Reportáž

U Pána tygrů

„Bacha na to. Někteří se už od něj nevrátí. Šelmy potřebují maso,“ směje se řidič autobusu na nádraží ve Spassku Dálném, na nejvzdálenější výspě Euroasie. „A na tobě je masa dost,“ dodá. Zeptal jsem se ho, jak se dostanu k zoologu Viktoru Judinovi, který má nedaleko odtud malou zoologickou. Je známý hlavně tím, že ví skoro všechno o tygrech ussurijských, největších kočkovitých šelmách světa. A navíc je i chová.
AddThis

Brzy ráno v polospánku dokážou takovéhle vtípky člověka znejistit. Navíc když ví, že zoolog Judin je dost svérázná postava a náladový chlapík, co se s nikým moc nepáře. Nicméně dojet na konec Ruska, skoro až k Japonskému moři, je moc dlouhá štreka na to, abych se o návštěvu aspoň nepokusil. Širé lány polí cestou střídají dřevěné vesničky, sem tam přistoupí nějaká ‚báryšňa‘ nebo ‚chozjájin‘. V zákrutě u obce Gavoron mi řidič ukáže cestu a zanechá mě osudu. 

Kolem několika vybydlených domů a památníku chrabrým obráncům vlasti za druhé světové války přijdu na rozcestí. Volím blátivější stezku, a správně. Zanedlouho se na ní objeví závora. Na stromě u ní visí cedule: „Prosím, dál už nekouřit a nenadávat.“ Zapálím si tedy poslední retko, řeknu si v duchu pár sprostých slov a jdu hájem plným listnáčů dál. Zastavím až před bránou, kde visí ta samá cedule. Je ještě brzy, takže si lehnu na batoh do trávy a dospávám. Jsem na místě, ale ne zrovna vítán. Prohlídky zvěře začínají až odpoledne. Zanedlouho mě z limbu probudí tři hafani za branou. Štěkají jako o život. 

Zas nějaký otrapa

Na štěkot nejdřív nikdo nereaguje, ale po chvíli se na pozemku cosi člověčího mihne. Posléze přijde k bráně sám Judin a obrací oči v sloup. Pravda, s batohem, v propoceném tričku a s dvouměsíčním strniskem moc vábně nevypadám. Nicméně právě to hraje v můj prospěch. Nepřipomínám turistu, co si sem zajel jen na chvíli omrknout zvěřinec. Psi jsou zahnáni do ohrady, brána se otvírá a slavný pan zoolog mi podává ruku. Je plná mozolů a zadřené špíny. 

Viktor Judin se fakt nerad fotíViktor Judin se fakt nerad fotí

Judin mě nejdřív vede obrovskou zahradou k domu. Začne láteřit nad tím, jak je dnes mládež líná. „Všichni by nejraději byli manažeři, čumějí do počítačů nebo na televizi a žvaní,“ rozjíždí se u snídaně. Na stole jsou bliny, pirožky, čabajka, chleba, máslo a marmeláda. Z dáli je slyšet vytí vlků. O nich napsal Judin odbornou publikaci sám. S manželkou Elenou, která si nedávno ošklivě zranila ruku a má ji obvázanou na pásce, sepsal bichli o tygrech. Na poměry nadávají dvojhlasně. 

Postrach nemakačenků

Svérázný vědec není po kraji znám jen kvůli tygrům. Má takové názory, že by se za ně nemusel stydět ani kovaný bolševik. „Když sem v dobách Sovětského svazu přijeli studenti zoologie pozorovat tygry nebo jiná zvířata, říkal jsem jim, že to bude bolet. První týden naříkali. Vyváželi hnůj, starali se o králíky, kterými krmím šelmy, pozorovali zvířata. Když odjížděli, plakali. Pak sepsali nejlepší práce v celém SSSR. Dnes je to ale pro mládež moc velká námaha. Teď už se nikomu fyzicky makat nechce. Všichni od sebe práce opisují a podle toho to vypadá,“ stěžuje si. 

Judinovy knížky o šelmáchJudinovy knížky o šelmách

 

„Pravda, lidé tehdy neměli tolik peněz a někdy bylo dost bídy. Na druhou stranu skoro všichni uměli pracovat. Mezi lidmi vládlo přátelství a družná nálada. Všichni jsme si navzájem pomáhali. Dnes hraje každý jen na sebe, každý hrabe peníze,“ přednáší mi. 

