Hustý čtení

Za blbou muziku můžete vy

Asi každá generace bojovala o svůj hudební vkus s rodiči. Je celkem jedno, jestli se mládežník snažil otci vysvětlit kouzlo bebopu, rokenrolu, thrashmetalu nebo hip hopu, dopadlo to stejně. Nechápavým obrácením očí v sloup. Načež se mladý hudební nadšenec zapřísáhne, že až on bude starej, tak neztratí schopnost oceňovat novou a progresivní hudbu, a předsevzetí samozřejmě nedodrží. Teda kromě generace dnešní. Ta to zvládne. Hudba totiž skončila a nikam dál se vyvíjet nebude.
AddThis

Nářky nad „novou muzikou, co zní furt stejně“ začínají v posledních několika letech ztrácet humorný náboj. Zapněte si YouTube a projeďte namátkou jakoukoliv hitparádu populární hudby. Na jejím vrcholu najdete minimálně čtyři naprosto stejně znějící písničky se stejným rytmickým postupem a takřka totožnou melodií. Jestli se vám nechce hledat, tak porovnejte Taylor Swiftovou – Shake It Off a Meghan Trainorovou – Lips Are Movin (pak si pusťte Pharrellovo Happy, abyste si vzpomněli, od koho holky obšlehly beat, a nakonec The Clapping Song od Shirley Ellisové, abyste věděli, od koho se inspiroval Pharrell).  

Abychom byli fér, na klonování hitů není nic nového. Už v 60. letech na něm fungovala první továrna na hudbu Motown. Její majitel Berry Gordy zaměstnával tým producentů a skladatelů, kteří sledovali hitparády a psali skladby tak, aby zapadaly do sestavy aktuální TOP 5. V 90. letech zase producentské trio Stock, Aitken, Waterman obcházelo diskotéky s diktafonem, nahrávalo skladby, které na parketu nejvíc fungovaly, a ve studiu vytvářelo kopie. Přesto se z Motownu líhli hudební unikáti jako Michael Jackson a Stevie Wonder a od Stocka, Aitkena a Watermana aspoň slušní řemeslníci jako Kylie Minogue a Rick Astley. Ať si o nich myslíte, co chcete, jejich písničky od sebe minimálně rozpoznáte po zaznění prvních pár taktů. U Snoopa a Nicki Minaj to tak jednoduché není.  

Muzika pod mikroskopem

Vzájemně zaměnitelné hudební klony zahlcují éter do takové míry, že si toho všimli i vědci. Studii zaměřenou na vývoj hudebních žánrů provedli pánové Gamaliel Percino, Peter Klimek a Stefan Thurner z Lékařské univerzity ve Vídni. Analyzovali obsah více než půl milionu alb v patnácti žánrech a 374 subžánrech. Zjistili, že ve vývoji všech se opakuje podobný proces. Na začátku je hudební styl v dřevní fázi, kdy produkuje jednoduché skladby a nepřitahuje moc posluchačů. Když přežije období nezájmu, začne se mu věnovat větší počet muzikantů a roste složitost skladeb, fanouškovská základna i počet prodaných alb. V určitém bodu se žánr dostane do ideálního stavu, kdy přijde na dokonalou formuli, která funguje na největší počet posluchačů a generuje největší prodejnost. Pak nastane únava a zlom. Hudebníci začnou styl rozvíjet do podoby, která je pro masového konzumenta moc složitá, zájem posluchačů upadá a přesouvá se k žánru jinému. Popsaný princip odhalili výzkumníci prakticky u všech hudebních stylů a s železnou pravidelností se opakoval až donedávna. Dnes, jak se zdá, jsme se ocitli v době, kdy se populární hudba přestala vyvíjet. 

máme k dispozici všechno. a proto nevymyslíme nic nového.  

Neveselé zjištění rakouských výzkumníků potvrdila i další velká studie, kterou otiskl prestižní časopis Nature. Joan Serrà, Álvaro Corral a jejich kolegové se zaměřili na analýzu struktury hudby vzniklé mezi lety 1955 a 2010. K dispozici měli databázi 464 411 skladeb. Zjistili, že za posledních padesát let je populární hudba opravdu čím dál hlasitější, jednodušší a čím dál víc skladeb se navzájem podobá. 
 

