Reportáž

Tam, kde měl Hitler dudlík a Stalin dělal do plínky

„Hledám Hitlerův rodný dům,“ hlásím bez rozmyslu. Paní na informacích si mě změří přísným pohledem, jako bych měl na čele vytetované: „Sieg Heil.“ Když ale vidí prošedivělého turistu s novinářským průkazem z Česka, jehož obyvatelstvo mělo být dle programu K. H. Franka zlikvidováno hned po vítězné válce, rysy ve tváři se jí vyhladí.
AddThis

Nacistický i sovětský vůdce byli diktátoři, kteří za sebou nechali plné hřbitovy. Ale oba začínali někde od plínky. Vydali jsme se do jejich rodišť zjistit, jak je tam dnes berou. 
Letos uběhlo sedmdesát let od konce strašné války, v níž Hitler prohrál a Stalin zvítězil. Přesto se vítěz stal podobnou temnou šmouhou dějin jako poražený. Města, kde je matky možná chlácholily v náručí, jsou od sebe vzdušnou čarou vzdálená zhruba dva a půl tisíce kilometrů. Na své nechvalně známé rodáky tam mají hodně odlišné názory. Rakouské Braunau am Inn o svém rodákovi raději mlčí, kdežto v gruzínském Gori toho svého obdivují.

Ticho na Innu

Turistické centrum, radnici i místní noviny v Braunau jsem předem požádal, jestli by mi neporadily nějakého průvodce, historika či novináře. Kohokoliv, kdo by mi o Hitlerovi řekl něco nového. Ale nic. Žádná odpověď, ticho po pěšině. Do rakouského maloměsta na hranicích s Německem svištím po kolejích. Od nádraží je to do centra kousek. V dlažbě ulice leží kovový plíšek, že se zde narodila v roce 1887 Anna Saxová, která v roce 1942 zahynula v Ravensbrücku. 

Domečková matrojška. Barák a v něm Stalinova rodná chajda  Domečková matrojška. Barák a v něm Stalinova rodná chajda


V koutě Městského náměstí se skrývá malá informační kancelář, kde se ptám na cestu k Hitlerovu rodnému domu. Přes všeobecné „hitlerovské" tabu je jeho rodný dům stále jednou z pamětihodností města, která je zahrnuta v turistických prospektech. Tedy dům sám ne, ale památný Kámen napomenutí před ním. K němu se musí projít pod městskou věží. Žlutý měšťanský dům s bílými okny zcela zapadá do místní architektury. Nejspíš dílem náhody má číslo třináct. Od sedmnáctého století to býval hostinec a na konci devatenáctého zde žil celník Alois Hitler se svou třetí manželkou.

Podstavec bez sochy. Zatím

Ve Stalinově rodišti mě vítají klikující vojáci na obrovském buzerplace před kasárnami. Nad nimi billboard s obrněným transportérem a bojovým vozidlem. V roce 2008 gruzínské Gori bombardovala, pak i nakrátko obsadila ruská armáda. Proto je v Gori tolik vojáků. Hranice neuralgického území místních sporů, tedy Jižní Osetie, leží nedaleko. Silnici vedoucí do centra města z jedné strany lemují přízemní žluté domy s plechovými střechami, k nimž jsou přimontovány satelity. Všechny stejné jako jednovaječná dvojčata. 
Předměstí se jmenuje Karaleti. Právě sem byli přesídleni uprchlíci z Osetie. Lidé posedávají na lavičkách a klábosí. Na hranicích se prý nedá žít. Občas se střílí, v zemi je nevybuchlá munice a Rusové občas posunou hranice o pár metrů, takže se další řada obyvatel musí vystěhovat. Jde prostě o zónu neklidu. „V Osetii se nedá žít vůbec. Zůstali tam jen staří lidé, ruští vojáci a prostitutky,“ píše se v anglickém Georgian Journal. Co se píše v tisku místní řečí, netuším. Gruzínské písmo vypadající jako kolínková polévka totiž přečtou jen specialisté. 

