Pokec

Máme Oslíka

Potkat ho na ulici, možná si tipnete, že je to učitel, případně ajťák. Zdání ale klame. Dvaačtyřicetiletý Benjamin Tuček režíruje Kancelář Blaník, píše supervtipné scénáře a odjakživa hraje v dobrých kapelách.
AddThis
  • Foto: Michael Kratochvíl

Benjamin Tuček

Jako filmař samostatně debutoval komediálním dramatem Děvčátko (2002). Většinou však pracuje v týmu s režisérem Markem Najbrtem a scenáristou Robertem Geislerem (Mistři, Protektor, Polski film). S nimi (a s Tomášem Hodanem) stojí za internetovým sitcomem Kancelář Blaník. Kromě hrané tvorby se Tuček věnuje i dokumentům a coby hráč na klávesy muzice.

Můžu vám říkat Bene?
Jasně, mně tak říká každej. Už od dětství.

Tak Bene – o čem jste snil, když vám bylo dvacet?
Víte, že o tom poslední dobou hodně přemýšlím? Připravuju film o pražském Radiu 1, kvůli kterému se vracím na začátek devadesátých let. Tehdy v naší generaci spousta lidí chodila do klubů, na něco hrála, zakládala kapely. Dost ale bylo i takových, kteří už tehdy začínali tunelovat, bohatnout, posléze se dostávat do vězení…

Vy jste, počítám, patřil k té první partě.
Jo. K partě, která se nechala pohltit enormním nárůstem svobody. Jestli se ptáte na dobu, kdy mi bylo dvacet, tak jsem tehdy studoval novinařinu, protože mě bavilo fotit, do toho jsem dělal muziku, a to mi celkem stačilo. Dokud zažíváte gejzíry euforie, tak se nezatěžujete dlouhodobými plány. 

Vy jste měl v první polovině devadesátých let taky kapelu?
Teen Love Sex Doll.

Ale to bývala skvělá kytarovka!
Díky. Nasedli jsme na tehdy populární kytarovou vlnu, mezi například Ecstasy of St. Theresa, Toyen, Sebastians, Hyena Family, Here… Všichni se znali, v klubu Bunkr se konaly památné koncerty. Svět měl záchvat zájmu o východní Evropu, která pro něj představovala cosi neznámého, a tím pádem přitažlivého. Možná si vzpomenete, jak třeba právě do Bunkru přijela natáčet MTV. Nicméně po pár letech se to logicky zase uklidnilo.  

Vaši kapelu jsem znal právě z Radia 1…
S bráchou, který je producent, už dávno přemýšlíme o tom, že bychom tenhle fenomén uchopili. Teď jsme na to konečně sehnali peníze. Opravdu se chceme vrátit do devadesátých let a nějak je zpracovat; nejenom to rádio, která začínalo v prostorách pod někdejším Stalinovým pomníkem a bylo první nezávislou stanicí, která prolomila monopol státního rozhlasu. Mělo by to být obecně o atmosféře Prahy devadesátých let. Ono se říká, a mně se to rčení líbí, že kdo si pamatuje devadesátá léta, tak je nezažil. Na spoustu věcí jsem opravdu zapomněl, tak se je teď snažím oživit.

Kde jste strávil dětství?
Na Jižním Městě. A pubertu pak v Krči.

Jižní Město osmdesátých let je podobný fenomén jako Radio 1. Objevují se tu první rapeři, skejťáci i graffiťáci. 
Ano, to prostředí mě formovalo. Ono to musí zanechat následky, když se jako šestiletý kluk pohybujete v místech, kam nevede metro, kde se brodíte bahnem mezi rozestavěnými dvanáctipatráky, ze kterých se dá spadnout… 

2015-04_Zklidni_hormon-Pokec_Mame_oslika-2A

Umíte si představit, že byste se na Jižák vrátil?
Ani ne, pomalu se přibližuju centru. Na tom sídlišti jsem si kdysi zažil všechno, co jsem prožít měl, a mám to tam rád. Připomněl jste mi debatu s kamarádem kameramanem, který vyrůstal na Břevnově, v úplně jiném prostředí mezi vilami. Když jsme spolu točili na Jižním Městě, tak v jednu chvíli říkám: Podívej, jak je to krásný, slunko zapadá za panelák! Kameraman nemohl pochopit, co na tom vidím krásného, měl pocit, že jsem se zbláznil… Takže ano: místo, na kterém vyrůstáte, vás ovlivňuje hodně.

 …u nás neexistuje televize, která by takovou legraci chtěla a mohla nám dát svobodu.

