Pokec

Zuby z gorily, záda z želvy

Rado Turko má obchod s divnými věcmi. V jeho miniaturním starožitnictví máte po levé ruce bauhaus, vpravo africké rituální sochy a před sebou metrákové litinové křeslo. Ke každé z těch věcí zná zvláštní příběh.
AddThis

Zjevně vás baví staré předměty, máte je všude kolem sebe. Kde se ve vás ta fascinace minulostí vzala?
V budoucnosti. Patnáct let jsem se živil jako 3D animátor, hlavně v herním průmyslu. Dělal jsem na počítačových hrách typu Cold War, Painkiller nebo Need for Speed. Vývoj něčeho takového trvá léta, musíte permanentně přemýšlet dopředu, žít ve světě, který přijde třeba za dva roky. Navíc je to obrovsky náročné prostředí, do kterého se tlačí všichni mladí kluci, jejichž snem je pracovat na počítačových hrách, a budou to dělat klidně zadarmo. Ve finále sedíte dvanáct hodin denně u počítače a klikáte. 

Takže jste potřeboval držet v ruce něco nevirtuálního…
Po patnácti letech u monitoru jsem si začal sám před sebou připadat jako asociál. Taky se mi narodil syn, a nemohl jsem tím pádem nerušeně pracovat z domu. Nechtěl jsem si ale pronajímat kancl, kde bych zase jen seděl před obrazovkou. Chtěl jsem mezi lidi, mít prostor, kam by chodili kamarádi, já jim mohl uvařit kafe a pokecat o umění. První nápad byl antikvariát, ale ten mi vymluvila žena, protože staré knihy zabírají spoustu místa a nemají dnes skoro žádnou cenu. Pak jsem zjistil, že majitel antiku, kam jsem si chodil kupovat desky, ho chce zrušit. Slovo dalo slovo a skomírající obchod jsem převzal. 

První staré věci, které jste měl, byly jaké?
Asi moje sbírka historických anatomických materiálů.
 

místo apoštolů chtěl nechat orlojem putovat 12 komunistů

Sbírka čeho?
No, já do těch počítačových her dělal animaci postav. V závodní hře jsou to třeba všichni lidi, co stojí na startu, ženské v minisukních v depu, diváci na tribunách, jezdci… Takové tisíce lidí není možné vytvářet klasicky jako u animovaného filmu. Takže místo toho musíte vzít herce, nacvičit s ním pohyb, odvézt ho do studia, tam nasnímat speciální soustavou kamer, data pak přenést na kostru postavy a na tu se pak modeluje její finální podoba. Pořád musíte něco vymýšlet. Třeba když modelujete pohyb zombíka bez nohou, tak se ve studiu posouvá herec v kleče na skateboardu… No a když jsem tohle dělal, tak jsem chodil na hodiny kresby, učil se modelovat, vyřezávat loutky a studoval všechno, co se nějak týká lidského těla a jeho pohybu. Postupem doby mě začala anatomie fascinovat a dneska kvůli tomu chodím na konzultace za profesorem Doležalem na FTVS. On asi třicet let působil jako primář U Apolináře a je velký znalec dějin anatomie, porodnictví a patologie. Probírat se anatomickým atlasem ze 16. století je fascinující záležitost… 

Proč?
Oni tenkrát ke studiu těla přistupovali jinak než my. Hledali v něm duši, prováděli tisíce pitev, aby mohli vytvořit jednu rytinu do atlasu. Jeden norský anatom zmrazoval na půdě mrtvá těla, pak je krájel na cirkulárce a studoval na nich třeba vývoj plodu v děloze. Dnes se to vrací na výstavách Bodies Gunthera von Hagense, ale vidět totéž ve vážně míněných anatomických příručkách je bizarní zážitek. Takže jsem ty historické anatomické knihy začal sbírat.

2015_03-Magie_funguje-Pokec_Zuby_z_gorily_zada_z_zelvy-2b

Dá se na byznysu s takovými starožitnostmi vydělat stejně jako na počítačové grafice?
Není to žádná sláva. Ze strany prodejců ho ovlivňuje Aukro a eBay, kde lidi odkoukají ceny a trvají na nich, když jdou něco prodat. Prodejní hodnota starožitností šla naopak rapidně dolů. Třeba obrazy ve střední třídě, které stávaly kolem třiceti, padesáti tisíc, spadly na pět. Drží se jen slavná jména jako Kupka, Štýrský, Toyen a podobně. Celkově bych řekl, že víc než starožitnosti dnes letí retro. Gravírované stříbrné cibule z přelomu století neprodáte, ale Primky se vám na krámě neohřejí. Takže jsme se rozhodli, že si nebudeme zařizovat antik, jaké vidíte v centru. Namísto předražených artefaktů prodáváme věci se zajímavým příběhem, které když neprodáme, tak si je můžeme nechat. Vlastně je to takový náš předsunutý obývák. 

