Pokec

Vyměnil kulomet za golfovou hůl…

Když se plazil do bezpečí, najednou cítil, jak mu drhnou kosti o kameny. Před chvíli po něm vystřelil z ručního tankového granátometu bojovník Tálibánu. A trefil se. V ten moment začal Miroslavu Lidinskému jiný život. Stal se jedním z nejlepších evropských paragolfistů.
AddThis
AUTOR: Jan Drtil

Autor

Jan Drtil
  • Foto: Michael Kratochvíl

MIROSLAV LIDINSKÝ

Vystudoval peďák a vysokou vojenskou. Je instruktorem práce ve výškách, pyrotechnikem a potápěčem. Deset let sloužil u zásahové jednotky policie a pak se dal naverbovat do Útvaru speciálních operací Vojenské policie (SOG). Při bojových operacích v afghánské provincii Hílmand byl v roce 2007 těžce zraněn a musel podstoupit amputaci nohy pod kolenem. Má nepřebernou sbírku medailí za zásluhy.

Co všechno se pro člověka změní, když přijde o kus nohy?
No… Můžete třeba uspět ve sportu, který vám doteď nic neříkal. Získat olympijskou medaili se přeci jenom povede málokomu a v handisportu – sportu pro handicapované – je to snazší. I když konkurence je taky silná. Ale samozřejmě, je tu ten rub. Spousta triviálních věcí, na které si musíte zvyknout. Protézu člověk může nosit tak osm hodin, potom pahýl nateče. Nedejbůh, když máte otlaky, oděrky nebo puchýře, které ještě začnou hnisat. Protézu pak nedostanete na nohu třeba týden. Musí se to vyléčit. V tu chvíli jsem odkázán na francouzské hole. Přenést si pak kafe k televizi nebo prádlo do pračky je obrovský problém. Musíte se naučit fígle, které vám pomůžou. K pračce se belhám s batohem plným prádla, jídlo ke stolu si posunuju na čtyřech v plastových miskách po podlaze a tak dále. 

Takže největší problém je sebeobsluha?
Ne. Nejhorší je v první chvíli adaptace na to, jak vás berou zdraví. Není úplně jednoduché se svlíknout v bazénu, když si jdete zaplavat, protože vidíte, jak lidé uhýbají pohledem a jsou v rozpacích. Překonat to ale musí každý a tahle psychická rána se zhojí. Nikdo není takový hrdina, aby lusknul prsty a hned bylo všechno v pohodě.

Vaše bojová kariéra začala v prestižním Útvaru speciálních operací Vojenské policie (SOG). Jak jste se tam dostal?
Přešel jsem tam od zásahové jednotky Policie České republiky. Pomáhali jsme třeba kriminálce se zatýkáním nebezpečných pachatelů a tak dále. Z těchhle útvarů, ať už speciálních policejních či speciálních vojenských, se vybírali lidé, kteří dostali možnost ucházet se o službu v SOG. Kolegové mě hecovali, tak jsem se v roce 2006 přihlásil do výběrového řízení a uspěl.

2015_05-Mistri-Pokec_Vymenil_kulomet_za_golfovou_hul

V tom výběru povolání hrála roli rodinná tradice? Adrenalin? Nebo láska k uniformě?
Jako malý kluk jsem si vyřezával dřevěné samopaly. Tam to asi někde začalo. Pak přišla touha někomu pomoci, někoho chránit, která je v některých klucích odmalička. Na zásahovce v Budějovicích jsem strávil plodných deset let a vyučil se pyrotechnikem, potápěčem a leteckým záchranářem. Prošel jsem si celou cestu od řadového policisty až po instruktora. SOG vznikl po útoku na dvojčata v roce 2001. Útvar se specializoval čistě na boj s terorismem v zahraničí nebo na osvobozování rukojmích. Znamenal pro mě nejvyšší metu.