Něco je špatně…

Prvním a hlavním důvodem je fakt, že je dnes k dispozici nesrovnatelně vyšší počet nahrávek. V 60. letech se počty vydaných alb počítaly na stovky, maximálně na tisíce, v roce 2012 se prodalo kolem 1,7 miliardy nahrávek. K nim je potřeba připočíst obrovskou zásobárnu hudby dostupné zdarma. Ještě před pár lety připomínala hudební scéna diktaturu. Velkému vydavatelství stačilo vybrat písničku, zaplatit rádiím, aby ji odvysílala desetkrát denně, a za týden měli hit. Dnes se údajně nacházíme v digitální revoluci. Když hudební publicista Derek Thompson zpovídal nejvlivnější hráče hudebního průmyslu, všichni se shodli na tom, že posluchač má dnes na podobu hudby neporovnatelně větší vliv než dřív. Čímž se dostáváme k jádru paradoxu. Poprvé v historii hudby máme k dispozici nevyčerpatelný archiv všech hudebních stylů, žánrů a období. Poprvé v historii máme naprostou svobodu poslouchat, co chceme. Zároveň ale poprvé v historii nejsme schopni vydestilovat žádné hudební novinky a veškerá populární hudba směřuje k uniformitě a jednoduchosti. Kdo za to může? Sami posluchači. 

Mašiny na vkus

V roce 1999 přišli studenti univerzity v Berkeley Chris Barton a Philip Inghelbrecht na geniální nápad. Na aplikaci, která dokáže analyzovat nahrávku hudby, porovnat ji s databází a vyplivnout jméno písničky a jejího autora. Svůj prográmek nazvali Shazam. V přibližně stejnou dobu začali v Evropě spolupracovat vývojáři Richard Jones, Felix Miller a Martin Stiksel na aplikaci last.fm. Ta sledovala, jakou uživatel poslouchá hudbu, vytvářela mu statistiky a na jejich základě mu doporučovala hudbu podobnou. Programů postupně vznikly desítky, začaly se slučovat se streamovacími službami, online distributory a posluchači nadšeně spolupracovali na jejich vývoji. Jen skrz algoritmy last.fm proteklo za deset let přes 50 miliard písniček a Shazam disponuje databází čítající kolem 30 milionů skladeb. Všechna data jsou v reálném čase aktualizována a poskytují každému, kdo s nimi dokáže pracovat, nevyčerpatelnou zásobárnu informací o vkusu hudebních posluchačů. Zájemci na sebe nenechali dlouho čekat. 

Last FM 

Last.fm je internetové rádio, hudební encyklopedie a systém pro doporučování hudby. Systém vytváří profil hudebního vkusu uživatele. Tyto informace získává ze skladeb, které uživatel poslouchal.

Shazam 

Shazam je aplikace pro rozpoznávání skladeb určená pro mobilní telefony. Dnes ji každý měsíc použije 100 milionů lidí.

Spotify a Deezer 

Hudební služby, které nabízí streamování hudby od vybraných vydavatelství. Fungují částečně i jako sociální síť.

Last.fm koupila v roce 2007 nahrávací společnost CBS Interactive za 140 milionů liber. Shazam úzce spolupracuje se všemi velkými hudebními vydavateli, kteří další data sbírají od velkých online distributorů, jako jsou Apple nebo Amazon, a streamovacími službami od Spotify po YouTube. Producenti tak získali obrovský a ne-uvěřitelně přesný přehled o tom, kde kdo co na světě poslouchá. A věřte, že si s ním věděli rady. V zázemí mediálních gigantů vznikly firmy, jako jsou například iHeartMedia nebo HitPredictor, které nedělají nic jiného, než že šmejdí po databázích, hitparádách, žebříčcích prodejnosti a sociálních sítích a chrlí přesné údaje o tom, jak mají znít budoucí hity. Jsou v tom neuvěřitelně úspěšné. HitPredictor v roce 2013 dokázal předpovědět 48 z 50 velkých rádiohitů, což by před deseti lety byl naprostý zázrak. Analyzovat strukturu populárních písniček a podle jejich formule vyprodukovat více či méně stejné kopie je proti tomu maličkost. Jaký je tedy výsledek velké hudební digitálně demokratické revoluce? Víc než 77 % všech výdělků hudebního byznysu na světě plyne do kapes jednomu procentu hudebníků. 

