Téma

Mysleli si, že jsem líná

Lucie je milá sympatická slečna. A oficiální blázen. Pětadvacetiletá vyučená zahradnice se deset let léčí se středně těžkými depresemi, panickou úzkostnou poruchou, emociálně nestabilní poruchou, bludy a výkyvy nálad. Za tu dobu byla pětkrát hospitalizována.
AddThis

Kdy vás psychika začala zrazovat?
První větší krize přišla v pubertě. Postupně se ukázalo, že jsem nikdy nebyla psychicky zdravá. Jenže do té doby se to přičítalo mojí přecitlivělosti, lenosti a podobně. To byl přístup mojí rodiny. V pubertě se to zhoršilo natolik, že už jsem nebyla schopná ani chodit do školy, a tehdy mě rodiče vzali k psychologovi i psychiatrovi. Ti řekli, že jsem líná se učit, na nic se mne nezeptali. Jenže já se pořád zhoršovala, až jsem se dostala ke své současné psychiatryni, která mi diagnostikovala panickou úzkostnou poruchu a deprese a já nakonec doputovala do dětského blázince. Tam se to konečně začalo řešit. 

To zhoršování se projevovalo čím?
Bála jsem se chodit mezi lidi. Nebyla jsem schopná nikam cestovat. Přepadala mne panika a utíkala jsem pryč a pak si nemohla vzpomenout, jak jsem se někam dostala. Bohužel se nenašel žádný spouštěč, stávalo se to kdykoliv a kdekoliv. V depresi jsem ležela a nebyla schopná vstát z postele.

U vás doma se to vykládalo jako lenost. A ta panika?
Tak, že to se v pubertě stává a že jsem nešťastná z rodinné situace, protože moji rodiče měli opravdu šílený vztah. A že mám rebelské období a nechci chodit do školy. Pak jsem se nedostala na střední školu, byla jsem druhá pod čarou. To byla rodinná tragédie a průšvih, po kterém už jsem se zhroutila úplně a skončila v tom blázinci pro děti.  

Blázinec pro děti zní strašlivě… 
Dlouho mi tam dávali různé prášky, než se přišlo na to, které fungují. Časem se ukázalo, že v mém případě antidepresiva nestačí. Když zafungují léky, nastupují různé terapie a sezení. V dětském blázinci jsou hlavně anorektičky, agresivní děti, autisti, takže ty skupinové terapie pro mne moc nebyly. Ale už jenom to, že si odpočinete a nikdo vás neprudí, pomáhá. Můj táta si dodnes myslí, že mu to všechno dělám naschvál, aby se za mě styděl.

Pomohla vám diagnóza k sebepřijetí, nebo vás naopak vyděsila ještě víc?
Pomohlo mi to hrozně moc. Já jsem si připadala špatná. Když to máte úplně od malička, nevíte, že je něco špatně, a berete to jako přirozenou věc, se kterou se pere každý. A já si přišla neschopná, když to neumím ustát. Byla jsem to citlivé dítě, co v noci brečí hrůzou a neumí se ovládnout. Hodně lidí má pocit, že špatnou náladu má přece občas každý, a protože nevypadám na první pohled jako blázen, tak určitě přeháním.

Za doktory docházíte často? 
Jednou měsíčně k psychiatrovi, jednou týdně k psychologovi. Když je mi hůř, tak psychiatr každý týden. 

MLUVÍ NA MĚ, JÁ VŮBEC NECHÁPU, CO ŘÍKÁ, A JDU PRYČ.

Takže od své první návštěvy blázince v 15 letech jste pořád na lécích?
Jo. Někdy jich mám víc a někdy míň. A je pravda, že ty panické ataky už vlastně nemám. Spíš na mě padá zmatení a tak. Někdo na mě mluví a já vůbec nechápu, co říká, a místo odpovědi jdu pryč. Dřív jsem si třeba třikrát za sebou umyla vlasy, protože jsem zapomněla, že jsem si je už umyla. Nebo jsem dala špinavé talíře do pračky a vyprala je na 40. To mi diagnostikovali až později v dospělém blázinci. A taky bludy a emocionálně nestabilní poruchu a nějaké další věci. Bývám hodně unavená a třeba neschopná dojít tam, kam bych měla. Souvisí to i s těmi léky. Oproti tomu, co jsem zažívala předtím, je to ale o dost lepší. Mám sice nárok na plný invalidní důchod, ale protože ho nechci pobírat, snažím se najít nějakou cestu, jak normálně žít.  

