 3D film. Daniel Sýkora, programátor s duší výtvarníka, píše algoritmy, které mají do animáků vrátit ruční práci. Bez úmorné dřiny. Teď ohromil svět počítačové grafiky videem rozhýbaných obličejů, které na sebe berou podobu jakékoliv fotky, sochy nebo obrazu. Z umělé inteligence má ale trochu strach.
COOKIES
Google+