Nekydej a kydej

„Tak s čím mám pomoct?“ vylétne to ze mě trochu kvůli masírce, trochu z hecu. Za domem jsou výběhy menších šelem a klece dvou medvědů himálajských. Samec zrovna podivně mlaská, prý na něj jdou choutky na samici. Začíná být divoký. Radu, že se k mřížím nemám moc přibližovat, si beru k srdci a vybírám hnůj pod klecemi. Pod medvědy je tolik hoven, že se mi řečem o týdenním vyměšování nechce věřit. Exkrementy smrdí. Nakládáme je do kolečka a odvážíme na nedaleký kompost. Pak pod vlky a liškami. Vyčištěná místa se vysypou pilinami a je hotovo. 

Přeskočila plot a pobíhala po ulicích.

Ve výbězích jsou tu třeba rysové, soboli či rosomáci. Jedna ohrada je plná králíků, krmiva pro šelmy. Kromě toho různí dárci přinášejí všechno možné, myslivci občas dodají poraněné kusy zvěře, které by stejně uhynuly. Na zahradě Judin pěstuje řepu, brambory, zelí, mrkev a další zeleninu. Jak později ukazuje, nic nepřijde nazmar. V jednom rohu stojí kovový tubus, v němž vše zbylé, třeba kosti, pálí. Přesto je na pozemku svinčík jako na skládce. Tuhle se povalují zahnívající králičí kůže, támhle vybledlá kupa zvířecích lebek. 

2015_02-Mazlicci-Reportaz-U_pana_tygru

Almar bez kamarádů

Tygr ussurijský Almar se pomalu přištrachá k plotu. Jeho hájemstvím je velká obora, takže se objeví, jen když cítí krev. Teď se obrací v trávě jako kočka, co by chtěla podrbat na bříšku. Image domácího mazlíčka mu překazí sám zoolog, když mi na svém boku ukáže obrovské jizvy. „Takhle mě vzala před dvěma roky jeho máma. U klece jsem špatně zabezpečil kolík, ona ho tlapou nějak uvolnila a svalila se mi při krmení k nohám. Chvilku jsme se na sebe překvapeně dívali, ale pak na mě skočila. Měl jsem štěstí,“ říká o zraněních, z nichž se přes měsíc kurýroval v městské nemocnici.

Zoologové na Sibiři

Město Novosibirsk, kousek (asi 4000 kilometrů) na západ od Judinovy zoo, sice moc krásy nepobralo, ale skrývá vzácnost. V jednom ze zamřížovaných výběhů místní zoologické zahrady běhají hodně divné šelmy. Začal jsem jim říkat kočkohyeny. Vypadají totiž jako lvi se skvrnami na kůži. Na cedulce před mříží je napsáno ligr.

Ligr je kříženec lva a tygřice. Ligři dorůstají obřích rozměrů. Podle Guinessovy knihy rekordů je z nich největší samec Herkules, který žije v safari v americké Jižní Karolíně. Chovatelé v Novosibirsku byli ale v křížení šelem vždycky na špici. Hybridní samci jsou sterilní, ale samice se rozmnožovat můžou. Proto se loni narodila totální „fajnšmekrovina“. Kříženec křížence pojmenovaný podle animovaného Lvího krále Kiara. Odborně liliger, který už má i další sourozence. 

Donedávna choval tygry tři, teď mu zůstal jen Almar. Všechny připravoval na vypuštění do přírody. „Američané mě hrozně zklamali. Měli jsme dohodu, že já tygry připravím na vypuštění a oni budou sponzorovat potravu a sledování procesu adaptace ve volné přírodě. Všechno si pečlivě filmovali, ale pak se projektu zalekli s tím, že tygři nejsou připraveni. Nedali ani rubl, na internetu se honosili, jak pomáhají, a jedna samice skončila v zoologické zahradě v Kazani. Byla připravena na přírodu, takže tam ze stromu přeskočila vysoký plot a pobíhala po ulicích. No a policajti ji odstřelili," stěžuje si. Další tygr skončil v rezervaci. 

Svéráz národního chovu 

Všechny organizace starající se o ohrožená zvířata hází Judin do jednoho pytle. Prý se jen holedbají cizím peřím. Stejně ale nadává i na ruské vědce. Prý zapomněli na to, že se o zvířata musí i vědec každý den starat, aby poznal jejich zvyky a chování. Sponzory nemá, vládní organizace mu ničím nepřispívají. Proto je při návštěvách zakázáno zvířata fotit. Fotky se ale dají koupit. Na zdejší drahotu za dost přijatelné ceny. Obrázky tygrů s tygřaty jsou úžasné. „Nebýt zoologických zahrad, některé druhy by už vyhynuly. Nicméně uznávám i lov, ale opravdový lov, při němž člověk zvíře stopuje a pak se mu sám postaví s nabitou flintou. Nesnáším hru na lov. Když si boháči zaplatí, zvíře jim pod nos nažene armáda naháněčů a oni do něj pálí dávky skoro jako z kulometu. To je normální vraždění,“ podotýká. 