Stejně vás ovlivňuje škola. V kolikátém ročníku jste zažil revoluci?
Ve čtvrťáku. A ano, gymnázium Na Vítězné pláni bylo zásadní. Sice jsem nikdy nepochopil, proč se tomu říkalo výběrový gympl, naše třída byla spíš odpad sesbíraný z Jižáku a Krče, ale dodnes jsme výborní kamarádi. Už pětadvacet let máme revivalovou kapelu, se kterou hrajeme všechno, Garáž, Jasnou páku, Pixies, Stouny, Iggyho, Velvety, Primal Scream…

Jak si říkáte?
Oslík. Nebo Elektrický oslík. Příšerný, co? Ono to původně vzniklo jako parafráze Orlíku, který nás iritoval, mysleli jsme, že to bude vtipný, ale málokdo ten vtip pochopil tehdy. Po letech to nedává smysl už vůbec. Nějak nám to zbylo a zhruba jednou za dva měsíce si zahrajeme – je to dobrý důvod, proč se potkat… Mezi těmi spřízněnými dušemi z Vítězné pláně byl třeba Martin Kontra, který v Praze provozuje Bajkazyl a se kterým hraju v různých kapelách, výtvarník Krištof Kintera nebo novinář Jindřich Šídlo… Ale je jich mnohem víc, kteří jsou po celou dobu důležití.

Nechodilo na ten váš gympl nějak podezřele moc kreativních lidí?
Ani nemyslím, spíš jsme měli štěstí na dobu. Společenský zlom jsme zažili v době, kdy má člověk spoustu energie a ideálů.

Vy asi umíte navazovat dlouhá a pevná přátelství. Ve trojici s Markem Najbrtem a Robertem Geislerem pracujete na spoustě filmů už bůhvíkolik let.
Přesně šestnáct. Naším prvním společným projektem byla roku 1999 televizní Kinetická encyklopedie všehomíra.

Čím to, že jste si tak sedli?
Když píšete takhle ve třech, jste trochu jako kapela. A nám to fungovalo, asi máme společný smysl pro humor. Taky jsme vzešli z podobného prostředí – oni dva spolu chodili už na střední, já studoval stejně jako Marek Najbrt postupně žurnalistiku a FAMU, jenom pár let po něm.

Jste dnes nejvíc ze všeho režisér, scenárista, nebo muzikant?
S tou muzikou nepřehánějte. Máme Oslíka, což je vlastně zábavová kapela, která hraje na svatbách a možná ji čekají pohřby. Doufám, že ještě dlouho ne, ale už jsme na pódiu měli infarkt. Takže bacha na zakouřené podniky! No a novou kapelu máme právě s Martinem Kontrou a Filipem Horáčkem, kteří spolu kdysi hráli ve skupině Prohrála v kartách. Zpívat by měla Tereza Nvotová, ale teprve to celé dáváme dohromady.

Takže co z těch všech aktivit, které děláte, je nejdůležitější?
Snažím se koncentrovat na pár zásadních věcí. Pět let práce jsem věnoval dokumentu o pražském územním plánování, veřejném prostoru a korupci, který se jmenuje Plán. A poslední dobou se soustřeďuju na psaní scénářů, což mě do jisté míry živí, nebo na natáčení dalších filmů, které mě neživí. Konkrétně právě teď pracujeme na třetí řadě Kanceláře Blaník, pokusím se o zmíněné Radio 1, a pak taky, nechci to zakřiknout, o hraný film. 

Abychom nezapomněli, taky píšete dost vtipné povídky.
Jasně, ale nevědělo by se to, kdyby osvícený nakladatel Joachim Dvořák nevydával i naprosto neznámé začátečníky, na kterých se nedá vydělat, natož zbohatnout. Za spisovatele se nepovažuju.

Psaní povídek je jen zbraň proti nudě?
Já se nikdy nenudím. Prostě pořád něco píšu a krátké, úderné texty mě baví jako protiváha ke dlouhým scénářům. Ale asi je to pro mě opravdu i ventil.

Podobně jako ta muzika?
Muzika je důležitější – asi proto, že byla vůbec prvním způsobem, kterým jsem se kdysi dokázal vyjádřit. Někdo zjistí, že mu vyhovuje hraní fotbalu, někdo maluje, někdo píše, někdo projektuje baráky a pro mě byla na střední škole hlavní ta hudba. Což se v následujícím čtvrtstoletí nezměnilo, i když jsem pořád jen amatér.

Amatér bez ambicí?
Nějaké hudební ambice mám. Chci se třeba vyrovnat svým lépe disponovaným, talentovanějším nebo zkušenějším spoluhráčům… A chci hrát taky ze společenských důvodů, protože filmaři a muzikanti, to jsou rozdílně uvažující lidé. A mě baví, že jsem díky hudbě přirozenou součástí různých prostředí. Když jste členem dvou part, rozšiřuje vám to vidění světa.

