Fenomén

Jak z tohohle mohl vzniknout hit?

Většina hitů vzniká jak na běžícím pásu podle předem narýsovaných mustrů. Občas se ale prosadí výjimka v podobě songu, který naopak vznikne náhodou. Třeba Yesterday, jehož melodie prý McCartneymu zněla v hlavě, když se probouzel s kocovinou a chutí na míchaná vajíčka (provizorní jméno nesmrtelného cajdáku bylo opravdu Scrambled Eggs).
AddThis

Ná ná na na ná ná

Kdysi dávno se hudba vydávala a šířila na fyzických nosičích, které měly tu zajímavou vlastnost, že měly dvě strany. Když jste si chtěli koupit písničku (ano, kdysi se hudba kupovala v obchodech), dostali jste placku, na které byl z jedné strany vylisovaný váš hit a na druhé straně něco, co nikdo stejně neposlouchal a vlastně ani neměl. Často se na stranu B singlu nahrávala záměrně špatná písnička. To aby rádioví diskžokejové neměli možnost hrát nic jiného než áčkový hit. 
Přesně v těchto intencích uvažoval i zpěvák Gary DeCarlo, který si v roce 1969 mnul ve studiu ruce, jak mu hezky odsejpá práce na jeho sólovém singlu Sweet Laura Lee. Aby měl vycpávku na stranu B co nejrychleji za sebou, vytáhl z police pár pásků s nepoužitými nahrávkami bubeníka, nahnal za piáno svého kamaráda Paula Leku a za bušení do kusu dřeva ječeli do improvizované melodie: „Ná-ná-na-na-ná-ná. Hey-hey-hey. Good bye.“ Výsledkem byla příliš dlouhá, příliš hlasitá, příliš blbá písnička, s příliš dlouhým názvem Na Na Hey Hey Kiss Him Goodbye, která se zákonitě stala obrovským hitem a dodnes ji zbožňují například autoři fotbalových chorálů. Label Mercury Records ji vydal na samostatném singlu coby výtvor neexistující kapely Steam. DeCarlo ji prý nemá rád dodnes, ale jelikož se díky ní on i Leka stali multimilionáři, tak si moc nestěžuje. Vloni ji dokonce vzal na milost a na svém posledním albu ji nahrál v nové úpravě.

Chyba je ve vašem zesilovači

Za nesmrtelnými songy občas nestojí skladatel, natož textař, ale někdo úplně bezvýznamný. Například zvukař. Největším z těchto neznámých hrdinů je Glen Snoddy z nashvillského studia, který omylem nastartoval rock’n’roll, ačkoliv nahrával country. Glen pracoval s takovými hvězdami, jako je Johnny Cash nebo Kris Kristofferson, ale do historie se zapsal během nahrávání songu Don’t Worry třetiřadého zpěváka Martyho Robbinse. Skladba samotná je doslova příšerná ukázka vyběleného, rasově čistého písničkaření padesátých let. Tedy aspoň první minutu a půl. 
V devadesáté vteřině totiž konečně zpěvák dokňučí druhý refrén a nastoupí kytarové sólo. A začnou se dít věci. Aby bylo jasno – v 50. letech ještě neexistovaly zvukové efekty, zkreslovadla, kvákadla ani jiné krabičky, kterými dnes kytaristé tvořivě przní původně čistý zvuk svého nástroje. Když se tedy z reproduktoru ve studiu vylinulo namísto líbivého zvonění přebuzené bzučení, bylo jasné, že něco není v pořádku. Zvukař Glen Snoddy měl k dispozici slabou tříkanálovou nahrávací konzoli, a když kytarista Grady Martin hrábl do strun, něco (dodnes se neví co) v ní ruplo. Všem přítomným je potřeba učinit poklonu za duchapřítomnost. Pokračovali v nahrávání, a i když po dvaceti vteřinách zesilovač definitivně dosloužil, měli na pásce osm taktů, které změnily historii.

Výměnou za pásku mu pořadatelé nenechali vyrazit zuby, song byl zachráněn.