V roce 1947 bylo v SSSR lovení tygrů ussurijských zakázáno a jejich počty se začaly mírně zvyšovat. Podle odhadů dnes žije na území Ruska volně v přírodě asi čtyři sta těchto tygrů. „V Číně to je horší. Tam snědli všechno, co je na čtyřech nohách, kromě stolů a židlí. Snědli i to, co je na dvou nohách, kromě vlastních rodičů,“ směje se, ale vážně dodává: „Mají tam divný systém. Střílet tygry je zakázáno, ale nad prodáváním částí jejich těl se zavírají oči. K mání je tam maso, kosti se používají v tradiční medicíně.“ Stále platí, že se v zoologických zahradách po světě chová více tygrů, než jich je na svobodě. 

„Pyramida života se začíná rozpadat. Člověk není jejím vrcholem, ale jedním ze stavebních kamenů někde z boku. A právě tenhle kámen se drolí, což způsobí katastrofu. Není neodvratná, ale to by lidi museli začít úplně jinak myslet,“ mudruje zoolog. Den se převalí přes polovinu a do záchranné stanice Viktora a Eleny začínají proudit první návštěvníci. Většinou jde o přátele, kteří přivážejí třeba zabité slepice nebo staré rybí konzervy. Také rodinky s dětmi. Viktor Judin umí o tygrech a ostatních šelmách vyprávět tak poutavě, jako psal Karel May o amerických Indiánech. Na rozdíl od autora mayovek má ale ruský zoolog své hrdiny zažité. Na vlastní kůži, na vlastní pot a na vlastní krev.

AddThis
0 comments

Pokec

Nejvíc jsou přemnožení lidé

Málokdy se stane, že během rozhovoru radikálně přehodnotíte názor na svůj protějšek. Jako zapřisáhlý vegetarián nechovám moc sympatií k lovcům, natož k lidem, kteří se fotí s mrtvými zvířaty. Co si pak myslet o slečně, která se lovem živí a na svůj Facebook klidně vylepí vysmátou fotku, na které drží v ruce lví srdce. Jenže při povídání s brutálně upřímnou profesionální lovkyní Michaelou Fialovou zjistíte, že se na ni vlastně nemůžete zlobit. Nebo snad jen za to, že se na těch brutálních fotkách tak zubí.

Trendbox

Vytisknu ti bráchu!

Všichni tušíme, že se ve 3D tisku skrývá budoucnost. Americký Wake Forest Institute vytiskl už v roce 2002 3D funkční ledvinu a firma Bespoke Innovations o šest let později protetickou nohu včetně kolenního kloubu a chodidla. Tisknou se domy, turbíny i auta. To nejviditelnější, k čemu lidé 3D tisk zatím využívají, jsou ale jiné věci. Konkrétně úplné blbiny.

Podobné články: Reportáž

2017 | 11 | Hééérci, lidé mnoha tváří

Sběratel přerostlých letadýlek

Air Park ve Zruči u Plzně působí neuvěřitelným dojmem. Není nijak velký, odhadem tak dvě fotbalová hřiště na kraji vsi. Na téhle ploše se ale tlačí doslova záplava strojů. Křídlo na křídle tu stojí řady letadel, vrtulových i proudových, vojenských i dopravních. Poblíž plotu narušuje leteckou hegemonii řada tanků a podobných obrněných vozidel. Sem tam je pro pestrost přidán vrtulník. Vypadá to tu jak ve výstavní skříni obřího sběratele modelů.

2017 | 9 | Rodiče, k tabuli!

Jo jo, ten je vopravdickej

Tržnice v pražských Holešovicích má fantastickou atmosféru. Vydali jsme se mezi stánky, levné kožené kabelky a zlaté kočky s kývající rukou zjistit, jak se za posledních deset let změnila. Odpověď je - nijak. Obchodníci i zákazníci spolu mluví pořád stejně jako v časech kuponové privatizace. Víme to, poslouchali jsme je.

2017 | 7 | Strach má velká křídla

Lepší bejt hajzl než panic aneb Příběh pickupera

„Lidi jako my se od zbytku populace vždycky lišili. Vždycky jsme byli elita, který ostatní záviděli a přáli si být jako my. A to už od počátku lidstva. Co si myslíte, že bylo vyrytý na tabulkách v Sumeru? O čem myslíte, že je Bible? A o čem se filozofovalo ve starým Římě?“ Týpek v kožené bundě, který právě začal svůj proslov, dramaticky rozpřáhne ruce.
COOKIES
Google+