Reportáž

Největším nepřítelem demokracie je občan

Na radnici svého města nadává kdekdo. Nebyl jsem výjimkou. Pak jsem přešel na druhou stranu a nestačil se divit...
AddThis
  • Text: Pavel Hájek
  • Ilustrátor: Karolína Slováková

K práci na úřadě jsem se dostal vlastně náhodou. Po letech roboty pro nadnárodní klienty v Praze jsem chtěl změnit život a možnost nastoupit do tiskového odboru malé radnice bral jako znamení shůry. Bonusem měla být pevná pracovní doba, žádný stres a klid na práci.

Nové koště

Nastupuji na úřad plný optimismu. Všechny formality proběhnou rychle a já jsem brzy ve své kanceláři. Okamžitě se ze všech stran hrnou požadavky, úkoly a dotazy. Všichni mají pocit, že když je člověk v oddělení komunikace, automaticky všechno ví. Neví. 

Ptám se svého nadřízeného, co mám se spoustou dotazů od občanů dělat. Otevírá tlustý černý sešit, něco si zapisuje, a pak řekne: „To bude dobrý, uvidíte.“ Stejnou mantru pak od něj slyším každý další den. Je uklidňující, ale občany, kteří chtějí rychlé a srozumitelné odpovědi na složité, několik volebních období se řešící problémy, obvykle neuspokojí. Beru si práci domů na večer a žena nechápe, jaký je rozdíl mezi mým starým a novým zaměstnáním. Jeden tu je: beru míň peněz. 
Práce je ale zajímavá a mně se líbí, že starosta chce být maximálně otevřený. A tak se nevyhýbá ani setkáním s občany, kde je už předem jasné, že se nebude jednat o nic příjemného.   

ARGUMENT, ŽE NA AKCI PRO NOVINÁŘE ZVEME NOVINÁŘE, JE PRO NĚJ ZCELA NEPŘIJATELNÝ. SE SLOVY, ŽE SI NENECHÁ LÍBIT, ABY SE NOVINÁŘI POVYŠOVALI NAD OBČANY, ODCHÁZÍ.

Mezi lid 

Jako v každém městě, i u nás se připravuje strategický plán rozvoje. Materiály prošly odbornými komisemi, a tak s nimi vedení radnice vyráží mezi lid, aby měl každý šanci se k plánu vyjádřit. 
Setkání s občany se koná na několika místech. Termíny se vyhlásí s předstihem v radničních novinách, na Facebooku, webu úřadu a starosta trvá i na tom, aby se roznesly letáky s oznámením do všech domů v okolí.  
Účast občanů přesto není valná. Nevadí, aspoň jsou tu ti, kteří chtějí něco změnit, říkám si. 
Na místě jsou připraveny informační panely podle jednotlivých oblastí (vzdělávání, doprava, bezpečnost atd.). Z přítomných nicméně nikoho žádný plán rozvoje nezajímá. Občané chtějí řešit konkrétní pochybení úřadu. 
Jako první se hlásí o slovo starší paní z blízkého paneláku. Nevybíravě si stěžuje na to, že před jejich domem byly vykáceny vzrostlé keře. Jak se záhy ukáže, vykácení proběhlo na žádost sdružení vlastníků jednotek z domů kolem, včetně toho, kde paní bydlí. Shromáždění vlastníků se paní neúčastní, ale keře kácet nechtěla. Žádá tedy úřad o výsadbu nových bez ohledu na to, co si přejí její sousedé. 
Další v řadě je nespokojený, dobře oblečený čtyřicátník ve značkových brýlích. Stěžuje si na špatnou správu obecního bytového fondu. Plamenný proslov zahajuje prohlášením o tom, že za posledních deset let byty chátrají a obec se o ně vůbec nestará, jen inkasuje od lidí peníze. Následný potlesk posiluje jeho odhodlání, a tak přidává výčet toho, co úřad udělal špatně. Jako první jde na paškál výtah. Ten nový, čerstvě instalovaný, je mnohem menší než původní. Potlesk. Následují nová okna – výměna trvala dlouho, byla kolem toho spousta prachu a špíny a některá se musela i reklamovat. Další potlesk. A to nejhorší je čerstvá výměna osvětlení na chodbách. „Proč jste měnili světla, když to pořád dobře svítilo?“ Opět potlesk, ba přímo aplaus. Starosta se snaží namítnout, že tady zjevně nějaké opravy probíhají a úřad se tedy o byty snaží starat. Je ovšem hromadně a s despektem odmítnut se slovy „než tohle všechno, to je lepší nedělat nic“. 

Jak to, že jste mě nepozvali?

Ostatní setkání mají vesměs stejný průběh a já si začínám říkat, jestli má moje práce vůbec smysl. Naštěstí na chmurné myšlenky není čas. Den po posledním setkání s občany jsem povolán ke starostovi. V jeho kanceláři překvapivě vládne příjemná atmosféra. Po letech příprav a shánění grantů se začne s obnovou místního zanedbaného lesoparku, ke kterému přibude i nové venkovní sportoviště pro občany. Dostávám na starost komunikaci s tím spojenou. Mám radost, že se něco nesporně užitečného konečně daří. Optimismus vydrží jen krátce. Práce na lesoparku má zahájit akce pro novináře přímo na místě. Vše běží, jak má, do chvíle, než dorazí starší muž důchodového věku. Dožaduje se vysvětlení, proč nebyl na akci  pozván. Hluboce se omlouvám a ptám se, ze které je redakce. Po několika minutách zmatené konverzace se ukazuje, že důchodce není novinář, ale člověk bydlící v nedalekém rodinném domku. Argument, že na akci pro novináře zveme hlavně novináře, je pro něj zcela nepřijatelný. Se slovy, že si nenechá líbit, aby se novináři povyšovali nad občany, odchází. 
Naivně se domnívám, že tím je vše vyřízeno. Není. Za několik dní píše nespokojený občan dopis přímo starostovi. A že prý půjde do novin. Což je mimochodem výhrůžka, kterou stěžovatelé na radnici připojují ke svým dopisům už skoro automaticky. 