A bude pořád stejně

Přes velikost biče, který jsme si na sebe upletli, se pořád může zdát, že nezávislé hudbě není konec. Digitální technologie umožňují tvořit hudbu každému, aplikace dávají možnost jakékoliv kapele budovat si kolem sebe okruh posluchačů a při dostatku píle a nadání prorazit. Možná jsou to ale jen plané naděje. Shazam dotáhl své služby k dokonalosti, když předloni vypustil interaktivní mapu, ve které kdokoliv může cestovat po světě, zoomovat na jednotlivá města a sledovat, jaká hudba se právě hraje například v New Yorku, Tokiu nebo Bombaji. Pro běžného uživatele je to zajímavá legrácka, pro hudební vydavatele nástroj, kterým mohou v reálném čase sledovat rostoucí popularitu i těch nejmenších kapel a zpěváků kdekoliv na světě. Poslat za nimi agenta, zařadit je do stáje a nadiktovat jim, jakou hudbu mají hrát, je pak otázkou jednoho e‑mailu. Nikdo si nebude stěžovat, protože tu hudbu jsme jim nadiktovali my sami.

AddThis
0 comments

Techno

Jak ochránit mláďata v džungli aneb Děti na internetu

Na každé dítě v České republice připadá 2,5 profilu na Facebooku. Jeden je pro rodiče, druhý pro kamarády. A ta půlka, to jsou profily s falešnou identitou. Tenhle jednoduchý trik stačí k tomu, aby děti před zraky svých rodičů skryly své aktivity na síti. Přitom jim ale na internetu hrozí reálná, nikoliv virtuální nebezpečí.

Čumenda

Proč ale blátem?

Už od dětství je obdivoval a chtěl s nimi zažít dobrodružství. Ale pravé trampy potkal až po letech. Fotograf Oldřich Malachta se přes objektiv snaží zachytit, proč je u nás už po desetiletí pro určitou skupinu lidí největší štěstí spát venku ve spacáku, rozdělat oheň, než si dáte kafe, nebo tahat po lesích na zádech všechno, co je k tomu potřeba.

Podobné články: Hustý čtení

2015 | 5 | Mistři

Bruce Lee byl hlavně tanečník čači

Malého mňoukajícího zabijáka zbožňuje každý, kdo kdy zakopl na tatami a praštil se nunčaky do rozkroku. Od narození Bruce Leeho uplynulo 75 let, chystá se o něm (další) životopisný film a startuje se brucemánie. Takže je nejlepší čas se podívat legendě trochu na zoubek.

2014 | 11 | Rodina na dobu určitou

Vezměte list, postavte na něj špendlík a na špendlík slona

Kdysi se o nich psalo ve sci-fi. Jules Verne něžněl nad představou křišťálového skla, které v oknech ponorky odolá obřímu tlaku. James Bond měl k dispozici nepřetrhnutelné lano namotané v hodinkách a komiksy popisovaly hrdiny střílející pavučinu. Dnes se o supermateriálech dočítáme v novinách pomalu každý den. Navíc o tak podivných, že by se z toho Spiderman omotal vlastní sítí a šel se s Jamesem Bondem potopit do moře ke kapitánu Nemovi.

2014 | 9 | Z pole do metropole

Kdo vydělává na muzice?

O digitální budoucnosti hudby se mluví přibližně každý druhý měsíc. Většinou při příležitosti vstupu nového dokonalého distribučního systému, který konečně přinese uživatelům pohodlný přístup k oblíbeným písním a hladovějícím muzikantům férový podíl na zisku.
COOKIES
Google+