Můžete jít kvůli depresi třeba na týden domů na nemocenskou?
Jo. Ležím doma, odpočívám, ale dávám si budíka na osmou a jedu si svůj pravidelný denní režim. Když ho nedodržuju, padám docela rychle. Před dvěma lety, když jsem skončila v blázinci naposledy, se o mě manžel staral tři měsíce. Vařil mi, myl mě, krmil mě, protože já jsem nic z toho nebyla schopná sama udělat.

Máte spolu kvůli nemoci horší, nebo lepší vztah?
Nemoc nám vztah ovlivňuje a ovlivňovala pozitivně i negativně. Pozitivně tím, že jsme si hodně blízcí, protože mě můj muž zná opravdu se všemi pekly na světě a vážně se před sebou nemusíme stydět za nic. Jiné problémy nám přijdou většinou směšné. Negativně v tom, že někdy není zřejmé, co se jak doopravdy stalo, co kdo doopravdy řekl. Taky má o mě manžel asi větší strach, než by měl normálně.

Zkusila jste někdy léky vysadit?
Samozřejmě. Vždycky to dopadlo špatně. 

Bude to s vámi takhle celý život? Jste s tím smířená? 
Jedna možnost je, že při hormonálních změnách v těhotenství by se to mohlo zlepšit natolik, že bych nemusela brát léky. Ale vždycky budu citlivější člověk, který všechno nese hůř než ostatní. Někdo má nemocné ledviny, někdo psychiku. I díky přístupu lékařů, kteří to takhle berou, nenesu asi žádné stigma „blázna“. 

Někdo má nemocné ledviny, někdo psychiku.

Kromě toho všeho, co vám nemoc bere, je taky něco, co vám dává?
Dává mi opravdové přátele. Je to klišé, ale lidi kolem mě se tím protřídili dobře. A asi mám větší empatii, než je průměr, ovšem nevím, jestli to je tím. Taky mi dala spoustu příběhů ze světa psychiatrických klinik. A černý humor.

Jak si myslíte, že by vypadal váš život bez pomoci lékařů? Řekněme kdybyste se narodila o 150 let dřív?
Myslím, že bych se zabila. Na 100 %. Denně děkuju Bohu, že žiju dneska.

AddThis
1 comments
Milan_Muf_Vlasak
Milan_Muf_Vlasak

Zdravím Lucii a gratuluju k tomu, jak svůj životní úděl zvládáš. Je super, že máš muže, kterej Tě dokáže tolik podržet. To se jistě s tím bojuje líp. Bohužel s diagnostikou depresí mám vlastní zkušenost a vím jaké peklo si člověk může v sobě nosit. Hezky se to čte, jak se s tím pereš. Mně se spíš hromadí ta bolest a nenávist, ač se s tím snažím bojovat svým životním tempem. Prostě furt něco dělám, ať na smutek není ani pomyšlení. Stejně se to občas zas nějak víc vrací a v tom tempu bohužel není na doktora čas. Tak hořknu, mám stále vybranější černý humor a jsem čímdál větší cynik =D Ale prý je to součást evoluce, my s depresemi jsme vyvolení..

Téma

Mozkomorové

Každý dnešní psychiatr vám bude tvrdit, že jeho hlavní zbraň je rozhovor. Dobře ale ví, že jeho řemeslo bývalo mnohem temnější. Metody, které doktoři v blázincích ještě nedávno používali, byly ledaskdy šílenější než to, co měly vyléčit.

Čumenda

Album z falešné dovolené

Fotograf Reiner Riedler se jako jeden z mála může pochlubit tím, že jeho fotky z dovolené někoho zajímají. Fotí totiž na místech, která se tváří jako jiná místa. Sledujte.

Podobné články: Téma

2017 | 11 | Hééérci, lidé mnoha tváří

Dojemně přehnaná show

Češi své herce milují a vztahu s nimi věnují nebývalé úsilí.

2017 | 11 | Hééérci, lidé mnoha tváří

Kam to dotáhli

Jesse Ventura to v USA dotáhl na guvernéra Minnesoty, Arnold na guvernéra Kalifornie a Ronald Reagan k tomu přihodil roli prezidenta. U nás ale máme taky herce velkých rolí.

2017 | 11 | Hééérci, lidé mnoha tváří

Jací vlastně jsou?

Lidí, kteří se s herci znají a vídají je dnes a denně, jsme se zeptali, v čem jsou herci zvláštní. Co je dělí od nás, normálních smrtelníků. Výpovědi byly upřímné, a tak jsme u některých odpovídajícíh radši změnili jména.
COOKIES
Google+