Nebál jste se toho, že lidé v uniformě jsou u nás vždycky trochu za blbce?
Podle mě byli Češi vždy dobří bojovníci. Česka vojak, dobra vojak, a platí to třeba i pro hasiče nebo záchranáře. Nejsme prostě žádné srágory, žádní přizdisráči. V některých situacích dokážeme velmi flexibilně reagovat, přizpůsobit se okolnostem. U jiných armád jsou striktně svázáni procedurami, což je znevýhodňuje. Za bývalého režimu sice byla armáda vnímána jako banda vymytých mozků, ale tenhle mýtus se postupně rozplývá. Víte, největším zadostiučiněním pro mě bylo, když se nám britský seržant omluvil za Mnichov. Řekl, že to byla chyba a kdyby už v roce 1938 dupli s Francií Adolfovi na krk, tak se to nemuselo vyvinout v nejstrašnější světovou válku.

Do Afghánistánu jste odjel už po roce v armádě. Dostali jste nějakou přípravu?
Rozsah práce britských speciálních jednotek (SAS) byl obrovský. A potřebovaly adekvátní a kompatibilní jednotku. Měli jsme nahradit některé jejich bojovníky. Čekal nás šestiměsíční výcvik. Neměli jsme chvíli klidu, člověk byl neustále jako na jehlách, kdy začne poplach. Nacvičovaly se tak stresové situace. A v rámci výcviku jsme se učili o islámu a místních zvycích. Bylo to hodně užitečné. Když jsme pak v Afghánistánu jednali s místními, vážili si toho, že dodržujeme jejich tradice a řídíme se jejich pravidly. Často jsme tak získali cenné informace o nepříteli. Ne všichni místní obyvatelé byli s Tálibánem zadobře. Naopak, mnoho z nich Tálibové šikanovali. Když jsme pak jejich bojovníky zatýkali, kolikrát jsme přišli na Čečence, Indy, Turkmeny, Tádžiky, Indonésany a Malajce. Byla to směska lidí, kteří bojovali za peníze. Čistí žoldáci.

Golf pro mě byla vždy nesmyslná snobařina, kterou hrají pupkatí manažeři, aby se alespoň trochu hýbali. Po zranění jsem si musel posypat hlavu popelem.

Chce se vám mluvit o tom, jak vám ustřelili nohu?
Vytlačovali jsme početnou skupinu Tálibánců z okolí řeky Hílmand. Šli jsme meandrem řeky, neprostupnou vegetací. Šlo o kleště, kdy Britové postupovali proti sobě. Působili jsme v rámci jejich sestavy jako nezávislá jednotka. 

Při jednom takovém bočním manévru jsme u města Šurakain odhalili stanoviště asi šedesáti bojovníků Tálibánu. Chtěli jsme ulehčit Britům, tak jsme se rozhodli, že na ně zaútočíme. Neprodyšně jsme uzavřeli přístupové cesty. Zpozorovali to a začali pálit. Po dvaceti minutách intenzivního boje jsme je zatlačili zpět. Část z nich se schovala v jeskyních. Volali jsme letectvo a čekali na poslední tečku. V průběhu vyčkávání bylo třeba podívat se do zákopů. Pod krytím kolegů s těžkými zbraněmi jsem je šel propátrat. Našel jsem nějaké osobní věci Tálibánců, ale to bylo všechno. Když jsem se vracel, tak z jedné jeskyně vypálili z ručního tankového granátometu (RPG). Pravděpodobně mířili na naši tatru. Jelikož jsem byl u ní, erpégéčko mi padlo pod nohy, utrhlo kotník, amputovalo v podstatě celé chodidlo a utrhlo tepnu. Nebýt našich mediků, tak si teď nepovídáme. Aleš Karban, který už je v civilu, a druhý kolega, který pořád slouží, takže ho nebudu jmenovat, mě brilantně stabilizovali. Byl jsem celou dobu při vědomí. Dopravili mě přímo na operační sál v nemocnici na základně a pak do Kábulu. 

Když vedle člověka bouchne granát, co mu proletí hlavou?
Než to popíšu, musím říct, že toho nikdy nebudu litovat, protože jsem přesvědčen, že jsme bojovali za správnou věc. Každopádně jak mě to otočilo ve vzduchu, myslel jsem, že nás znovu napadli. Nevěděl jsem, že to přilétlo z dálky. Proto jsem se rychle plazil pryč, někam se schovat. Tělo zafungovalo perfektně, zavřelo se jako záklopka a navzdory utržené tepně nebyla nikde po trase ústupu ani trocha krve. Nicméně jsem jasně cítil, jak mi drhnou kosti o kameny, protože tam není bota.