Syrové zkreslení sólové kytary katapultovalo jinak velmi podprůměrnou skladbu na první místo country hitparád a na dveře studia začali klepat další a další zpěváci, kteří chtěli nový sound použít. Problém byl, že nikdo nevěděl, co že se to v zesilovači odehrálo. Glen si tedy musel sednout s pájkou a šroubovákem k ponku a po dlouhých experimentech dát do kupy krabičku, která dokázala zvuk napodobit. O jeho výtvor – pedál Maestro Fuzz-Tone – zpočátku nebyl velký zájem, ale pak ho do písničky Satisfaction použila začínající kapelka Rolling Stones a hudebním světem se začaly valit kameny.

Jednoruký kytarista

Nestává se často, že by drsní, chlupy a džínovinou obrostlí metalisté uspěli díky uvzlykanému valčíčku. Jenže přesně to se stalo Metallice. Legenda o vzniku jejich hitu Nothing Else Matters vypráví, že jednoho večera seděl frontman James Hetfield ve skromném, milionářském hotýlku a cukroval do telefonu se svou milou. Ještě neexistovaly hands-free a James neuměl držet sluchátko ramenem. Měl tak volnou pouze pravou ruku. Jako každý chlap, odloučený na turné od své lásky, nenechal James svou pravačku zahálet a bezmyšlenkovitě ji nechal bloudit po strunách svého sladkého dřeva.
První dva takty hlavního riffu slavného rockového cajdáku jsou díky tomu tak primitivní, že je zahraje i jednoruký kytarista, a dokonce i kytaristé školních kapel. A ti, navnaděni tímto úspěchem, se lehce doučí i zbytek. Díky čemuž se Nothing Else Matters stala jednou z nejpřehrávanějších skladeb rockové historie. Hetfield ji sice původně vůbec nechtěl použít, ale nakonec se nechal překecat a zařadil ji na Black Album z roku 1991. A tak je to oblíbený song maturitních večírků, začátečnických lekcí na kytaru a zábavových bandů.

Hitmakerův debut

Randy Bachman je mezi muzikanty známý coby skladatel hitů, takže by v tomto výčtu vlastně neměl co pohledávat. Když se na něj pozeptáte, dozvíte se něco o šlágrech jako je Takin’ Care of Business nebo You Ain’t Seen Nothing Yet. Asi vás ale překvapí, že Randy složil i hit American Woman, který je obecně připisován Lenny Kravitzovi. Právě tento vypalovák vznikl absolutně náhodou a mohl klidně upadnout v zapomenutí. Randy jel začátkem 70. let turné s celkem mizernou a kompletně švorcovou kapelou Guess Who
Vymetali štace v nejhorších zapadákovech, neměli ani na zvukaře, natož na náhradní kytary pro případ, že se na pódiu stane průšvih. Což se samozřejmě událo. Na Bachmanově LesPaulu uprostřed koncertu praskla struna, takže kapela musela došudlat písničku do konce a vyhlásit přestávku, aby si kytarista mohl natáhnout nové géčko. Samozřejmě neměli ani ladičku, takže si chudák Bachman musel kleknout k piánu a bušit do něj dva tóny, podle kterých chtěl naladit nejnižší struny. Když zvedl hlavu, zjistil, že si diváci přestali povídat a v domnění, že jde o předehru k nové písničce, začali tleskat do rytmu. Bachmanovi spoluhráči naštěstí měli tolik duchapřítomnosti, že honem típli cigára, naklusali na pódium a z jednoduchého riffu vykouzlili celou skladbu, i s improvizovaným textem, kterou vzápětí okamžitě zapomněli. 
Naštěstí v publiku ochranka odchytla fanouška s magneťákem, který už tehdy výrobou pirátských nahrávek ničil hudební průmysl. Výměnou za pásku mu nenechali pořadatelé vyrazit zuby, song byl zachráněn a Lenny Kravitz si tak konečně mohl zazpívat něco o holkách.