Ano, ano, ne, ne

Od myšlenek na nerudného důchodce mě vysvobodí dostavba dětského hřiště. Nekonfliktní, bezvadný projekt. Nebo že by… Začínají chodit dopisy a maily od nespokojených občanů, že žádné hřiště nechtějí. V těsném závěsu dopisy a maily od občanů, kteří hřiště chtějí. I když není ani půlka volebního období, zaznívají hlasy, že to starosta dělá jen kvůli volbám. 
Mezitím mi volá starší paní, že na místě, kde byly vždy lavičky, už žádné lavičky nejsou, a jestli by tam nešly vrátit. Jdu za kolegyní s tím, že se zasadím o návrat laviček, to je přece správná věc. Kolegyně mě vyslechne a ukáže petici podepsanou lidmi z okolních domů za odstranění laviček (kvůli výskytu hlasité mládeže a pochybných existencí). Volám paní, že je to komplikovanější. Vyslechnu monolog, že jsme všichni na úřadě k ničemu a že k nám neměla vůbec volat. A že raději zavolá do televize, aby i ostatní viděli, co jsme zač, a aby si na nás posvítili…

My voliči

Demokracie znamená vládu lidu. Má-li ale lid vládnout dobře, měl by mít aspoň základní ánunk o věcech, o kterých chce rozhodovat. Za celou dobu, co jsem pracoval na radnici, mě nepřestala šokovat nízká úroveň jakýchkoli veřejných diskusí a neprostupné dělení na „ti na úřadě“ a „my občané – voliči“. A ještě víc malá úcta k druhým a jejich potřebám. Většinový stěžovatel se zajímá jen o to, co chce nebo nechce on osobně. Každý chce dostatek zeleně, klidné ulice, ale taky jezdit autem bez kolon a zdarma parkovat před svým domem. Jednoduchá úvaha, že když budeme všichni jezdit autem, tak ty zplodiny taky budeme všichni dýchat a málokdo si zaparkuje, je bohužel pro spoustu lidí nepochopitelná. 
Nedá se samozřejmě říct, že všichni úředníci jsou svatí. Pitomců je i mezi nimi dost. Po roce a půl na městském úřadě se ale můj pohled na to, co je základní problém komunální politiky, dost radikálně změnil.

2015-10-Vsichni-jsme-trochu-hrabli-reportaz-1D
AddThis
0 comments

Pokec

Jedna ruka netleská, ale leze dobře

Michal Šnajdr je horolezec, potápěč a člen tříčlenného týmu nadšenců, kteří se rozhodli získat prestižní horolezecký titul s übercool jménem Sněžný leopard. Výstup na pět sedmitisícovek se rozhodli pojmout v rámci projektu Pět rukou – pět vrcholů. „Pět rukou“ proto, že Michalovi pravačka už od dvou let chybí. Takže by teoreticky neměl vylézt na nic...

Kácíme modly

Ach jo, zase humr?

Jestli udržujete prst na tepu doby, nemohlo vám uniknout, že se v hardcore hipster komunitách množí restaurace servírující párek v rohlíku za kilčo třicet. Když se mrknete na historii některých snobských pochoutek, možná vám to nebude připadat tak divné.

Podobné články: Reportáž

2017 | 4 | Soumrak missek

S Němcem ve Stalingradu

Je to zvláštní místo. Zvláštní místo, které umí vyvolat zvláštní pocity a silné emoce – a na mladého kluka v uniformě, která mu je moc velká, to zjevně funguje. Jsme v hale památníku Mamajev Kurgan, kde hoří Věčný oheň za všechny ty, co tu padli, a na stěnách kolem nás jsou vypsaná jejich jména, nebo spíš některá z nich, protože všechna se ani do téhle chladné obří haly nemůžou vejít.

2017 | 2 | Tohle budeš nosit za rok

Jak se vinyl nevrátil

Sbírání gramofonových desek je krásný koníček, okolo kterého se ale točí tolik pověr a dezinformací, že často vytváří nezávisle fungující paralelní reality. Když se do nich zaplete ambiciózní agentura a uspořádá v Česku vinylový veletrh, dopadne to všelijak.

2017 | 1 | PF 2007

Hotel Bejrút

„Cítíš to? Po třech měsících už to začíná vážně smrdět,“ řekne Tres, vysoký vousatý Američan, a podává mi další cigaretu. Stojíme na střeše jednoho z výškových domů v centru Bejrútu, za námi je BBQ party plná místních expatů v plném proudu a kouřením se snažíme přebít smrad odpadků vyskládaných na několik metrů vysokých hromadách dole na ulici.
COOKIES
Google+