Jaký je hlavní rozdíl mezi vysokou a nízkou amputací?
S přítelkyní, co má vysokou amputaci, jsme na tom na berlích úplně stejně. Třeba na lyžích mi to ale jde líp, protože mám koleno, takže se mi líp drží balanc. Na lyžích mám větší cit pro oblouky, protože kolenem můžu víc zatlačit do protézy a korigovat náklon. Handicapovaný bez kolena má v lepším případě takzvaný C– leg, což je sice umělý, ale inteligentní kolenní kloub. Někdy povolí, někdy naopak ztuhne a dovolí člověku chodit. Přesto je koleno nenahraditelná záležitost. Rozdíl se hodně pozná třeba i na kole. Paraolympionik Jirka Ježek jezdí jako podkoleňák s tyčkou, kdežto Tereza Diepoldová s vysokou amputací jezdí radši bez nohy. Je to pro ni efektivnější.

VETERÁN BEZ NOHY ZAČAL VYHRÁVAT  

Před sto lety dostávali váleční invalidé trafiku. S tou by se Miroslav Lidinský nespokojil. Závodně lyžuje a věnuje se golfu. Už několik let za sebou je paragolfovým mistrem Evropy ve své kategorii. Golfu se věnuje i jako organizátor.

Handicapovaní mají na výběr z celé řady sportů. Proč jste se dal zrovna na golf?
Dřív jsem hrál fotbal, běhal na lyžích, slaňoval, potápěl se a tak dál. Golf pro mě byla vždy nesmyslná snobařina, kterou hrají pupkatí manažeři, aby se alespoň trochu hýbali. Po zranění jsem si musel posypat hlavu popelem. Hledal jsem jakoukoliv alternativu, abych se mohl také trochu hýbat. Množství handisportů je podle mě naopak dost omezené. Pokud chci v něčem vyniknout, musím najít to, co mi padne. V nemocnici jsem nad tím pořád dumal, až jsem se dozvěděl, že handicapovaní hrají i golf. To mi přišlo pro začátek jako skvělá možnost, jak se odreagovat. Po hřišti jezdíte v bugině, k ráně si vystoupíte. Nakonec jsem na golf změnil názor. Skloubit všechny tělesné pohyby do jednoho správného úderu, kdy musíte trefit míček dvěma krát dvěma centimetry hole, aby měl správný směr, výšku, a přitom počítat s větrem a různými okolnostmi, to není vůbec sranda.

Je paragolf proti běžnému golfu jednodušší?
Golf neodpouští oproti jiným sportům ani handicapovaným. Třeba v lyžování má každý na najetou vteřinu jistý koeficient přepočtu vzhledem ke svému postižení. Handicapovaní v golfu se rozdělují pouze na stojící a sedící, jinak to je úplně jedno. Jediné, co paragolfisty ještě rozděluje, je herní handicap, tedy výkonnost. Nejvyšší liga v Evropě je složená z amputářů nízkých i vysokých, z jednorukých i ochrnutých lidí. A všichni jsou si rovni, hrají všechny rány. Golf tedy beru za jeden z nejspravedlivějších handisportů. Ani proti pravidlům nemáme oproti zdravým žádné výhody. Hrajeme to samé co oni.

V paragolfu jste se dostal skoro na špici. Kam chcete jít dál?
Se svým výsledkem, který se počítá z šesti nejvyšších turnajů v Evropě, jsem v podstatě od roku 2010 v kategoriích B a C pětinásobným vítězem Evropského poháru. Nicméně výkonnostní kategorie jsou tři. V tuhle chvíli přestupuji do áčka. To znamená, že budu hrát se skutečnými profesionály. Áčko je výkonnostně hodně blízké zdravým profesionálům. Hrají tam většinou profíci, kteří přišli z nějakého důvodu k úrazu. Výkony jsou tak excelentní, že by se z fleku mohli postavit na jakoukoliv tour a odehrát naprosto perfektní výsledek. Jen pro informaci, dobrý profík má handicap nula. V áčku handicapovaných máme hráče, kteří hrají pod parem hřiště. Třeba jeden Francouz hraje většinou čtyři rány pod par a to je jeho norma. To je, bez urážky, i pro mnoho zdravých profe-sionálů nedostižná meta.

