Téma

Kdyby jela v tramvaji zvířata, tak se porafou

Duševně nemocní to v Česku mají složité. Je jich čím dál víc, ale investuje se do nich čím dál míň. V dostupnosti péče jsme na tom snad nejlépe v Evropě, deset let se nám ale nedaří nastartovat reformu té péče. Máme největší počet lůžek, ale pořád se jich nedostává. Když si v tom chcete udělat pořádek, nenajdete lepšího člověka, než je předseda Psychiatrické společnosti a šéf bohnické léčebny Martin Hollý.
AddThis

Proč se duševním nemocem říká „duševní“? Proč je hledáme v duši, a ne v mozku? 
Hlavně kvůli desítky let staré tradici. A taky proto, že psychiatrie je v medicíně tak trochu výjimečný obor. Je to patrné i v oficiální klasifikaci, kde jsou všechny choroby označované jako „nemoci“, ale naše kapitola se nazývá duševní a behaviorální „poruchy“. Nemoc je z definice něco, co má jasný původ, průběh a způsob léčby. Mozek je na to ale příliš složitý orgán. 

Existuje stoprocentně duševně zdravý člověk? Nebo by se nějaká diagnóza dala najít u každého? 
Stará anekdota praví, že když člověk odejde od psychia­tra bez diagnózy, tak je psychiatr špatný diagnostik. Tak vážné to ale není. V mnoha případech u pacientů namísto duševní choroby odhalíme třeba přechodné kolísání nálad nebo nespavost. Na druhou stranu, Světová zdravotnická organizace definuje zdraví jako stav fyzické, duševní a sociální pohody. Kdo může tvrdit, že to pro něj stoprocentně platí? 

Své demence se zjednodušeně řečeno dožijeme.

Podle statistik je duševně nemocných lidí čím dál víc. Je to tak opravdu, nebo se jen zlepšuje diagnostika a rozšiřují definice nemocí? 
Podíváme-li se na posledních patnáct let, zjistíme, že definice duševních chorob se nezměnily. Počet pacientů ale vzrostl o dvě třetiny. Rozšíření diagnóz tedy současný stav nevysvětluje. Přesnější diagnostika se do něj do jisté míry promítá, stejně jako fakt, že jít k psychiatrovi přestává být ostudou. Tak jako tak ale musíme přiznat, že počet chorob opravdu roste. 

Proč?
Hodně z toho nárůstu připadá na oblast organických duševních poruch, demencí. Prodlužuje se průměrný věk a své demence se zjednodušeně řečeno dožijeme. Další nárůst zaznamenáváme u neuróz, depresí a úzkostí. U těch může být jedním ze spouštěčů například chronický stres. Během života ve městě se například člověk musí vyrovnávat s teritoriálním stresem, který si vůbec neuvědomuje. Víme ale, že kdybychom dejme tomu do tramvaje směstnali stejný počet zvířat, jako je pasažérů ve špičce, tak mezi nimi budou spolehlivě vznikat agresivní interakce. Člověk se s takovou situací většinou vyrovná, ale tak jako tak se promítá do celkové hladiny stresu, který se v něm hromadí. 

Psychiatrické termíny, co dávno ztratily svůj význam

Kretén — člověk trpící poruchou štítné žlázy postihující inteligenci


Dement — člověk trpící poruchou kognitivních funkcí (paměť, intelekt, motivace)


Debil — lehká mentální retardace (často dědičná)


Imbecil — mentální retardace, při které se IQ pohybuje pod 50 body


Idiot — těžká mentální retardace, při které se IQ pohybuje pod 30 body


Depka — deprese, závažné psychické onemocnění, které se projevuje pokleslou náladou


Schíza — schizofrenie je nejzávažnější psychické onemocnění s bludy a poruchami vnímání reality


Psycho — psychotická porucha je závažné onemocnění s bludy, halucinacemi a změnami chování 


Chocholoušek — psychiatr

Jak jsme na tom s úrovní péče o duševně nemocné? K reformě péče jsme se zavázali už před deseti lety. Kam jsme od té doby pokročili? 
Pokud budeme hovořit o druhé půli roku 2015, tak je situa­­ce nadějná. Po mnoha letech se konečně něco děje. Před dvěma roky se podařilo sestavit Strategii reformy psychiatrické péče, na které se podíleli odborníci s nejrůznějšími pohledy a díky které máme jasně stanovené úkoly. 

Nešlo by to přece jenom rychleji? 
Asi by to mělo jít, ale změnit zavedený způsob péče o duševně nemocné lidi je složité a nemělo by se nic uspěchat. Nemůžeme třeba rušit velké léčebny, pokud zároveň nebudeme mít připraveného dost chráněného bydlení.