Potomci Stalinových sousedůPotomci Stalinových sousedů

 

Na trojúhelníkovém náměstí, které jako hrot dýky půlí Stalinovu třídu na dvě, stojí jeho rodný domek a obrovské muzeum. Chatrč, v níž se Josif Džugašvili narodil, je skryta v jakémsi antickém chrámu. Před ním betonový podstavec, kde by měla v budoucnu stát obrovská socha slavného rodáka. Její předchůdkyně byla za prezidenta Michaila Saakašviliho v roce 2010 zničena. U muzea se taky nachází osobní železniční vagón, v němž generální tajemník KSSS cestoval na konference na Jaltu či do Teheránu.

Dejme ten barák na byty

V Branau není žádná socha, podstavec, chrám ani vagón. Do fasády domu s číslem třináct je vytesáno „Lidová knihovna“. Dříve v něm bydleli handicapovaní, ale pak se přestěhovali jinam. Proto ho majitelka Gelinde Pommerová chtěla prodat za osmapadesát milionů korun a panovaly obavy, že ho koupí neonacisté a udělají zde památník. Majitelka s úřady vůbec nekomunikuje, dům chátrá. Má ho pronajatý Rakouská republika za téměř 150 000 korun měsíčně. Zdejší ministerstvo vnitra uvažuje o vyvlastnění nemovitosti. 
Radní města si pořád kladou otázku, co s ním. Měl z něj vzniknout Dům míru, Dům odpovědnosti a padaly i další názvy. Současný starosta Johannes Waidbacher se nechal slyšet, že se v baráku udělají byty. „V okolí je památných míst dost. Hitler u nás ve městě strávil první tři roky života. Jako město fakt nejsme ochotni vzít na sebe odpovědnost za to, že vypukla druhá světová válka,“ říká. Co tedy vznikne z rodného domu Adolfa Hitlera, je ve hvězdách. 
Před domem je Kámen napomenutí vyrobený z kamenické žuly v Mauthausenu. V roce 1989 byl položen na chodník u příležitosti stého výročí Hitlerova narození. Tehdy se město od svého rodáka distancovalo a zcela přestalo prodávat hitlerovské suvenýry. Na kameni je nápis: „Za mír, svobodu a demokracii. Už nikdy fašismus. Mi­liony mrtvých nám to připomínají.“

„To, jak velké spáchal zločiny, zde ani v nejmenším nezatajujeme. Tato fakta jsou ale zdokumentována v jiných muzeích.“ 

Muzeum Kobovy slávy

To v Gori se na Stalina zapomenout nesnaží. Slavnostně bylo muzeum Stalinovi věnováno v roce 1957. Roku 1989 ho zavřeli, ale kvůli turistům brzy opět zpřístupnili. Obskurní zážitky prostě táhnou. Ale taky se tu říká, že expozice bude přeměněna na muzeum ruské agrese. Nyní je v něm dobové vybavení kremelské pracovny, obrazy, sochy, dřevěné mozaiky či tepichy se Stalinovou podobiznou. „Člověk není věčný. I já umřu. A jaký bude soud národa a historie? Chyb bylo mnoho, nicméně byly i úspěchy. Chyby nesporně připíší mě. Na mou mohylu nanesou kupy svinstva, nicméně nastane den, kdy je vítr historie odvane,“ říká zde Stalinův citát. Jinde leží dary státníků a delegací. Například rýžové zrnko z Číny s vyrytým vzkazem, který jsem ani přes lupu nerozluštil. V temné místnosti podobné mauzoleu leží jedna z dvanácti posmrtných masek sejmutá z Koby krátce po smrti. 