Kolem golfu je dost mýtů. Můžete vyvrátit ten, že jde o jeden z nejdražších sportů na světě?
Dnešní golfová etiketa nevyžaduje, aby byl člověk oblečen do špičkových značek. Vezměme si tenis, který má stejně snobskou nálepku a v podstatě je to taky nenáročný sport. Když budete dvakrát týdně hrát na antuce za dvě stě korun, přijde to za rok zhruba na dvacet tisíc. V hale se přitom platí mnohem víc. A to je bez rakety, míčů, oblečení. U golfu si zaplatím roční fíčko – tedy fee, poplatek za hru – pět až dvacet tisíc. Za tenhle členský příspěvek trénujete a hrajete, jak je libo. K tomu si koupíte startovací set za dva a půl tisíce někde v komisi, pár míčků za deset korun jeden, a jste vybaven. Třeba lyžování s ubytováním na horách, skipasem a vybavením je úplně o jiných částkách. Paragolf se u nás také snažíme rozvíjet. Sedmatřicet resortů v republice nabídlo podmínky pro to, aby si tam handigolfisti a jejich blízcí mohli zadarmo zatrénovat či využít služeb trenéra. Drtivá většina trenérů, coby nadšenců českého golfu, dává týdně jednu či dvě hodiny zdarma. Máme golf rádi, chceme z něj sejmout nálepku snobismu a udělat z něj lidový sport.

AddThis
0 comments

Čumenda

Příběhy rozpadu

Rumunský komunistický diktátor Nicolae Ceauşescu se kdysi rozhodl, že nadělá ze zemědělců dělníky a horníky. A postavil jim k tomu i parádní průmyslová centra. Jenže pak se komunismus zhroutil a s ním i industriální osady. Z dělníků se stali nezaměstnaní a z továren chátrající ruiny. Se zvláštním kouzlem. A to se rozhodli zachytit fotografové Ioana Cîrligová a Marin Raica.

Zoom

Nejhorší šéfové na světě

Možná si myslíte, že váš nadřízený je psychopat. Nebo aspoň magor. Možná na vás s řevem vyjíždí kvůli nesmyslům, nebo naopak s medovým hlasem kvůli minisukni. Nenechte si to líbit. Ale věřte, že na tom jistě nejste nejhůř.

Podobné články: Pokec

2017 | 11 | Hééérci, lidé mnoha tváří

Jak přežít digitální věk s mozkem pračlověka

Šestnáct let byla expertkou na analýzu DNA v Kriminalistickém ústavu. Dnes šíří forenzní genetička Halina Šimková „evangelium podle Bayese“, způsob myšlení, který při důležitém rozhodování zabraňuje podlehnout dávným instinktům. V době kamenné díky nim lidé přežili, ve 21. století ale naopak umírají nebo sedí nevinně ve vězení. To když se na „intuici“ (nevědomě) spolehnou lékaři či soudci.

2017 | 10 | Úžasná robobudoucnost

Rozhovor o hovně

„Když nejde o život, jde o...“ Realita však známý bonmot Jana Wericha převrací naruby. Mizerná hygiena kolem vyměšování je jednou z nejčastějších příčin úmrtí a nemocí ve „třetím světě“. Každé zlepšení má efekt. Antropoložka Helena Humňalová zkoumá sanitační zvyklosti v Asii a v Africe a její výzkum pomáhá zachraňovat lidské životy i lidskou důstojnost.

2017 | 9 | Rodiče, k tabuli!

Můj feminismus není dívčí válka

Marie Čtveráčková neboli Mary C aka Egon Bomby je hudební publicistka, moderátorka, kulturní aktivistka, DJka Radia Wave a vydavatelka feministického zinu Obrovská, který se zaměřuje především na postavení žen v umění, kultuře a popkultuře.
COOKIES
Google+