Kaličem proti vlastní vůli

Ačkoliv asi máte první bílé hiphopové superstar Beastie Boys zaškatulkované jako ekvivalent Beavise a Buttheada, nic nemůže být dál od pravdy. Ve skutečnosti byli všichni tři (dnes už jen dva) členové těžcí intelektuálové, vegani, buddhisti a sociální aktivisti. Image vykalenců jim přischlo úplně náhodou, ovšem hned při vydání prvního alba Licensed to Ill, ze kterého pochází kule­rvoucí vypalovačka Fight for Your Right to Party. Ta původně vznikla jako čistá parodie na mejdanové vyřvávačky typu We Will Rock You nebo Smoke on the Water, ze které si také producent Rick Rubin vypůjčil kytarový riff. Když se z písničky stal obrovský hit, připadalo to klukům děsně legrační, a aby dotáhli parodii do konce, natočili k němu potrhlé video, které dotahovalo absurdní text do ještě absurdnějších rozměrů. Později přiznali, že si neuvědomovali, že se intelektuální vtípek naprosto minul účinkem, a narekrutoval do řad jejich fanoušků přesně ty uřvané vykalence, ze kterých si dělali legraci. Kdyby jim to bývalo došlo dříve, možná by se vykašlali na natáčení videa s nulovým rozpočtem, kde museli v mohutné dortové bitvě použít prošlou šlehačku vyštrachanou v kontejneru. Všichni prý smrděli jako zkažená vejce ještě asi měsíc.

AddThis
0 comments

Reportáž

Tam, kde měl Hitler dudlík a Stalin dělal do plínky

„Hledám Hitlerův rodný dům,“ hlásím bez rozmyslu. Paní na informacích si mě změří přísným pohledem, jako bych měl na čele vytetované: „Sieg Heil.“ Když ale vidí prošedivělého turistu s novinářským průkazem z Česka, jehož obyvatelstvo mělo být dle programu K. H. Franka zlikvidováno hned po vítězné válce, rysy ve tváři se jí vyhladí.

Sporák

Dlabejte na dlabání

Takových dýní, co se zbůhdarma zničí kvůli nějakému podzimnímu strašení. Dlabejte na to a dýně si užijte na talíři, tam jsou totiž nejlepší. Takže jestli vám po Halloweenu zbyla ještě nějaká ta dýně, ze které jste neudělali smějící se bestii, udělejte polívku. Uvidíte, že ji budete vařit znova a znova, až do jara. Dýně totiž vydrží dlouho.

Podobné články: Fenomén

2017 | 10 | Úžasná robobudoucnost

HOL–LI–WOOD

Možná se vám stává, že jdete do kina na pořádný blockbuster – takový ten hodně barevný film ve 3D, ve kterém všechno vybuchuje a od kterého nečekáte duchovní povznesení, ale jenom zábavu. Jak tak sedíte a polykáte popcorn, začne vám připadat, že i přes vaše nízké intelektuální nároky to producenti trochu přehánějí. Děj nedává smysl. Sem tam se zdá, že chybí nějaká scéna, vtipy vás tlučou po hlavě, místo aby lechtaly bránici, a 3D vypadá přirozeně jako umělý nehet v oku. Když jdete z kina, máte pocit, že ten film nebyl vyloženě blbost, ale že byl natočený pro někoho s dost jinou představou o tom, jak má film vypadat. Není to náhoda, protože filmy se mění. A hlavní důvod těch změn je Čína.

2017 | 9 | Rodiče, k tabuli!

Filmové paralelní vesmíry

Ponořte se s námi do filmového vesmíru. Je možná ještě hlubší než ten normální, kterému stejně nikdo nerozumí.

2017 | 7 | Strach má velká křídla

Když mají muzikanti veletrh

Colours Of Ostrava se stávají největším hudebním festivalem u nás. Patří k nim i různé doprovodné akce. Muzikanti tam například mají něco jako konferenci nazvanou Crossroads. Před vlivnými lidmi světového hudebního byznysu se představují kapely od nás i od sousedů a ucházejí se o možnost zahrát si za hranicemi. Na práci týmu Crossroads se podílí i dramaturg Colours Jiří Moravčík, tak jsme se zeptali, co znamená, když mají hudebníci byznys zasedání.
COOKIES
Google+