Odkud se ty příběhy dozvídáte?
Některé kousky jsou dobře zdokumentované. Třeba tady ten bronzový lustr je z vinohradského činžáku, támhleten navrhl ve 30. letech Vladimír Havel pro spolek Družstevní práce a nabízely ho obchody Krásná jizba. Něco se dozvím od lidí, kteří mi věci přinesou. Měl jsem tu například věci od Vlasty Ambrožové, genderové umělkyně ze začátku století. Obrazy, kresby, štoček z ExLibris. Přinesla mi je paní, která o ní mluvila jako o tetičce Vlastičce, která čtyřicet let žila s její tetou. Popisovala mi, jak tady ten pohled na Montmartre namalovala, když spolu byly na výletě v Paříži. No a spoustu historek mi přinesou sběratelé.

Vzpomenete si na nějaký opravdu zvláštní příběh?
Jednou mi sem přišel starší pán a ptá se, co stojí ten Zongi ve výloze. Já netušil, o čem mluví, dokud mi neukázal na podivnou dřevěnou sošku pobitou plechem a rezavými hřebíky s buvolím rohem místo penisu. Vysvětlil mi, že to je rituální fetiš afrického kmene Zongi, od kterého prý mimochodem pochází legenda o zombiích. Když v tom kmeni zemře muž, tak jeho ženě šaman vyrobí sošku, se kterou žena musí žít a sdílet lože. Pak mi ještě ukázal v hlavě té sochy díru zatmelenou směsí slin, popela a vosku afrických včel, ve které je jako šém ukrytý obratel z páteře toho mrtvého manžela. No, udělal mi tu hodinovou podrobnou přednášku, a až když odešel, tak mi došlo, že to byl Jan Švankmajer. Surrealisté jsou mimochodem vášniví sběratelé primitivního umění Afriky.

Kdo proboha do Prahy dotáhl rituální fetiš nějakého afrického kmene?
Přivezl mi ji jeden dobrodruh, co se odmlada toulá po světě a kompletoval sbírky takových sběratelů, jako je Jiří Anderle, Ivan Melicherčík nebo právě Jan Švankmajer. Vozí mi hodně zajímavé věci. Třeba tady toho kamerunského strašáka opičích kmenů. Hlava je z nestažené opičí lebky, místo nosu pařát dravého ptáka, zuby z gorily, záda z želvy, nohy z antilopy a na tom lidské dredy. 

Nebojíte se něco takového mít v obchodě?
Tuhle opici ani ne. Některé exempláře jsou ale, pravda, trochu strašidelné. Třeba panenky s porcelánovou hlavou. Ty jsou někdy tak anatomicky věrné, že působí děsivě. Mají otvírací očička, v puse zoubky, na hlavě skutečné lidské vlasy. Když mi jednu vezl kamarád z Francie, tak s ní odmítal sdílet pokoj a nechával ji přes noc na chodbě. 

Existuje komunita antikvářů?
Ani moc nevím. V době největšího boomu, kdy sem jezdili nakupovat lidé z Německa a Rakouska, se ve starožitnostech  pohybovala spousta zvláštních osob. A bylo by divné, kdyby to bylo jinak, protože se v tom točily ohromné peníze a nakupovalo se na kamiony. Dnes se kvůli tomu vyplatí pro české starožitnosti jezdit do Německa. Ceny šly dolů a starožitníků i sběratelů výrazně ubylo. Jsou mezi nimi ale strašně zajímavé postavy. Jednou za mnou třeba přiběhl pán, který měl galerii hned naproti. Zlatý chlap, jeden ze zakladatelů Nezávislé erotické iniciativy, s ohromným přehledem, co se kde děje. Prý že majitel Scheinpflug chce prodat Čapkovu vilu a že se tomu musí zabránit. Zavolal do realitky, že má o koupi zájem, a já s ním měl jít na prohlídku jako fiktivní společník. Přestože jsme měli dohromady v kapse asi dvě stovky, tak jsme se mohli projít po Čapkově vile, prohlédnout si jeho knihovnu a neskutečnou sbírku umění, kterou mu věnovali jeho současníci od Špály po Ladu.

Jak to dopadlo?
Pan galerista spustil intenzivní korespondenční kampaň s ministerstvem kultury, magistrátem a radnicí Prahy 10. Tak dlouho nedal pokoj, dokud dům nekoupila Praha 10 s plánem udělat tam muzeum. Bohužel jeho galerie už nefunguje, protože na rozdíl ode mě neměl vedlejší příjem a uměním se neuživil. Zajímavých lidí je mezi starožitníky spousta. Třeba pan Landa, který má bazar tady dole v Bořivojce. To je všeuměl, co si staví vlastní orloj.