Jak by měla vypadat péče po reformě? 
Nechceme snižovat její současný rozsah. Duševně nemocných je čím dál víc a péči potřebují. Chceme dosáhnout toho, aby nemuseli oni za péčí, ale aby péče přišla za nimi. Logicky tedy potřebujeme rozmělnit a snížit lůžkovou kapacitu velkých léčeben a přesunout jejich roli na přibližně stovku menších center duševního zdraví. Pilotní centra už fungují, další by měla vznikat v příštím roce. Z mého pohledu je nejdůležitějším cílem propojení zdravotní a sociální složky péče. Musíme dbát na to, aby duševně nemocní mohli fungovat ve společnosti. Zároveň ale nesmíme zapomínat na fakt, že nejde jen o lidi s poruchou chování, ale o nemocné lidi, kteří potřebují lékařskou péči. V některých zemích, kde se klade velký důraz na sociální složku péče, totiž došli až do situace, že pacienti mají problém dostat se k reálné léčbě. 

S jakými problémy se u nás nemocní potýkají?
Se stigmatizací. Posilují ji výjimečné tragédie, v nichž duševně nemocní figurují, a nešťastné reakce médií a veřejných osobností. S tím se ale potýkají všude. Kromě toho vidím velké mezery v koordinovanosti. V Česku je psychiatrická péče dostupná, ve Velké Británii se snaží zákonem zkrátit objednací dobu k psychiatrovi pod osmnáct týdnů. U nás pokud pacient přijde se závažným problémem na příjem, dočká se více či méně okamžitého ošetření a ambulantní péče je dostupná v řádech dnů. Horší je fakt, že pacienta během péče nikdo neřídí a nevysvětluje mu návaznost. Kam má jít dál, co si má obstarat, co zařídit. Pro lidi se sníženou schopností orientace v realitě to představuje velký problém.

Existuje něco, na co by mohla být česká psychiatrie hrdá? 
Záleží na tom, kde se budeme chlubit. Jestli na východ od nás, tak můžeme být hrdí na dobře postavený plán reformy. Pokud v celosvětovém měřítku, tak můžeme být pyšní na Národní ústav pro duševní zdraví a na výsledky, které tým Cyrila Höschla dosahuje na poli výzkumu. Češi velmi významně přispěli také k léčbě závislostí, v oblasti psychofarmak a psychoterapeutických přístupů. Určitě nejsme neviditelní. 

Když se zamyslím, která zařízení slouží k zapojení duševně nemocných lidí do společnosti, vzpomenu si na Kavárna na půl cesty. Budku uprostřed Pankráce, kam chodí odjakživa lidi s dready na jointa a posedět u pivka. Pak mě napadne Mlsná kavka, což je vegetariánská restaurace. Dá se propojit svět duševně nemocných lidí i jinak, než prostřednictvím alternativních komunit, které mají samy zkušenost s tím, jaké to je „být jiný“?
Každá resocializační aktivita je dobrá, užitečná a měli bychom ji podporovat. Směřovat bychom ovšem měli k propojení duševně nemocných s běžnou společností. V Itálii například funguje hotel, který kompletně vedou a obsluhují duševně nemocní lidé. Byl jsem v něm a jen díky zkušenostem psychiatra jsem to byl schopný poznat. Jinak to byla klasická a velmi příjemná tříhvězda.

AddThis
0 comments

Téma

Vaše první diagnóza

Najděte si citát, který nejpřesněji vyjadřuje vaši občasnou vnitřní samomluvu, a uvidíte, jaký druh šílence ve vás dříme. Případně si zanalyzujte sousedy...

Téma

Slova ovlas soval vosla

Lidi s duševní poruchou a lidi, kteří se o ně starají, říkají věci, které byste měli slyšet, ať už nějakého toho brouka v hlavě máte nebo ne.

Podobné články: Téma

2017 | 6 | Atlas braků

Večery byly podaná ruka

I spisovatelka Hana Marie Körnerová, jejíž knihy na některých školách patří do doporučené literatury, v 90. letech vydala knihu v edici Večery pod lampou. Jak k tomu došlo a jak na to autorka seriózní beletrie dnes vzpomíná?

2017 | 6 | Atlas braků

Romantice škodí realita

Renčina červená knihovna je místo na internetu, kam chodí pro tipy, recenze a doporučení fanynky romantické literatury. Fanoušci vlastně taky. Málokdo ví o tomhle žánru víc než Renča.

2017 | 6 | Atlas braků

Atlas braků

Vedle knížek, co do nás ve škole hustila češtinářka, existuje ještě jiná literatura. Literatura mimo čítanky. A už v té škole se čte mnohem víc a s úplně jiným nadšením. Krváky, slaďáky, westerny a sci-fi nás zvou do světů, ve kterých chceme být.
COOKIES
Google+