Coby režisér jste zatím natočil jediný celovečerák, a to Děvčátko roku 2002. Proč se další rýsuje až teď, po třinácti letech?
Mezitím jsem se na třech celovečerních filmech podílel a dělal ty dva dokumenty – Tantru a Plán. Bral jsem to jako plnohodnotnou práci, protože nějak nerozlišuju mezi hraným a dokumentárním filmem.

Není režie hraného filmu nejvyšší meta?
Já to tak opravdu neberu. Nechci, aby to znělo rozumprdsky, ale na životě je dobré, jak je pestrý.

Právě teď se svými kolegy píšete třetí sérii Kanceláře Blaník – překvapilo vás, jaký se stal z Tondy Blaníka fenomén?
Překvapilo nás to všechny. Kancelář Blaník je kolektivní dílo, které vzniklo spontánně na základě spousty debat, které jsme vedli hlavně s Najbrtem a Geislerem. Tušili jsme jen to, že se nějak chceme vymezit vůči politice – a vzniklo tohle. Štěstím bylo, že jsme to mohli realizovat na Streamu, protože u nás neexistuje televize, která by takovou legraci chtěla a mohla nám dát svobodu. Svoboda je zásadní, protože díly vznikají velmi rychle, aktuálně, a kdyby je měly brzdit jakékoliv schvalovací procesy, tak v téhle podobě nikdy nevzniknou… 

V tuto chvíli je Tonda Blaník na vrcholu. Máte pro jeho popularitu nějaké vysvětlení?
Marek Daniel se na tu roli perfektně hodí. Určitě pomohlo, že se dlouho známe, dělali jsme s ním třeba Polski film nebo Protektora, kde hrál hlavní roli. No a potom je asi důležité, v jaké společenské atmosféře žijeme. Lidi si chtějí odfouknout u grotesky, u nadsázky, které se můžou zasmát. Někdy jim ani nic jiného nezbývá, když se nechtějí propadnout do beznaděje… Jo, a abych nezapomněl: nešlo by to dělat ještě bez dvou lidí, dalšího scenáristy Tomáše Hodana a producenta Milana Kuchynky.

Uživí vás psaní scénářů ke Kanceláři Blaník?
Ne. Mě živí scénáře, jakžtakž se mi zaplatí i práce na dokumentech, ale Blaník je spíš pro radost.

A máte ze života radost?
Nestěžuju si. Stačí to?

Stačí.

AddThis
0 comments

Čumenda

Proč ale blátem?

Už od dětství je obdivoval a chtěl s nimi zažít dobrodružství. Ale pravé trampy potkal až po letech. Fotograf Oldřich Malachta se přes objektiv snaží zachytit, proč je u nás už po desetiletí pro určitou skupinu lidí největší štěstí spát venku ve spacáku, rozdělat oheň, než si dáte kafe, nebo tahat po lesích na zádech všechno, co je k tomu potřeba.

Zoom

Poslední ruční deštníkář

Deštníky byly původně slunečníky a nosily je jenom ženy. Teprve na přelomu 18. a 19. století se začal na slunečníky dávat vosk a mohly začít chránit před deštěm. V roce 1854 vzniká deštníkářství Maglia.

Podobné články: Pokec

2017 | 10 | Úžasná robobudoucnost

Rozhovor o hovně

„Když nejde o život, jde o...“ Realita však známý bonmot Jana Wericha převrací naruby. Mizerná hygiena kolem vyměšování je jednou z nejčastějších příčin úmrtí a nemocí ve „třetím světě“. Každé zlepšení má efekt. Antropoložka Helena Humňalová zkoumá sanitační zvyklosti v Asii a v Africe a její výzkum pomáhá zachraňovat lidské životy i lidskou důstojnost.

2017 | 9 | Rodiče, k tabuli!

Můj feminismus není dívčí válka

Marie Čtveráčková neboli Mary C aka Egon Bomby je hudební publicistka, moderátorka, kulturní aktivistka, DJka Radia Wave a vydavatelka feministického zinu Obrovská, který se zaměřuje především na postavení žen v umění, kultuře a popkultuře.

2017 | 7 | Strach má velká křídla

Budeme jen mozky v nálevu?

Díky jeho nástrojům udělalo Disney Studio z klasického Lvího krále 3D film. Daniel Sýkora, programátor s duší výtvarníka, píše algoritmy, které mají do animáků vrátit ruční práci. Bez úmorné dřiny. Teď ohromil svět počítačové grafiky videem rozhýbaných obličejů, které na sebe berou podobu jakékoliv fotky, sochy nebo obrazu. Z umělé inteligence má ale trochu strach.
COOKIES
Google+