Pokec

Jsem hajzl, co pořád něco kritizuje

Archwars je internetový projekt, který se zabývá nekvalitní architekturou. Z počátku šlo o legrační komentáře fotoúlovků, postupně přibyla videa a v nejbližší době se prý překlopí do serióznější a méně sarkastické podoby. V mezičase jsme vyzpovídali temnou postavu v pozadí Archwars, která si říká Arch Vader.
AddThis
  • Foto: Michael Kratochvíl, archiv

Arch Vader’s Top 5 průšvihů české architektury
a urbanismu

1. Obalování polystyrénem a obecně zateplování čehokoliv. 

2. Dopravní stavby všeho druhu, které staví stát. Terminály v Bruntále, nové stanice metra A, nádraží v Hradci.

3. Zbourání hotelu Praha, obchodního domu Ještěd a dalších cenných staveb.

4. Humpolácké pokusy o „světovost“ – Metro Střížkov, AZ tower, Sonocentrum, kampusy brněnské, plzeňské nebo budějovické univerzity atd.

5. Vidlákismus na vesnicích i ve městech, kde se důležité věci svěřují diletantům. Od uměleckých děl jako pomník letcům na Klárově po stavby typu planetárium Hradec.

www.archwars.cz

www.facebook.com/Archwars

Archwars fungují asi tři roky. Jaké z nich plyne ponaučení? 
Že na tom nejsme úplně dobře. A že si za to architektura možná může tak trochu sama. Architekti propásli jedinečnou možnost, když se po revoluci po padesáti letech probudila. Místo aby se pokusili formulovat, jakým směrem se má jejich profese ubírat, opájeli se svobodou a volností. A architektura dostala ohromnou facku. Chápu, že snažit se o jakoukoliv regulaci v době, kdy to bylo sprosté slovo, šlo asi těžko. Průšvih je, že ten dojem máme dodnes. Všechny ty křivé baráky, katalogové domky a všudypřítomná reklama jsou pro nás pořád bohužel symbolem svobody. Když to shrnu, tak 90 % toho, co se kolem nás staví, kvalitní architektura rozhodně není.

Projevuje se to na nás nějak? 
Připadá mi, že u nás panuje velká frustrace z všudypřítomného balastu nekvality. Není se čemu divit, protože prostředí, které nás utváří, je v zoufalém stavu. Urbanis-mus postrádá nejenom regulaci, ale i myšlenku. Architektura skončila v katalogu domků, umění nedostává prostor vůbec. V novinách sice máte přílohy o bydlení nebo architektuře, ale ty věci, které tam najdete, jsou spíš čtení pro lidi na mateřské nebo zelené vdovy. Z téhle frustrace a vizuálního bordelu, který je všude kolem, vznikly i Archwars – tedy i Arch Vader.

Zmínil jste, že se po revoluci česká architektura po padesáti letech vzbudila. Poslední dobou se ale spousta normalizačních staveb bere na milost a mluví se o nich jako o kvalitní a odvážné architektuře. 
Já s tím názorem souhlasím, pokud se tedy bavíme o stavbách, jako jsou obchodní domy Kotva a Máj, Dům bytové kultury, vysílač na Ještědu, hotel Praha. To jsou díla jedné generace architektů, která měla dost odvahy na brutální zásahy do stávající zástavby a k tomu všemocné razítko, které jí umožňovalo ty zásahy opravdu provést. Dneska se na ně díváme jako na kvalitní architekturu proto, že opravdu jde o díla špičkových architektů. To se prostě shodit nedá.

Jak to, že může odvážná architektura vznikat v normalizované době, zatímco tvůrčí svoboda jí evidentně neprospívá? 
Abychom si to zase nějak neidealizovali. Kvalitních normalizačních staveb není moc a navíc nevznikaly jako projev urbanistických plánů. Často se stavěly kvůli závazkům pětiletky, nebo proto, že se papaláši potřebovali pochlubit před návštěvou soudruhů ze zahraničí. Stačí se podívat, jak vznikala některá sídliště v 70. a 80. letech. Všechno se honem ládovalo na místo, jen aby se splnil plán. To, že na sídlištích má taky někdo bydlet a žít, bylo vedlejší. Proto jsme se také po revoluci nadechli k tak velkým výkonům a dnes sklízíme, co jsme si v devadesátkách zaseli. 

2015_11-Byznys_s_dudlikem-Jsem_hajzl_co_porad_neco_kritizuje-Pokec-2A

V porovnání s Evropou jsme na tom dobře, nebo zle? 
V porovnání s Východem relativně dobře, vůči Západu máme co dohánět. Příklad si můžeme brát z Německa, Švýcarska, Rakouska, Francie. Tam mají nastavenou určitou míru regulace a hlavně jsou ji ochotni všichni, včetně investorů, dodržovat. Je ale otázka, zda je nějaké poučení možné. Jestli nemusíme nejdřív sami přijít na to, že sídelní kaše příměstských osad je blbost. A až potom ji přestaneme stavět.  