Mašinka StalinMašinka Stalin


„Tohle nefoťte,“ soptí jedna z hlídaček v Muzeu Josifa Stalina. S křížkem po funuse, už mám z knihy návštěv to zajímavé ofocené. „Stalin byl kriminálník,“ píše se na jedné stránce, na druhé je širší verze: „Stalin byl jeden z největších vrahů ve světové historii. To by mělo být na tomto místě vidět.“ První dvě slova jsou ale přeškrtnuta a připsáno: „G. Bush je…“ Pár z Polska si jinde stěžuje: „Chtěli bychom se také něco dozvědět o mi­lionech krutých vražd nevinných lidí, které se udály v období zvaném ‚stalinismus‘. Na tomto místě byste je měli ukázat. „Pár z Česka jen naškrábal: „Moc se nám tu líbí.“ A poslední věta do názorové pětice zní: „Sláva Stalinovi.“
Zaklapnutí knihy mě přece jen rozčílí, chci vidět ředitelku. Ta provádí důležitou státní delegaci, takže mě v kanceláři přijme její zástupkyně. Starší dáma si jen dopředu vymíní, abych vše napsal, jak mi to řekne. „V muzeu se ukazuje osobnost a život Josifa Stalina. Byl to přece jen jeden z nejznámějších představitelů Sovětského svazu. To, jak velké spáchal zločiny, zde ani v nejmenším nezatajujeme. Tato fakta jsou ale zdokumentována v jiných muzeích,“ sdělí a ke knize návštěv dodá, že jde o vnitřní dokument muzea.

„Každý ví, že se tady Hitler narodil, ale je to tabu. Žádné město se nechce chlubit, že se v něm narodila největší zrůda novodobých dějin."

Paralelní odkaz 

Hitler marketingově táhne. Jeden český historik a lovec nacistů se mi svěřil, že je Adolf Hitler tak charismatickým „ďáblem“, že ho některé časopisy chtějí při každé možné příležitosti na titulku. Obálka s jeho portrétem prý vždy zvedne náklad. Stalin je naopak prý celkem propadák. Ostatně vykutálený italský vinař Alessandro Lunardelli, jehož značka se jmenuje Vini Nostalgici, nabízí vína s etiketami Adolfa Hitlera, Benita Mussoliniho, Che Guevary a dalších. V nabídce má nespočet „hitlerovských“ vín, ale s podobou Stalina, jestli jsem dobře počítal, jen tři. Prý není moc, která by to vinaři zakázala, protože na lidskou vychcanost zákony neexistují. Stalin kdysi řekl: „Smrt řeší všechny problémy. Není člověk, není problém.“ V březnu roku 1953 zemřel, ale problémem zůstal. V roce 2007 ruská organizace Memorial vydala jmenný seznam 2,6 milionu obětí stalinského teroru, který je stále doplňován. Jméno za jménem.

Kámen napomenutí z mauthausenské žulyKámen napomenutí z mauthausenské žuly

Zrušený hrob

„Každý ví, že se tady Hitler narodil, ale je to tabu. Žádné město se nechce chlubit, že se v něm narodila největší zrůda novodobých dějin,“ podotkne žena s kočárkem, ale pak radši přidá do kroku. Zato Peter, který se se mnou dá do řeči, začne rozebírat hrozbu islámského radikalismu s tím, že se na zdejších školách zakazuje katolický kříž, ale hid­žáby, muslimské šátky, nikomu nevadí. 
Přemísťuji se do Lince. Do jeho okrajové čtvrti Leonding, dříve samostatné vesnice, se v roce 1897 přestěhoval předčasně penzionovaný Hitlerův otec. Několik zastávek autobusu a jsem na hřbitově, kde by měl být se ženou pochován. Ale hrob už tady není.
Vázu s nápisem „Nezapomeneme“ na náhrobku popsali neonacisté, kteří se zde scházeli, písmeny SS v runové podobě, takže byl zrušen. Místo se uvolnilo pro další nebožtíky. Stalo se to s podporou sociálně demokratického starosty a se souhlasem příbuzné Hitlerova otce. „Péče o hrob je stále obtížnější. Navíc mi dělá starosti, že hrob mých předků je opakovaně zneužíván k politickým projevům. Když jsem to všechno zvážila, rozhodla jsem se vzdát užívacích práv,“ citoval ji místní farář Kurt Pittertschatscher. 