Moment, někdo v Praze si staví orloj?
Ano. V Praze dokonce existuje spolek orlojářů. Pan Landa ho staví už dlouho, občas mu pomáhám modelovat v počítači součástky, které si pak nechá laserem vyřezat. 

Kde ho chce postavit?
On má někde za Prahou chalupu a v té vesnici mu prý slíbili, že ho bude moci namontovat do nějaké obecní věže. Když to nevyjde, tak si postaví věžičku vlastní před chalupou. To možná bude muset, protože má různé legrační nápady. Třeba místo dvanácti apoštolů chtěl orlojem nechat putovat dvanáct zasloužilých komunistů. Poslední varianta je, že každou hodinu bude defilovat Orwellova zvířecí farma. 

Zákazníci jsou taky zajímaví?
Protože nemáme krám v centru, ale na Žižkově, tak sem chodí skoro výhradně zajímaví lidé. Hodně zákazníků jsou kapely, které hrají vedle v Akropoli. Výborní byli muzikanti z Hurra Torpedo, což je norská skupina, která místo nástrojů používá kuchyňské spotřebiče. Ti se tu zamilovali do obrazu Jaroslava Štiky. On maloval takové eroticko-folklorní obrazy, krásné holky v krojích s holými prsy a zadky. Praha byla jejich první štace na turné, takže ten velký obraz pak s sebou vozili křížem krážem Evropou. Nebo sem často chodí mladí korejští turisté nakupovat originální oblečení a doplňky ze 30. let. V Koreji je teď údajně v obrovské módě evropský retro styl a největší fanatici kvůli tomu jezdí nakupovat oblečení do Evropy. 

Nechtělo se vám někdy propojit svá dvě řemesla a udělat si virtuální animované starožitnictví?
Nosím něco podobného v hlavě, protože virtuální realitě se věnuju už dlouho. O využití virtuální reality v komerční praxi a marketingu jsem psal před šestnácti lety diplomku. Dneska konečně můžu vyvíjet software a aplikace pro vývojovou platformu virtuální reality Oculus rift. Chtěl bych sem umístit křeslo, do kterého se zákazník posadí, dostane na hlavu brýle a ten malinkatý antik se mu změní v nekonečný prostor uspořádaný jako babylonská knihovna.

AddThis

Čumenda

Až vám zaskočí kaviár

Možná byste si jeli zalyžovat do Svatého Mořice, ale odrazují vás norci. A lišky a hranostajové a další chlupaté doplňky snobů snídajících krevety v předražených hotelích nejzbohatličtějšího zimního střediska na světě. I tady ale najdete oázu klidu daleko od večírků horních deseti tisíc.

Reportáž

Děda by byl rád, že sis udělala radost

Kráčím s kamarádkou večerní Prahou. Obě mlčíme a snažíme se vyhýbat se pohledem. Jdeme totiž na večírek do sex shopu. Na webu sice píšou, že o sex shop nejde, ale „luxusní designový butik s intimními pomůckami“ je prostě sex shop s hezkýma věcma. „Prý tam bude alkohol,“ hlesnu, abych nás obě uklidnila.

Podobné články: Pokec

2017 | 11 | Hééérci, lidé mnoha tváří

Jak přežít digitální věk s mozkem pračlověka

Šestnáct let byla expertkou na analýzu DNA v Kriminalistickém ústavu. Dnes šíří forenzní genetička Halina Šimková „evangelium podle Bayese“, způsob myšlení, který při důležitém rozhodování zabraňuje podlehnout dávným instinktům. V době kamenné díky nim lidé přežili, ve 21. století ale naopak umírají nebo sedí nevinně ve vězení. To když se na „intuici“ (nevědomě) spolehnou lékaři či soudci.

2017 | 10 | Úžasná robobudoucnost

Rozhovor o hovně

„Když nejde o život, jde o...“ Realita však známý bonmot Jana Wericha převrací naruby. Mizerná hygiena kolem vyměšování je jednou z nejčastějších příčin úmrtí a nemocí ve „třetím světě“. Každé zlepšení má efekt. Antropoložka Helena Humňalová zkoumá sanitační zvyklosti v Asii a v Africe a její výzkum pomáhá zachraňovat lidské životy i lidskou důstojnost.

2017 | 9 | Rodiče, k tabuli!

Můj feminismus není dívčí válka

Marie Čtveráčková neboli Mary C aka Egon Bomby je hudební publicistka, moderátorka, kulturní aktivistka, DJka Radia Wave a vydavatelka feministického zinu Obrovská, který se zaměřuje především na postavení žen v umění, kultuře a popkultuře.
COOKIES
Google+