Blýská se na lepší časy?
Málokdo ví, že existuje dokument, který se nazývá Politika architektury a stavební kultury České republiky. Vydalo ho letos ministerstvo pro místní rozvoj a shrnuje v podstatě všechno, po čem volají architekti a urbanisté. Důraz na kvalitu, rozvoj veřejného prostoru, pravidla pro výběr architektů a projektantů, urbanistické výhledy… Ten dokument je fakt dobrý. Má ale jednu zásadní chybu. Nikdo ho zatím moc nevyužívá v praxi.

Průšvihy vznikají vždy, když architektura postrádá lidská měřítka, sociální element, vnáší do měst neklid…

Existovaly nějaké zásadní momenty, kde se mohla situace zlomit k lepšímu? Co kdybychom například dotáhli do konce Kaplického knihovnu? Dokázala by v nás vytvořit dojem, že ta moderní architektura vlastně není satan a zlo? 
Myslím si, že Kaplického knihovna je bohužel na tento úkol příliš kontroverzní a stylově vyhraněná. Ten dům česká konzervativní společnost prostě neuměla přijmout, byť by to třeba v delším odstupu dokázala. Mám ale pocit, že kdyby se podařilo postavit věc, která by přesáhla svou architekturou hranice republiky a zároveň ji přijali i Češi, pak se to nějak zlomit může. Musela by to ale být objektivně krásná stavba. Polákům se to povedlo s nádhernou budovou filharmonie ve Štětíně. Vzešla z mezinárodní soutěže, postavili ji tuším velmi rychle a získala cenu Miese van der Rohe za rok 2015. Což je takový Oscar za architekturu. 

Nejsou to jen teoretické úvahy? Existuje vůbec nějaká objektivně krásná stavba? 
Nesdílím názor, že estetika je ryze subjektivní pocit. Ona má poměrně objektivní měřítka, jen jsme bohužel za komančů ta měřítka zapomněli. Pokud existuje žena a muž, o kterých můžeme říct, že jsou krásní, pokud existuje auto, které je objektivně pěkné, pak existuje i barák, který je objektivně pěkný. Asi nebude úplně výstřední, bude spíš konzervativní, nebude křičet do okolí, jak je důležitý. Bude upřímný a člověku srozumitelný. Objektivně krásný barák prostě existuje. Jiná věc ovšem je, že sebekrásnější budova bude vypadat směšně, když bude posazená do nevhodného prostředí. Když postavíte hezkou vilku do katalogové satelitní zástavby, tak bude stejně vypadat blbě. Péče o prostor je podle mě daleko důležitější než stavba krásných domů. 

2015_11-Byznys_s_dudlikem-Jsem_hajzl_co_porad_neco_kritizuje-Pokec-4B

S tou na tom také nejsme moc valně. Když se podívám kolem sebe, tak vidím spoustu kauz, kdy si developeři velcí i soukromí dokážou přes veškeré protesty a petice prosadit cokoliv. 
Já nemám rád, když se za viníky téhle situace šmahem označí developeři. Ano, jsou nejvíc na ráně a fakt mohou asi za nejvíc chyb. Ale nezapomínejme, že jim ty baráky někdo kreslí a někdo jim je povoluje, takže stejné máslo na hlavě mají architekti, inženýři a úředníci. Nástrojů, jak jim v tom zamezit, máme dost. Máme územní plán, regulační plán, pravidla památkové péče, úřad městského architekta. Tyhle všechny složky by měly zajistit, aby se uprostřed vesnice nestavěly sruby a aby se nebouraly památkově chráněné vily. V praxi ale mají obce územní plány špatné, regulační plány nemají vůbec a městské architekty nevyužívají. 

Na Archwars se v této souvislosti často bouřlivě diskutuje o nedotknutelnosti soukromého vlastnictví. Jestli třeba máme právo zakazovat vlastníkovi zbourat starou vilu a na vlastním pozemku postavit dům podle jeho představ. 
Vím, že do starého baráku se standardy moderního bydlení těžko dostávají, ale opět se dostáváme zpátky k pravidlům, která v civilizované společnosti mají svůj důvod. Pokud si kupuji památkově chráněnou vilu, tak si ji kupuji s vědomím, že její ochranu musím respektovat. Postihy za bourání historických budov jsou u nás bohužel směšné. Přitom ten člověk je prostě zloděj, který lidem „ukradl“ kus historie. Hezké mi přišlo rozhodnutí soudu v Londýně, který nařídil developerovi zbouranou chráněnou budovu cihlu od cihly znovu postavit. 
Na druhou stranu určitě existuje spousta případů, kdy zrovna památkový úřad svou ne-ústupností budí chuť jeho rozhodnutí ignorovat. 
Jasně, je důležité posuzovat to případ od případu, ale obecně věřím v pravidlo, že když něco bourám, tak na tom místě musím postavit něco lepšího. A myslím, že to u historických budov už dnes nedokážeme. 

Byli dříve architekti lepší? 
Byli v jiné pozici. Kdysi byl architekt pro stavbu nezbytný. Teď je v situaci někoho, koho jsme padesát let nepotřebovali a dnes ho už tuplem nepotřebujeme, protože se všechno dá vygooglovat a nejdůležitější je získat razítko. 