Gruzie poststalinistická

Šedesátitisícovým městem Gori protéká řeka Kura. Město vyrostlo kolem stejnojmenné starobylé pevnosti za vlády gruzínského krále Davida IV. Budovatele. Teď pod ní sedí dokola torza rytířů, jakoby u kulatého stolu. Místní ale ze všech politiků nejobdivněji mluví o rodáku Džugašvilim alias Stalinovi. Hlavně kvůli generalissimovi sem jezdí houfy turistů. Domácí v penzionu Nitsa nedaleko muzea mi vypráví o Čechovi z Plzně, jenž zde mezi lidmi zanechal nespočet vizitek s tím, že odkoupí všechny zajímavé věci z komunistické éry, protože si doma buduje soukromé muzeum komunismu.
„Vyhrál válku s fašisty a ze Sovětského svazu udělal největší velmoc na světě. Byl to největší muž všech dob,“ říká štamgast v hospůdce nedaleko tržnice. Jeho čistky a vraždy byly prý bojem proti nepřátelům, což dělá každý velký vůdce. „V roce 1968 jsem Československo zachraňoval před revanšisty. Sloužil jsem tam osm let. Praha je hezký město, máte výborný pivo a krásný holky,“ podotkne, když slyší, odkud jsem. Jméno Stalin zde obdivují nicméně i mladší ročníky.
Na druhou stranu je třeba zmínit, že gruzínským intelektuálům a politikům to není dvakrát po chuti. Vlastní komunistickou stranu již dávno zakázali a jméno Stalin jim kazí marketing o bezvadné zemi s krásnými horami, Černým mořem a vynikajícím vínem. Často nad ním jen mávnou rukou. „Stalin nebyl typický Gruzínec. On byl homo sovětikus,“ zkrátil to při rozhovoru gruzínský velvyslanec u nás Zaal Gogsadze. Podle povídaček Stalinovo muzeum a jeho rodný dům v Gori bombardování nezničilo, protože buď mají ruští vojáci ze Stalina pořád strach, anebo ho vedou ve velké úctě, a proto se mu vyhnuli. Těžko říct.

AddThis
0 comments

Pokec

Jsem hajzl, co pořád něco kritizuje

Archwars je internetový projekt, který se zabývá nekvalitní architekturou. Z počátku šlo o legrační komentáře fotoúlovků, postupně přibyla videa a v nejbližší době se prý překlopí do serióznější a méně sarkastické podoby. V mezičase jsme vyzpovídali temnou postavu v pozadí Archwars, která si říká Arch Vader.

Fenomén

Jak z tohohle mohl vzniknout hit?

Většina hitů vzniká jak na běžícím pásu podle předem narýsovaných mustrů. Občas se ale prosadí výjimka v podobě songu, který naopak vznikne náhodou. Třeba Yesterday, jehož melodie prý McCartneymu zněla v hlavě, když se probouzel s kocovinou a chutí na míchaná vajíčka (provizorní jméno nesmrtelného cajdáku bylo opravdu Scrambled Eggs).

Podobné články: Reportáž

2017 | 7 | Strach má velká křídla

Lepší bejt hajzl než panic aneb Příběh pickupera

„Lidi jako my se od zbytku populace vždycky lišili. Vždycky jsme byli elita, který ostatní záviděli a přáli si být jako my. A to už od počátku lidstva. Co si myslíte, že bylo vyrytý na tabulkách v Sumeru? O čem myslíte, že je Bible? A o čem se filozofovalo ve starým Římě?“ Týpek v kožené bundě, který právě začal svůj proslov, dramaticky rozpřáhne ruce.

2017 | 6 | Atlas braků

Vítejte v nebi, pařmeni

Ocitli jsme se v muzeu, kde sice nemají na stěnách obrazy starých mistrů, ale zase tu můžete někomu vyrvat srdce v Mortal Kombatu.

2017 | 4 | Soumrak missek

S Němcem ve Stalingradu

Je to zvláštní místo. Zvláštní místo, které umí vyvolat zvláštní pocity a silné emoce – a na mladého kluka v uniformě, která mu je moc velká, to zjevně funguje. Jsme v hale památníku Mamajev Kurgan, kde hoří Věčný oheň za všechny ty, co tu padli, a na stěnách kolem nás jsou vypsaná jejich jména, nebo spíš některá z nich, protože všechna se ani do téhle chladné obří haly nemůžou vejít.
COOKIES
Google+