Abychom nebyli nekritičtí, určitě existuje i spousta architektonických failů z historie. 
Jasně že ano. Mohli bychom sáhodlouze mluvit o kvalitě stavebnictví, způsobu bydlení v různých etapách lidské historie, o nástupu automobilismu a jeho vlivu na města, o zřícených budovách, zničených památkách nebo sociálně a kulturně vyloučených čtvrtích. Například vize zářících či zahradních měst, které se propsaly právě do sídlišť, koldomů a bydlení za městem v satelitech. Le Corbusier je ve svých vizích tak extrémní, že kdyby je zrealizoval, tak lehne půlka historické Paříže. Průšvihy vznikají vždy, když architektura postrádá lidská měřítka, sociální element, vnáší do měst neklid a snaží se lidem naordinovat něco, co jim není vlastní.

2015_11-Byznys_s_dudlikem-Jsem_hajzl_co_porad_neco_kritizuje-Pokec-3A

Co dnešní faily? Když vidím třeba nové stanice metra A, napadá mě, jestli je vlastně kreslil architekt.  
To asi ano, ale problém vězí v tom, že dneska neprojektují důležité budovy nejlepší architekti. Projektují buď ti nejlevnější, nebo ti, kteří splní často nesmyslné podmínky výběrových řízení. Přitom kvalita projektu se vždycky odrazí na výsledné ceně stavby. Ta je obvykle třeba padesátkrát vyšší než projekt. Je to stejné jako v jídle. Nechci nikomu křivdit, ale troufnu si tvrdit, že když si průměrný Čech zajde do hospody na oběd, nebude pro něj rozhodující kvalita surovin a pečlivá příprava. Daleko důležitější bude, jak rychle mu jídlo přinesou a že bude laciné. Nevyžaduje kvalitní jídlo, ale něco, co mu zaplní žaludek. Stejně tak přistupujeme k architektuře. Chybí nám stanice metra, tak tam honem něco šoupneme, hlavně ať je to rychle a moc to nestojí. 

Kudy z toho ven? 
Úplné zrůdnosti jako balustrády a věžičky na podnikatelském baroku už dnes v katalozích zaplaťpánbů nenajdete. Zlomí se to ale až v okamžiku, kdy začneme kvalitní architekturu opravdu sami vyžadovat, kdy budeme upřímně chtít stavět něco lepšího než průměr nebo podprůměr. Než k tomu dospějeme, nezbude nám než popularizovat a snažit se. 

Je to úkol pro Arch Vadera? 
Asi ne úplně. Arch Vader je jen jedna postava, která má svůj styl, nebere si servítky a občas se jí něco povede okomentovat. Jsou tu další archi- a arte-lobbisti jako Adam Gebrian, Vladimír 518, Táňa Zabloudilová, Pavel Karous, Mirek Vodák, Petr Lešek nebo Maxim Velčovský. Je to úkol pro všechny. 

AddThis
0 comments

Čumenda

Dneska neumírám

Fotograf Muir Vidler zachycuje fajnšmekry, kteří jezdí na skejtu, propichují si piercingem intimní partie a v gay klubech paří až do rána. Nikoho by to asi nezarazilo, kdyby nešlo o šedesátníky...

Reportáž

Tam, kde měl Hitler dudlík a Stalin dělal do plínky

„Hledám Hitlerův rodný dům,“ hlásím bez rozmyslu. Paní na informacích si mě změří přísným pohledem, jako bych měl na čele vytetované: „Sieg Heil.“ Když ale vidí prošedivělého turistu s novinářským průkazem z Česka, jehož obyvatelstvo mělo být dle programu K. H. Franka zlikvidováno hned po vítězné válce, rysy ve tváři se jí vyhladí.

Podobné články: Pokec

2017 | 2 | Tohle budeš nosit za rok

Postav skatepark, posílíš mír

Jestli jste četli Stopařova průvodce po Galaxii, tak víte, že primární potřeba každého cestovatele je ručník. Kuba Novotný si ale na cesty balí jako první skateboard. Prý díky němu dokáže kdekoliv na světě najít partu, se kterou si bude rozumět. Díky podobným nadšencům se dnes na prkně s kolečky prohání děti třeba i v Palestině nebo v Jordánsku.

2017 | 1 | PF 2007

Vař, jez a mel

Čerstvý diplom z práv nechala Jana Bilíková doma, sbalila nabroušené nože a vstoupila do kuchyně vyhlášené pražské restaurace La Degustation. Odtud pak vyrážela do světa na zkušenou – pár let provařila v top podnicích s michelinskou hvězdou. A že ona sama je top, dokazuje fakt, že nyní je kreativní šéfkuchařkou sítě restaurací Ambiente.

2016 | 11 | Řemeslník – nová šlechta

Na blešáku v ČKD by měl natáčet National Geographic

Fotografů, kteří cvakají pózující lidi v městském prostředí, je milion. Jestli ale chcete někomu ukázat autentickou reportáž ze současné Prahy, podívejte se na facebookový blog Made in Praha. Američan Constantino na něm vystavuje produkty své dlouhodobé fascinace obyvateli našeho hlavního města.
COOKIES
Google+